1/2020

• Strana 1

  Najdete nás i naVíce obsahu s aplikací Pro klienty lékáren .

  Zdarma.

  MAXIMUM

  ZDRAVÍ/PÉČE/PORADENSTVÍ JARO 2020

  Jak přežít

  ŠÉFA?

  NEČEKANÉ

  investice

  „Vidět všechno blbě

  umí každej blbec,“

  říká

  RADKIN HONZÁK

• Strana 2

  PODLE ZBOŽŇOVANÉ KLASIKY JANE AUSTEN

  ANYA TAYLOR JOY

  JE

  LÁSKA

  VÍ VŠECHNO

  NEJLÍP

  REŽIE AUTUMN de WILDE

  V KINECH OD 26. BŘEZNA

  EMMA

  #

  IN ASSOCIATION WITH PERFECT WORLD PICTURES A WORKING TITLE/BLUEPRINT PICTURES PRODUCTIONFOCUS FEATURES PRESENTS

  “EMMA” ISOBEL WALLER-BRIDGE

  MUSIC

  BY

  ALEXANDRA BYRNE

  COSTUME

  DESIGNER

  ANYA TAYLOR-JOY DAVID SCHWEITZERJOHNNY FLYNN

  AND BILL NIGHY NICK EMERSON

  EDITOR

  KAVE QUINN

  PRODUCTION

  DESIGNER

  CHRISTOPHER BLAUVELT

  DIRECTOR OF

  PHOTOGRAPHY

  JO WALLETT

  CO-

  PRODUCER

  ELEANOR CATTON

  SCREENPLAY

  BY

  JANE AUSTEN

  BASED ON THE

  NOVEL BY

  AMELIA GRANGER

  EXECUTIVE

  PRODUCERS

  BEN KNIGHT

  © 2020 FOCUS FEATURES LLC.

  ERIC FELLNER

  PETE CZERNIN

  TIM BEVAN

  PRODUCED

  BY

  GRAHAM BROADBENT AUTUMN deWILDE

  DIRECTED

  BY

  emma_inzerce_210x297_01.indd 1emma_inzerce_210x297_01.indd 1 14.02.20 10:5514.02.20 10:55

• Strana 3

  www.drmax.cz 3

  Přečtěte si i digitální vydání v aplikaci

  editorial

  Milí přátelé,

  v Praze za sebou máme zimu, která se letos obešla bez

  sněhových fréz i hrabla. Zato fičelo jaksepatří a tak trochu

  jsme si z toho vzali příklad a nechali čerstvý vítr prohnat

  i Maximem. Že nebylo co uklízet na chodníku (krom nava-

  nutých igeliťáků a novin), poklidili jsme trochu na strán-

  kách časopisu. Už nějaký čas jsme cítili, že by bylo dobré

  jej trochu provzdušnit, a teď už můžeme jen doufat, že

  způsob, jakým jsme to udělali, se vám bude líbit.

  Pokud jde o obsah, tam v to doufáme vždycky a vždycky

  se pro to snažíme dělat MAXIMUM, jak jinak. Samozřej-

  mě by nás potěšilo, kdybyste si v dnešní rychlé době našli

  čas na přečtení kompletního čísla. Jenže to je značka ide-

  ál a ten čas prostě zbýt nemusí. Proto si na tomhle místě

  vždycky dovolím zvlášť poukazovat na to, co by vám urči-

  tě utéct nemělo. A jestli vám něco doporučuju s obzvlášť

  velkou chutí, pak jsou to rozhovory v Maximu. A výjimku

  neudělám ani dnes.

  Hrdina z titulní strany, psychiatr Radkin Honzák, vlo-

  ni překročil osmdesátku a to mu dává ohromnou výho-

  du. V tomhle úctyhodném věku už si tenhle pán zkrátka

  může říkat, co chce. A on to s gustem činí. A pro Maximum

  neudělal žádnou výjimku, o čemž svědčí už třeba právě

  ta titulní strana. I když v rozhovoru říká, že není zá-

  sadní přinášet nějaká moudra, v interview jich určitě

  pár najdete.

  Jedna velká moudrost (ale taky pokora), to je rozhovor

  s Anthonym Hopkinsem. Muž zaškatulkovaný do iko-

  nické figury Hannibala Lectera z filmu Mlčení jehňátek

  ve svých odpovědích jako by ani nebyl herec, ale divák,

  který okolí pozoruje z nějaké observatoře a komentuje to

  hemžení bez přílišné dávky sentimentu. Lidí, kteří by na

  základě vlastního prožitku oplakávali zavražděného pre-

  zidenta JFK, je den ode dne míň; lidí, kteří pamatují starý

  svět, který sice dělila železná opona, ale přesto v něm bylo

  paradoxně leckdy víc tolerance než v tom dnešním. Když

  Anthony Hopkins říká, že dneska nejsme ochotni přijímat,

  že někdo má jiný názor, a pokud ho má, hned ho označuje-

  me za nepřítele, nemýlí se. Jako bychom pořád ty železné

  opony potřebovali, a když nejsou na mapě, tak si je uděláme

  aspoň mezi sebou.

  Kdo má rád seriál skečů Monty Python, určitě si oblíbil

  i hlášku „And now for something completely different!“.

  Ovšem! Nastal čas opustit vážnou notu a podívat se… tře-

  ba na pop music! Tu v tomto čísle reprezentuje frontman

  kapely Chinaski Michal Malátný. Že to zase není zas tak

  moc veselé? To bude určitě tou zimou. Přece není možné,

  aby se nám o dobrou náladu v časopise starali jen psychi-

  atr a fejetonistky!

  Chce to jarní vítr!

  Ať vám brzy vyžene zimu z těla!

  Michal Petrov, šéfredaktor

  VĚTRNÉ číslo

  MAXIMUM; vydavatel: Česká lékárna holding, a. s., Palackého 924/105, Brno, IČO: 262 30 071

  Šéfredaktor: Michal Petrov; odborná redakce: MUDr.Marie Vaněčková; náměty, dotazy, připomínky: redakcemaximum@drmax.cz;

  inzerce: inzercemaximum@drmax.cz, tel.: 603772 344; zpracování časopisu: No Limits Art, s. r. o.; vydání: Jaro 2020, vychází

  vbřeznu 2020, čtvrtletník; datum uzávěrky: 24. 2. 2020; registrováno pod č. MK ČR E 20683. Publikování nebo šíření jakéhokoliv

  materiálu zčasopisu bez písemného souhlasu vydavatele je zakázáno. Vydavatel neodpovídá zapravdivost údajů obsažených

  vreklamě avinzerci. Cílem tohoto projektu není podpora předepisování, prodeje či spotřeby přípravků. Vrámci témat se redak-

  ce snaží poskytovat objektivní, pravdivé avyvážené informace edukační formou (ostatní materiály jsou označeny jako inzerce).

  Tento časopis nenahrazuje poradenství lékařů ani lékárníků. Ilustrace na titulní straně: Miro Budiš

  Inzerce ▲

  Najdete nás

  PODLE ZBOŽŇOVANÉ KLASIKY JANE AUSTEN

  ANYA TAYLOR JOY

  JE

  LÁSKA

  VÍ VŠECHNO

  NEJLÍP

  REŽIE AUTUMN de WILDE

  V KINECH OD 26. BŘEZNA

  EMMA

  #

  IN ASSOCIATION WITH PERFECT WORLD PICTURES A WORKING TITLE/BLUEPRINT PICTURES PRODUCTIONFOCUS FEATURES PRESENTS

  “EMMA” ISOBEL WALLER-BRIDGE

  MUSIC

  BY

  ALEXANDRA BYRNE

  COSTUME

  DESIGNER

  ANYA TAYLOR-JOY DAVID SCHWEITZERJOHNNY FLYNN

  AND BILL NIGHY NICK EMERSON

  EDITOR

  KAVE QUINN

  PRODUCTION

  DESIGNER

  CHRISTOPHER BLAUVELT

  DIRECTOR OF

  PHOTOGRAPHY

  JO WALLETT

  CO-

  PRODUCER

  ELEANOR CATTON

  SCREENPLAY

  BY

  JANE AUSTEN

  BASED ON THE

  NOVEL BY

  AMELIA GRANGER

  EXECUTIVE

  PRODUCERS

  BEN KNIGHT

  © 2020 FOCUS FEATURES LLC.

  ERIC FELLNER

  PETE CZERNIN

  TIM BEVAN

  PRODUCED

  BY

  GRAHAM BROADBENT AUTUMN deWILDE

  DIRECTED

  BY

  emma_inzerce_210x297_01.indd 1emma_inzerce_210x297_01.indd 1 14.02.20 10:5514.02.20 10:55

  Foto: archiv Dr.Max

• Strana 4

  4 www.drmax.cz

  svět zdraví

  OPIOIDY v USA na tapetě

  NETFLIX: LÉKÁRNÍK

  V TITULNÍ ROLI

  The Pharmacist (česky Lékárník) je čerstvý seriálový přírůstek na fil-

  movém kanálu Netix, který i v Česku nabývá čím dál větší popula-

  rity. Hrdinou nové série v duchu žánru „true crime“ je lékárník Dan

  Schneider z Louisiany, který se rozhodne přijít na kloub okolnostem

  vraždy svého syna, závislého na cracku – přišel o život právě při ná-

  kupu drogy. Soukromé vyšetřování, vyvolané nezájmem policie,

  Schneidera záhy zavede daleko za hranici tragického úmrtí, do světa

  „legálně“ předepisovaných opioidů. Začne si ve své lékárně všímat

  receptů a mladých lidí, kteří si s nimi pro riziková léčiva přicházejí.

  V režimu totální nedůvěry vůči všem, hraničící s paranoiou, odkrý-

  vá mechanismus, jemuž nedostatečně čelí (a možná ho i podporují)

  lidé z místní i federální policie i protidrogového úřadu FDA. Série

  očtyřech epizodách je reakce na opioidovou krizi, která si v USA vy-

  žádá denně víc než stovku životů.

  V této souvislosti má svou cenu zpráva o odsouzení amerického

  podnikatele Johna Kapoora (76), zakladatele farmaceutické firmy

  Insys Therapeutics, k několikaletému žaláři. Spolu s vysoce postavený-

  mi spolupracovníky stál po několik let za ilegálním

  prodejem opioidového spreje Subsys (Fentanyl).

  Kapoor by měl nastoupit k výkonu trestu v trvá-

  ní pěti a půl roku po rozsudku tribunálu vBosto-

  nu vbřeznu, do uzávěrky tohoto vydání Maxima

  však nebylo jasné, zda uspěje se svým odvoláním.

  Na ilegální distribuci závislost vzbuzujícícho pří-

  pravku vydělal Kapoor jako výrobce a distributor

  miliardy dolarů. Do jeho sítě patřili izkorumpova-

  ní lékaři, lékárníci a velkodistributoři.

  BRITÁNIE: LÉKÁRNÍCI

  I PROTI OBEZITĚ

  Národní institut pro zdravotní péči (NICE) britského systému veřejného

  zdravotnictví NHS vydal pokyn, podle něhož by lékárníci ve Spojeném

  království měli začít vést s pacienty odborný dialog týkající se shození

  přebytečných kil (nebo v ostrovním případě liber). Kromě toho by měli

  být aktivnější směrem k odvykání kouření anebo omezení konzumace

  alkoholu. Je to zatím poslední vlna celostátní kampaně, která se nese

  vduchu hesla „Pharmacy First“ (Nejdříve se poraďte v lékárně), která má

  povzbudit Brity, aby neváhali ve větší míře svěřovat starost o své zdraví

  lékárníkům jako zkušeným zdravotnickým odborníkům a kvalifikova-

  nou péči nehledali jen v ordinacích. Podle NICE mají lékárníci potenciál

  hrát mnohem významnější roli při prevenci nemocí – zejména v mís-

  tech, kde se podařilo navázat s pacienty důvěr-

  nější vztah. V letech 2017 až 2018 v Británii za-

  znamenali přes deset a půl tisíce hospitalizací

  souvisejících s obezitou. U kouření to byl téměř

  půlmilion nemocničních příjmů, s alkoholis-

  mem jich souviselo bezmála 340 tisíc. Všechny

  tři motivy extrémně zatěžují systém veřejného

  zdravotnictví a stát se pokouší nalézat cestu

  komezení nákladů i prostřednictvím lékáren-

  ské odborné péče.

  USA:

  ANTIBIOTIKA

  PŘÍLIŠ ČASTO

  Nejnovější studie ukázala na nadměr-

  né předepisování antibiotik ve Spo-

  jených státech. Národní centrum pro

  zdravotnickou statistiku zkoumalo asi

  130 milionů případů předepisování

  antibiotik v roce 2015. Ukázalo se, že

  v30procentech šlo o nepřiměřenou te-

  rapii. Nadměrné užívání antibiotik, které

  vede k tzv. antibiotické rezistenci, tedy

  k tomu, že tato léčiva přestávají v boji

  proti bakteriím zabírat, je ovšem glo-

  bální problém a nevyhýbá se ani Čes-

  ké republice. V USA nicméně dosahuje

  velkých rozměrů. Dokazuje to i zpráva

  vydaná tamním Centrem pro kontrolu

  infekcí a prevenci (CDC) za rok 2019.

  Podle ní bakteriím, které umějí antibio-

  tikům vzdorovat, podlehne ročně v USA

  35 tisíc lidí, počet případů – byť ne s tak

  tragickými následky – tu jde do milionů.

  Foto: archiv redakce

• Strana 5

  www.drmax.cz 5

  Prevence zubního kazu

  Ošetření citlivých zubů

  Léčba počínajícího zubního kazu

  Prevence zubního kazu

  Ošetření citlivých zubů

  Léčba počínajícího zubního kazu

  PODÍVEJTE SE SVÉMU

  ÚSMĚVU NA ZOUBEK.

  Elmex gelée dentální gel (25 g) je lék k použití v dutině ústní.

  Obsahuje léčivé látky: směs aminuoridů a uorid sodný.

  Čtěte pečlivě příbalovou informaci! Určeno pro dospělé a děti od 6 let.

  Lék k použití v dutině ústní.

  www.elmex-gelee.cz

  1x TÝDNĚ

  SNADNÁ

  APLIKACE

  Inzerce

  POZOR NA ŠMEJDY!

  Někteří klienti, vesměs seniorní důchodkyně, sítě Dr.Max upozornili v průběhu poslední doby naše lékárny, že přijali telefonáty, během

  kterých jim byla nabízena nespecifikovaná kloubní výživa řádově za několik tisíc korun. Údajně dostaly jako držitelky klientské karty Dr.Max

  nabídku na „slevu“. Telefonní číslo, ze kterého byly osloveny, vzápětí přestalo fungovat, takže nebylo možné si u volajícího tyto informace

  jakkoliv ověřit. Nefunkční telefon je jedním z příznaků, kterým se projevuje aktivita tzv. šmejdů, podvodných

  prodejců působících na různých místech ČR. Případy nabízení kloubních preparátů jsme zaznamenali na

  Moravě, ve Slezsku a na východě Čech. Lékárny Dr.Max upozorňují, že takovýmto způsobem přípravky nikdy

  nenabízejí, a pokud se někdo zaštiťuje jejich jménem, pak jde o podvodníka. K případům zneužití značky

  Dr.Max došlo už v minulosti několikrát. Lékárny Dr. Max vítají, že si proto někteří senioři identitu volajících

  ověřují. Někdy také může nastat v telefonu snadno přeslechnutelná záměna jmen. Není to tak dlouho, co

  se na lékárny Dr.Max obrátili senioři, kterým po telefonu neznámí volající nabízeli produkty pod označením

  Dr.Artex, na jejíž obcházení vyhlášky o zákazu podomního prodeje upozornil i denní tisk. Ten také upozornil

  na to, že i souhlas s nákupem daný telefonicky má právní závaznost. Pokud dostane senior jakoukoliv na-

  bídku od kohokoliv, koho si nemůže spolehlivě prověřit, měl by hovor okamžitě ukončit. Neznámým lidem

  usilujícím o vaše peníze prostě zavěste. Pokud je redakci Maxima známo, pod značkou DrArtex se legálně

  prodávají jen zvukové systémy do automobilů, nikoliv lékárenské zboží nebo zdravotnické prostředky.

  DR.MAX: ÚSPĚŠNÝ

  ČESKÝ MODEL ZA

  DALŠÍ HRANICE

  Do barev Dr.Max se „převlékly“ lékárny

  vdalších třech evropských zemích. Po Čes-

  ku, Slovensku a Polsku nově pacienti mo-

  hou tyto oficíny najít i v Rumunsku, Srbsku

  aItálii. Zejména v Rumunsku šlo orozsáhlou

  operaci, protože doslova přes noc změnilo

  kabát kolem 420 lékáren, které do té doby

  fungovaly pod sítěmi Arta, Punkt a Sen-

  siblu. Akci provázela rozsáhlá informační

  kampaň nejen v televizi, ale i ve veřejném

  prostoru: například na nejrušnější stanici

  bukurešťského metra anebo na karoseriích

  vozů sedmi autobusových linek vrumunské

  metropoli.

  ERECEPT: FINOVÉ

  NA ŠPICI

  Veškeré vystavování eReceptu se ve Finsku už odehrává elek-

  tronicky. Uvádí to výroční zdravotnická studie Evropské unie

  „Health at a Glance“. Sever Evropy vůbec vykazuje v tomto

  ohledu největší pokrok. Estonsko se může chlubit 99 procen-

  ty a Švédsko 98. Estonsko a Finsko už před rokem zahájily jako

  první neomezený provoz výměny elektronických receptů,

  časem se k nim připojilo i Chorvatsko. Velmi dobře si v elek-

  tronické preskripci stojí

  Česká republika, kde byl

  eRecept spuštěn v lednu

  2018. Pokud chtějí svůj

  lék dostat na předpis

  v zahraničí, potřebují

  čeští cestující ovšem re-

  cept v papírové podobě.

