Strana 41
dem, ale také s neskrývanou radostí. Když
17. července spatřil Donald světlo světa,
oslavil to s panem Sutherlandem celý Saint
John v kanadské provincii New Brunswick.
Týž Saint John, který jen oněkolik let poz-
ději neměl pro Donalda jiné označení než
„ten Sutherlandovic spratek“. Kdekoliv
zařinčelo sklo, vždy za tím byla Donaldova
rozšklebená tvář. „Byl to jediný způsob,
jak přežít zaprděnost maloměsta. Navíc
si představte život vrodině farářova syna.
Samá přikázání. Samé povinnosti, které
nevyplývají z potřeby, ale z vědomí, že
tak se to přece má dělat, a když se to tak
dělat nebude, je to hřích. U každého jídla
poděkovat Bohu, před spaním se pomod-
lit, každý víkend jít do kostela na dědovo
kázání. Začal jsem toho chlapíka nahoře
upřímně nesnášet. Tak jsem jednou vzal
kleště asundal jsem ho z kříže. Aby netrpěl
a my kvůli němu.“
Absolutně mimo Donaldovy vzpoury
proti konvencím a sterilitě všedního života
však stály jeho studijní výsledky. Vždy pat-
řil mezi premianty. Zatímco většinu jeho
spolužáků to táhlo ke sportu, on trávil nej-
více času v knihovně. Zpočátku to zkoušel
s fyzikou a chemií. To proto, aby si mohl
doma sestrojit dynamit aněco vyhodit do
povětří. Chtěl přijít na nějakou všeobecně
platnou denici, za niž by dostal Nobelovu
cenu a spoustu peněz, které by mu umož-
nily vzdálit se rodné hroudě. „Jenže pak mi
došlo, že na to nemám buňky, a tak jsem
se vrhl na literaturu. Četl jsem jako o život.
Nejvíc poezii. Zažral jsem se do ní tolik, že
jsem pak s každou básničkou, která se mi
líbila, otravoval každého, kdo mi přišel do
cesty. Někdo mě poslal někam rovnou,
někdo to vydržel. Dodnes jsem přesvěd-
čen, že to mojí zásluhou se brácha John
později stal básníkem a sestra Betty se
vdala za básníka Irvinga Laytona. I když
oba tvrdí, že na tom nemám nejmenší
podíl.“
Donaldova zájmu o poezii si všiml jeho
učitel a nedalo mu příliš práce přesvědčit
jej k účasti na tematických pásmech uvá-
děných u příležitosti nejrůznějších výročí.
Amerika byla ve válce, a tak Donald hřímal
vlastenecké verše a všude se mu dostávalo
nadšeného potlesku, který mu byl slad-
kou odměnou. Ovšem té nejsladší se mu
dostalo dva roky po válce, když recitoval
vojákům poděkování za udržení svobod-
ného světa. „Ti chlapi opili profesora anás
kluky – holky totiž z bezpečnostních důvo-
dů mezi vojáky nejezdily – zatáhli na ubi-
kace, kde nás doslova předhodili několika
prostitutkám. Pamatuju si, že když jsme
se pak domů vraceli už jako muži, všichni
jsme se chtěli stát vojáky.“
Ale nestal se jím. V úpěnlivé touze zmi-
zet z města, které mu bylo malé, odešel
studovat na Torontskou univerzitu. Proti
otcově vůli, za doprovodu matčiných slzí
a za tichého souhlasu sourozenců, kte-
rým Donaldův příklad dodal odhodlání
k témuž životnímu kroku. Jenže zatímco
píle a schopnost jít si za svým Donaldovi
nechyběly, peníze ano. Než by však sklonil
hřbet a požádal o výpomoc otce, poohlédl
se po práci. Měl štěstí. Rozhlasová stanice
CKBW právě hledala zprávaře. Přestože
neměl s prací moderátora nejmenší zku-
šenosti, na šéfa stanice sehrál mistrnou
etudu, kterou ho přesvědčil, že mikrofon
je jeho druhé já. Zprávy hlásil ještě téhož
večera a pak i ty následují vpříštích pěti
letech.
Jakási lokální popularita na sebe
nedala dlouho čekat. Vedle přirozeného
zájmu něžného pohlaví mu však přihrá-
la setkání vpravdě osudové. Spolužák
zvyššího ročníku mu pro jeho znělý hlas
nabídl roli ve školním divadelním před-
stavení. „Kývl jsem na to jen proto, že
vsouboru byla holka, kterou jsem chtěl
sbalit. O divadle jsem toho moc nevěděl.
Jen to, že když jsem občas nějaké před-
stavení viděl, styděl jsem se za herce, jak
musí na jevišti šaškovat. Bylo mi trapně
za ně.“ Ovšem odříkaného chleba největ-
ší krajíc, takže zatímco půvabná členka
souboru zůstala jedním z mnoha zářezů
na Donaldově pažbě, jeho první herecká
role v něm zažehla doživotní vášeň pro
herectví. Pokud Donald do té doby nevě-
děl, čím by se chtěl v budoucnu živit, teď
měl jasno. Bude hrát! I kdyby za něj mělo
být divákům sebetrapněji.
Posuňme se ve scénáři k dalšímu
obrazu. Tentokrát je dějištěm londýn-
ská Akademie hudby a dramatických
umění a scéna by se mohla odehrát
takto: Třiadvacetiletý Donald drží v rukou
Shakespearova Krále Leara. Marně se snaží
proniknout do jazyka alžbětinského drama-
tika. Nechápe, co na něm ti Angláni mají.
Je to nudné a nezáživné. Odhazuje knihu
do kouta a básníka posílá kamsi. Obléká si
kabát a odchází do sychravého večera, před
kterým se schová v přítmí kinosálu. Po cestě
sbalil nějakou buchtu, snad si dá říct. Světla
zhasnou, promítačka se rozvrčí. Titulek jasně
napoví, o čem lm bude. Invaze mrtvých.
Dívka je studená jako Shakespeare, ale lm
má grády. Donald se rozhodne: V takových
bijácích budu hrát!
„Začal jsem toho
chlapíka nahoře nesnášet,
a tak jsem jednou vzal
kleště a z toho kříže ho
prostě sundal.“
www.drmax.cz 41
|
ROZHOVOR
|
Donald Sutherland
NECHCI SLÁVU,
CHCI SVŮJ KLID