Strana 39
www.drmax.cz 39
Anthony Hopkins
ŽIVOT JAKO SEN
Přestože rodnou Británii miluje, užívá si poslední roky
života v Kalifornii. A taky slunce a dobré nálady. Prý se
mu tam lépe učí scénáře, které si, jako jeden z mála herců,
pamatuje doslova a nazpaměť. Tony – na tomto oslovení
trvá – točí i po osmdesátce jako o život a tvrdí, že ho to
udržuje v mentální kondici.
S
lyšel jsem, že byl váš otec pekař.
Ano, to je pravda. Dobrý pekař. Těžko říct, co by říkal tomu, že jsem chleba přestal jíst. Pro něj byl chleba celý
život. Pekl ho, jedl ho. Ale já jsem v posledních letech přibral tolik, že jsem ho musel vypustit z jídelníčku. Byl
jsem ohavně tlustý!
Můžeme se vrátit do vašeho dětství, které jste prožil ve Walesu?
To už je dávno… Je vlastně záhada, jak jsem se odtamtud dostal až sem. Ve škole jsem nebyl dobrý. A pak jsem se stal
hercem. A nevím, jak se tenkrát vyvíjel můj život. Netuším. Myslím, že to byl Schopenhauer, který řekl: „Když dosáhneš
určitého věku a ohlédneš se, máš pocit, jako by tvůj život napsal někdo jiný.“ Takže spíš nevím. Neumím navázat spojení.
Líbí se mi ten pocit, že nemám na ničem zásluhu. Oslabuje to vaše ego, a to je důležité, abyste nepropadli pocitu, kdoví-
jak nejste úžasní. Jediná jistota, kterou mám, je, že na svém životě vlastně nemám nejmenší zásluhu. Ani ve svém věku
o něm nic nevím.
Na co si vzpomínáte ze svého děství?
Wales je malá země na britských ostrovech. V Americe často nevědí, kde to je. Už jenom to mi přijde zajímavé. Když já
jako Velšan vím, kde je Litva, jak to, že Američani nevědí, kde je Wales? Je to jejich přezíravostí, nebo tím, že Wales je
prostě trochu izolovaný? Nedávno jsem tam byl. Vracím se tam vždycky jednou za několik let. Je to stále krásné místo pro
život. Ale já už se tam cítím nějak zvláštně. Mám odlišný akcent a už mě tam nepovažují za místního. Před padesáti lety
to bylo jiné. Hrál jsem tam divadlo, byl jsem jejich. Dneska už jsem člověk, co hraje v amerických filmech.
Četl jsem, že jste byl v dětství absolutně přesvědčený o tom, že jste hloupý.
To je pravda. Ale myslím, že to tak má většina dětí. Nebyl jsem moc rychlý, nebyl jsem moc bystrý. Nikdo mi rozhod-
ně nějakou zářnou kariéru neprorokoval. A jen sledem různých souvislostí a náhodných událostí jsem se stal hercem.
Nevěděl jsem, co jiného bych měl dělat. A dneska už to dělám šedesát let, a přitom mám pocit, že o hraní stále nic nevím.
Přijde mi to všechno trochu jako podvod. Unikám svému životu hraním jiných lidí. Naučím se svou roli, odehraju něčí
život a pak se vrhnu na další. Ale nejsem si jistý, jestli jsem tomu svému životu dal všechno, co jsem mohl. Herci nejsou
jako lékaři nebo zdravotní sestry. Ti mají poslání. Ale herci?
Takovéhle myšlenky jste měl už jako dítě?
Samozřejmě, že ne. To jsem myslel na jediné – jak se vyvlíknout z povinností doma i ve škole. Moje manželka jednou
mluvila s jedním mým učitelem a on mě prý popsal slovy: „Zdálo se, že nemá žádnou šanci na přežití.“ Asi to vystihl