• Strana 6

  6 www.drmax.cz

  psychologie

  Říká se, že lidi neopouštějí firmy, ale svoje nadřízené.

  A většinou je to pravda. Než ale nad svým nemožným

  vedoucím zlomíte hůl, zjistěte, zda by s ním přeci jen nebyla

  řeč. Nebo si na chvíli „nazujte jeho boty“.

  E

  xistují různé typologie šéfů. Dostat do vytyčené

  škály všechny nuance jejich chování je ale těžké.

  Lepší je nastínit si pár základních situací, které

  na pracovišti nastávají a týkají se všech šéfů, ať

  už jsou diktátoři, kamarádi, nebo by jim slušela kolonka

  slaboch. Co s tím, když vás šéf...

  … přetěžuje?

  Zejména pokud prokážete výkonnost, kompetenci a málo

  asertivity ubránit si svůj volný čas, může se stát, že budete

  prací trávit večery a víkendy. „V tom případě určitě požá-

  dejte šéfa o schůzku. Na patnáct minut smysluplné kon-

  frontace má právo každý,“ říká personalista Jan Pivoňka.

  „Během této schůzky byste měli co nejpřesněji popsat svou

  situaci a přijít s návrhem řešení. Být konkrétní a mluvit

  o sobě, například: od listopadu jsem v práci každý pátek do

  sedmi večer, protože dělám to a to, možná by mi pomohlo...,

  a tak dále.“ Setkání by se mělo odehrát v soukromí, ne před

  všemi, a i v jeho průběhu bychom měli respektovat vztah

  podřízený–nadřízený.

  Co ještě funguje?

  Dobrý šéf si s podřízenými domlouvá schůzky pravidelně

  z vlastního zájmu. Jejich náplní by mělo být zejména hod-

  nocení práce zaměstnance v širších souvislostech a v rámci

  dlouhodobé perspektivy.

  V anglosaských zemích...

  … se využívá takzvaný skip level meeting. Jsou to schůz-

  ky, na nichž se zaměstnanec setkává s nadřízeným svého

  šéfa. Tomu to umožňuje vidět, co se děje ve firmě a zda

  mu neuniká něco důležitého, co mu střední management

  už „vyfiltroval“.

  … psychicky ničí?

  Malý příběh: „Helenka kandiduje na mrtvolu týd-

  ne!“ utrousila s ironickým úsměvem šéfová k jedné ze

  svých oveček a všem spadla brada. Helenka se před pár

  dny dověděla, že její maminka má rakovinu, byla celá

  pobledlá a zrovna nevykazovala dost pracovního juchá-

  ní. S maminkou to naštěstí dobře dopadlo a označení

  „kandidát na mrtvolu týdne“ se stalo legendou, stejně

  TEXT: OLGA PROCHÁZKOVÁ

  ŠÉFA?

  Jak přežít

  Foto: Adobe Stock

• Strana 7

  jako tisíce podobných hlášek, pěs-

  tovaných v kolektivech stmelených

  uzurpátorem, který bezdůvodně kři-

  čí, ponižuje a postupně donutí větši-

  nu osazenstva brát prášky na spaní

  nebo na nervy.

  Co s tím dělat?

  Samozřejmě první cesta by měla

  vést přímo za nadřízeným ve sna-

  ze věc nějak vyřešit. „Ovšem pokud

  na vás šéf ječí a chová se nevypo-

  čitatelně, je otázka, zda bude mít

  chuť si s vámi v klidu sednout,“

  říká Jan Pivoňka. V tomto případě

  navíc nejde o konkrétní práci nebo

  problém, který by se dal změřit. Ve

  hře jsou emoce. Vyčkejte příznivější-

  ho naladění šéfa, domluvte si s ním

  schůzku a zkuste komunikaci vést

  tak, aby pochopil, co prožíváte, když

  se chová určitým způsobem, a co by

  vám pomohlo, aby se vám lépe pra-

  covalo. Pokud s nadřízeným není řeč,

  jděte za člověkem, který vašeho šéfa

  dozoruje, nebo se obraťte na perso-

  nální oddělení. „Pokud ovšem víte, že

  nemáte šanci se dovolat, protože sys-

  témy jsou ve firmě špatně nastave-

  né, raději odejděte. Dlouhodobý stres

  může vést k nevratnému poškození

  zdraví,“ doporučuje odborník.

  … krade nápady?

  Znáte to: přijdete s návrhem na zlep-

  šení, který šéf bryskně odmítne, a za

  dva měsíce s přijde s tím samým jako

  skvělou inovací.

  Potlačíte ego?

  „Mně to asi nevadí,“ říká Jan

  Pivoňka. „Pokud nadřízený použije

  můj nápad a prezentuje ho trochu jako

  vlastní... On přece ví, že jsem to vymy-

  slel já. A pravděpodobně se na mě díky

  tomu bude dívat s respektem a vdě-

  kem. Vlastně je to taková nepřímá

  pochvala, a navíc je super, že věc, kte-

  rou považujete za skvělou, bude uve-

  dena do života. Ano, krást se nemá, ale

  nakonec, nemusíme bojovat o všechno.

  Probojovat život není nutné,“ uzavírá

  Pivoňka.

  RYCHLOKURS PŘEŽITÍ

  VPRÁCI

  1. Obklopujte se lidmi, včetně svých

  nadřízených, kteří vás v něčem

  inspirují. Buďte v pohodě s tím, že

  umíte něco lépe než váš šéf, ale on by

  měl mít něco, za co ho obdivujete vy.

  2. Máte právo na zpětnou vazbu.

  Máte právo vědět, co děláte

  dobře a co byste měli zlepšit. Jako

  zaměstnanec máte právo dát zpětnou

  vazbu svému šéfovi.

  3. Nešiřte pomluvy, klepy a problémy

  řešte se správnými lidmi. Neúčastněte

  se kolektivního stěžování na šéfa.

  Zkuste co nejméně „slepičit“. Pokud

  máte závažné problémy, řešte je

  rovnou s ním.

  4. Hledejte firmy, kde mají dobře

  nastavené HR systémy. Například

  pravidelné hodnoticí schůzky

  manažerů a jejich podřízených,

  průzkumy spokojenosti ve firmě nebo

  personální oddělení, které aktivně

  pracuje se zaměstnanci.

  5. Pokud se stanete šéfem, absolvujte

  kurz základních manažerských

  dovedností. Nebo požádejte firmu,

  ať vám toto školení umožní. Povýšení

  je jedna ze základních změn v kariéře

  člověka a dobrá firma by takovým

  lidem měla poskytnout dostatečné

  proškolení pro vedení týmu.

  … chce se kamarádit?

  Kafíčka, porady i obědy ve dvou. Když

  si nás šéf oblíbí, je to těžká situace. Zdá

  se, že nemůžeme odepřít jeho přízeň,

  ale zároveň nesmíme překročit hranici

  pracovního vztahu. Toto kamarádství

  nikdy nebude rovnocenné a ošemetná

  situace se může i úplně obrátit.

  Kdy už je toho moc?

  „Samozřejmě je fajn, když se lidé ve

  firmě poznají i neformálně. K tomu

  slouží vánoční večírky nebo jiné akce.

  Je to příležitost si popovídat o osob-

  nějších věcech,“ říká Jan Pivoňka.

  Pokud je ale v extrémní přízni jen

  jeden člověk, není to nejlepší mana-

  žerská praxe a není to fér vůči ostat-

  ním. „V takovém případě je třeba

  poprosit nadřízeného, aby se k vám

  choval stejně jako k ostatním.“ Je při-

  rozené, že šéfovi je nějaký člověk sym-

  patičtější než jiný, ale rozhodně by se

  to nemělo projevit v přístupu k práci

  či v tom, že bude jednomu podřízené-

  mu sdělovat například více informací

  o chodu firmy než jiným. „Šéfové jsou

  samozřejmě hodně sami. Na základní

  úrovni jsou všichni parta kamarádů,

  ale čím výše člověk stoupá v hierar-

  chii firmy, tím víc je sám. Nicméně

  s některými věcmi by se měl svěřovat

  člověku mimo firmu, a ne uvnitř.“

  … je neschopný?

  Opravdu? „Řada lidí vidí jen ten

  svůj úsek práce,“ říká Jan Pivoňka.

  „A řada lidí chce, aby jejich šéf uměl

  všechno líp než oni – jinak ho považují

  za nekompetentního. To je ale naivní.“

  Dobrý šéf má desítky zodpovědností,

  má svoje nadřízené, porady vedení

  a tak dále. Když s vámi něco řeší, je

  to pro něj jedna z dvaceti věcí, zatímco

  pro vás je to všechno, třeba práce na

  týden. Zkuste si na chvíli představit,

  co musí váš šéf zvládnout a jak by to

  šlo asi vám. A je naprosto správně, že

  práci, kterou děláte, rozumíte leckdy

  víc než váš nadřízený. Navíc, dobrý šéf

  se neváhá obklopovat lidmi, kteří jsou

  ve svém oboru lepší než on.

  Možná je opravdu neschopný aneb

  Peterův princip.

  Kanadští autoři, učitel Laurence J.

  Peter a dramatik Raymond Hull, v knize

  Peterův princip

  v roce 1968 přišli s tezí,

  že kvalitní zaměstnanci jsou povyšova-

  ní tak dlouho, až na svou pozici nestačí.

  Nedokáží totiž plnit požadavky, které

  jsou spjaty s vyšší pozicí, například vést

  lidi, rozdělovat práci, plánovat, komuni-

  kovat. Čili váš kolega – skvělý bankovní

  poradce, strojař nebo úředník – se stane

  mizerným šéfem. O této teorii si určitě

  něco přečtěte, a pokud dospějete k tomu,

  že právě toto se děje ve vaší rmě, raději

  odejděte.

  ■

  www.drmax.cz 7

• Strana 8

  AŽ #8 MĚSÍCŮ

  OCHRANY

  MINI

  COUNTRYMAN

  a 60 ×voucher

  Čedok

  1×

  VYHRAJTE

  Kup 1× Foresto Zadej na webu kód

  z dokladu o nákupu

  Vyhraj!

  Soutěž trvá od 1. 3. 2020 do 30. 4. 2020 na území České republiky.

  Více na www.soutezforesto.cz.

  Soutěže se smí zúčastnit osoby starší 15 let. Účastník soutěže je povinen si uschovat originál dokladu o nákupu.

  Obrázky výher jsou pouze ilustrativní. Zadavatelem soutěže je Bayer s.r.o., IČ 00565474. Soutěžní nákup je možné

  provést již od 1. 1. 2020.

  Soutěžní výrobky: Foresto 1,25 g + 0,56 g obojek pro kočky a psy

  8 kg a Foresto 4,50 g + 2,03 g obojek pro psy > 8 kg

  jsou veterinární léčivé přípravky. Čtěte pečlivě příbalovou informaci. Délka obojku je 38 nebo 70 cm. Smrtící

  a repelentní (zabraňuje sání) účinek proti klíšťatům po dobu až 8 měsíců. Léčba a prevence zablešení 7–8 měsíců.

  BAYER s.r.o., Siemensova 2717/4, 155 00 Praha 5, tel.: 266 101 471, e-mail: cz.veterina@bayer.com

  L.CZ.MKT.AH.07.2019.0710

  NOVINKA

  JSOU I JINÉ ZPŮSOBY

  ODČERVENÍ, NEŽ JE TABLETA.

  Novinka v lékárnách! Dronspot® k odčervení koček ve formě pipety.

  Odčervujte pravidelně každé 3 měsíce.

  www.dronspot.cz

  L.CZ.MKT.AH.10.2019.0740

  Čtěte pečlivě příbalovou informaci.

  Řada Dronspot® je určena kodčervení koček od nejčastějších vnitřních parazitů – od škrkavek, měchovců atasemnic včetně jejich vývojových stádií vkrvi avnitřních orgánech.

  Účinná látka: Praziquantelum, Emodepsidum.

  3 velikosti – pro malé kočky ≥ 0,5–2,5kg, střední 2,5–5kg avelké kočky 5–8kg. Pro kočky akoťata od 9tého týdne věku či nad 0,5kg. Lze použít během březosti alaktace.

  Veterinární léčivé přípravky řady Dronspot zakoupíte vlékárně bez předpisu.

  Dronspot 30 mg/7,5 mg roztok pro nakapání na kůži – spot-on pro malé kočky, Dronspot 60 mg/15 mg roztok pro nakapání na kůži – spot-on pro střední kočky,

  Dronspot 96 mg/24 mg roztok pro nakapání na kůži – spot-on pro velké kočky. Vbalení 2 pipety.

  Více informací: BAYER s.r.o., Siemensova 2717/4, 155 00 Praha 5, Česká republika, tel.: 266 101 471, e-mail: cz.veterina@bayer.com

  IN20-066_Dronspot_inzerce_A5sirka_CZ.indd 1 13.02.20 11:38

  inzerce_BayerPromoForesto2020+Dronstop_A4_01.indd 1inzerce_BayerPromoForesto2020+Dronstop_A4_01.indd 1 14.02.2020 16:2614.02.2020 16:26

  Inzerce ▲▼

• Strana 9

  AŽ #8 MĚSÍCŮ

  OCHRANY

  MINI

  COUNTRYMAN

  a 60 ×voucher

  Čedok

  1×

  VYHRAJTE

  Kup 1× Foresto Zadej na webu kód

  z dokladu o nákupu

  Vyhraj!

  Soutěž trvá od 1. 3. 2020 do 30. 4. 2020 na území České republiky.

  Více na www.soutezforesto.cz.

  Soutěže se smí zúčastnit osoby starší 15 let. Účastník soutěže je povinen si uschovat originál dokladu o nákupu.

  Obrázky výher jsou pouze ilustrativní. Zadavatelem soutěže je Bayer s.r.o., IČ 00565474. Soutěžní nákup je možné

  provést již od 1. 1. 2020.

  Soutěžní výrobky: Foresto 1,25 g + 0,56 g obojek pro kočky a psy 8 kg a Foresto 4,50 g + 2,03 g obojek pro psy > 8 kg

  jsou veterinární léčivé přípravky. Čtěte pečlivě příbalovou informaci. Délka obojku je 38 nebo 70 cm. Smrtící

  a repelentní (zabraňuje sání) účinek proti klíšťatům po dobu až 8 měsíců. Léčba a prevence zablešení 7–8 měsíců.

  BAYER s.r.o., Siemensova 2717/4, 155 00 Praha 5, tel.: 266 101 471, e-mail: cz.veterina@bayer.com

  L.CZ.MKT.AH.07.2019.0710

  NOVINKA

  JSOU I JINÉ ZPŮSOBY

  ODČERVENÍ, NEŽ JE TABLETA.

  Novinka v lékárnách! Dronspot® k odčervení koček ve formě pipety.

  Odčervujte pravidelně každé 3 měsíce.

  www.dronspot.cz

  L.CZ.MKT.AH.10.2019.0740

  Čtěte pečlivě příbalovou informaci.

  Řada Dronspot® je určena kodčervení koček od nejčastějších vnitřních parazitů – od škrkavek, měchovců atasemnic včetně jejich vývojových stádií vkrvi avnitřních orgánech.

  Účinná látka: Praziquantelum, Emodepsidum.

  3 velikosti – pro malé kočky ≥ 0,5–2,5kg, střední 2,5–5kg avelké kočky 5–8kg. Pro kočky akoťata od 9tého týdne věku či nad 0,5kg. Lze použít během březosti alaktace.

  Veterinární léčivé přípravky řady Dronspot zakoupíte vlékárně bez předpisu.

  Dronspot 30 mg/7,5 mg roztok pro nakapání na kůži – spot-on pro malé kočky, Dronspot 60 mg/15 mg roztok pro nakapání na kůži – spot-on pro střední kočky,

  Dronspot 96 mg/24 mg roztok pro nakapání na kůži – spot-on pro velké kočky. Vbalení 2 pipety.

  Více informací: BAYER s.r.o., Siemensova 2717/4, 155 00 Praha 5, Česká republika, tel.: 266 101 471, e-mail: cz.veterina@bayer.com

  IN20-066_Dronspot_inzerce_A5sirka_CZ.indd 1 13.02.20 11:38

  inzerce_BayerPromoForesto2020+Dronstop_A4_01.indd 1inzerce_BayerPromoForesto2020+Dronstop_A4_01.indd 1 14.02.2020 16:2614.02.2020 16:26

  KRÉM

  Před použitím si pozorně přečtěte příbalovou informaci.

  Herpesin, krém je léčivý přípravek k zevnímu použití. Obsahuje účinnou látku aciklovir.

  Pro dospělé a děti.

  Teva Pharmaceuticals CR, s.r.o., Sokolovská 651/136A, 180 00 Praha 8, www.teva.cz, CZ/OTC/20/0003

  Bez názvu-2 1Bez názvu-2 1 17. 2. 2020 17:51:0217. 2. 2020 17:51:02

• Strana 10

  10 www.drmax.cz

  S

  voji práci dnes vnímá jako velkou čest a poslá-

  ní, stejně jako třeba lékař, i když v jeho případě

  se nejedná o záchranu lidských životů, ale „jen“

  o správu významné kulturní a historické památ-

  ky. Že chce být kastelán, věděl Lukáš Kunst, který od

  roku 2019 stojí v čele managementu vyhlášeného české-

  ho hradu Karlštejn, už jako dítě. „Ta profese mi učaro-

  vala už ve třinácti a moje životní sny se ubíraly právě

  tímto směrem. Tehdy jsem samozřejmě ještě netušil, že

  to bude právě Karlštejn, který mě k sobě svou magickou

  silou přitáhne a kde zůstanu přes dvacet let,“ vyprá-

  ví novodobý hradní pán. Nebyl to přitom jeho výrazný

  zájem o historii, hrady a zámky, který by předpověděl

  jeho budoucí povolání, ale náhoda, díky které se v této

  profesi zhlédl. „V těch třinácti letech jsem dostal mož-

  nost společně s průvodcem na jednom blízkém zámku

  chodit s výpravami a návštěvníkům odemykat jednotlivé

  komnaty. Pamatuji si, jak jsem si tehdy připadal důleži-

  tý,“ usmívá se a dodává, že už tenkrát ho fascinovalo, co

  všechno dokázaly minulé generace vytvořit.

