Strana 43
livá odpůrkyně války ve Vietnamu, která
neváhala využít své slávy pro dobrou věc.
Taky já jsem načas uvěřil, že jako lmová
hvězda mohu hýbat světovým děním.“
ZDonaldových slov je sice cítit jakási dez-
iluze, ale pravdou zůstává, že svým jasným
stanoviskem k vietnamské válce, prokla-
movaným na stovkách veřejných demon-
strací podobně jako při každém novino-
vém rozhovoru, dokázali strhnout veřejné
mínění na svou stranu. Také jejich zásluhou
začali být vojáci z Vietnamu stahováni. Ve
svém zápalu pro věc Donald inicioval vznik
dokumentárního snímku F. T. A. (Fuck the
Army) o vojácích, kteří prošli vietnamským
peklem. Na snímku se podílel rovněž jako
scenárista, producent a režisér. Vztah s Jane
Fondovou po dvou letech skončil a s ním
i chuť vyslovovat se k věcem veřejným.
Nikoliv tak touha a odhodlání vydávat se
ve svých lmech dosud neobjevenými
cestami. Atak vtěsném sledu za sebou hra-
je v protiválečném snímku Johnny si vzal
pušku, ve Dni kobylek, Casanovu u Federica
Felliniho nebo v kriminální komedii První
velká vlaková loupež.
Mezitím se dokázal zbavit své závislosti
na alkoholu, oženil se s herečkou Francine
Racetteovou, s níž žije dodnes a s níž má
tři děti. Úspěšné desetiletí pak korunoval
mistrnými výkony v komorním drama-
tu Obyčejní lidé, režijním debutu Roberta
Redforda, a ve špionážním thrilleru Oko
jehly. „V té době jsem se dopustil jediné
opravdové chyby: ve Velké vlakové loupeži
jsem odmítl hrát za procenta araději jsem
se spokojil s honorářem 40 tisíc dolarů.
Říkal jsem si, že je lepší mít doma pár táců
než nic. Jenomže lm měl veliký úspěch,
a kdybych nebyl tak zbytečně opatrnej,
mohlo mi na konto naběhnout 40 milionů
a já bych nemusel do konce života hnout
prstem.“
Obraz 3: Zahrada rodinného domu –
večer: Donald sedí v houpacím křesle na
zápraží svého domu se zavřenýma očima.
Vzduchem se nese křik jeho dětí, kterým
se nechce spát a loudí pohádku. Donald
se zvedne a jde za nimi. Sedne si na zem
a začne jim vyprávět o svém dětství.
Vzpomíná na své rodiče a uvědomuje si,
že je jeho odchod z domova nejspíš nikdy
nepřestal bolet.
„Když mi takřka současně zemřeli rodiče,
cítil jsem, že bych měl zvolnit. Že bych se
měl více zajímat o starosti a radosti svých
blízkých, svých dětí, své ženy. Najednou
jsem pochopil, že všechny ty naschvály
a skandály nebyly ničím jiným než tele-
cí vzpourou proti konvencím, které jsou
vlastně jen logickým vyústěním života,
jeho přirozenou součástí. Každý z nás tou-
ží po zázemí, každý z nás mu musí něco
obětovat a každá ta oběť, byť se to nemusí
zdát, stojí za to. Tím neříkám, že bych chtěl
ve svém životě něco měnit. Jen konstatu-
ji, že jsem se dost dlouho choval sobecky
jako naprostý idiot.“ Celé dva roky nenato-
čil Donald jediný lm. Věnoval se své rodi-
ně a snažil se najít si cestu i k dětem z před-
chozího manželství. Se synem Kieferem se
mu to dosud plně nepodařilo.
Když se Donald po svém odmlčení
mezi lety 1981 a 1983 vrátil před kameru
ve lmu Max Dugan se vrací, jeho promě-
na byla patrná na první pohled. Z kdysi
žoviálního společníka se stal nestranný
pozorovatel, který jen čas od času utrou-
sí nějakou ironickou poznámku. Dříve
poskytl rozhovor každému, kdo o něj
požádal, nyní si dal limit jednoho inter-
view ročně. Také jeho herectví se změnilo.
Sutherland své hraní povýšil na zábavnou
hru s vlastními hereckými klišé. Přesně jak
pravil režisér Joel Schumacher, citovaný
na začátku: Donald Sutherland začal na
plátně existovat.
Natáčel malé, nenáročné a žel bohu čas-
to také nevydařené snímky. Jeho hvězda
začala pohasínat. Skutečný návrat na
výsluní přišel až v roce 1991. Nejprve si
zgustl na roli bláznivého pyromana v dra-
matu Oheň, pak ve lmu JFK o atentátu na
Kennedyho a od té doby točí každý rok
aspoň jeden lm. „Může se zdát, že pořád
točím, ale jen málokdy má role přesáhne
čtrnáct natáčecích dnů. Velké role odmí-
tám. Už dávno mi nejde o slávu, kterou by
mi mohly přinést. Mám radši svůj klid. Taky
už nejsem nejmladší, devadesátka se mi
drápe po krku, a popravdě řečeno, dokážu
si představit daleko lepší smrt než umřít
vzápalu práce před kamerou.“
Svými výkony ve „vedlejších“ rolích však
často zastíní své kolegy v rolích „hlavních“.
Ať už jde o lmy jako Skandální odhalení,
Smrtící epidemie, Hon na Šakala nebo tee-
nagerovský hit Hunger Games.
Bylo proto až s podivem, že jediné oce-
nění, kterého se mu dosud dostalo, byl
Zlatý glóbus za brilantní ztvárnění poli-
cisty v dramatu Občan X. Loni v listopadu
se však konečně dočkal Oscara. Sice „jen“
čestného, za všechnu dosavadní práci, ale
i ten se počítá. Ovšem když se ho zeptáte,
jestli to necítí jako křivdu, odpoví vám: „Na
ceny kašlu. Pro mě je důležitý, aby byla na
place pohoda a abych se pak za ten lm
nemusel stydět. A samozřejmě taky, aby mi
včas zaplatili. Podobně jako svůj klid mám
totiž rád i svý jistý.“
A tak si nejspíš i dál bude užívat své „ved-
lejší“ role, propůjčovat jim svou nonšalanci
a životní esprit, a my můžeme jen děkovat
tomu z kříže sundanému Pánu Bohu, že
máme možnost být jeho existenci na plát-
ně v přítmí kinosálu nablízku.
Obraz 4: Foyer hotelu – den: Novinář
vypne diktafon a poděkuje Donaldu Suther-
landovi za rozhovor. Ten se pousměje, loučí
se a odchází se slovy: „Není zač, hlavně že se
vám to moje vyprávění líbilo.“ Novinář zbystří
a vypálí za hercem poslední otázku: „Jak to
myslíte, líbilo? To, co jste mi povídal, je dou-
fám pravda?!“ Donald si ho změří vědoucím
a pobaveným pohledem, řekne: „Není naiv-
ní chtít pravdu po herci, který se živí lhaním
apředstíráním?“ ■
|
ROZHOVOR
|
„Popravdě si dokážu
představit daleko
lepší smrt než
umřít v zápalu
práce před kamerou.“
www.drmax.cz 43