Strana 37
www.drmax.cz 37
« Ta Belmondova kočka v Paříži? »
« Jo, tahle. Už jsem ji tu takhle
našla. Co s ní jako budu dělat?! »
Vždycky jsem věděla, že Lau je
natolik dobrá kamarádka, že s ní
budu případně zakopávat i mrtvo-
lu. Po telefonu. Když to bude nutné.
Zároveň jsem ale tak nějak podvě-
domě doufala, že to nikdy nutné
nebude. Nicméně, nebylo zbytí. Lau
musela čelit vzniklé situaci. Nej-
prve se pokusila prozkoumat mra-
zák, zdali by se kočka nevešla tam.
Nevešla. Mrazák byl miniaturní.
« Navíc, jaký mi asi ten majitel
napíše na web hodnocení, když mu
já tady nechám vzkaz, že má kočku
v mrazáku, do háje?! Už nedostanu
jedinou zakázku! »
Lau nakonec našla gumové ruka-
vice a zvíře přemístila do krabice od
bot. Rozhodla se kočku zakopat. Na
přilehlém miniaturním dvorku. Její
úsilí ovšem mařil hned dvojí pro-
blém: zaprvé plastová lžička, která
se na kopání hrobu ukázala jako
nedostačující. Zadruhé fakt, že i přes
relativně teplé evropské zimy ten
rok v Paříži vážně mrzlo a půda byla
prostě tvrdá. Lau tedy krabici s koč-
kou opět vynesla do výše pěti pater
a přemýšlela, co s mazlíčkem dál.
« Musím to vyřešit. Do čtyřia-
dvaceti hodin začne zapáchat a co
potom. »
Několikrát ji napadlo kočku
naaranžovat do nějaké přijatel-
né polohy k misce. A utéct. Nebrat
telefon. Změnit práci. Už se nikdy
nikomu neozvat. Změnit si jméno.
Adresu. A vůbec. Vypravit se třeba
do Argentiny. Vdát se tam. Nebo
se přidat k nějakému drogovému
gangu. Nakonec zvolila variantu
jednodušší. V souladu s indickými
tradicemi zvážila možnost nechat
kočku odplout po Seině. Připadalo jí
to fyzicky méně náročné než kopat
hroby. A taky vlastně ekologické.
A rychlé. A tak vůbec. Indie je přece
fajn. Znovu tedy sbalila kočku v kra-
bici a vypravila se s ní o pět pater
níž. Přímo k řece. Na ostrově Svaté-
ho Ludvíka byla téměř úspěšná. Kra-
bici s kočkou umístila na větší větev.
Ale vpouštět něco takového do řeky
v zóně hemžící se turisty se neuká-
zalo jako ideální nápad. Lau budila
pozornost. Napříč středem Paříže.
Když jejímu úsilí začali dva puber-
ťáci dokonce fandit a skandovat něco
podobného, co kdysi zaslechla v tele-
vizi, když Francie vyhrála Mistrov-
ství světa ve fotbale, vzdala to. S koč-
kou v krabici se vypravila zase o pět
pater výš. Tentokrát už ale opravdu
na pokraji zoufalství.
« Už odplula? »
« Leží vedle mě. Musím vymyslet
něco jinýho. »
« Tak ji hoď do popelnice. »
« No ty jsi se zbláznila! »
Pro Lau je zvíře skoro posvátné.
A popelnici tedy nepřipustila. Což
jsem tak trochu tušila. Ostatně, jas-
ně si pamatuju, jak na vysokoškolské
koleji organizovala pohřeb neonové
rybičce. Rybičce, která tehdy jako
jediná z nás zaplatila za zkouškové
období vlastním životem. Nikdo ji
totiž týden nenakrmil.
Kvalitních nápadů ubývalo. Lau
zvážila možnost ponechat kočku na
následujích místech: na hřbitově
Père Lachaise. Leží tu legendy jako
Edith Piaf nebo Oscar Wilde. Majitel
by to mohl vnímat po návratu jako
jistou poctu. Pařížské katakomby.
Pokud by si Lau zaplatila prohlídku
a držela se v dostatečné vzdálenos-
ti za průvodcem, mohla by kočku
nenápadně vytrousit. A pak je tu
samozřejmě ještě pařížská Invali-
dovna. Místo posledního odpočinku
císaře Napoleona. Jaká čest. Možná
kdyby zašoupla kočku do některého
z výklenků, mohla by tam v klidu
zetlít.
„Jenže co když mě tady za to sebe-
re policie. Jak to budu vysvětlovat?“
Lau nakonec kočku v krabici zno-
vu snesla o pět pater níž. A vydala se
do víru metropole. S tím, že finální
lokalitu prostě promyslí venku. Ces-
tou si stihla dát dvě kafe u kated-
rály Notre-Dame a později tradiční
palačinku s čokoládovým krémem
u Elysejí. Z nábřeží chvíli pozoro-
vala Eiffelovku, počítala parníky na
Seině, progooglovala další možnosti
důstojné likvidace ostatků kočky.
Zavrhla pohřeb žehem. I mumifi-
kaci. Nakonec se odebrala do met-
ra s tím, že prostě namátkou zkusí
někde vystoupit. A tam se uvidí.
Zvolila linku třináct. To je sice v naší
kultuře číslo nešťastné. V sikhis-
mu je to ale číslo šťastné. A bůhví,
jaké náboženství vyznávala kočka.
Lau jela směrem na sever poměrně
dlouho. Z kabelky vyndala knížku.
A začetla se. Ze světa fikce ji vytrh-
lo až reálné hlášení o konečné. A tak
vystoupila. Vyšla ven. Chtěla přece
pohřbít kočku. Proboha, kočka!
„Je v metru!“
„Jak v metru?!“
„Zůstala v metru! Já tam tu krabi
-
ci nechala.“
Lau si absolutně nedovedla před-
stavit, jak by kočku mohla získat
zpátky. A tak se prostě nakonec
chtíc nechtíc smířila s tím, že zvíře
našlo svůj hrob v metru. A že dosta-
ne mizerné hodnocení na svou prá-
ci od majitele. A že se z toho už asi
profesně nevyseká. Ale že se možná
jednou bude díky ní napříč pařížský-
mi kuloáry vyprávět legenda o kočce
z linky třináct. A že ona jediná bude
vědět, že tahle legenda se fakt stala.
Chtělo by se mi napsat, že všechno
dopadlo jako v pohádce. Že majitel
Lau odpustil. Zamiloval se do ní. Že
je dnes vdaná, šťastná, těhotná a spo-
kojená. A třeba i bohatá. Ale není to
tak. Jedno pozitivum nicméně mám:
Lau navzdory mizernému hodnoce-
ní od svého Belmonda dostala další
práci. Za týden jede do Barcelony.
„Budu hlídat mopse! Je mu
sedmnáct.“
Myslím, že se máme na co těšit. ■