  Na to, jak se stát kastelánem, prý neexistuje jednoznač-

  ná odpověď, protože, jak říká: „Žádná vysoká škola kaste-

  lánská neexistuje a profesní dráha každého z nás je jiná.“

  Nejlepší průpravou je ale podle toho karlštejnského dlou-

  holetá praxe na některém z našich hradů a zámků a zku-

  šenost z rozličných působišť. „Já jsem jako student zpočát-

  dělají to s chutí

  S císařem NA PIVO

  O svém povolání měl jasno už od mládí, kdy prvně sevřel v ruce velký

  svazek klíčů od mnoha zámeckých dveří a návštěvníkům otevřel

  jednotlivé komnaty. Jako puberťák si tehdy připadal důležitý.

  TEXT: LUCIE LAŇKOVÁ

  Foto: Profimedia

• Strana 11

  www.drmax.cz 11

  ku pracoval na různých hradech a zámcích jako průvodce

  a teprve sbíral první důležité zkušenosti. Pomatuji si, jak

  jsem se v těch patnácti hrozně styděl. A taky bál, že mi

  třeba vypadne text nebo že cizinci nebudou rozumět mé

  němčině. To ale člověk rychle překoná a nabyde potřeb-

  né sebejistoty,“ vzpomíná na své začátky. Protože mu bylo

  jasné, že profese kastelána obnáší

  mnohem víc než jen nošení svazku

  klíčů a doprovázení návštěv, tak

  na vysoké škole vystudoval mar-

  keting a management. Branami

  Karlštejna pak poprvé prošel

  v roce 1998, kdy sem nastoupil

  jako brigádník v roli průvodce

  a dispečera provozu, který pouští

  návštěvnické skupiny do hradu. Své lásce nezůstal ale sto-

  procentně věrný, protože současně pracoval jako průvodce

  i na jiných hradech a zámcích a později si na další zkuše-

  nou odskočil třeba na zámek v Žirovnici v jižních Čechách

  nebo na hrad Křivoklát. Až když před deseti lety znovu

  přišla z Karlštejna žádost, aby se sem vrátil, tentokrát už

  ale do funkce zástupce kastelána, došel k tomu, že jsou mu

  karlštejnské zdi souzené. „Měl jsem to štěstí, že jsem na

  pozici kastelána nastupoval z funkce jeho zástupce, pro-

  tože kromě větší odpovědnosti, která na člověka s takovou

  změnou přejde, se toho pro mě zase tolik nezměnilo. Když

  mi emeritní kastelán předával symbolicky klíče od hradu,

  cítil jsem, a málem i slyšel, jak mu tehdy spadl obrovský

  kámen ze srdce. Ne snad proto, že opouští hrad, ale proto,

  že z něj po těch třiceti dvou letech byla sejmuta právě ta

  obrovská odpovědnost, kterou dnes cítím i já,“ vysvětluje.

  PAPÍROVÁNÍ JE MOR

  Práce kastelána je podle Lukáše Kunsta pestrá a vyžaduje

  znalosti zákonů a předpisů, ochrany národních kulturních

  památek, principů managementu a provozu, personalis-

  tiky, veřejných zakázek, marketingu a mnoho dalšího.

  Každý den je trochu jiný, některé měsíce jsou klidnější

  a některé hektičtější. Hodně lidí si prý ale profesi kastelá-

  na idealizuje a má o ní příliš romantické představy, a přes-

  tože Lukáš Kunst svou práci miluje a život na hradě má

  pro něj pořád své kouzlo, tak každodenní realita je podle

  něj jiná. „Kastelán musí být hlavně dobrý manažer a musí

  svěřenou památku dobře reprezentovat.“ Dnešní kastelá-

  ni se navíc musejí potýkat se spoustou papírování a další-

  mi činnostmi, které mnohdy provádějí dvojmo až trojmo

  a které jim ubírají čas na smysluplnější péči o historické

  dědictví. To jsou pak často nuceni dohánět po nocích. „Než

  koupíme tužku, zabere nám to ve všech možných systé-

  mech třeba i hodinu práce. Vím, že to zní úsměvně, ale je

  to tak,“ dodává. I přesto ho ale jeho práce nade vše baví

  a má radost, když se něco povede, něco se opraví a znovu

  zprovozní nebo někdo „jen“ pochválí výkon průvodce. „Pak

  vidíte, že ta práce má smysl,“ říká.

  Být purkrabím (současný kastelán) v době Karla IV.

  by se mu líbilo právě proto, že za tehdejších časů by se

  tolik nemusel potýkat s byrokracií, nicméně ve středověku

  by žít nechtěl, protože dnešní

  technické vymoženosti a tech-

  nologie by mu určitě chyběly.

  „Kdybych se ale mohl do doby

  Karla IV. přenést aspoň na

  chvíli, moc bych si přál zajít

  s císařem na pivo a položit

  mu spoustu otázek, na které

  dosud neznáme odpovědi. Rád

  bych se mu i představil, že jsem to já, kdo dnes s láskou

  o jeho hrad pečuje a snaží se, aby jeho dílo i nadále vzkvé-

  talo,“ zasní se. Přestože by byl dalek císaři i při dnešních

  znalostech při stavbě Karlštejna něco radit. S úsměvem

  dodává, že někteří jeho kolegové i návštěvníci by jistě uví-

  tali, kdyby byl hrad někde u řeky, a ne na takovém kopci.

  24 HODIN V PRÁCI

  Přes velké pracovní vytížení si ještě čas od času rád

  odskočí k původní průvodcovské profesi, když provází

  delegace a další významnější návštěvy. Od loňského roku

  je dokonce možné zajít si i „Na kafe s kastelánem“, kdy

  vždycky šestici zájemců osobně provede celým hradem,

  načež si pak na ztichlém nádvoří dopřejí malého občerst-

  vení: kávy a zákusku.

  A jaké to doopravdy je, strávit noc na Karlštejně? Hrad

  je prý půvabný a krásný i za tmy, která dá ještě více vynik-

  nout jeho mystické energii. Jeden by řekl, že tu na člověka

  může padat úzkost, ale je to prý přesně opačně, a to i přes-

  to, že večer se někdy ozývá místní strašidlo Půďák, které

  je doma na půdě purkrabství a projevuje se prý zvukem,

  který zní, jako by někdo na podlahu pustil těžký pytel.

  Permanentní kastelánův život na hradě má jiná úska-

  lí než místní strašidla. Být doma i v práci prakticky na

  tomtéž místě se vymyká obvyklému režimu, kdy člověk

  ráno do zaměstnání odejde a později se z něj zase vrá-

  tí. „Já jsem v práci vlastně pořád, a proto si teď hledám

  nějaké bydlení jinde, abych si udržel potřebnou dušev-

  ní hygienu,“ vysvětluje. Bude to ovšem poblíž hradu.

  A kdyby mohl jako otočením prstenu princezny Arabely

  na Karlštejně něco změnit nebo si něco přát, co by to

  bylo? „Aby byl hrad kompletně opravený a návštěvníkům

  se mohly otevřít některé jeho další části. Aby celá moje

  pracovní etapa na Karlštejně byla jen pozitivní. Aby hrad

  vzkvétal a já sem mohl jednou jako důchodce jezdit na

  výlety o to radši.“

  ■

  Večer se někdy zdmi

  Karlštejna nese zvuk

  strašidla zvaného Půďák

• Strana 12

  12 www.drmax.cz

  životní styl

  Netradiční investice,

  DOBRÁ INVESTICE

  Tradiční investice, to jsou fondy, dluhopisy nebo třeba nemovitosti.

  V posledních letech ale vzrůstá poptávka po investicích do

  netradičních předmětů, jako jsou třeba komiksy, kryptoměny,

  alkohol nebo cizí životní pojistky. Přemýšlíte-li nad nějakou

  zajímavou investicí, nechte se inspirovat!

  R

  ozdíl mezi tradiční a netradiční investicí

  je často především v objemu peněz, které si

  můžete dovolit investovat. Zatímco do tradič-

  ních předmětů nebo finančních produktů je

  často potřeba investovat větší částky, u méně tradičních

  produktů to klidně může být jen jednorázový pársetkoru-

  nový nákup. Jaké jsou výhody a nevýhody takto vynalo-

  žených peněz?

  ALKOHOL

  Řekněme si na rovinu, že investiční alkohol zní opravdu dobře azají-

  mavě. Není to tak, že příští týden koupíte nějakou zajímavou lahvin-

  ku za 2 tisíce a za pár let ji za 4 tisíce prodáte. Investice do alkoholu,

  stejně jako do jiných, méně tradičních předmětů, je otázka dlouho-

  dobého charakteru – a bavíme se o době v horizontu třeba 20, 30

  ivíce let. Během této doby vám ale ona krásná lahev může doma dě-

  lat společnost a vy se můžete kochat jejím vzhledem dnes a denně.

  Vzhledem k tomu, že investice do dobrého alkoholu u nás získá-

  vá čím dál víc na oblibě, řada obchodů s investičním alkoholem má

  i svého vlastního poradce, který vás přímo při nákupu vyzpovídá

  a podle toho pomůže vybrat právě tu lahev, která pro vás bude ta

  pravá. Zhodnocení probíhá na dvou úrovních. Za prvé: Alkohol byl

  vyrobený jen v limitovaném množství lahví, které jsou navíc číslova-

  né. Vyrábí se tak především rum, koňak, whisky (ostatně první index

  pro ceny whisky na investičním trhu vznikl už v roce 2008), ale i řada

  dalších zajímavých druhů alkoholu. Druhá možnost je sériově vyrá-

  běný alkohol, který ale má nějakou speciální edici etiket nebo lahví.

  Perspektivní lahev je obvykle taková, které nebylo vyrobeno víc než

  2 500 kusů a jejíž cena nepřesahuje 6 tisíc korun. Ostatně lahev s po-

  tenciálem zhodnocení se dá pořídit i do tisíce korun. Aby si udržela

  svoji hodnotu, nesmí se načít, někteří investoři si proto rádi kupují

  lahve rovnou dvě, aby jednu mohli za pár (desítek) let vypít a druhou

  prodat nebo dát věnem svému dítěti či vnoučeti. A ať už se vybra-

  ný alkohol chystáte jednoho dne vypít, či nikoliv, vždy si zjistěte, jak

  je vhodné onen druh alkoholu skladovat. To, že ho nechcete pít vy,

  neznamená, že si obsah nebude chtít vychutnat budoucí majitel.

  TEXT: JANA CHMELÍKOVÁ

  KRYPTOMĚNY

  Nejznámější kryptoměnou jsou zcela jistě bitcoiny, bylo by ale chybou

  myslet si, že jsou jedinou „virtuální měnou“. Trh s kryptoměnami by

  si ale měli vybírat jen příznivci zvýšené hladiny adrenalinu, protože

  jejich cena se může měnit opravdu velmi rychle.

  Foto: Adobe Stock

  Inzerce ▼

• Strana 13

  www.drmax.cz 13

  Před použitím si pozorně přečtěte příbalovou informaci. Olfen, gel je léčivý přípravek k zevnímu použití.

  Obsahuje účinnou látku diclofenacum natricum.

  Teva Pharmaceuticals CR, s.r.o., Sokolovská 651/136A, 180 00 Praha 8,

  www.teva.cz

  CZ/OFN/20/0001

  KDYŽ JE RYCHLOST A SÍLA DŮLEŽITÁ

  RYCHLÝM ÚČINKEM

  VYSOKOU KONCENTRACÍ V MÍSTĚ BOLESTI

  SILOU OSVĚDČENÉ ÚČINNÉ LÁTKY

  ULEVUJE OD BOLESTI

  ZAD, SVALŮ A KLOUBŮ:

• Strana 14

  Inzerce ▼

  KOMIKSY

  U nás se komiksy netěší zdaleka tak velké oblibě jako například

  ve Spojených státech, v dnešním globalizovaném světě už ale

  jde vložit peníze prakticky do čehokoliv kdekoliv na světě. První

  vydání komiksu o Batmanovi se v roce 2012 prodalo za těžko

  uvěřitelných 850 tisíc dolarů, jeho majitel ho přitom o pouhé dva

  roky dříve koupil za 315 tisíc dolarů. Rekordmanem je první vydání

  Supermana, to se prodalo dokonce za 3,2 milionu dolarů.

  Pokud tedy chcete něco udělat pro svá vnoučata a pravnoučata,

  kupujte první čísla nově vzniklých komiksů a jednoho dne z nich

  možná budou dolaroví milionáři.

  VÍNO

  Ač se rovněž jedná o alkohol, zasluhuje si víno samostatnou

  kolonku. Investice do kvalitního vína je starší než investice do

  tvrdého alkoholu, má ale svá specifika. Víno totiž zraje ještě v lahvi,

  tvrdý alkohol až na pár druhů likérů nikoliv. Vybírat se proto musí

  vždy jen takové víno, které má potenciál zhodnotit svůj obsah

  iv budoucích letech. A s ohledem na to, že archivní vína se často

  ocitají v hledáčku vinných znalců, kteří lahev chtějí skutečně jen

  ajen vypít, je potřeba mu pro archivaci zajistit perfektní podmínky.

  Pokud ale na to, abyste je zajistili, nemáte peníze, rovnou se

  poohlédněte po jiné komoditě.

  Za posledních 30 let má víno 10% roční zhodnocení a v mnoha

  ukazatelích tak nabývá na ceně líp než třeba tradičnější investiční

  artikl: zlato. Víno a alkohol má, podobně jako jiné „movité“ artikly,

  také tu výhodu, že jeho cena je stálejší i v dobách finančních recesí.

  Zatímco peníze vložené do akcií zkrachovalé firmy se vrátí jen těžko,

  cena vína si svou cestu ke zhodnocení najde.

  S lety, které od zalahvování ročníku utíkají, se množství lahví

  snižuje. Spousta fajnšmekrů si investiční lahve kupuje proto, aby je

  jednoho dne vypila – a s každou vypitou lahví se zvyšuje cena lahve

  ve vašem sklepě. Jak někdy s nadsázkou upozorňují sami analytici,

  nejlepší investor do vína je abstinent, u nějž nehrozí, že svoji investici

  sám znehodnotí otevřením lahve. U vína počítejte s horizontem

  zhodnocení minimálně 7 let, spíše delším. V Česku už do vína můžete

  investovat také, a to díky vinnému investičnímu fondu, na výběr jsou

  unás dva, jeden z nich se kromě vína specializuje také na whisky.

  VODA

  Aby si vaše vnoučata mohla užít výnosy z archivních komiksů,

  bude potřeba zajistit dostatek vody pro lidi i na pěstování rostlin

  a krmení zvířat. Ekologičtí skeptici, a nejen oni, proto zcela jistě

  najdou efektivní způsob zhodnocení úspor v projektech, které

  se zabývají například získáváním vody ze vzduchu, a dalších

  moderních vodohospodářských a vodárenských technologiích.

  Netradičních komodit, do kterých jde uložit peníze, je bezpočet – za

  všechny jmenujme třeba ještě dostihové koně, hudební nástroje,

  historické zbraně, hodinky nebo různé sběratelské kousky vpodstatě

  jakéhokoliv rázu – od limitovaných edic lahví na minerálku (pochopitelně

  nenačatých) přes sběratelskou edici kapesních nožíků až po dvojité

  jistoty typu limitované edice stříbrných či zlatých mincí – ty mají hodnotu

  jednak numismatickou, a v případě nouze i jako prostý drahý kov.

  Pamatujte ale na jedno: jakmile se o nějaké konkrétní investici

  mluví jako o zaručené, krátkodobé a s vysokými výnosy, bude oto

  rizikovější. Nepodléhejte proto módním vlnám, a když už se na

  nějakou rozhodnete vsadit, radši ji vždy konzultujte s odborníky.

  A investiční alkohol má oproti jiným komoditám jednu jistou

  výhodu: i kdyby celý trh spadl a na naší planetě vypukla apokalypsa,

  máte zármutek aspoň čím zapít.

  ■

  14 www.drmax.cz

  životní styl

• Strana 15

  Dostupné také v savostech Super a Maximum.

  Natahovací kalhotky jsou hrazené zdravotní pojišťovnou.

  Více informací na www.depend.cz

  Obvod boků Savost Počet ks

  (cm) (ml) v bal.

  5010555 Depend

  ®

  Normal S/M pro ženy 70-105 995 10

  5010556 Depend

  ®

  Normal L pro ženy 95-130 995 9

  5010557 Depend

  ®

  Normal S/M pro muže 70-105 995 10

  5010558 Depend

  ®

  Normal L/XL pro muže 95-150 995 9

  SÚKL kód Název výrobku

  SPOLEHLIVÉ

  A DISKRÉTNÍ ŘEŠENÍ

  INKONTINENCE

  PRO KAŽDÝ DEN

  Celobarevné

  natahovací kalhotky

  Depend® Normal

   Anatomicky tvarované pro ženy i pro muže

   Vysoce savé jádro rychle uzavírá tekutiny

   Oblékají se jako běžné spodní prádlo

   Neutralizace nežádoucího zápachu

   Jemný a prodyšný materiál

• Strana 16

  16 www.drmax.cz

  rozhovor

  Agnieszka Holland

  MEZI

  SVOBODOU

  A BEZPEČÍM

  Byla třikrát nominovaná na Oscara. Patří

  mezi nejvýznamnější evropské režisérky.

  Přesto si uchovává nevídanou skromnost

  a neztrácí přesvědčení, že když už točí

  film, měl by mít ambici něco sdělit. Do kin

  teď vstupuje její film

  Šarlatán

  s Ivanem

  Trojanem v hlavní roli.

