Strana 39
www.drmax.cz 39
Na chvilku zaváhal, pak zdvihl pravou ruku,
jako by chtěl znovu začít, něco napsat. V půl-
ce pohybu se náhle zarazil. Měl teď dlaň jen
pár centimetrů nad klávesnicí, doširoka rozta-
žené prsty se trochu chvěly. Čekal, zrychleně
dýchal. Jeho ruka připomínala dravého ptáka
ve střehu, který čeká na kořist. Díval se na tla-
čítka spísmeny, dlouho, možná dvacet vteřin,
pak potichu ruku položil dolů. Opřel si zápěstí
o desku stolu, prsty a dlaní obemkl myš. Najel
kurzorem na ikonu internetového prohlížeče
aťukl na ni. Bílá stránka zmizela a na monito-
ru už zase svítil ten bulvární článek. Přelétl ho
očima. Pak otevřel další. A další. Četl a klikal
pořád dál.
Čas nesledoval a na hodinky se podíval
až v okamžiku, kdy se už v místnosti hodně
setmělo. Do hajzlu! Bylo pozdě odpoledne.
Takového času proplácal. A všechno jen těmi
zblitky na internetu. Zblitky! Tyhle sračky by
neměl vůbec číst.
Jo, přesně tak by to řekla Marcela, stála by
při tom za ním a pomalu, jeden za druhým,
by si prokřupávala ty svoje dlouhé prsty. Jak
strašně to nesnášel. Už při té představě mu
naskočila husí kůže. Stejně to dělala jen pro-
to, aby ho naštvala. Nebo proto, aby věděl, že
tam je, že stojí za ním a tím odporným lupá-
ním kloubů mu dává hlasitě najevo, že ví, že
zase jen marní čas, že nepíše. A on by se styděl
a ťukal by pak pokorně písmeno po písmenu,
slovo po slovu do počítače celou noc, vypil
by tři kávy, jen aby jí ráno mohl dát na polštář
hotovou esej a měl od toho hrozného zvuku
pokoj.
Ale Marcela tady nebyla, oddychl si. Pak se
znovu podíval na otevřený článek o dovolené
jakési seriálové hvězdičky. Neznal ji a vlast-
ně ho vůbec nezajímala. Byla mu ukradená.
Vztekle článek zavřel. Musí zase konečně začít
psát. Z redakce, kde si objednali jeho povíd-
ku, ho už urgovali. Vymluvil se, a dokonce
se mu povedlo prodloužit termín odevzdání
otýden. Má to být na dvanáct stran. Do tele-
fonu editorovi řekl, že už jich osm má. Řekl
osm a ani mu při tom nezakolísal hlas. Ani
nemrkl. Přitom má s bídou dvě. Teda vlastně
měl, připomněl si, když se podíval na prázdný
dokument.
Sakra! Potřebuje začít. Jen nějak začít! Musí
přemýšlet, hledat. Když bude hledat, urči-
tě něco najde. Námětů jsou mraky. Když je
najdou ostatní, proč by je neměl najít on.
Vzpomněl si na postaršího spisovatele, který
za ním přišel po jednom čtení. Vyšly mu dvě
novely v malém regionálním nakladatelství
apár časopiseckých povídek. Vypadal omšele,
nikdo ho příliš neznal, ale Matouš věděl, že ty
knihy jsou dobré a jeho nápady skvělé. Oproti
němu byl Matouš literární hvězdou. Zvali ho
na mezinárodní festivaly, nabízeli mu slušně
placená čtení, oslovovali ho do anket hodno-
tících knižní novinky, televizi a rozhlas zajímaly
jeho názory na tvorbu i politiku. Považovali ho
za intelektuála. A on se za něj považoval také.
Jeho vyjádření bývala nečekaná, provokativní
a kontroverzní. I jeho knihy byly kontroverzní.
Hovořilo se o nich, čtenáři se obvykle rozdělili
na dva tábory, jedni ho milovali, druzí zatraco-
vali. Ale mluvili o něm. To bylo nejdůležitější.
Ten autor se ho tehdy zeptal, jak pracuje se
svými náměty, s prvotními nápady.
Už si nepamatoval, jak mu odpověděl, nej-
spíš ho něčím odbyl.
Muž se zatvářil trochu zmateně a pak, kdoví
proč, otevřel brašnu, kterou měl přes rameno,
a ukázal mu docela obyčejný kroužkový blok
stvrdými deskami, do kterého si zapisoval vše,
co ho napadlo, co zaslechl, historky, dialogy,
zajímavá setkání… I to setkání s Matoušem si
tam chtěl zapsat.
Blok! Proč ho to nenapadlo dřív? Mohl
si ušetřit tohle martyrium. I on takový měl.
Vlastně to byl sešit s linkovanými listy. V seši-
tě budou spousty nápadů. Pamatoval si, jak je
zapisoval, po tramvajích, po hospodách, vlast-
ně kdekoliv, tahal ten sešit všude s sebou. Bylo
to sice dávno, všechny poznámky budou staré,
ale to přece nevadí. Nějaký nápad tam určitě
najde a pro spisovatele čas nic neznamená.
Matouš vytahoval šuplíky psacího stolu
jeden za druhým a přehraboval se v jejich
obsahu, pod rukama se mu vršily zmuchlané
papíry, staré časopisy, účty za telefon, nepíšící
propisky, čisté i použité obálky.
Sešit! No konečně! Objevil ho založený mezi
dvěma knihami. Lačně ho otevřel. Linkované
listy byly přeplněné poznámkami, písmo bylo
vybledlé, ale čitelné. Bylo to úhledné písmo.
Takhle on psát nikdy neuměl.
Byl to Marcelin nápad, aby takový sešit měl.
Dva dny potom, co ho pořídil, si zlomil ruku.
Marcela si tehdy vzala jeho propisku a začala
do sešitu psát místo něj. Vlastně ani nevěděl,
co tam tenkrát psala. Četl její poznámky až teď.
Bylo jich hodně. Nápady pro jeho psaní.
Když dočetl, potichu sešit zaklapl a zavřel
oči. Zadoufal, že znovu zaslechne ten pově-
domý zvuk, jak natažený prst zapadne zpět do
kloubu. Ale nic neslyšel. Pak se zdvihl, otevřel
odpadkový koš, vzal z něj light jogurt a vrátil
ho zpátky do lednice. ■
Profesně začínala jako
novinářka. Knižně
debutovala experimentální
prózou Koho vypijou
lišky, kterou v roce 2013
vydalo nakladatelství
Host. Je autorkou
několika rozhlasových
her vprojektu Minutové
hry ČRo3 Vltava.
Podílela se i na knize
Mé dětství vsocialismu.
Další povídky jí vyšly
časopisecky, případně
vrámci povídkových knih.
LIDMILA KÁBRTOVÁ
|
POVÍDKA
|