Strana 42
42 www.drmax.cz
|
POVÍDKA
|
S
ilviin vztah k čekárnám se dal nej-
lépe popsat jako zdravě nepřá-
telský a pro čekárnu obvoďáka
řečeného Chemický Alí to platilo
dvojnásob. Pan doktor sídlil v moderním
Domě zdraví, samý kov, mramor a sklo,
kdotyčné čekárně se stoupalo nepraktic-
ky příkrým schodištěm (výtahům nedů-
věřovala), uvnitř obvykle vládl chaos, při-
živovaný hordou halasících důchodců.
Mezi výčtem nevyžádaných rad do živo-
ta a vousatých vtipů Silvii nezbývalo, než
čekat, doufat a nepolevovat v ostražitos-
ti. Nikdo jí totiž nedokázal říci, po kom
jde na řadu. Kdykoliv to začínalo vypadat
nadějně, nějaká vetchá stařenka ji rázně
odstrčila hůlčičkou se slovy: „Pozor, mla-
dá pani, jdu jenom na krev.“
Za takových okolností celkem zdravé
třicátnici nezbylo než takticky ustoupit
a vydržet. Potřebovala nutně zafixlovat
virózu a vymámit z Alího neschopenku
(za odhalená ňadra prý napíše, co jen
chcete), aby se vyhnula pitomýmu firem-
nímu teambuildingu. Zatímco si povzbu-
divě promlouvala do duše, zachytila na
sobě utkvělý pohled. Pokud něco nená-
viděla bytostněji než čekárny a team-
buildingy, pak právě utkvělé pohledy.
Vzdorně zamířila očima po zdroji.
Jak se ukázalo, zíral na ni zubatý skr-
ček, vklíněný mezi dvojici obtloustlých
matrón. Právě si vyměňovaly recept
na nejlepší škvarkovou pomazánku za
vášnivé gestikulace, v níž se prostorově
nevýrazná postava podměrečné velikos-
ti snadno ztratila. Pohled ovšem niko-
liv. Skrček se tiskl ke zdi, nespouštěl ze
Silvie zrak, přitom si manicky pohrával
smobilem.
Zvláštní, pomyslela si, nevypadá na
nezletilého otroka moderních techno-
logií. Její první verdikt ho kladl někam
mezi sedmdesátku a smrt, po chvíli
upravila spodní hranici na padesát, dost
možná čtyřicet. Buď jak buď, jeho zuba-
tý úsměv prozrazoval neomalenou
zvědavost věčného puberťáka,
zanedbaný zevnějšek minimální
zájem o dekorum, hutný osobní
odér nedostatky v hygienických
návycích.
Když se Silvie odvážila
přistoupit blíž (zavalitěj-
ší madam Škvarková
pomazánka právě zmi-
zela v ordinaci), na
utkvělost skrčkova po-
hledu to nemělo vliv.
Naopak, zdál se ještě proni-
kavější. Sevřel se jí žaludek, v týle jí
nepříjemně zamrazilo (alespoň přehraju
Alímu virózku přesvědčivěji), přesto si
k němu jakoby mimochodem přisedla.
„Baví vás pozorovat lidi?“
„Co jako?“ zazubil se.
„Jestli vás baví pozorovat lidi!“ nevě-
domky zvýšila hlas.
„Jo, todlecto. No, co bych tady jako
jinak dělal?“
Koutkem oka zaznamenala obrazov-
ku chytrého mobilu. On si ten prevít
nehraje, on si nás normálně fotí! Počítala
vduchu do deseti. Nepomohlo to, prvot-
ní naštvanost se změnila ve spravedlivý
hněv. „Víte, že bych vás za tohle mohla
žalovat?“
„Zkuste to,“ doporučil s neměnným
protivným úsměvem.
Než se přiměla k náležitě ostré reakci,
zasáhl ve skrčkův prospěch osud, ztě-
lesněný madam Škvarkovou číslo dvě.
„Mladá pani, mladá pani, jste na řadě.“
MUDr. Alois Pečinka tušil, že ho ta
pěkná larvička tahá za fusekli. Nebyla
první ani poslední amatérka, která tu
hraje o neschopenku, jakkoliv v posled-
ních letech podobných případů ubylo.
I největší hypochondři se raději narvali
koňskou dávkou růžových tabletek, než
by se dali krátit na výplatě. Ale zpátky
k larvičce. Jako kozy dobrý, předved-
la je ochotně, proč jí neudělat radost
anehrát to s ní?
„Takže, držte se v klidu, dopřejte si
ticho, teplo, tekutiny, ideálně lipovej čaj
s medem. Jsem rád, že jste se taky přišla
ukázat…,“ zadíval se do její karty, „Silvie.
Tatínek kardiak, musíte se trochu hlídat.
A jak se tak dívám, potřebujete taky pře-
očkovat proti tetanu.“
Mladá žena rozpačitě zašoupala cho-
didly v komických návlecích, rodinnou
anamnézu se jí rozebírat nechtělo, proto
chytře odklonila pozornost: „Co to máte
v čekárně za divný zjevy, pane doktore?“
Praktický lékař znejistěl, upřímně řeče-
no, trochu divní mu přišli všichni. „Koho
myslíte?“
„Toho pošuka s mobilem. Čučel na mě,
jako by mi vyrostly dvě hlavy, přitom
cvakal jednu fotku za druhou.“
„Á, Ládík. To je takovej náš maskot. Lidi
se ho trochu štítí, trochu bojí, vymýšlí
si o něm divoký historky.“ Chemický Alí
PSYCHOPOMPOS
Daniela Mičanová:
foto: Fotolia a archiv autorky