  V

  e svém filmu

  Šarlatán

  , který zpracovává

  skutečný osud léčitele Jana Mikoláška, se

  již poněkolikáté vracíte do historie. Jaké

  to je, vytvářet tenhle dávný svět a probu-

  dit v něm k životu tak dramatický příběh?

  Není příjemné se vracet do okamžiků, kdy lidstvo naplno

  projevilo svou temnou stránku, kdy režim mohl drtit jednot-

  livce. Ale když se ke mně dostane příběh, u kterého cítím,

  že nějakým způsobem promlouvá k dnešku, kdy dnešnímu

  divákovi může evokovat nějakou zkušenost, cítím povin-

  nost ho odvyprávět. Protože já minulost nevnímám jako

  mrtvou, jako něco, co bylo a je zavřené do stránek učebnic.

  Přesto Šarlatána nevnímám jako film politický. Je to spíš

  film o složité a komplikované osobnosti a o jejím vnitřním

  zápasu, byť to, že svůj život prožil v období dvou světových

  válek a ve stalinismu, se na něm nemálo podepsalo.

  Když točíte film o skutečné postavě, je pro vás nut-

  né vědět o ní co nejvíc, nebo je to naopak, abys-

  te nebyla příliš zatížená fakty a měla uměleckou

  volnost?

  Je to kombinace obojího. Před natáčením se o ní snažím zjis-

  tit, co se dá. Někdy třeba najdu i něco, co nebylo ve scénáři

  a co pak do filmu zakomponuji, ať už jde o scénu, nebo třeba

  jen způsob hraní. Ale jakmile začnu točit, snažím se od toho

  oprostit, protože mým cílem není natočit historický dokument,

  ale film, který bude pravdivý a upřímný v tom, o čem vypráví.

  A tam vám může být věrnost paradoxně na překážku.

  Jak se díváte na pojetí alternativní historie, které

  vyzkoušel třeba Quentin Tarantino v

  Hanebných

  panchartech

  a

  Tenkrát v Hollywoodu

  ?

  Proč ne. Byť nejsem fanoušek jeho posledního filmu.

  Možná proto, že mě ta hollywoodská nostalgie nebere,

  a taky proto, že si ten zločin spáchaný na Sharon Tate živě

  pamatuji. Navíc znám Romana Polanského a vím, jak moc

  ho to zasáhlo. Takže to hrabání se v něčí osobní a životní

  tragédii mi přijde nevkusné. Ale přiznávám, že je to jen

  můj pohled, ovlivněný vztahem k Polanskému. Nicméně

  z Tarantinových filmů mám nejraději

  Nespoutaného

  Djanga

  , možná proto, že jím také mluví k současnosti, ale

  způsobem, který nikoho nezraní.

  TEXT: DAVID LAŇKA

• Strana 17

  www.drmax.cz 17

  Jestli polská kinematografie vždy něčím vynika-

  la, tak i tím, že se tvůrci nikdy nebáli občanského

  postoje, který je nezřídka dostal na černou listinu.

  Je to v polské národní povaze, stavět se proti moci?

  Nerada mluvím o národních povahách, protože to vždycky

  bude vůči určité skupině, která do toho vzorce nezapadne,

  nespravedlivé. V dnešním Polsku je většina filmařů s vývo-

  jem nespokojená, ale těch, kteří by se vůči tomu vyhranili,

  komentovali to, něco o tom natočili, je málo. Točí se hezké

  filmy, ale tak nějak uzavřené do bezčasí.

  Obecně si ale myslím, že filmy jsou dnes společensky

  nesmělé a nedotýkají se změn podstatných pro budoucnost.

  Také proto jsem zvědavá na některé české filmy, které

  budou vyprávět příběhy velkých osobností (

  Havel, Zátopek

  aj. – pozn. redakce), jestli v nich bude život, nebo to budou

  ušlechtilé portréty národních ikon. Tady by se možná urči-

  tá Tarantinova drzost hodila (

  smích

  ).

  Patříte mezi ty tvůrce, kterým se podařilo prosadit

  se na obou stranách oceánu. Vybavíte si své pocity,

  když jste poprvé točila mimo Polsko?

  Svůj první zahraniční film jsem točila v Německu. Byl to

  malý film s malým rozpočtem, producent byl velmi šetrný

  a mou hlavní snahou bylo, abych to udělala v rámci mož-

  ností, které jsme měli, co nejzajímavěji a nejpoctivěji. Měla

  jsem na to méně peněz než na studentský film, ale nakonec

  film

  Bittere Ernte

  získal nominaci na Oscara za nejlepší

  zahraniční film.

  Pak jsem točila ve Francii film

  Jak zabít kněze

  . Měla

  jsem výborný štáb, který pracoval na amerických filmech,

  ale protože jsem byla žena, navíc malá a s přízvukem, cítila

  jsem, že jakmile projevím nejistotu, přestanou mě respek-

  tovat. Já jsem vždycky považovala za svou sílu to, že se

  netajím, když něco nevím, když si nejsem jistá, že to doká-

  žu probrat se svými lidmi ze štábu, ale tady jsem musela

  hrát, že žádné nejistoty nemám. Jinak to vezmou jako mou

  slabost a obrátí se to proti mně.

  A v Americe je to zase jiné. Tam je všechno tak hierar-

  chicky postavené, že když se někoho zeptám na názor,

  neřekne mi ho, protože se bojí, že když řeknou něco, co

  by se mi nelíbilo, přijdou o práci. Tam jsem pochopila, že

  americká společnost je tak moc závislá na společenském

• Strana 18

  18 www.drmax.cz

  Inzerce ▼

  rozhovor

  statusu, že se tam lidé sami připravují o osobní svobodu. To, co mě ale všude

  zachraňovalo, byli herci. Ti jsou všude stejní. S nimi můžete být sami sebou.

  Cení si toho, že s nimi otevřeně mluvíte.

  Rád bych se vrátil k vašim studiím FAMU, kterou jste absolvovala

  v roce 1971. S jakou náladou na tu dobu vzpomínáte?

  Ta doba mě velmi poznamenala. Byla jsem mladá, když jsem tu začala stu-

  dovat. Najednou jsem byla v cizí zemi, ve styku s jinou kulturou, kterou

  jsem okamžitě přijala za svou. Nastal tu výbuch svobody, opojné svobody,

  a pak… přišla intervence spojeneckých vojsk, byla jsem ve vězení, vdala

  jsem se… Byla to nejdůležitější léta mého života, kdy se rozhodlo, jaká jsem,

  co vím o světě a o lidech. A když jsem pak o deset let později byla svědkem

  probouzejícího se hnutí Solidarita a jeho vojenského potření, věděla jsem, že

  to navazuje na mou normalizační zkušenost z Česka, a pochopila jsem, že

  svoboda pro lidi není základní hodnota. Když si mají vybrat mezi svobodou

  a bezpečím, drtivá většina zvolí bezpečí i za cenu toho, že se budou podílet

  na něčem, co je zlé.

  V té době řada tvůrců nacházela útočiště v zahraničí. Z Česka odešli

  do ciziny Miloš Forman, Ivan Passer, Ján Kadár. Neměla jste také v tu

  dobu chuť odjet do zahraničí? Proč jste se vrátila do Polska?

  Nejdřív jsem si myslela, že zůstanu v Česku, ale když mě zatkli a měla jsem

  proces, když jsem viděla, jak rychle tu probíhá normalizace, zatímco Polsko se

  v té době liberalizovalo, měla jsem naději, že doma budu moct točit filmy. Což

  se mi díky Wajdovi, Zanussimu a Kieślowskému (významní polští režiséři –

  pozn. redakce) podařilo. Drželi jsme spolu, pomáhali si. Rozhodně jsem nechtě-

  la Polsko opouštět. To, že jsem se v prosinci roku 1981 ocitla na Západě a už

  se domů nevrátila, bylo jen proto, že v Polsku začal výjimečný stav a já jsem

  věděla, že když se vrátím, zatknou mě. Nebyla to moje volba, dělat kariéru na

  Západě, já chtěla točit doma pro publikum, které znám. Ale nešlo to.

  To musel být velmi těžký moment… Vaší dceři navíc bylo osm let. Co

  bylo nejtěžší?

  To, že jsme byly s dcerou odloučené. A to vědomí, že Miloš Forman mohl své

  syny vidět až po sedmi letech, a Ivan Passer dokonce až po patnácti, bylo hroz-

  né. Naštěstí to v Polsku bylo mírnější než v normalizovaném Československu,

  a tak jsem Kasiu viděla už po osmi měsících.

  Jistě se vám už nejednou stalo, že se člověk ponoří do látky, do pří-

  prav, ale nakonec k natáčení nedojde. Kde berete energii pouštět se

  stále do nových filmů?

  Upřímně řečeno, nevím. Posledních pět let jsem točila skoro zároveň několik

  projektů a cítím, že bych si měla udělat pauzu.

  Tak snad nebude dlouhá…

  Asi ne, protože místo plánovaného sabatíku to vypadá, že budu rozjíždět seriál

  pro Apple TV+. Ale nejvíc jsem teď zvědavá, jak diváci přijmou

  Šarlatána

  ,

  protože je to téma, které by si zasloužilo pozornost. Jenomže já už pro něj udě-

  lala nejvíc, co jsem mohla. Dala jsem mu všechno, co jsem mohla, a teď už jen

  budu pozorovat, jak si vede, a občas ho podpořím, třeba jako tímhle rozhovo-

  rem (

  smích

  ). ■

  Mezi její práce patří i režie slavného seriálu

  Dům z karet.

  Ve snímku Mr. Jones se poněkolikáté

  vrátila k období 2. světové války.

  V seriálu Hořící keř zachytila události po

  upálení Jana Palacha.

  AGNIESZKA HOLLAND

  Polská filmová režisérka, která byla

  za své snímky třikrát nominovaná na

  Oscara. Na přelomu 60. a 70.letech

  studovala pražskou FAMU. Později

  s režiséry Andrzejem Wajdou

  aKrzysztofem Zanussim patřila mezi

  nejprogresivnější polské filmaře 70.let.

  V roce 1981 emigrovala do Francie.

  VČesku natočila seriál Hořící keř, do

  kin vstupuje drama Šarlatán.

  Rozšířený rozhovor najdete v aplikaci

  Foto: CinemArt a archiv redakce

• Strana 19

• Strana 20

  20 www.drmax.cz

  historie

  STAVBY, které mají duši

  Česká, potažmo československá moderní architektura má za sebou

  více než jedno století. Už od dvacátých let budily různé projekty

  obdiv i velké emoce. Vybrali jsme deset nepřehlédnutelných domů

  a pobavili se o nich s odborníky.

  TEXT: OLGA PROCHÁZKOVÁ

  Francouzské školy – ušlechtilá myšlenka v dokonalé stavbě

  sloh: funkcionalismus

  architekt: Jan Gillar

  Školu financoval Spolek pro výuku francouzského jazyka.

  „Na začátku projektu stál nápad, že když se mají děti učit cizí

  jazyk, tak co kdyby chodily do školy, kde budou mít výuku ve

  francouzštině od tří let až do maturity. Na svou dobu opět převratná,

  až avantgardní myšlenka,“ říká Zdeněk Lukeš. „Ato je na té stavbě

  stejně ohromující jako její architektonické atechnologické řešení.

  Projekt to byl krásný, ale také velmi nákladný a Spolek pro výuku

  francouzského jazyka, plný významných osobností, se dostal

  do dluhů.“ Projekt se musel částečně omezit, nepostavila se

  například budova internátu. Nicméně i tak se podařilo postavit

  unikátní areál. „Nejzajímavější ovšem byla realizace myšlenky

  takzvaných open air schools, což je terminus technicus,“ doplňuje

  Zdeněk Lukeš. Jde o to, že na učebny navazují velké terasy, a když

  je hezky, přesouvá se výuka ven. V duchu této filozofie byla tehdy

  postavena i škola vměstečku Bernau nedaleko Berlína a jedna

  také v Amsterodamu.

  Zajímavosti: Bohužel, žádný žák školu od tří do osmnácti

  let nedochodil, během protektorátu byla výuka francouzštiny

  zakázána a po válce nový režim na původní myšlenku nenavázal.

  Dnes v budovách fungují základní a mateřská škola.

  20. LÉTA*

  Vila Tugendhat – milionářský výstřelek, který už sto let udává směr

  sloh: funkcionalismus

  architekt: Ludwig Mies van der Rohe

  Vilu si nechali postavit manželé Greta a Fritz Tugendhatovi.

  „Na svou dobu to byl mimořádný počin světového významu,“

  říká Zdeněk Lukeš. „Vila je výjimečná zejména svým konstrukčním

  řešením. Architekt využil subtilní ocelový skelet, díky němuž mohl

  vzniknout velkorysý obytný prostor, na svou dobu nevídaný. Hlavní

  pokoj je prosklený od podlahy ke stropu, skleněné stěny se dají

  zasouvat do podlahy. Technicky i provozně to byl originální a zároveň

  neuvěřitelně nákladný projekt. Třeba onyxová stěna, tehdy dovezená

  z Brazílie, to stálo ohromné peníze. Ale je krásná – když na ni zasvítí

  slunce, je průsvitná. Dům má ovšem i svá úskalí, například skla jsou jen

  jednoduchá a izolace je na dnešní dobu primitivní, takže na vytápění

  se prý v zimě spotřebovalo nákladní auto koksu za týden.“

  Zajímavost: Tehdejší československá odborná veřejnost vilu

  okázale ignorovala, nebo dokonce hanila. V architektonických

  periodikách se objevila jen okrajově nebo vůbec. Avantgarda, která

  v čele s Karlem Teigem udávala společenský tón, považovala za

  poslání architektury stavby sociální povahy, jako jsou bytové domy,

  domy pro chudé či nemocnice, a tímto „miliardářským“ výstředním

  (a paradoxně též avantgardním) projektem opovrhovala.

  30. LÉTA

• Strana 21

  www.drmax.cz 21

  40. LÉTA

  Koldům Litvínov – když chce architektura diktovat lidem život

  sloh: pozdní funkcionalismus

  architekt: Václav Hilský, Eugen Linhart

  Státní zakázka.

  Kolektivní dům měl být stavbou, která pokrývá všechny potřeby

  svých obyvatel. Nabízel veškeré služby včetně donášky nákupu,

  prádelny, jídelny, obchodů, kadeřnictví, zahrnoval školky a jesle.

  Od svých obyvatel za to „chtěl“, aby žili pospolu. „Tato myšlenka

  se kupodivu nezrodila v komunistickém režimu. Společné nebo

  sdílené soužití se neslo jako téma Evropou zhruba od roku 1925,

  kdy myšlenku koldomu jako produktu průmyslové výroby představil

  Le Corbusier na mezinárodní výstavě v Paříži,“ říká Zdeněk Lukeš.

  Ve světě se rychle ukázalo, že tato myšlenka není životaschopná,

  abrzy na to přišli i obyvatelé kolektivního domu, tedy rodiny dělníků

  pracujících v litvínovské chemičce. „Byty měly například neúměrně

  malou kuchyň, protože se předpokládalo, že lidé budou chodit jíst

  do společné jídelny. Jenže všichni chtěli chystat jídlo doma, a tak

  přes zákazy vařili na různých donesených plotýnkách a docela

  často docházelo k lokálním požárům,“ říká Zdeněk Lukeš. Původní

  obyvatelé už zestárli a dům plní nové, mladé rodiny.

  Zajímavosti: Původně se počítalo, že až obyvatelé zestárnou,

  postaví se pro ně nedaleko malé domky. A do koldomu se budou

  přistěhovávat nové, mladé rodiny zaměstnanců. Kolektivních domů

  vzniklo po světě více a jeden je i v Berlíně. A protože ho projektoval

  Le Corbusier, obývají ho dnes boháči jako prestižní adresu. Čímž je

  původní myšlenka sociálního bydlení obrácená naruby.

  Rekonstrukce auly Karolina – jak citlivě zacházet s historií

  a nenechat se semlít dobou

  sloh: moderna

  architekt: Jaroslav Fragner

  Státní zakázka.

  Neřadí se mezi apriorní architektonické skvosty, ale odborníci vědí, že

  Fragner vytvořil unikátní dílo, navíc v době, která nepřála svobodné

  práci ani myšlenkám. „Velmi originální na celé rekonstrukci je fakt, že

  Fragner stavěl přímo uprostřed Starého města. Pracoval s budovami,

  kterými šla historie: gotika, renesance, baroko, klasicismus a další

  styly. Pro architekta je tohle obrovská příležitost,“ říká Zdeněk Lukeš.

  „Zajímavé je, že tvorba Jaroslava Fragnera prošla několika styly. Začal

  kubistickými návrhy, později realizoval několik funkcionalistických

  staveb. Rekonstrukce Karolina se ale nedá tak jednoduše slohově

  pojmenovat a zařadit, což je pro nás velmi inspirativní,“ říká Anna

  Svobodová.

  Zajímavost: Fragner kromě rekonstrukce Karolina dostal za úkol

  irekonstrukci Betlémské kaple. Absolventi pražských vysokých škol tak

  slavnostně promují v místech, jejichž obnovu měl v rukou jeden člověk.

  50. LÉTA

  Hotel a televizní vysílač Ještěd –

  projekt chytřejší než zadání

  sloh: technicismus (hi-tech)

  architekt: Karel Hubáček

  Státní zakázka.

  Po vyhořelé horské chatě měly na

  vrcholu Ještědu vzniknout hned tři budovy: horská chata, televizní

  vysílač a restaurace. „Hubáčkova genialita spočívala v tom, že zatímco

  ostatní architekti v interní soutěži Stavoprojektu Liberec navrhovali

  tři budovy, on je spojil do jedné. Nesplnil tak kritéria, ale jeho návrh

  byl tak propracovaný, že ho porota jednomyslně přijala,“ říká Zdeněk

  Lukeš. „Zajímavé je, že plášť střechy je plastový – plast nerušil

  rádiové vlny a zároveň elegantně skryl všechna vysílací zařízení.

