Strana 29
www.drmax.cz 29
kou. Ne že bych si tím plnila nějaký sen,
ale bylo mi patnáct a chtělo to, najít si
nějakou práci. A protože jsem se špatně
učila – dokonce jsem propadla z latiny
amatematiky –, dopadlo to takhle.
Ale později vám to přišlo vhod, ne?
To ano. Dělala jsem ošetřovatelku v jes-
lích, pak vychovatelku v dětském domo-
vě avdevětačtyřicátém, tedy asi ve dva-
ceti, jsem jako au pair odjela do Francie.
To jsem dělala dva roky, načež jsem se
vrátila do Anglie. A tehdy jsem potkala
svého budoucího manžela, za kterého
jsem se v roce 1954 vdala.
A ze slečny Fleischmannové se stala
paní Grenfell-Bainesová. To je jedno
jméno?
Ano, jedno. Manžel George byl Grenfell
po mamince a Baines po otci. Ta dvě
jména nejsou obvyklá, to máte pravdu.
Ale mělo to svůj důvod. Když byl mla-
dý, vždycky se podepisoval G. G. Baines.
Apak se ho kdosi zeptal, co to druhé „G“
znamená. A když to vysvětlil, ten něk-
do mu řekl, že by to bylo dobré firemní
jméno, to Grenfell-Baines. A tak to tak
udělal.
Bylo to dramatické rozhodování na
konci války – zda se vrátit do Česko-
slovenska, nebo zůstat v Británii?
Vůbec ne. Rodiče byli rozhodnutí zůstat.
Maminka – Evina vlastní a moje nevlast-
ní – neměla k Československu příliš
vztah, protože pocházela z Lotyšska.
Jakkoliv vystudovala v Praze. Ale zaži-
la sovětské Rusko a uměla si představit,
co bude následovat. Dům v Proseči jsme
zpátky nedostali. Nebylo proč a kam jít.
Navíc tatínek byl pořád nemocný s plíce-
mi. Možná kdyby Československo přijalo
Marshallův plán, tak bychom se vrátili.
Ale takhle bylo zřejmé, kam vývoj spěje,
a tak se naši rozhodli neodjet.
(V tuto chvíli se do rozhovoru vmísila
Eva– podle ní se jednoznačně rozhodli rodi-
če vBritánii zůstat z obav před komunisty.)
Tatínek miloval Československo až
do své smrti v roce 1966. Měl tu známé,
několikrát ho po válce navštívil, pokaždé
bydlel vpražském Alcronu, pokoj určitě
odposlouchávali. Co já vím, vždycky si
pouštěl, jak se říká, pusu na špacír. Až
se divím, že ho komunisti nezavřeli. Ale
zavřeli jeho bratra, který sloužil jako letec
v Anglii a na rozdíl od táty se rozhodl vrá-
tit. Kdyby otec udělal totéž, určitě by taky
skončil za mřížemi.
Ono by se mohlo zdát, že jste si zvoli-
li tu zdánlivě blahobytnější cestu, ale
co já vím, Británie se s následky války
taky potýkala hodně dlouho…
Vždyť ani my, třebaže jsme se uživili, jsme
nežili v žádném luxusu. Ale v každém pří-
padě jsme udělali dobře, že jsme v Anglii
zůstali. My – já i Eva – jsme měli štěstí. Žili
jsme s oběma rodiči, byli jsme kompletní
rodina. Některé jiné děti, které se ocitly
v Británii samy a pak se vrátily, nečeka-
lo doma nijak vřelé uvítání. Divili se jim,
proč se vracejí aproč chtějí zpátky nějaký
majetek.
Kdy jste po válce navštívila Česko-
slovensko vy?
Někdy začátkem šedesátých let jsme
byli s manželem v Jugoslávii a do
Československa jsme dorazili přes Vídeň.
Sama jsem tu pak byla v šestašedesá-
tém jako tlumočnice pro londýnskou
obchodní komoru. Britové tehdy vůbec
poprvé směli mít v Praze nějakou pre-
zentaci. Takhle jsem přicestovala do
Československa tři roky po sobě. Přijela
jsem taky na týden v devětašedesátém,
právě když naši ve Švédsku porazili na
mistrovství dvakrát Rusy v hokeji. To byl
úžasný zážitek, celá Praha byla na nohou.
Potom jsem přijela ještě v pětasedmde-
sátém, abych viděla spartakiádu. Jako
sokolku mě to zkrátka zajímalo.
Jaká byla konfrontace těch dvou světů?
Když šel spartakiádní průvod, všichni
mávali – rukama a praporky. Já taky, jen-
že anglickou vlaječkou. Hned u mě byli
policajti, aby mi vynadali. Jinak jsem tady
žádné potíže neměla. Zato v Anglii v těch
sedmdesátých letech mi najednou zvoní
telefon. Hovor z ministerstva zahraničí – že
prý abych přijela do Londýna. V kanceláři
Foreign Office sedí pán, vyzve mě, abych
si sedla, a vytáhne nějaké fotografie.
Aprý: „Znáte tohohle pána… A tohohle?
Amy víme, že jste se s nimi sešla, a víme,
že jste jim předala tajné informace…“
To bylo vážné…
… to bylo, ale já se začala smát. Jenže
ten pán ne. A já na to: „Prosím vás, já ani
nemám co komu vyzradit.“ A na to on
už jen, abych o tomhle rozhovoru niko-
mu nic neříkala. Oponovala jsem mu, že
manželovi to říct musím.
A řekla?
No ovšem. Bylo mi z toho špatně. A doma
jsem se rozčílila. Chtěla jsem je žalovat!
Ale George mi řekl: „Nech to být.“ A tak
jsem to nechala být a nedělo se už nic.
Tedy po jistý čas. Mnohem později jsem
se dostala přes kamaráda v Česku ke
spisu, který na mě vedla v Praze policie.
Jiný přítel mi k tomu řekl, že mě tu někdo
asi neměl rád. A tak se to možná dosta-
lo až kBritům. Donášel tu na mě známý
Honza. Volala jsem mu a ptala se ho, jestli
policii o mně vykládal to, co jsem si pře-
četla ve spisu. A on prý, že Státní bezpeč-
nost věděla, že se známe, a chtěli o mně
něco vědět, tak si zkrátka něco vymyslel.
Když teď uděláme hodně velký skok
a přeneseme se do Československa
koncem roku 1992, kdy se společný
stát rozpadl – jak se na tohle díváte?
Já se dobře znám jak s českým, tak se
slovenským velvyslancem v Británii,
koneckonců obě ambasády jsou blízko
od sebe. A když se v Londýně slavilo sto
let od vzniku společného státu, zpívala
se československá hymna. Celá. A lidi, co
tam stáli, říkali, jak je to krásné, zase sly-
šet českou a slovenskou hymnu dohro-
mady. Já si myslím totéž.
■
Jako Lady Remoska na obálce
stejnojmenné knížky
|
HISTORIE
|