Strana 30
30 www.drmax.cz
rozhovor
Vidět všechno blbě
UMÍ KAŽDEJ BLBEC
Kolem očí má psychiatr Radkin Honzák řadu vrásek od smíchu.
Směje se často a rád mění téma hovoru, aby se po mnoha zákrutách
a odbočkách zase vrátil. Jeho společnost působí jako antidepresivum.
C
hystala jsem si sice téma stáří, ale ono se
stejně nedá oddělit od života jako celku...
Já se těším, až budu starej!
Opravdu? Já vůbec ne.
Proč? Víte, že si budete moct pucovat zuby a při tom si zpí-
vat? A vůbec to má spoustu výhod.
Jaké výhody máte na mysli?
Teď třeba do seriózního vědeckého světa došla úplně čer-
stvá zpráva, že mozkové buňky dorůstají i po devátém
deceniu, tedy po devadesátce. Takže každý den ne jenom
deset tisíc kremací a žádné křtiny, ale i nějaké ty křtiny.
Většina vývojových psychologů považuje člověka kolem
dvaceti let za více méně hotovou osobnost. Ale německý
psycholog Erik Erikson to viděl jinak a věnoval se dalším
periodám osobní zralosti. A co se týká stáří, mluví o tom,
že v téhle době nekončí kontakt s mladšími generacemi.
Naopak, tyto generace se navzájem ovlivňují a to je docela
dobré a prospěšné.
Berou mladí starší generaci dnes vůbec vážně?
No, mladá generace uměla vždycky všechno líp – a my,
starší, jsme věděli, jak jsou blbí! Už Sokrates nadával na
mládež, že srkaj, nectěj stáří. Dnes jsou mladí napřed
v technologiích, ale jinak je pro obě strany hodně důležité
trávit spolu čas.
Co je v životě v pokročilém věku ještě důležité?
Kvalita života se váže hlavně na zdravotní stav a na psy-
chickou pohodu, na to, jak jsme vyladění. Jak říkali Vosko-
vec s Werichem na forbíně: může být i trochu smutno, hlav-
ně, že je veselo. Rád bych se ještě vrátil k tomu Eriksonovi.
On mluvil také o hledání smyslu života a o tom, že nejvíc
ho hledá nejmladší a nejstarší generace, že hledání smyslu
tvoří písmeno U. Hodně se ptáme zhruba do dvaceti let, kdy
padají otázky: Proč tu jsem a kam půjdu? V aktivním věku
pak nemáme moc čas ani důvod přemýšlet o smyslu své
existence, protože ho jednoduše naplňujeme. Druhá špič-
ka U se dotýká lidí staršího věku, kteří bilancují. Ptají se:
Co jsem za dosavadní pobyt na této planetě spáchal? A to
hledání toho smyslu je o to „zajímavější“, že vám ubývají
kamarádi. Víte, co jsou vnoučata?
Netuším.
Odměna za to, že jste neumlátila vlastní děti. Ale to je taky
jen životní etapa. Ve stáří začnete přemýšlet o tom, k čemu
tady vůbec jste. Nejen, co jsem spáchal já, co jsem podělal,
co se mi povedlo, ale přemýšlíte, co to znamená, býti člově-
kem. A pokud zrovna nevlítnete do deprese, můžete zjis-
tit, že to není tak marné. Myslím si, že pomáhající profese,
všechny sestry a pečovatelé, by měly staré lidi podporovat
si tuhle pozitivní životní bilanci ustavit.
Jak se to dělá? Já pozitivní životní bilanci kolikrát
hledám i teď, ve čtyřiceti.
Když máte blbou myšlenku, tak je nesmysl ji zahánět. Pro-
tože čím víc ji zaháníte, tím víc ji krmíte.
A co se má dělat s blbou myšlenkou?
Klást jí zpochybňující otázky. Opravdu je to tak blbý?
Opravdu? A když se zeptáte potřetí, obvykle zjistíte, že tak
blbý to vlastně není. Otázka je vždycky těhotná odpovědí.
Dokonce se můžete ptát tak, že dostanete odpověď, kterou
chcete. Stáří je časem, kdy je dobré klásti si otázky. A klásti
si je dobře. Daleko víc totiž žijeme ve světě slov než ve světě
reálném. Slovy tvoříme svět. A stále jde o to, zda v našem
světě, který si vytvoříme, bude sklenice jen z půlky plná,
nebo prázdná. A pak taky přichází otázka, co s tím zbytkem
života jde udělat.
TEXT: OLGA PROCHÁZKOVÁ, FOTO: MARTA REŽOVÁ