  Pro současné technologie je ovšem vysílač z části nepotřebný.“

  Na Ještědu dnes funguje hotel, ale budoucnost je nejistá, stavba

  by potřebovala investici v řádu stovek milionů korun. „Stavba je

  nevídaně propracovaná, všechno drží pohromadě. Začlenění do

  krajiny, interiér, exteriér, materiály, design… A proč nevzbuzuje

  kontroverze? Protože je prostě skvělá,“ říká Anna Svobodová.

  Zajímavosti: Protože je budova vysoká, dochází ve špičce

  k výkyvům. Hubáčkův tým vymyslel speciální kyvadlo, které se

  pohybuje opačně, než je rozkyv věže, a tím ji stabilizuje.

  60. LÉTA

• Strana 22

  22 www.drmax.cz

  NADČASOVĚ

  Projekt nové budovy Národní knihovny – neexistující stavba,

  na níž má každý názor

  „Apriorně líbivá stavba to určitě není,“ říká Zdeněk Lukeš. „I mě blob

  na první pohled šokoval. Odpůrci argumentovali nejen neobvyklým

  tvarem stavby, ale i blízkostí Hradu, silně do toho byli zapojeni

  ipolitici. A ty důvody byly i ideové. Jan Kaplický byl zvyklý říkat, co si

  myslí, kritizoval spoustu lidí a mnoho kolegů si znepřátelil. Sám bych

  pro stavbu byl, protože minimálně bychom světu ukázali nějakou

  odvahu.“ Ondřej Blaha k tomu říká: „Je škoda, že se celá diskuse

  banalizovala na líbí, nelíbí, jste pro, nebo proti.“

  ZDENĚK LUKEŠ * 1954

  Historik architektury. Od 90. let pracuje v památkovém odboru

  Pražského hradu. Píše odborné i popularizující knihy, pravidelně

  přispívá do médií, pořádá výstavy, přednášky, působí jako

  pedagog.

  MGA. ANNA SVOBODOVÁ * 1990 A ING. ARCH. MGA.

  ODNŘEJ BLAHA * 1992

  Mají společný ateliér v Praze s názvem Svobodová Blaha. Kromě

  jiných úspěchů jsou držiteli ocenění Young Architect Award 2019

  za projekt bytového domu v Karlíně.

  *Zařazení staveb do daného desetiletí je orientační, někdy jejich realizace přesáhla do následující dekády.

  70. A 80. LÉTA

  Kotva a Transgas (Hotel Thermal, Máj a další) a výraz doby

  sloh: brutalismus

  architekt: Věra Machoninová a Vladimír Machonin / Václav Aulický a další

  Státní zakázky.

  „Normalizační doba byla velmi pyšná. Během 70. a 80. let se vůbec

  nerespektovala historie: při opravách památek nikdo neváhal

  vybourat staré konstrukce a nahradit je železobetonem. Neexistoval

  ani respekt k urbanismu: budovu Federálního shromáždění architekti

  Karel Prager a Jiří Kadeřábek bezskrupulózně práskli vedle Státní

  opery a pak se vedle ještě postavily nadzemní garáže – a tím byla

  pohřbená Sadová třída, jedna z nejhezčích ulic Prahy,“ říká Zdeněk

  Lukeš. I kvůli Kotvě se muselo zbourat několik vzácných středověkých

  domů. „Mě mrzí, že se Transgas zboural, protože významnějších

  odkazů na tehdejší dobu není tolik,“ říká Anna Svobodová. „Co se

  týká Kotvy, tak na daném místě může fungovat jen díky tomu, že je

  obklopena přívětivou tváří starého města, okolních domů,“ říká Anna

  Svobodová.

  Zajímavosti: Kotvu i Máj stavěly švédské firmy, i proto byly oba

  domy hotové za velmi krátkou dobu. „My jsme na to zírali, jak to

  ti Švédové krásně staví, jak mají všude čisto, jak to jde rychle,“

  vzpomíná Zdeněk Lukeš. Kotva byla hotová za pět a Máj za tři

  roky. Podobné stavby v československé gesci se běžně stavěly

  ideset let.

  90. LÉTA

  Tančící dům – odkaz bouřlivých let

  sloh: dekonstruktivismus

  architekt: Frank O. Gehry / Vlado Milunić

  Investorem byla společnost Nationale Nederlanden Real.

  „Nejvýznamnější na Tančícím domu je fakt, že konečně přišla

  světová hvězda jako Gehry a postavila tady barák,“ říká Zdeněk

  Lukeš. „Zpočátku se Tančící dům nelíbil asi osmdesáti procentům

  veřejnosti, dnes je to naopak. V každém případě je to stavba, která

  má mezinárodní respekt.“ Ondřej Blaha k tomu říká: „Nemůžu říct,

  že bych se někdy podíval na Tančící dům a něčím se inspiroval.

  Mám pocit, jako by na něj i přes zábor okolního chodníku nebylo

  dost místa.“

  Zajímavost: První český prezident Václav Havel se o stavbu zajímal,

  přál si tam kulturní centrum, ale investor měl jiné záměry.

  historie

  Inzerce ▼

• Strana 23

  www.drmax.cz 23

  No Stress Production a KVArt Production uvádí

  POSLOUCHEJ

  v hlavních rolích

  KRISTÝNA PODZIMKOVÁ / ALEŠ BÍLÍK

  dále hrají: Veronika Lazorčáková, Petr H. Batěk, Elizaveta Maximová a další

  kostýmy: Renáta Čermáková masky: Kateřina Housková hudba: Sven Mikkelsen zvuk: Tomáš Oramus

  střih: Martin Müller kamera: Václav Tlapák výkonný producent: Jan Zápařka

  producenti: Kateřina Dušková, Jiří Dušek, Martin Müller, David Laňka

  scénář a režie: Martin Müller a David Laňka

  PRODUCENTI

  MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

  ZA PODPORY

  HLAVNÍ PARTNER

  DISTRIBUTOR

  v kinech od 23. dubna 2020

  ... hlas, který teˇ varuje

  poslouchej_plakat_210x297mm.indd 1poslouchej_plakat_210x297mm.indd 1 23. 2. 2020 9:42:5123. 2. 2020 9:42:51

• Strana 24

  24 www.drmax.cz

  rozhovor

  Michal Malátný

  ZBAVIT SE

  PŘEDSUDKŮ

  Byly doby, kdy rozhovory neposkytoval vůbec. Protože

  být vidět v médiích považoval svým způsobem za „zradu“.

  Dnes už se tyhle hrany obrousily. Stále rozhovory šetří,

  ale když už na ně přistoupí, odpovídá velmi otevřeně.

  N

  ejde tím nezačít, tak si to pojďme odbýt. Když jste se předloni loučil za veliké mediální pozornos-

  ti s některými členy Chinaski, říkal jsem si, že to možná bude stejné jako rozcházet se s holkou.

  Bylo to stejně těžký. Protože jsme spolu něco prožili. Ale stejně jako u rozchodu s holkou to nebylo ze dne

  na den. Zrálo to ve mně dva roky, během nichž jsem se pokusil nás nakopnout do původní energie, abychom

  nefungovali na setrvačník, v rutině, abychom do kapely nechodili jako do fabriky. Dokonce jsem klukům napsal motivační

  mail a pak jsme o všem dlouho mluvili, ale… Tu jiskru jsme znovu nezažehli a mně bylo jasné, že buď takhle budeme jen

  dál vyplňovat nějaký vzorec fungování, nebo… Nebo to musím rozčísnout i za cenu, že tím třeba kapelu pošlu ke dnu. Bylo

  to krutý. Bolestivý. Ale nelituju toho. Našli jsme s Frantou nový lidi, kteří do hraní dávají život, baví je vytvářet zvuky,

  hluky, melodie, a když přicházejí s nápady na písničky, na kterých děláme ještě v šatně po koncertě, je to prostě skvělý.

  Každý rozchod ale přináší to, že jedna strana je zhrzená.

  Musím říct, že kdyby to tak moc nepřiživovala média, bylo by to klidnější. Kluci se zachovali opravdu profesionálně, a jak

  řekli, že turné, které jsme jeli, dohrajou, tak to splnili a hráli tak jako dlouho ne.

  Neměl jste tehdy chuť ten „vyhazov“ vzít zpátky?

  Ty koncerty byly opravdu bezvadný, kluci se snažili, ale… přišlo to pozdě. Stejně jako v tom vztahu. V určitou chvíli už

  prostě víte, že vracet se nemá smysl. A kapela není ani vězení, ani sociální ústav pro zasloužilé členy.

  Jaké bylo skládat písničky na nové album? Přece jen, Chinaski jsou legenda…

  To zní strašně.

  Ale hrajete spolu už 25 let. Poslouchají vás tři generace, tak je ta legenda na místě.

  Já nevím.

  Když mluvíte o očekáváních. Jak to máte vy s očekáváními od sebe samého? Kladete na sebe pořád nějaké

  nároky?

  Už ne, to bylo dřív. Toho pocitu, že musím pořád něco obhajovat, něco někomu dokazovat, toho jsem se zbavil. Těch pět-

  advacet let, kdy hraju, jsem se neákal, udělal jsem spoustu písniček, desek, a teď už se prostě jen bavím tím, že hudbu

  dělat můžu. Už nemusím bojovat a někoho přesvědčovat, že vím, co dělám. A jak se mi blíží padesátka, stále častěji si

  uvědomuju, že se mi splnily všechny sny, a že když se budeme bavit my v kapele tím, co děláme, bude to bavit i lidi.

  TEXT: DAVID LAŇKA

  Foto: Adobe Stock a archiv redakce

• Strana 25

  www.drmax.cz 25

• Strana 26

  26 www.drmax.cz

  Inzerce ▼

  rozhovor

  Proměnily se vám také potřeby?

  Čím jsem starší, tím víc se mi líbí

  jednoduchý věci. Vidím krásu v při-

  rozenosti. A než bych si dával nějaké

  opulentní snídaně, vychutnám si čer-

  ný kafe a chleba s máslem. Něco vám

  řeknu. Před pár měsíci jsme byli s rodi-

  nou na dovolené. A já, který jsem dřív

  fotil jako o život, jsem neudělal jednu

  jedinou fotku. Než abych lítal s foťá-

  kem, raději jsem si to všechno užíval

  a fotil do paměti, odkud mi to nikdo

  nevezme. Byli jsme u moře, kolem nás

  palmy, bylo to krásný, ale nejkrásněj-

  ší moment byl stejně ten, kdy mladší

  dcera nemohla usnout a já si lehl k ní

  a povídali jsme si. Člověk si najednou

  uvědomí, že tohle jsou ty chvíle, nad

  které prostě není. Ale ono to přichází

  asi s věkem, co?

  Myslím, že to tak bude.

  Já jsem navíc fatalista. Nikdy jsem

  nic netlačil na sílu. Děti jsem měl až

  po čtyřicítce a myslím, že o to víc si

  je užívám. Kdybych je měl ve dvace-

  ti, kdy jsme hráli 200 koncertů ročně,

  tak bych je ani neviděl. A teď jsem

  nejšťastnější, když svůj čas mohu

  věnovat jim, manželce.

  Jak nejraději trávíte čas, kdy

  můžete být sám?

  Na zahradě. Dodnes si pamatuju, jak

  naši měli zahrádku a my s bráchou

  jsme tam museli pracovat. Nesnášel

  jsem to. A teď, když se můžu rejpat

  v hlíně nebo hrabat listí, je to úžasnej

  relax. Nebo se projet na kole, jít jen

  tak do lesa. Miluju ty chvíle o samo-

  tě, protože jak jsem pořád mezi lid-

  mi, potřebuju ten čas, kdy se můžu

  vnitřně zastavit, srovnat si všechno

  v hlavě. Loni jsme takhle šli s otcem

  na houby. Celý odpoledne jsme chodi-

  li po lese, mlčeli jsme, a i když jsme

  nic nenašli, užili jsme si to (

  smích

  ).

  Cítíte se dneska vyrovnaněji?

  Ano. Do třiceti let jsem žil po pod-

  nájmech. Vrstevníci měli rodiny, ně-

  kteří dokonce druhé, a já pořád

  neměl vlastní byt. Miloval jsem ten

  bohémský život, nezodpovědnost. Na

  všechno jsem kašlal. Ale po čtyřicít-

  ce se to změnilo a já najednou začal

  v tom svém chaosu hledat rovnováhu.

  A dneska… mám rodinu, miluju svou

  ženu, mám zdravý děti, rodiče jsou

  v pořádku a já si uvědomuju, že to je

  to pravý štěstí. Najednou to jediný,

  co mi chybělo, bylo, abych se těšil do

  práce. Tak jsem to začal řešit a dnes-

  ka, když vstanu, se těším na to, jak

  začneme s klukama dávat dohroma-

  dy nový písničky.

  Je nějaká písnička, ve které jste

  se vyzpovídal?

  Pro svou ženu jsem zhudebnil Shake-

  spearův sonet 176 a dal jsem jí ho

  k naší svatbě. A když jsem jí ho den

  po svatbě hrál, oba jsme brečeli. Ale

  písnička, která by byla něco jako moje

  zpověď… I když! Já jsem dost nezna-

  boh. Bojím se kostelů, jde z nich na mě

  chlad, temno. Ale kdysi jsem napsal

  píseň „Žil byl“, kde se zpívá „Prosím

  vás, pane, ať mám sílu nosit vše nepo-

  znané, že všechno je tak, jak má být...“,

  a když jsme ji natočili, kluci říkali, že

  je to modlitba, a i když si o bohu mys-

  lím, co chci, mám ho v sobě. Takže tam

  jsem ze sebe asi dostal něco, co jsem

  ani nevěděl, že v sobě mám. Já jsem

  vlastně depresivní člověk. Až tak,

  že jsem se s tím musel léčit, protože

  jsem měl stavy, kdy jsem několik dní

  nemluvil. Ale žena mě přiměla, abych

  vyhledal lékařskou pomoc, a ono mi

  to skutečně pomohlo. Přestal jsem se

  v životě trápit a žít, jak říká Topol, ode

  zdi ke zdi svý hlavy.

  Co vám z depresí nejvíc pomohlo?

  Když jsem se oženil a narodily se mi

  děti. Najednou jsem cítil, že v nich mám

  jistotu, že mám za sebou něco, o co se

  můžu opřít. Já jsem se celý život bál toho

  závazku, nechtěl jsem se ženit a pak se

  to najednou zlomilo, jednu neděli jsem

  požádal ženu o ruku a tu další jsme se

  vzali. Nikomu jsme to neřekli, uděla-

  li jsme to jen pro sebe. Najednou jsem

  objevil novou dimenzi, a když se nám

  narodila první dcera, došlo mi, že můj

  život skončil, že teď už nezáleží na mně,

  ale že jde o ty děti, aby je člověk chránil,

  k něčemu vedl a dobře vychoval. V těch

  čtyřiceti jako bych konečně začal žít

  a poprvé v životě jsem se cítil šťastně

  a nestyděl se to říct nahlas.

  Víte, kde byl ten blok?

  To si člověk nese z puberty. V tomhle

  věku si vytvoříte spoustu předsudků

  a pak doděláte školu, jste vržen do

  života, měl byste být dospělý, ale vlast-

  ně nejste. A tam, kde na něco máte

  mít názor, se držíte těch předsudků.

  Zarytě a zuby nehty. Ke své škodě.

  Já jsem třeba vždycky hrál divadlo

  nebo v kapele a jakýkoliv sport mi byl

  k smíchu. Ale ve třiceti jsem zjistil, že

  bez sportu shniju zaživa. Nebo popula-

  rita – jak jsme vyrostli za komunistů,

  tak pro nás každý, kdo byl vidět v tele-

  vizi, byl tak trochu zrádce, protože

  kdyby s nima nebyl zadobře, nesměl

  by tam. Takže fakt, že bych měl být

  na titulních stranách časopisů, pro mě

  bylo dlouho zrádcovské stigma. Trvalo

  mi dlouhý roky, než jsem pochopil,

  že není ostuda vystoupit v zábavném

  pořadu, když není úplně blbej, že není

  nic špatnýho být v časopise. Protože

  na mně přece je, jak se tam budu pre-

  zentovat. Někdo na to přijde hned, ale

  mně to trvalo skoro dvacet let.

  ■

  MICHAL MALÁTNÝ

  Přestože ho většina lidí bere jako

  muzikanta, pod vedením Borise

  Rösnera a Jany Hlaváčové vystudoval

  herectví. Po 20 letech hraní ve

  skupině Chinaski, kterou zakládal, se

  začal postupně k herectví vracet, ať

  už hlavní rolí ve filmu Chyťte doktora,

  nebo v představení Kleopatra, kde

  hraje sJitkou Čvančarovou. Je ženatý,

  má dvě dcery.

  Rozšířený rozhovor najdete v aplikaci

  Foto: Profimedia

• Strana 27

  Už jste vyzkoušeli všechno?

  Chronické problémy s lupy:

  Klinicky

  prokázaná

  účinnost*

  Učiňte lupům přítrž

  – díky léčebnému řešení.

  Nizoral

  ®

  – Bojuje proti příčině lupů.

  Nizoral

  ®

  s ketokonazolem účinně bojuje

  proti příčině chronických problémů s lupy:

  • Inhibuje kvasinku způsobující lupy

  • Zmírňuje svědění a další problémy vlasové pokožky,

  jako je pálení a začervenání

  • Rychlý a účinný, ale šetrný k pokožce hlavy

  Nizoral

  ®

  je volně prodejný léčivý přípravek k vnějšímu užití. Čtěte pozorně příbalovou informaci.

