Strana 43
www.drmax.cz 43
|
POVÍDKA
|
shledal, že si larvička pro samé zaujetí zapo-
mněla natáhnout tričko, proto radostně klenul
dramatický oblouk do šíře i dáli: „On tenhle
Ládík cestuje z jedné čekárny do druhé, nic
nechce, nestěžuje si, nevyžaduje ošetření.
Jen tam vysedává, zírá, hraje si s mobilem.
Nakonec ho vždycky vyhodí, zmlátí nebo obo-
jí. Ale nedá se odradit, má svůj pevnej okruh,
hlavně obvoďáky a internisty. Je nám ho tro-
chu líto, tak ho necháváme na pokoji.“
„Má to jeho zírání nějakej smysl?“ zajímala
se Silvie.
„Pro nás ne,“ ošil se lékař, „od vyšinuté osoby
ovšem logiku nečekejte. Podle mě Ládík trpí
nějakou formou obsese, ale nejsem cvokař.“
Dáma se přioděla, dost bylo pohádek. „Takže,
máte všechno, co potřebujete, ještě poprosí-
me sestru, ať vám píchne ten tetanus. Jinak
se cítíte dobře? Problémy s dušností, únavou,
bušení srdce?“
„Zdravá jako řípa, asi jsem se zatím nepotati-
la. Co ty divoký historky?“
„Prosím?“
„Divoký historky o vašem maskotovi.“
Doktor si otřel čelo papírovým kapesníčkem,
nějak se mu orosilo. „Ale to nic, zapomeňte, nic,
čemu by se dalo věřit. Středověk přece dávno
skončil.“
Mladá žena chtěla naléhat, ale sestřička
už měla připravenou vakcínu. „Vydržte nám
půl hodinky v čekárně, kdyby se vám udělalo
nevolno,“ vyprovodila Silvii vlídně.
„Vy jste si chtěl zase trochu zazlobit, co,
pane doktore? Přiznejte se, vy ty mladý holky
rád strašíte. Jsou pak povolnější. Když nestačí
genetický zatížení, přihodíte Ládíka. Brr, mám
z toho blázna husinu.“
Chemický Alí počastoval sestru káravým
pohledem. „Nebuďte ústnatá, Kňákalko, raději
mi pošlete dalšího. Nebo ne, dáme chvíli pauzu
a kafe. Ať pacoši trochu vychladnou. “ Spláchl
svou nevoli douškem hutného nápoje. „Jak
jste mohla vidět, ovládl jsem se. Kdo by taky
dneska věřil, že vám fotka uloupí duši?“
„O duši nejde,“ namítla sestra Kňákalová,
„spíš o holej život. Víte přece, co se říká. Koho
Ládík vyfotí…“
„No právě, kdo by tomu věřil!“ Doktor
Pečinka se začínal rozehřívat. „Jak dlouho
tady my dva společně válčíme, co? Nebude
to už skoro čtvrt století? Kolik turbulencí
vsystému jsme společně ustáli? Dokonce i ty
podělaný elektronický recepty umíme. A vy si
pořád ještě představujete, že existují jedinci
s nadpřirozenou mocí nad životem a smrtí?
Stačí pořídit fotku?“
„Nepředstavuju si nic, jenom nechávám lidi
vypovídat. Slyšel jste tu ránu?“
Pokud ji pan doktor neslyšel, zběsilé klepání
na dveře ordinace už přeslechnout nedokázal.
Sestra Kňákalová reagovala pohotově, nevlíd-
ně vystrčila nos. „Neumíte číst?“ významně
ukázala na obligátní nápis NEKLEPAT.
Za dveřmi se rozměrně rozlévala madam
Škvarková číslo dvě, třásla se jako osika, v očích
slzy. „P-promiňte – neštěstí – honem!“
Její krajní rozrušení Kňákalku ponouklo
k akci. Vyrazila čekárnou, nyní téměř prázd-
nou, k točitému schodišti. Doktor Pečinka,
stržen jejím znepokojením, příliš nezaostával.
Pod schody z kvalitního žilkovaného mramoru
ležela Silvie, tělo bez vlády, oči skelné, hlava
stočená ve výmluvně nepřirozeném úhlu.
Lékař se chystal podlehnout prvotnímu
záchranářskému pudu, sestra ho mateřským
pohybem zadržela. „Bylo by to marný, pane
doktore.“ Obrátila se na obtloustlou pacientku.
„Co se stalo?“
„Říkala jsem jí, ať v klidu počká,“ vzlykla mat-
róna. „Tetanus néni sranda. Ale támhleten furt
čučel a cvakal! Lezlo jí to na nervy. Moc jí to lez-
lo na nervy. Vyrazila na schody, přitom zapo-
mněla na návleky. Nějak o ně za-zaškobrtla.
Pak, pak to šlo ráz naráz.“
Všichni přítomní se zadívali na Ládíka.
Vpohnutou chvíli by na něho málem zapomně-
li. Seděl na svém místě, na rtech zubatý úsměv,
v ruce mobilní přístroj. Když ho výhružně obklo-
pili, upřel na ně nevinně jurodivý pohled. „Co
jako? Zírání ještě nikoho nezabilo, no ne?“
Chemický Alí mu důstojným úředním ges-
tem odebral telefon a nalistoval fotogalerii.
Neznal všechny zvěčněné jedince, ovšem ti,
kteří patřili k jeho pacientům, to měli do jed-
noho za sebou. Sérii uzavíraly obrázky bledé,
polopříčetné Silvie. „Kdo by tomu věřil?“ zopa-
koval polohlasně vlastní řečnickou otázku.
Kňákalce po jeho boku se rozjektaly zuby.
„Neříkala jsem? Koho Ládík vyfotí…“
„Zírání není trestný, focení taky není trestný,“
vedl si svou usměvavý skřet.
Doktor Pečinka se zamyslel, proměnlivý
výraz tváře prozrazoval hluboké rozrušení
i úporný niterný boj. Nakonec náznakem poký-
val hlavou, zřejmě dospěl k jistému rozhodnu-
tí, pak skřetovi přístroj obřadně vrátil. „Ovšem.
Zírání není trestný, focení není trestný. Takže
si vezmi ten svůj krám, Ladíku, a než to tady
všecko, eh, zúřaduju,“ sestra Kňákalová se při
těch slovech tlumeně rozplakala, „než zavolám
havrany apolicii, udělej nám laskavost. Vyfoť si
selfíčko. Pak na všechno zapomeneme.“ ■
(* 1972) se narodila,
vyrostla a vystudovala
v Hustopečích u Brna.
Vystřídala řadu profesí od
recepční po redaktorku
veletržních tiskovin,
deset let působila jako
překladatelka historické
beletrie, souběžně od
mládí věnovala veškerý
volný čas literární
činnosti. Napsala upírskou
trilogii očtyřech dílech
(Alexander, Lucius,
Orlando, Jakubovy housle),
egyptskou detektivku
ipovídkovou kuchařku.
Vroce 2018 vyšel její
nejdelší a nejtemnější
román Smrt pod vinicemi,
po kterém bude následovat
detektivka Smrt v recepci.
DANIELA MIČANOVÁ