Strana 26
26 www.drmax.cz
Inzerce ▼
rozhovor
Proměnily se vám také potřeby?
Čím jsem starší, tím víc se mi líbí
jednoduchý věci. Vidím krásu v při-
rozenosti. A než bych si dával nějaké
opulentní snídaně, vychutnám si čer-
ný kafe a chleba s máslem. Něco vám
řeknu. Před pár měsíci jsme byli s rodi-
nou na dovolené. A já, který jsem dřív
fotil jako o život, jsem neudělal jednu
jedinou fotku. Než abych lítal s foťá-
kem, raději jsem si to všechno užíval
a fotil do paměti, odkud mi to nikdo
nevezme. Byli jsme u moře, kolem nás
palmy, bylo to krásný, ale nejkrásněj-
ší moment byl stejně ten, kdy mladší
dcera nemohla usnout a já si lehl k ní
a povídali jsme si. Člověk si najednou
uvědomí, že tohle jsou ty chvíle, nad
které prostě není. Ale ono to přichází
asi s věkem, co?
Myslím, že to tak bude.
Já jsem navíc fatalista. Nikdy jsem
nic netlačil na sílu. Děti jsem měl až
po čtyřicítce a myslím, že o to víc si
je užívám. Kdybych je měl ve dvace-
ti, kdy jsme hráli 200 koncertů ročně,
tak bych je ani neviděl. A teď jsem
nejšťastnější, když svůj čas mohu
věnovat jim, manželce.
Jak nejraději trávíte čas, kdy
můžete být sám?
Na zahradě. Dodnes si pamatuju, jak
naši měli zahrádku a my s bráchou
jsme tam museli pracovat. Nesnášel
jsem to. A teď, když se můžu rejpat
v hlíně nebo hrabat listí, je to úžasnej
relax. Nebo se projet na kole, jít jen
tak do lesa. Miluju ty chvíle o samo-
tě, protože jak jsem pořád mezi lid-
mi, potřebuju ten čas, kdy se můžu
vnitřně zastavit, srovnat si všechno
v hlavě. Loni jsme takhle šli s otcem
na houby. Celý odpoledne jsme chodi-
li po lese, mlčeli jsme, a i když jsme
nic nenašli, užili jsme si to (
smích
).
Cítíte se dneska vyrovnaněji?
Ano. Do třiceti let jsem žil po pod-
nájmech. Vrstevníci měli rodiny, ně-
kteří dokonce druhé, a já pořád
neměl vlastní byt. Miloval jsem ten
bohémský život, nezodpovědnost. Na
všechno jsem kašlal. Ale po čtyřicít-
ce se to změnilo a já najednou začal
v tom svém chaosu hledat rovnováhu.
A dneska… mám rodinu, miluju svou
ženu, mám zdravý děti, rodiče jsou
v pořádku a já si uvědomuju, že to je
to pravý štěstí. Najednou to jediný,
co mi chybělo, bylo, abych se těšil do
práce. Tak jsem to začal řešit a dnes-
ka, když vstanu, se těším na to, jak
začneme s klukama dávat dohroma-
dy nový písničky.
Je nějaká písnička, ve které jste
se vyzpovídal?
Pro svou ženu jsem zhudebnil Shake-
spearův sonet 176 a dal jsem jí ho
k naší svatbě. A když jsem jí ho den
po svatbě hrál, oba jsme brečeli. Ale
písnička, která by byla něco jako moje
zpověď… I když! Já jsem dost nezna-
boh. Bojím se kostelů, jde z nich na mě
chlad, temno. Ale kdysi jsem napsal
píseň „Žil byl“, kde se zpívá „Prosím
vás, pane, ať mám sílu nosit vše nepo-
znané, že všechno je tak, jak má být...“,
a když jsme ji natočili, kluci říkali, že
je to modlitba, a i když si o bohu mys-
lím, co chci, mám ho v sobě. Takže tam
jsem ze sebe asi dostal něco, co jsem
ani nevěděl, že v sobě mám. Já jsem
vlastně depresivní člověk. Až tak,
že jsem se s tím musel léčit, protože
jsem měl stavy, kdy jsem několik dní
nemluvil. Ale žena mě přiměla, abych
vyhledal lékařskou pomoc, a ono mi
to skutečně pomohlo. Přestal jsem se
v životě trápit a žít, jak říká Topol, ode
zdi ke zdi svý hlavy.
Co vám z depresí nejvíc pomohlo?
Když jsem se oženil a narodily se mi
děti. Najednou jsem cítil, že v nich mám
jistotu, že mám za sebou něco, o co se
můžu opřít. Já jsem se celý život bál toho
závazku, nechtěl jsem se ženit a pak se
to najednou zlomilo, jednu neděli jsem
požádal ženu o ruku a tu další jsme se
vzali. Nikomu jsme to neřekli, uděla-
li jsme to jen pro sebe. Najednou jsem
objevil novou dimenzi, a když se nám
narodila první dcera, došlo mi, že můj
život skončil, že teď už nezáleží na mně,
ale že jde o ty děti, aby je člověk chránil,
k něčemu vedl a dobře vychoval. V těch
čtyřiceti jako bych konečně začal žít
a poprvé v životě jsem se cítil šťastně
a nestyděl se to říct nahlas.
Víte, kde byl ten blok?
To si člověk nese z puberty. V tomhle
věku si vytvoříte spoustu předsudků
a pak doděláte školu, jste vržen do
života, měl byste být dospělý, ale vlast-
ně nejste. A tam, kde na něco máte
mít názor, se držíte těch předsudků.
Zarytě a zuby nehty. Ke své škodě.
Já jsem třeba vždycky hrál divadlo
nebo v kapele a jakýkoliv sport mi byl
k smíchu. Ale ve třiceti jsem zjistil, že
bez sportu shniju zaživa. Nebo popula-
rita – jak jsme vyrostli za komunistů,
tak pro nás každý, kdo byl vidět v tele-
vizi, byl tak trochu zrádce, protože
kdyby s nima nebyl zadobře, nesměl
by tam. Takže fakt, že bych měl být
na titulních stranách časopisů, pro mě
bylo dlouho zrádcovské stigma. Trvalo
mi dlouhý roky, než jsem pochopil,
že není ostuda vystoupit v zábavném
pořadu, když není úplně blbej, že není
nic špatnýho být v časopise. Protože
na mně přece je, jak se tam budu pre-
zentovat. Někdo na to přijde hned, ale
mně to trvalo skoro dvacet let.
■
MICHAL MALÁTNÝ
Přestože ho většina lidí bere jako
muzikanta, pod vedením Borise
Rösnera a Jany Hlaváčové vystudoval
herectví. Po 20 letech hraní ve
skupině Chinaski, kterou zakládal, se
začal postupně k herectví vracet, ať
už hlavní rolí ve filmu Chyťte doktora,
nebo v představení Kleopatra, kde
hraje sJitkou Čvančarovou. Je ženatý,
má dvě dcery.
Rozšířený rozhovor najdete v aplikaci
Foto: Profimedia