  STADA PHARMA CZ s.r.o., Siemensova 2717/4, 155 00 Praha 13 – Stodůlky. www.nizoral-sampon.cz

  *Okokon EO et al., Cochrane Database of Systematic Reviews 2015; Issue 5. 11/2019

• Strana 28

  28 www.drmax.cz

  Inzerce ▼

  jak to vidí Marie

  P

  rotože když mi bylo …náct a prvních …cet,

  tak jsem se těšila, že až mi jednou bude …sát,

  některých věcí v životě se zbavím. Například

  pupínků, které se objeví na bradě přesně to

  ráno, kdy je před vámi nejdůležitější den vašeho živo-

  ta. Nebo trémy. Nebo úleku, když na mě houkne nějaká

  autorita. Představovala jsem si, jak kráčím životem jako

  oduševnělá, sebevědomá osoba, která už má na háku

  všechny módní trendy (včetně plisovaných sukní), nic

  ji nerozhází, a když ji zastaví silniční kontrola, oslovuje

  policistu „Milánku“.

  Ta plisovaná sukně mi to připomněla. Někdy v osmde-

  sátých letech jsem po ní strašně toužila, za peníze z bri-

  gády jsem si ji pořídila. Popravdě, v následujících deseti-

  letích jsem vyhodila peníze i za větší hlouposti, ale tohle

  byla definitivně jedna z nejhorších investic. Nikdy jsem

  nebyla vysoká (to se nezměnilo) a nikdy jsem nebyla útlá

  (to se taky nezměnilo). Takže jsem v tom plisé vypadala

  přesně tak, jak si to asi představujete. Ani si nepamatu-

  ju, jestli jsem v té době s někým chodila, ale vůbec by mě

  nepřekvapilo, kdyby byla odpověď spíš záporná. Já bych

  se sebou snad nešla ani na nákup do večerky.

  Trochu mě děsí představa, že když si budu chtít na jaře

  koupit něco nového na sebe, a to budu, budou všechny

  krámy zavalené metry a metry plisovaných podivností

  roztodivných vzorů. Nejlépe ještě v kombinaci hořčicová

  se zelenou. Jak si mám v těch módních trendech vybrat

  něco, co by se hodilo pro normálního člověka? A to nemlu-

  vím o tom, že stresu z nafrněných prodavaček, které mi

  už pohledem dávají najevo, že tohle pro mě rozhodně

  není, jsem se nezbavila nikdy. A nic na tom nemění ani

  fakt, že dokážu zaplatit mobilem a věrnostní kartičku

  nehledám půlhodiny v peněžence, ale na ploše přeplně-

  né spoustou aplikací, které ke svému dospělému životu

  potřebuju.

  Důležitých dnů v životě jsem už zažila desítky.

  Pupínek se mi udělal skoro vždycky, tréma mě proná-

  sleduje celý život. Silniční kontrola mě zastavila dvakrát

  a pokaždé se mi klepaly ruce, jako kdybych vezla v autě

  celý Escobarův kontraband. Oslovit policistu žoviálním

  „Milánku“ mě nenapadlo ani ve snu.

  Uplynula desetiletí, některé praštěné věci z mého živo-

  ta nezmizely a jiné se tam vracejí, jako třeba plisované

  sukně a kalhoty do zvonu. Vím, že už si nikdy v životě

  nekoupím ani centimetr plisé, neobléknu si minisukni,

  bundičku do pasu, kovbojské boty, sukni s volány, šaty na

  ramínka a cokoliv s netopýřími rukávy. Jsem si jistá, že

  ještě několikrát návrat těchto děsů zažiju. Naštěstí nám

  moderní doba nabízí placené kanály bez reklam a vracejí

  se i švadleny. Takže můžu chodit po světě a předstírat

  sebevědomí a oduševnělost, i když jsem si právě pracně

  zapatlala další pupínek.

  ■

  NÁVRATY,

  o které rozhodně nestojím

  Dnes na mě v televizi vyskočila reklama. To by mi snad ani tak nevadilo

  (pauza na kávu se hodí), ale co mě upřímně vyděsilo, to je návrat plisované

  sukně. Ta totiž v reklamě hrála hlavní roli. Znám asi tak jednu osobu,

  které sluší plisovaná sukně. Proč o tom píšu?

  TEXT: MARIE PETROVOVÁ

  Foto: archiv autorky

• Strana 29

  FARMACIA CARE s.r.o. | Míšovická 458/3, 155 21 Praha 5 | IČ 01797506 | e-mail: info@pethealthcare.cz

  Fyto obojek FORTE: Složení: 5 g/kg Geraniol. Obojek 65 cm. Fyto pipeta: Složení: 9 g/kg Geraniol. Pipety 1x 15 ml. Používejte biocidní přípravky bezpečně.

  Před použitím si vždy přečtěte údaje na obalu a připojené informace o přípravku.

  www.pethealthcare.cz

  Domácí psí

  lékárnička

  Fyto pipeta

  Pro psy do10 kg

  akočky, 1x 15 ml

  Fyto

  obojek® Forte

  Proti klíšťatům ablechám. Parazita odpudí

  anebo dehydratuje, takže obvykle nemá

  dostatek času napřenos nebezpečné infekce

  namazlíčka. Bez insekticidů ahormonů.

  Péče ouši

  Rozpouští ušní

  maz. Obsažený tea

  tree olej působí

  antisepticky, iproti

  původci svrabu.

  Péče oklouby

  Komplexní péče o pohybový

  aparát. Obsahuje 5 účinných

  látek, stavebních kamenů

  chrupavky.

  SLEDUJTE VÝHODNÉ NABÍDKY VLÉKÁRNÁCH

  PHC_inz_Maximum_210x297mm.indd 1 17.02.20 10:07

• Strana 30

  30 www.drmax.cz

  rozhovor

  Vidět všechno blbě

  UMÍ KAŽDEJ BLBEC

  Kolem očí má psychiatr Radkin Honzák řadu vrásek od smíchu.

  Směje se často a rád mění téma hovoru, aby se po mnoha zákrutách

  a odbočkách zase vrátil. Jeho společnost působí jako antidepresivum.

  C

  hystala jsem si sice téma stáří, ale ono se

  stejně nedá oddělit od života jako celku...

  Já se těším, až budu starej!

  Opravdu? Já vůbec ne.

  Proč? Víte, že si budete moct pucovat zuby a při tom si zpí-

  vat? A vůbec to má spoustu výhod.

  Jaké výhody máte na mysli?

  Teď třeba do seriózního vědeckého světa došla úplně čer-

  stvá zpráva, že mozkové buňky dorůstají i po devátém

  deceniu, tedy po devadesátce. Takže každý den ne jenom

  deset tisíc kremací a žádné křtiny, ale i nějaké ty křtiny.

  Většina vývojových psychologů považuje člověka kolem

  dvaceti let za více méně hotovou osobnost. Ale německý

  psycholog Erik Erikson to viděl jinak a věnoval se dalším

  periodám osobní zralosti. A co se týká stáří, mluví o tom,

  že v téhle době nekončí kontakt s mladšími generacemi.

  Naopak, tyto generace se navzájem ovlivňují a to je docela

  dobré a prospěšné.

  Berou mladí starší generaci dnes vůbec vážně?

  No, mladá generace uměla vždycky všechno líp – a my,

  starší, jsme věděli, jak jsou blbí! Už Sokrates nadával na

  mládež, že srkaj, nectěj stáří. Dnes jsou mladí napřed

  v technologiích, ale jinak je pro obě strany hodně důležité

  trávit spolu čas.

  Co je v životě v pokročilém věku ještě důležité?

  Kvalita života se váže hlavně na zdravotní stav a na psy-

  chickou pohodu, na to, jak jsme vyladění. Jak říkali Vosko-

  vec s Werichem na forbíně: může být i trochu smutno, hlav-

  ně, že je veselo. Rád bych se ještě vrátil k tomu Eriksonovi.

  On mluvil také o hledání smyslu života a o tom, že nejvíc

  ho hledá nejmladší a nejstarší generace, že hledání smyslu

  tvoří písmeno U. Hodně se ptáme zhruba do dvaceti let, kdy

  padají otázky: Proč tu jsem a kam půjdu? V aktivním věku

  pak nemáme moc čas ani důvod přemýšlet o smyslu své

  existence, protože ho jednoduše naplňujeme. Druhá špič-

  ka U se dotýká lidí staršího věku, kteří bilancují. Ptají se:

  Co jsem za dosavadní pobyt na této planetě spáchal? A to

  hledání toho smyslu je o to „zajímavější“, že vám ubývají

  kamarádi. Víte, co jsou vnoučata?

  Netuším.

  Odměna za to, že jste neumlátila vlastní děti. Ale to je taky

  jen životní etapa. Ve stáří začnete přemýšlet o tom, k čemu

  tady vůbec jste. Nejen, co jsem spáchal já, co jsem podělal,

  co se mi povedlo, ale přemýšlíte, co to znamená, býti člově-

  kem. A pokud zrovna nevlítnete do deprese, můžete zjis-

  tit, že to není tak marné. Myslím si, že pomáhající profese,

  všechny sestry a pečovatelé, by měly staré lidi podporovat

  si tuhle pozitivní životní bilanci ustavit.

  Jak se to dělá? Já pozitivní životní bilanci kolikrát

  hledám i teď, ve čtyřiceti.

  Když máte blbou myšlenku, tak je nesmysl ji zahánět. Pro-

  tože čím víc ji zaháníte, tím víc ji krmíte.

  A co se má dělat s blbou myšlenkou?

  Klást jí zpochybňující otázky. Opravdu je to tak blbý?

  Opravdu? A když se zeptáte potřetí, obvykle zjistíte, že tak

  blbý to vlastně není. Otázka je vždycky těhotná odpovědí.

  Dokonce se můžete ptát tak, že dostanete odpověď, kterou

  chcete. Stáří je časem, kdy je dobré klásti si otázky. A klásti

  si je dobře. Daleko víc totiž žijeme ve světě slov než ve světě

  reálném. Slovy tvoříme svět. A stále jde o to, zda v našem

  světě, který si vytvoříme, bude sklenice jen z půlky plná,

  nebo prázdná. A pak taky přichází otázka, co s tím zbytkem

  života jde udělat.

  TEXT: OLGA PROCHÁZKOVÁ, FOTO: MARTA REŽOVÁ

• Strana 31

  www.drmax.cz 31

• Strana 32

  32 www.drmax.cz

  rozhovor

  Na co jste přišel?

  Teď jsem objevil amerického básníka

  jménem Robert Frost. Americká mezi-

  válečná klasika. Krásné věci píše. Jak

  říkal Jaroslaf Seifert:

  Kdo krásu jed-

  nou miloval, ten má ji rád po všechen

  čas a bloudí za ní bez cíle.

  A vy můžete

  teprve se svou dlouhou životní zku-

  šeností ocenit spoustu krásných věcí,

  které vám jindy utečou. Můžete vidět

  hezké věci tam, kde je jiní nevidí. To

  chce věk.

  Ale lidé jsou ve stáří někdy nemoc-

  ní, cítí se osamělí a těžko se jim

  hledá krása všedních věcí, o níž

  mluvíte. Jak se na tohle naladit,

  když mě něco trápí?

  Vždycky vás bude něco trápit. Už

  Karel Havlíček Borovský v

  Křtu sva-

  tého Vladimíra

  píše:

  Mladí lidé pospí-

  chali, staří šli pomalu, na každou kap-

  ku radosti přišla kapka žalu

  . Tak to

  chodí. Těžší to mají lidé, kteří se nena-

  učili mít v aktivním věku rádi sami

  sebe, a místo toho hledali náhražky.

  My jsme měli včera skupinu… Před-

  stavte si, že včera ráno jsem zjistil,

  jaký byl Newton hlupák. On říkal, že

  kdyby někdo ukradl Slunce, tak celá

  planeta během vteřiny odletí do vesmí-

  ru. Ale Einstein, což jsem se dozvěděl

  včera, tvrdil: Kdepak! Osm minut to

  bude trvat! A my jsme si na té skupině

  hráli, kdyby tedy někdo ukradl Slunce

  a vám by zbylo osm minut, co byste asi

  tak dělala? Když tuhle situaci dobře

  namodelujete, zjistíte, jaké hodnoty

  vás přitahují, co vás těší, co pro vás má

  smysl. Hledání smyslu není v posmrt-

  né spáse. Spočívá v tom, že jste pořád

  mezi lidmi, že komunikujete, tedy

  mluvíte, ne přes SMS a smajlíky, ale

  máte reálný kontakt. Spočívá v tom,

  že víte, že děláte něco, co má hlavu

  a patu. Že víte, že můžete pomoci. A to

  člověk může, i když je absolutně bez-

  mocný. Protože výchova končí zhruba

  v těch třinácti letech a pak už zbý-

  vá jen, jak říkali indiáni, držet tvář.

  Můžete ukázat svým potomkům, že

  se nepoložíte ani v situaci, která není

  nejrůžovější. To všechno má cenu. Lidi

  si často uvědomují, jak pro ně byli pra-

  rodiče významní, až když je jim čtyři-

  cet nebo padesát, v době, kdy se sami

  začínají dostávat do první linie.

  Má smysl psát memoáry?

  Není zásadní pronášet moudra, ale

  všechny memoárové věci jsou veli-

  ce významné. Babičky by s vnoučaty

  měly sepisovat, co bylo. Na školách by

  se měl učit živý dějepis. Z vyprávění

  lidí, kteří minulost zažili.

  Často mluvíte o tom, že je důleži-

  té nebýt apriorně naštvaný nebo

  smutný. Nemůže ale za naše sklo-

  ny k optimismu či pesimismu spí-

  še jemná chemie v našem mozku?

  Když jsem se jeden čas věnoval proble-

  matice komunikace, dostala se mi do

  ruky příručka pro obchodní cestující

  z roku 1927. První lekce měla název

  Jak ne. Na perokresbě byl schlíplý

  pán: „Milostivá paní, já prodávám led-

  ničky, ale vy asi žádnou nechcete, co?“

  Víte, co vidí lidi na konci tunelu? Opti-

  mista světlo, pesimista tmu, realista

  světla odjíždějícího vlaku a strojvůdce

  tři debily na kolejích. Humor nevzniká

  z přebytku radosti, ale z tísně, a proto

  je nejlepší humor židovský… Nepoda-

  ří-li se – obrátíme to v žert, to je umění

  života. Vidět všechno blbě umí každej

  blbec. A někteří lidé se mylně domní-

  vají, že základní pravidlo světa zní,

  že krajíc padá vždycky namazanou

  stranou na nejdražší perský koberec.

  A když se to dvakrát nepovede, tak

  ho tam tím máslem plesknou sami.

  Chybně si myslí, že když si představí

  ty největší maléry, tak větší už nepři-

  jdou, což je hluboký omyl.

  Zabírá nebrat se vážně?

  Rozhodně. Protože většinu našich

  špatných nálad způsobuje zpovykané

  ego. Někdy je to opravdu vážné, třeba

  vám uříznou nohu, ale nestává se to

  často. Zato každý den někdo urazí vaše

  ego, vy se s tím nedokážete srovnat

  a otráví vám to několik hodin. Moud-

  rost spočívá v možnosti dívat se na

  věci ze dvou stran. Nietzsche říká, že

  dobro a zlo v zásadě neexistují, existu-

  je jen morální vidění, které říká: tohle

  je dobré, tohle špatné. Já myslím, že

  dobro a zlo existují, ale relativita hraje

  určitě roli. Kdybyste si tu zapomněla

  kabát, tak mně to určitě nepřijde tak

  líto jako vám…

  Jak vy subjektivně vnímáte svůj

  věk? V čem je to fajn a v čem horší?

  Pamatuji si verš z jedné sbírky, kterou

  měl tatínek:

  Všechno má své drobné

  vady v tomhle světě šedivým, mě už

  nechtěj holky mladý a já se jim nedi

  -

  vím

  . Asi před pěti lety jsem si udělal

  takový odhad: je tu určitá pravděpo-

  dobnost, že dní přede mnou je méně

  než těch, co jsou za mnou – a já jsem

  si řekl, že si je nebudu kazit. Horší je,

  že ten subjektivní čas je rychlejší. Ale

  to jsou skoky. Mám pocit, že prázdniny

  mezi první a druhou třídou byly stejně

  dlouhé jako poslední desetiletí. Vysvět-

  lení prý spočívá v tom, že my už se

  nedivíme, neobjevujeme. A tím všechno

  rychle mizí. Ale já jsem furt zvědavej...

  a stejně to utíká. Teď mám rozdělanou

  knihu o emocích, ale už třeba nestíhám

  sledovat novinky o těch mikroutech –

  mikrobiomu, kterému jsem se taky

  věnoval. Jsem pomalejší, opustil jsem

  blázinec, školu, ale furt mě baví jezdit

  s cirkusem po vlastech českých.

  ■

  Dejte

  bradavicím

  sbohem

  www.endwarts.cz

  Unikátní a účinný

  způsob odstranění

  bradavic!

  zdravotnické prostředky

  ENDWARTS_1119_ 792

  Inzerce ▼

  MUDR. RADKIN

  HONZÁK, CSC.

  Psychiatr, publicista. Křestní jméno

  Radkin mu dali rodiče podle hlavního

  hrdiny Ratkina vrománu

  Stříbrný

  vítr

  spisovatele Fráni Šrámka. Je

  jedním z českých specialistů na

  psychosomatiku. Právě píše knihu

  oemocích, které pojímá jako fyzické

  a fyziologické procesy. Od ledna 2020

  moderuje na ČT 1 talk show

  Kabinet

  Dr. Honzáka

  .

  Rozšířený rozhovor najdete v aplikaci

• Strana 33

  Dejte

  bradavicím

  sbohem

  www.endwarts.cz

  Unikátní a účinný

  způsob odstranění

  bradavic!

  zdravotnické prostředky

  ENDWARTS_1119_ 792

• Strana 34

  34 www.drmax.cz

  Inzerce ▼

  svět Dr.Max

  JARNÍ DETOX

  Jaro se svým prvním hřejivým vánkem

  jsou těsně před námi, a pokud patříte

  k těm, kteří po zachmuřené zimě

  netrpělivě sledují předpovědi, neměli byste

  opomenout připravit na změnu počasí

  i svoji pleť. Po zimě je

  to obzvlášť potřeba.

