Strana 21
To, co vás s vaší rolí spojuje, ale-
spoň se to tak zdá, je jakási akčnost.
Když něco chcete udělat, uděláte to.
Nenaráží s tím člověk někdy u okolí?
Naráží, někdy to bývá i bolestné, ale stej-
ně to uděláte.
Je v dnešní době snadné nehrát „spo-
lečenské hry“, být otevřený a přímý?
V každé době je lepší být otevřený a pří-
mý. Zachovat si zdravý rozum. A pokud
možno nelhat. Alespoň v civilním životě.
Těch společenských politických her, lží
apodrazů vidíme každý den ažaž.
Diváci na vás oceňují, kolik ener-
gie vsobě máte, kolik jí dokážete ve
svých rolích předat. Kde ji berete?
Je to pouze ta energie, kterou mi diváci
svojí přízní dávají. Já jim ji jenom vracím.
Ve lmu hrajete prototyp matky, kte-
rá nedokáže stát dlouho na místě. Co
vás osobně v životě žene do nových
anových výzev?
Ve lmu možná takový typ hraju, ale já
sama dokážu stát dlouho na jednom
místě a kochat se a kochat. Naposledy
na výstavě českého impresionismu vJíz-
dárně Pražského hradu. A výzev, kterým
bych nedokázala odolat, už vmém věku
zase tolik není.
Musí se člověk s touhou vidět a pozná-
vat narodit, nebo k tomu je prostě
„jen“ zapotřebí vášeň pro nějakou
činnost, práci, pro život?
Možná se s takovou touhou člověk musí
narodit, ale já mám zkušenost, že hod-
ně dělá výchova a to, v jakém prostře-
dí člověk vyrůstá. Když vidíte zapálení
aradost z nějaké činnosti u rodičů nebo
ve svém okolí, chcete to napodobit. Děti
jsou opičky.
Vaše postava vždy žila prací. Pomohla
třeba i vám práce, když odešly děti
zdomova, aby si tam člověk nepřipa-
dal najednou sám?
Moje děti naštěstí z domova nikdy
nadlouho neodešly. Jen na zkušenou,
učit se jazyky. Dodnes žijeme pod jed-
nou střechou a nikdo z nás si, alespoň
doufám, nikdy nepřipadal sám.
Máte sice malá vnoučata, ale počítám,
že nejspíš budete babička, co je bude
brát na koncerty a výstavy, než která
snimi bude vyšívat. Nebo se pletu?
Na koncerty a výstavy jsou ještě moc
malí, ale šít, plést a háčkovat své dvě
vnučky určitě naučím. Dcera mi do-
dnes vyčítá, že jsem ji to nikdy nena-
učila, považovala jsem to za přežitek.
Naše generace neměla jinou možnost
než si něco vyrobit, když jsme chtěli jít
s dobou. Třeba se to holkám může zase
někdy hodit!
Co bylo na ztvárnění vaší role nej-
obtížnější?
Časné ranní nástupy trvající celý měsíc!
Téměř každé ráno se přesunout na
nové místo. Na jedné destinaci jsme
nebyli déle než dva tři dny. Ale vážně:
vyrovnat se s nemocí své filmové dcery.
To bylo těžké, i když to byla naštěstí jen
role.
Tento lm je vlastně road movie – jak
se vám v té staré volze jezdilo?
Obtížně. Ta volha zvaná Carevna nemá
posilovač řízení ani brzd a páku řazení
má pod volantem. My dvě, zhýčkané
automatickými převodovkami, jsme si
napovídaly, kam s tou řadicí pákou –
nahoru, nebo dolů nebo od sebe,
ksobě. Lovily jsme rychlosti (pouze tři),
až majiteli Koljovi vstávaly vlasy hrůzou
na hlavě. Ale byl to náš kamarád a nikdy
nám nevynadal. Při první jízdě jsme mu
volhu zavařily. Do rána musel vyměnit
chladič.
Napadlo vás někdy udělat si, podob-
ně jako vaše postava, výlet po dáv-
ných místech, dávných známých?
A víte, že mě to nedávno napadlo?
Že bychom si s mojí sestrou mohly
po asi tak šedesáti letech zopakovat
naši každoroční cestu z jižní Moravy
na Vsetín, kam jsme jezdívaly k naše-
mu tátovi vrámci, jak se tomu dnes
říká, střídavé péče. Dneska by nás už
táta bohužel nečekal v Brně a zvládly
bychom tu cestu samy a třeba navští-
vily kamarády, kteří nám na Vsetíně
zbyli.
Ženy v pokušení byly první spoluprací Elišky Balzerové sJiřím
Vejdělkem a v kinech je vidělo bezmála 1,5 milionu diváků
Role Alžběty Čeňkové v seriálu Nemocnice na kraji města
byla bezesporu tou, která Elišku Balzerovou vynesla na vrchol
|
ROZHOVOR
|
Eliška Balzerová
ZÁLEŽÍ NA TOM, CO
CHCETE ZACHRAŇOVAT
www.drmax.cz 21
„Dcera mi dodnes
vyčítá, že jsem ji
nenaučila plést
a háčkovat, ale já měla
za to, že je to přežitek
naší generace.“