Strana 36
36 www.drmax.cz
povídka
Kateřina Etrychová
MORBIDNÍ STRASTI
VYCHOVATELKY BELMONDOVY
OBTLOUSTLÉ KOČKY
K
dyž bylo Lau šestnáct,
věřila, že až jí bude dva-
krát tolik, všechno bude
skvělé. Že bude mít stále
pleť bez vrásek. Že bude stále štíhlá.
Že bude mít pořád medové vlasy. Že
bude vdaná, šťastná, těhotná a spo-
kojená. A že možná nebude bohatá,
ale aspoň tak nějak zajištěná.
Když bylo Lau o pět let víc, potka-
la mě. A pořád věřila.
Když bylo Lau ale opravdu dva-
krát tolik a třicítku překročila obě-
ma nohama, pochopila, že se prostě
spletla. A že jestli život něco umí, tak
s růžovými plány černočerně vyjebat.
Lau se ale snažila. Na první vrásku
pořídila výživný krém. První šedivý
vlas vytrhla a tvářila se, že nikdy
neexistoval. A hledala si práci. Přes
inzerát.
Brzké angažmá v nadnárodní kor-
poraci se vyvíjelo nadmíru dobře.
Slečna sekretářka divizního ředi-
tele. Všechno se zlomilo po sedmi
měsících, kdy po vánočním večírku
podlehla šarmu svého nadřízeného
a nechala se ohnout přes kopírku.
« Moje žena už mi nerozumí,
miláčku! »
Kopírka krátkodobou aféru přeži-
la. Manželka taky. Lau ne.
Pak jejím životem prošel ještě
Martin. Milan. Petr. Ignác. Vráťa.
Honza. A nakonec Lukáš. Výraznější
stopu nezanechal ani jeden.
Zkušenost s korporací a s českými
muži v Lau utvrdila dvě základní
myšlenky: že práce v kanceláři není
nic pro ni. A že štěstí v lásce bude
muset hledat v cizích krajích. Lau
se proto rozhodla od základu změnit
svůj život. Jednoho rána se probudi-
la a oznámila, že se stane vychova-
telkou zvířat. Napříč světem.
« Jsem něco jako au-pair pro zpo-
vykané domácí mazlíčky. »
« A co to jako obnáší? »
« Masíruješ tlapky, servíruješ dob
-
roty, ukládáš do pelíšku. »
Dekadence doby Lau zajistila
nejen práci, ale i přísun osamělých
majitelů všemožné havěti. Lau se
s tím nepárala. Byl-li majitel co
k čemu, byla ochotná pečovat téměř
o cokoliv. A tak korzovala napříč
planetou a přivážela roztodivné
historky. Třeba tu o nevychovaném
poníkovi vdovce z Tokia nebo tu
o obézním chrtovi, kterého musela
v Berlíně navlékat před každou pro-
cházkou do ručně pleteného svetru
a následně ho nacpat do péřovky
se zipem, aby neprochladl. A pak
tu byla ta podivná záležitost s nor-
ským kanárkem. Totiž, to bylo tak:
majitel, pohledný podnikatel v kože-
dělném průmyslu, svěřil Lau na dva
týdny kanárka. Kanárka, který od
první vteřiny vypadal jako sýkorka.
A i se choval jako sýkorka. Lau měla
pochybnosti, ale nakonec pokrčila
sama pro sebe rameny a identitu
ptáka ponechala v rukou majitele.
Ptáka majitele naopak ponechala ve
svých rukách.
Když mi v Praze v naší oblíbené
kavárně se sbaleným kufrem u nohy
sdělila, že má před sebou další misi,
plán zněl nadmíru fantasticky.
Paříž. Jedna postarší kočka. Jeden
elegantní majitel. S nosem, jako má
Belmondo. Hřejivá představa – mra-
zivému lednu navzdory.
« Mon amour! »
Od nástupu Lau do letadla do
chvíle, kdy se tísnila v přeplněném
pařížském vlaku RER, uplynuly
sotva dvě hodiny. Lau ale zůstáva-
la pozitivně naladěná. Belmondo.
Kočka. Croissant. Paříž. Na první
adrese si vyzvedla klíče, zakoupi-
la dostatečný počet lístků na metro
a vydala se vstříc Latinské čtvrti.
Poučena faktem, že v Paříži je výtah
spíš vzácností, hrdinně vystoupala
s kufrem do druhého patra, aby ve
čtvrtém začala proklínat Anglii, že
se ve stoleté válce přece jen trochu
víc nesnažila.
Do bytu se Lau nakonec dosta-
la. Odemkla dveře. Vstoupila.
Zamkla dveře. Obstarožní kočka
nikde. Zatím. Překontrolovala mis-
ku s vodou. Plná. Překontrolovala
misku granulí. Plná. Hledala var-
nou konvici. Žádná. Dala proto vařit
trochu vody v hrnci na malý spo-
rák a rozhodla se, že si dá sprchu.
A pak konečně najde kočku. Což se
jí také podařilo. Ovšem ne tak, jak si
představovala.
« Je mrtvá! »
« Odkud voláš? »
« Říkám ti, že je mrtvá! Tlustá
nebo nafouklá, rozvalená, nedejchá
a je mrtvá! »