  TEXT: MARKÉTA KEJDUŠOVÁ,

  HLAVNÍ DERMOKOORDINÁTORKA DR.MAX

  PÉČE O POKOŽKU HLAVNĚ PRO NEJMENŠÍ

  Jemná dětská pokožka, která nejhůře odolává vnějším vlivům, si speciální přístup zaslouží.

  Lékárny Dr.Max, které dlouhodobě akcentují dermatologickou péči, přicházejí se speciálními

  kosmetickými produkty řady Bebelo. Přípravky vsympatických obalech měly premiéru

  nedávno. Vyznačují se tím, že byly vyvinuty speciálně pro citlivou novorozeneckou pokožku,

  jsou dermatologicky testované, snadno se aplikují a jsou příjemné svou texturou i vůní.

  Seznamte se s pěti členy rodiny ochránců dětské pokožky: zimním krémem, obličejovým

  atělovým krémem, mycím gelem, masážním gelem aolejem.

  V

  ždyť naše pokožka přece jen pár měsíců nebyla

  vystavená pořádným slunečním paprskům a ty

  věčné přechody ze zimy do tepla jí taky obzvlášť

  neprospěly. Nejčastějšími projevy působení zimy

  je suchost neboli dehydratace. Póry jsou viditelnější a rozší-

  řené, pleť je bez jasu, může být až začervenalá a vykazuje

  známky citlivosti. Pro zdravou pleť je důležité pít – vodu,

  samozřejmě. Bez ní se jednoduše neobejdeme. Aby pokožka

  byla hladká, rozjasněná a neuvadala, nepodceňujte žízeň

  a dopřejte si během dne dost neslazených nápojů – například

  Dr.Max Očišťující bylinný čaj pomáhá detoxikovat orga-

  nismus, což se projeví i na pleti. Dostatek tekutin také pomů-

  že s vyplavováním škodlivin, které se v těle nashromáždily.

  A věděli jste, že pravý, poctivý vývar se také počítá do dopl-

  nění potřebných tekutin, a navíc obsahuje kolagen? Jeho rolí

  je udržovat pružnost pokožky a zabránit její dehydrataci.

  Nebo můžete vyzkoušet Dr.Max Collagen drink, který je

  dostupný v praktických sáčcích a má limetkovo-citrónovou

  příchuť. Obsahuje také ještě hyaluronát sodný, biotin, zinek

  a vitamin C. Všechny tyto látky mají příznivý vliv na pleť,

  nehty a vlasy.

  Hydrataci zevnitř ovšem doplňte i vhodnou péčí zven-

  ku. Pokud jste ještě nezařadili do denní péče hydratační

  sérum, tak právě teď je nevyšší čas nejlépe ráno i večer

  (nechat působit jednu dvě minuty). Tenhle silný „hydratační

  koktejl“ se díky aktivním látkám s vyšší koncentrací vstřebá-

  vá hlouběji. Jarní novinkou tu bude Uriage Water Essence

  z řady EAU. Unikátní složení posiluje kožní bariéru a hyd-

  rataci podporuje i tím, že navíc zabraňuje odpařování vody.

  Regenerace pleti začíná u jejího čištění. Nejdříve odlíčí-

  me oči a pak použijeme přípravek k mytí obličeje (mycí

  pěnu, gel, krém nebo olej), který volíme podle typu pleti. Na

  dočištění je vhodné použít tonikum, na zklidnění a hydrataci

  termální vodu. Do regenerace je důležité zahrnout i peeling

  pro projasnění pokožky. Tak odstraníme z pokožky šupinky,

  tedy odumřelé kožní buňky, a pleť tak lépe vstřebá aktivní

  látky z následné péče. Peeling by se měl dělat maximálně

  dvakrát týdně. Detoxikační maska pomůže vytáhnout škod-

  livé látky z pleti. Je dobré ji střídat s maskou hydratační.

  Na jaře je čas vyměnit pečující přípravky za ty s lehčím

  složením, které nebudou pleť zatěžovat. Textury volte uidní

  nebo tzv. gel-krémy. Také je potřeba si uvědomit, že s prv-

  ními paprsky není pleť ještě připravena na silnou dávku

  slunečního záření a mohla by se lehce spálit. Denní krémy

  s obsahem UV faktoru ochrání pleť před vznikem pigmen-

  tových skvrn a zároveň zpomalí její stárnutí, které sluneční

  paprsky tak rády podporují.

  Detoxikaci podpoříte i správným jídelníčkem. Ideální je

  vysadit alkohol, kávu, tučné maso, uzeniny a veškerý cukr.

  Naopak si dopřejte hodně zeleniny, ovoce, luštěnin a ryb.

  ■

• Strana 35

• Strana 36

  36 www.drmax.cz

  povídka

  Kateřina Etrychová

  MORBIDNÍ STRASTI

  VYCHOVATELKY BELMONDOVY

  OBTLOUSTLÉ KOČKY

  K

  dyž bylo Lau šestnáct,

  věřila, že až jí bude dva-

  krát tolik, všechno bude

  skvělé. Že bude mít stále

  pleť bez vrásek. Že bude stále štíhlá.

  Že bude mít pořád medové vlasy. Že

  bude vdaná, šťastná, těhotná a spo-

  kojená. A že možná nebude bohatá,

  ale aspoň tak nějak zajištěná.

  Když bylo Lau o pět let víc, potka-

  la mě. A pořád věřila.

  Když bylo Lau ale opravdu dva-

  krát tolik a třicítku překročila obě-

  ma nohama, pochopila, že se prostě

  spletla. A že jestli život něco umí, tak

  s růžovými plány černočerně vyjebat.

  Lau se ale snažila. Na první vrásku

  pořídila výživný krém. První šedivý

  vlas vytrhla a tvářila se, že nikdy

  neexistoval. A hledala si práci. Přes

  inzerát.

  Brzké angažmá v nadnárodní kor-

  poraci se vyvíjelo nadmíru dobře.

  Slečna sekretářka divizního ředi-

  tele. Všechno se zlomilo po sedmi

  měsících, kdy po vánočním večírku

  podlehla šarmu svého nadřízeného

  a nechala se ohnout přes kopírku.

  « Moje žena už mi nerozumí,

  miláčku! »

  Kopírka krátkodobou aféru přeži-

  la. Manželka taky. Lau ne.

  Pak jejím životem prošel ještě

  Martin. Milan. Petr. Ignác. Vráťa.

  Honza. A nakonec Lukáš. Výraznější

  stopu nezanechal ani jeden.

  Zkušenost s korporací a s českými

  muži v Lau utvrdila dvě základní

  myšlenky: že práce v kanceláři není

  nic pro ni. A že štěstí v lásce bude

  muset hledat v cizích krajích. Lau

  se proto rozhodla od základu změnit

  svůj život. Jednoho rána se probudi-

  la a oznámila, že se stane vychova-

  telkou zvířat. Napříč světem.

  « Jsem něco jako au-pair pro zpo-

  vykané domácí mazlíčky. »

  « A co to jako obnáší? »

  « Masíruješ tlapky, servíruješ dob

  -

  roty, ukládáš do pelíšku. »

  Dekadence doby Lau zajistila

  nejen práci, ale i přísun osamělých

  majitelů všemožné havěti. Lau se

  s tím nepárala. Byl-li majitel co

  k čemu, byla ochotná pečovat téměř

  o cokoliv. A tak korzovala napříč

  planetou a přivážela roztodivné

  historky. Třeba tu o nevychovaném

  poníkovi vdovce z Tokia nebo tu

  o obézním chrtovi, kterého musela

  v Berlíně navlékat před každou pro-

  cházkou do ručně pleteného svetru

  a následně ho nacpat do péřovky

  se zipem, aby neprochladl. A pak

  tu byla ta podivná záležitost s nor-

  ským kanárkem. Totiž, to bylo tak:

  majitel, pohledný podnikatel v kože-

  dělném průmyslu, svěřil Lau na dva

  týdny kanárka. Kanárka, který od

  první vteřiny vypadal jako sýkorka.

  A i se choval jako sýkorka. Lau měla

  pochybnosti, ale nakonec pokrčila

  sama pro sebe rameny a identitu

  ptáka ponechala v rukou majitele.

  Ptáka majitele naopak ponechala ve

  svých rukách.

  Když mi v Praze v naší oblíbené

  kavárně se sbaleným kufrem u nohy

  sdělila, že má před sebou další misi,

  plán zněl nadmíru fantasticky.

  Paříž. Jedna postarší kočka. Jeden

  elegantní majitel. S nosem, jako má

  Belmondo. Hřejivá představa – mra-

  zivému lednu navzdory.

  « Mon amour! »

  Od nástupu Lau do letadla do

  chvíle, kdy se tísnila v přeplněném

  pařížském vlaku RER, uplynuly

  sotva dvě hodiny. Lau ale zůstáva-

  la pozitivně naladěná. Belmondo.

  Kočka. Croissant. Paříž. Na první

  adrese si vyzvedla klíče, zakoupi-

  la dostatečný počet lístků na metro

  a vydala se vstříc Latinské čtvrti.

  Poučena faktem, že v Paříži je výtah

  spíš vzácností, hrdinně vystoupala

  s kufrem do druhého patra, aby ve

  čtvrtém začala proklínat Anglii, že

  se ve stoleté válce přece jen trochu

  víc nesnažila.

  Do bytu se Lau nakonec dosta-

  la. Odemkla dveře. Vstoupila.

  Zamkla dveře. Obstarožní kočka

  nikde. Zatím. Překontrolovala mis-

  ku s vodou. Plná. Překontrolovala

  misku granulí. Plná. Hledala var-

  nou konvici. Žádná. Dala proto vařit

  trochu vody v hrnci na malý spo-

  rák a rozhodla se, že si dá sprchu.

  A pak konečně najde kočku. Což se

  jí také podařilo. Ovšem ne tak, jak si

  představovala.

  « Je mrtvá! »

  « Odkud voláš? »

  « Říkám ti, že je mrtvá! Tlustá

  nebo nafouklá, rozvalená, nedejchá

  a je mrtvá! »

• Strana 37

  www.drmax.cz 37

  « Ta Belmondova kočka v Paříži? »

  « Jo, tahle. Už jsem ji tu takhle

  našla. Co s ní jako budu dělat?! »

  Vždycky jsem věděla, že Lau je

  natolik dobrá kamarádka, že s ní

  budu případně zakopávat i mrtvo-

  lu. Po telefonu. Když to bude nutné.

  Zároveň jsem ale tak nějak podvě-

  domě doufala, že to nikdy nutné

  nebude. Nicméně, nebylo zbytí. Lau

  musela čelit vzniklé situaci. Nej-

  prve se pokusila prozkoumat mra-

  zák, zdali by se kočka nevešla tam.

  Nevešla. Mrazák byl miniaturní.

  « Navíc, jaký mi asi ten majitel

  napíše na web hodnocení, když mu

  já tady nechám vzkaz, že má kočku

  v mrazáku, do háje?! Už nedostanu

  jedinou zakázku! »

  Lau nakonec našla gumové ruka-

  vice a zvíře přemístila do krabice od

  bot. Rozhodla se kočku zakopat. Na

  přilehlém miniaturním dvorku. Její

  úsilí ovšem mařil hned dvojí pro-

  blém: zaprvé plastová lžička, která

  se na kopání hrobu ukázala jako

  nedostačující. Zadruhé fakt, že i přes

  relativně teplé evropské zimy ten

  rok v Paříži vážně mrzlo a půda byla

  prostě tvrdá. Lau tedy krabici s koč-

  kou opět vynesla do výše pěti pater

  a přemýšlela, co s mazlíčkem dál.

  « Musím to vyřešit. Do čtyřia-

  dvaceti hodin začne zapáchat a co

  potom. »

  Několikrát ji napadlo kočku

  naaranžovat do nějaké přijatel-

  né polohy k misce. A utéct. Nebrat

  telefon. Změnit práci. Už se nikdy

  nikomu neozvat. Změnit si jméno.

  Adresu. A vůbec. Vypravit se třeba

  do Argentiny. Vdát se tam. Nebo

  se přidat k nějakému drogovému

  gangu. Nakonec zvolila variantu

  jednodušší. V souladu s indickými

  tradicemi zvážila možnost nechat

  kočku odplout po Seině. Připadalo jí

  to fyzicky méně náročné než kopat

  hroby. A taky vlastně ekologické.

  A rychlé. A tak vůbec. Indie je přece

  fajn. Znovu tedy sbalila kočku v kra-

  bici a vypravila se s ní o pět pater

  níž. Přímo k řece. Na ostrově Svaté-

  ho Ludvíka byla téměř úspěšná. Kra-

  bici s kočkou umístila na větší větev.

  Ale vpouštět něco takového do řeky

  v zóně hemžící se turisty se neuká-

  zalo jako ideální nápad. Lau budila

  pozornost. Napříč středem Paříže.

  Když jejímu úsilí začali dva puber-

  ťáci dokonce fandit a skandovat něco

  podobného, co kdysi zaslechla v tele-

  vizi, když Francie vyhrála Mistrov-

  ství světa ve fotbale, vzdala to. S koč-

  kou v krabici se vypravila zase o pět

  pater výš. Tentokrát už ale opravdu

  na pokraji zoufalství.

  « Už odplula? »

  « Leží vedle mě. Musím vymyslet

  něco jinýho. »

  « Tak ji hoď do popelnice. »

  « No ty jsi se zbláznila! »

  Pro Lau je zvíře skoro posvátné.

  A popelnici tedy nepřipustila. Což

  jsem tak trochu tušila. Ostatně, jas-

  ně si pamatuju, jak na vysokoškolské

  koleji organizovala pohřeb neonové

  rybičce. Rybičce, která tehdy jako

  jediná z nás zaplatila za zkouškové

  období vlastním životem. Nikdo ji

  totiž týden nenakrmil.

  Kvalitních nápadů ubývalo. Lau

  zvážila možnost ponechat kočku na

  následujích místech: na hřbitově

  Père Lachaise. Leží tu legendy jako

  Edith Piaf nebo Oscar Wilde. Majitel

  by to mohl vnímat po návratu jako

  jistou poctu. Pařížské katakomby.

  Pokud by si Lau zaplatila prohlídku

  a držela se v dostatečné vzdálenos-

  ti za průvodcem, mohla by kočku

  nenápadně vytrousit. A pak je tu

  samozřejmě ještě pařížská Invali-

  dovna. Místo posledního odpočinku

  císaře Napoleona. Jaká čest. Možná

  kdyby zašoupla kočku do některého

  z výklenků, mohla by tam v klidu

  zetlít.

  „Jenže co když mě tady za to sebe-

  re policie. Jak to budu vysvětlovat?“

  Lau nakonec kočku v krabici zno-

  vu snesla o pět pater níž. A vydala se

  do víru metropole. S tím, že finální

  lokalitu prostě promyslí venku. Ces-

  tou si stihla dát dvě kafe u kated-

  rály Notre-Dame a později tradiční

  palačinku s čokoládovým krémem

  u Elysejí. Z nábřeží chvíli pozoro-

  vala Eiffelovku, počítala parníky na

  Seině, progooglovala další možnosti

  důstojné likvidace ostatků kočky.

  Zavrhla pohřeb žehem. I mumifi-

  kaci. Nakonec se odebrala do met-

  ra s tím, že prostě namátkou zkusí

  někde vystoupit. A tam se uvidí.

  Zvolila linku třináct. To je sice v naší

  kultuře číslo nešťastné. V sikhis-

  mu je to ale číslo šťastné. A bůhví,

  jaké náboženství vyznávala kočka.

  Lau jela směrem na sever poměrně

  dlouho. Z kabelky vyndala knížku.

  A začetla se. Ze světa fikce ji vytrh-

  lo až reálné hlášení o konečné. A tak

  vystoupila. Vyšla ven. Chtěla přece

  pohřbít kočku. Proboha, kočka!

  „Je v metru!“

  „Jak v metru?!“

  „Zůstala v metru! Já tam tu krabi

  -

  ci nechala.“

  Lau si absolutně nedovedla před-

  stavit, jak by kočku mohla získat

  zpátky. A tak se prostě nakonec

  chtíc nechtíc smířila s tím, že zvíře

  našlo svůj hrob v metru. A že dosta-

  ne mizerné hodnocení na svou prá-

  ci od majitele. A že se z toho už asi

  profesně nevyseká. Ale že se možná

  jednou bude díky ní napříč pařížský-

  mi kuloáry vyprávět legenda o kočce

  z linky třináct. A že ona jediná bude

  vědět, že tahle legenda se fakt stala.

  Chtělo by se mi napsat, že všechno

  dopadlo jako v pohádce. Že majitel

  Lau odpustil. Zamiloval se do ní. Že

  je dnes vdaná, šťastná, těhotná a spo-

  kojená. A třeba i bohatá. Ale není to

  tak. Jedno pozitivum nicméně mám:

  Lau navzdory mizernému hodnoce-

  ní od svého Belmonda dostala další

  práci. Za týden jede do Barcelony.

  „Budu hlídat mopse! Je mu

  sedmnáct.“

  Myslím, že se máme na co těšit. ■

• Strana 38

  38 www.drmax.cz

  Rozhovor

• Strana 39

  www.drmax.cz 39

  Anthony Hopkins

  ŽIVOT JAKO SEN

  Přestože rodnou Británii miluje, užívá si poslední roky

  života v Kalifornii. A taky slunce a dobré nálady. Prý se

  mu tam lépe učí scénáře, které si, jako jeden z mála herců,

  pamatuje doslova a nazpaměť. Tony – na tomto oslovení

  trvá – točí i po osmdesátce jako o život a tvrdí, že ho to

  udržuje v mentální kondici.

  S

  lyšel jsem, že byl váš otec pekař.

  Ano, to je pravda. Dobrý pekař. Těžko říct, co by říkal tomu, že jsem chleba přestal jíst. Pro něj byl chleba celý

  život. Pekl ho, jedl ho. Ale já jsem v posledních letech přibral tolik, že jsem ho musel vypustit z jídelníčku. Byl

  jsem ohavně tlustý!

  Můžeme se vrátit do vašeho dětství, které jste prožil ve Walesu?

  To už je dávno… Je vlastně záhada, jak jsem se odtamtud dostal až sem. Ve škole jsem nebyl dobrý. A pak jsem se stal

  hercem. A nevím, jak se tenkrát vyvíjel můj život. Netuším. Myslím, že to byl Schopenhauer, který řekl: „Když dosáhneš

  určitého věku a ohlédneš se, máš pocit, jako by tvůj život napsal někdo jiný.“ Takže spíš nevím. Neumím navázat spojení.

  Líbí se mi ten pocit, že nemám na ničem zásluhu. Oslabuje to vaše ego, a to je důležité, abyste nepropadli pocitu, kdoví-

  jak nejste úžasní. Jediná jistota, kterou mám, je, že na svém životě vlastně nemám nejmenší zásluhu. Ani ve svém věku

  o něm nic nevím.

  Na co si vzpomínáte ze svého děství?

  Wales je malá země na britských ostrovech. V Americe často nevědí, kde to je. Už jenom to mi přijde zajímavé. Když já

  jako Velšan vím, kde je Litva, jak to, že Američani nevědí, kde je Wales? Je to jejich přezíravostí, nebo tím, že Wales je

  prostě trochu izolovaný? Nedávno jsem tam byl. Vracím se tam vždycky jednou za několik let. Je to stále krásné místo pro

  život. Ale já už se tam cítím nějak zvláštně. Mám odlišný akcent a už mě tam nepovažují za místního. Před padesáti lety

  to bylo jiné. Hrál jsem tam divadlo, byl jsem jejich. Dneska už jsem člověk, co hraje v amerických filmech.

  Četl jsem, že jste byl v dětství absolutně přesvědčený o tom, že jste hloupý.

  To je pravda. Ale myslím, že to tak má většina dětí. Nebyl jsem moc rychlý, nebyl jsem moc bystrý. Nikdo mi rozhod-

  ně nějakou zářnou kariéru neprorokoval. A jen sledem různých souvislostí a náhodných událostí jsem se stal hercem.

  Nevěděl jsem, co jiného bych měl dělat. A dneska už to dělám šedesát let, a přitom mám pocit, že o hraní stále nic nevím.

  Přijde mi to všechno trochu jako podvod. Unikám svému životu hraním jiných lidí. Naučím se svou roli, odehraju něčí

  život a pak se vrhnu na další. Ale nejsem si jistý, jestli jsem tomu svému životu dal všechno, co jsem mohl. Herci nejsou

  jako lékaři nebo zdravotní sestry. Ti mají poslání. Ale herci?

  Takovéhle myšlenky jste měl už jako dítě?

  Samozřejmě, že ne. To jsem myslel na jediné – jak se vyvlíknout z povinností doma i ve škole. Moje manželka jednou

  mluvila s jedním mým učitelem a on mě prý popsal slovy: „Zdálo se, že nemá žádnou šanci na přežití.“ Asi to vystihl

• Strana 40

  40 www.drmax.cz

  rozhovor

  dobře. Neměl jsem sebemenší potře-

  bu něco v životě dokázat. A najed-

  nou bum, během několika let se to

  celé změnilo. V roce 1957 jsem vyšel

  ze školy a po dvouleté vojenské služ-

  bě jsem nějakou dobu hrál v jednom

  zájezdovém divadle. Asi čtyři nebo pět

  let. A pak, v roce 1965, jsem najednou

  pracoval s Laurencem Olivierem. A já

  si opravdu nevzpomínám, jak k tomu

  došlo, že jsem alternoval tuhle legen-

  du. A tenhle pocit mám celý svůj život.

  Že se něco stane, a jakkoliv je to krás-

  né, nevím, jak se to stalo, a pochybuji,

  jestli si to vůbec zasloužím.

  Nepochybně ano.

  Já o tom tak přesvědčený nejsem.

  Občas si přijdu sám. Nemám mezi

  herci žádné přátele, vlastně nemám

  žádné přátele. Nevím proč. Ne že

  bych nechtěl, ale asi tomu neumím

  dát všechno. Cítím se někdy jako out-

  sider. Nerozumím hraní, nebavím se

  s herci. Nepřipojuji se k showbyznysu.

  Ale už jsem se v tom nějak naučil žít.

  Má práce mě baví. I setkávání s lidmi.

  Hrál jsem teď papeže ve filmu

  Dva

  papežové

  a díky tomu mluvím s vámi.

  Znáte herce Petera O‘Toolea? Šel jsem

  se na něj kdysi podívat do divadla

  Old Vic, to bylo v roce 1957. Obdivně

  jsem k němu vzhlížel. A během deseti

  let jsem hrál jeho syna ve filmu Lev

  v zimě. To se v tom roce 1957 zdá-

  lo nemožné! A přesto… stalo se to!

  Prostě se stalo, že jsem byl ve správ-

  nou dobu na správném místě. Říká se

  tomu osud. Věřím, že všechno spolu

  vzájemně souvisí, ale pro mě je to

  pořád záhada.

  Kdy jste se začal o herectví

  zajímat?

  Chtěl jsem být muzikant, učil jsem se

  hrát na klavír. Ale byl jsem mizerný,

  na škole jsem byl nula. Během prázd-

  nin jsem chodil na dlouhé procházky

  a túry po horách. Byl jsem snílek.

  A někdy v té době jsem šel požádat

  Richarda Burtona, který se narodil

  ve stejném městě jako já, o autogram.

  To mohlo být v roce 1954. A on mi teh-

  dy řekl, jen tak při tom podepisování,

  že herectví je nejúžasnější práce na

  světě. Když jsme se o dvacet let poz-

  ději potkali ve stejném představení

  v New Yorku a já mu to připomněl, už

  si to nepamatoval, ale já to asi tehdy

  vzal za své.

  Byl Laurence Olivier váš mentor?

  Měl o mě zájem, protože se mu líbilo,

  že jsem fyzicky silný a mám odvahu.

  Řekl mi: „V téhle branži musíš být sil-

  ný a mít kuráž.“ Měl mě rád. Ale já

  jsem si toho nevážil. V té době jsem

  pil. Přál bych si, abych takový nebyl,

  ale byl jsem. Jako všichni mladí her-

  ci, myslel jsem si, že jsem „všechno“.

  Ty roky, které jsem takhle promarnil,

  bych si přál vrátit a prožít je líp.

  Vídáte to samé u mladých herců?

  Ano. Lidé stále dokola dělají ty samé

  chyby. Měl jsem chuť vrátit mladým, co

  do mě zaseli právě lidé, jako byl Olivier.

  Už jsem to ale vzdal, mládí není ochot-

  né naslouchat. Říkám jim: „Přestaňte

  se snažit být cool, to nefunguje. Je to

  nudné. Učte se být disciplinovaní.“

  Soutěžit s lidmi je marnění času. To je

  jako s cenami. Máte pět lidí, kteří jsou

  šťastní, že jsou nominovaní na Oscara.

  A pak se vyhlásí vítěz a zůstanou čtyři

  poražení, kteří předstírají, že jsou v kli-

  du. Všechno je to nesmysl!

  Ale vy jste Oscara za

  Mlčení jeh-

  ňátek

  získal.

  Získal, ano. Nečekal jsem to. To je

  v pořádku. Měl jsem radost, ale víte…

  já se na udílení cen nedívám a nikdy

  tam nechodím. Právě proto, že vím, že

  to vlastně nic neznamená. Ale někteří

  lidé jsou tak soutěživí, že s nimi pře-

  stává být rozumná řeč.

  Jednou jste řekl: „Když se dosta-

  neš na vrchol stromu, není tam

  nic.“

  Ano, když se dostanete na vrchol

  kopce, je to jen nejvyšší místo údolí,

  nic víc.

  Je to, jako když si koupíte nový

  dům nebo nové auto a po šesti

  měsících si na to zvyknete?

  Dostanete se na vrchol a získá-

  te Oscara a říkáte si: „Co teď?“ To

  nebude trvat navždycky. Nic netrvá.

  Všechna ta sláva, všechny ty nesmy-

  sly, to nic neznamená. Podíváte se

  kolem a vidíte mladé lidi, kteří si mys-

  lí, že jsou úžasní. Vidíte, jak poma-

  lu přichází o rozum, kvůli drogám

  a všem těm lákadlům. Protože chtějí

  pořád víc. Ale nemohou mít víc. Když

  máte štěstí, dostanete se na vrchol,

  získáte uznání. Ale nesmíte to brát

  vážně. Nikdo není jedinečný. Nikdo

  není výjimečný.

  Herci jsou jako politici, chtějí,

  aby je mělo publikum rádo…

  Nevím… Já chci jen pracovat. Chci si

  jen vydělávat na živobytí.

  Sehrál jste řadu významných

  postav ve výjimečných filmech

  a pak se najednou objevíte v ko-

  miksových filmech o Thorovi. Co

  vás k tomu zlákalo?

  Popravdě – Kenneth Branagh, kte-

  rý první film točil. Je to úžasný

  herec a režisér. A pak taky Chris

  Hemsworth, který hraje Thora a je

  to úžasný herec. Je příkladem člově-

  ka, který nikdy neměl přehnaně sil-

  SIR ANTHONY HOPKINS

  Britský herec natočil sice úspěšné

  filmy, jako byly například Sloní muž

  nebo Bounty, ale celosvětovou slávu

  mu získala až postava Hannibala

  Lectera ve filmech Mlčení jehňátek,

  Hannibal a Červený drak. Od té

  doby patří mezi absolutní hereckou

  špičku a vytrvale natáčí filmy

  umělecké i mainstreamové. Vztah

  sdcerou poznamenal jeho někdejší

  alkoholismus. Ve volném čase se

  věnuje skládání hudby.

  Rozšířený rozhovor najdete v aplikaci

  Text: Interview with People, foto: Profimedia

  Inzerce ▼

• Strana 41

  www.drmax.cz 41

• Strana 42

  42 www.drmax.cz

  Inzerce ▼

  né ego. Říkal mi, že jedl 2 000 kalorií

  denně a konzumoval masivní množ-

  ství proteinů, aby se na roli připra-

  vil. To já naštěstí nic takového dělat

  nemusel.

  Když jste nedávno hrál ve filmu

  Dva papežové

  , musel jste se na

  roli papeže Benedikta nějak spe-

  ciálně připravovat?

  Všechno, co jsem se musel naučit,

  byla latina a italština! To bylo nej-

  obtížnější. Jinak to byla radost, jako

  ostatně každé hraní s Jonathanem

  Prycem (ve filmu hraje papeže

  Františka), který byl ohromný. Je

  to tak příjemný člověk, že je snad-

  né s ním pracovat. Ta práce nám

  šla opravdu pěkně od ruky. Každý

  záběr se točil maximálně dvakrát.

  Když jsem četl scénář, říkal jsem si,

  že je to film, kde si vlastně dva lidé

  od začátku do konce povídají, a bál

  jsem se, aby to nakonec nebylo nud-

  né, ale výsledek je myslím všechno,

  jen ne nudný. Je to natočené sviž-

  ně a s humorem. A se smyslem pro

  přátelství. Protože Ratzinger (papež

  Benedikt) nedůvěřuje Bergoliovi

  (papež František). Bergolio je mar-

  xista, Ratzinger je konzervativec.

  A postupně si uvědomuje, že je to

  prostě jen člověk, který má odlišný

  názor, nikoliv nepřítel. Je to velmi

  podobné jako s nejlepším preziden-

  tem Spojených států, Johnem F.

  Kennedym. Ten nikdy nechtěl měnit

  ničí ideologii, ať už šlo o komunis-

  tu, nebo marxistu. Ale nechtěl vál-

  ku. Lidé ho k ní tlačili, ale on řekl:

  „Ne, chci pochopit Chruščova, chci

  pochopit Castra. A nechci je měnit,

  ale nechci jít do války.“ Myslím, že

  na Kennedym je úžasné právě to,

  že respektoval své oponenty. To mi

  dneska chybí. Nejsme ochotni přijí-

  mat, že někdo má jiný názor, hned ho

  označujeme za nepřítele.

  Všichni poradci Kennedyho pobí-

  zeli, aby odstartoval válku…

  To bylo šílenství! Největší tragédie

  byla, že na něj byl spáchán atentát.

  Řekl to i Castro. Zajímalo by mě,

  kam by se svět ubíral, kdyby tehdy

  Kennedy nezemřel.

  Mohu se nakonec zeptat na vaši

  hudbu? Člověk má po jejím posle-

  chu dojem, jako by vás lépe znal.

  Možná je to proto, že ji skládám jen

  tak pro radost. Má žena říká, že už

  bych se měl věnovat jen hudbě a malo-

  vání, to je má další vášeň, ale myslím,

  že prostě jen chce, abych byl doma

  a netrávil většinu roku na natáčení.

  Věříte ve sny?

  Život je pro mě jako sen. Teď víc než

  kdykoliv předtím. Ohlížím se za svým

  životem, jako by to byl sen. A já mám

  to štěstí, že ten můj život byl nadmíru

  hezký sen!

  ■

  Bez názvu-3 1Bez názvu-3 1 23. 2. 2020 9:56:4723. 2. 2020 9:56:47

  Inzerce

  rozhovor

• Strana 43

• Strana 44

  44 www.drmax.cz

  Bez názvu-3 2Bez názvu-3 2 23. 2. 2020 10:00:0423. 2. 2020 10:00:04

  svět hvězd

  Muzikál v 8 KROCÍCH

  V představení

  Jak se dělá muzikál

  ,

  které napsal a režíroval pro Hudební

  divadlo Karlín autor populárních

  divadelních komedií Antonín Procházka,

  se dozvíte, že je to jednoduché. Autor

  Maximu

  prozradil něco ze zákulisí

  tohoto zábavného představení.

  TEXT: VERONIKA ŠTEFANOVÁ

  1

  Ředitel Hudebního divadla Karlín Egon Kulhánek si přál vytvořit

  muzikál pro mladé diváky, díky kterému by je začalo chození do

  divadla bavit. Antonín Procházka na to šel přes inspiraci slavnými

  fejetony Karla Čapka Jak se co dělá a rozhodl se divákům ukázat pří-

  pravu muzikálu od nápadu, co se bude hrát, přes casting, první čte-

  nou zkoušku až po premiéru. „Lidé mají dost zkreslenou představu

  otom, jak takový muzikál vzniká. Mají pocit, že si tam jdeme večer

  jen tak zablbnout, a přitom ve skutečnosti je to ten nejtěžší diva-

  delní žánr. A pro herce pěkná dřina. Musí hrát, tancovat, stepovat,

  chodit na chůdách, viset na laně hlavou dolů, žonglovat a při tom

  všem vypadat, že to vůbec nic není. Kulisy jsou okázalé a jejich pře-

  stavování náročné, vyrábí se spousta kostýmů a paruk, prostě je to

  pěkně drahý špás.“

  2

  Antonínu Procházkovi se přezdívá „plzeňský Molière“, protože

  pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni, se kterým spojil významnou část

  svého života, napsal řadu her. Všestranný umělec píše zásadně do-

  poledne, nikdy si k tomu nedá ani kapku alkoholu a má rád hezky

  uklizený psací stůl. Skrz takový řád se v něm zřejmě ozývá architekt,

  kterým chtěl jako malý být. „Když mám nějakou hru rozepsanou, ne-

  smím si udělat ani den přestávku, protože bych všechno zapomněl,“

  říká. Aumí prý psát jen komedie. „Dramata mi nejdou, mám takový

  naturel. A nakonec, komedie je tragédie s odstupem.“ Představení

  Jak se dělá muzikál psal zhruba tři týdny a inspirací mu byl divadelní

  život sám. „Jsou to všechno situace, které dobře znám, jen jsem je

  trošku nakopl. A při zkouškách samozřejmě přidali své i herci.“

  3

  V představení vystupují Iva Pazderková, Martin Písařík, Václav

  Noid Bárta, Dominika Býmová a hrají postavy ředitele divadla,

  nápovědy či inspicienta. „I když herci nejraději hrají herce. To je vděč-

  né, zahrát si nějakého jakože barda, chudinku, pak tu, která se vtírá

  do přízně režisérovi,“ říká Antonín Procházka. A jaké to je, když se he-

  rečka snaží upoutat režisérovu pozornost? „To je pro obě strany tak

  trošku trapné, protože když režíruju a usmívá se na mě nějaká mladá

  herečka, tak vím, že kdybych byl technikář nebo vrátný, tak se usmí-

  vat nebude. Z toho jako muž radost nemáte.“

  Foto: HDK

• Strana 45

  Bez názvu-3 2Bez názvu-3 2 23. 2. 2020 10:00:0423. 2. 2020 10:00:04

  Inzerce

  4

  Antonín Procházka si při psaní vyloženě užíval všechny možné

  finty, které zkoušejí režiséři na herce, a naopak. „Takže je tady

  třeba režisér, který se bojí, že představení nedá dohromady. A tak

  ho herci utěšují a hodně se snaží. Nebo režisér, který chválí, i když

  to na chválu vůbec není. Pak jsou režiséři, kteří rádi všechno před-

  vádějí, lezou mezi herce. Ti se ještě dělí na ty, kteří to umí a kteří

  to neumí. A potřeba je vzpomenout i režiséry, kteří mluví a mluví,

  až je herec úplně zničený a už neví nic. Na každého herce zkrátka

  musíte trochu jinak, herečky jsou většinou trochu hysterické, na

  zkouškách pláčou, ale kupodivu vám pak řeknou, že to bylo krásné

  zkoušení, protože si tak poplakaly. Herečky vůbec zkoušejí radě-

  ji než chlapi. Ti se vymlouvají, že dneska to dají jenom tak napůl,

  protože jsou bez hlasu.“

  5

  A jaké jsou nejčastější herecké finty? „Jsou unavení. Doma to

  všechno uměli, nápovědu nepotřebují a teď nemůžou pokračo-

  vat, protože jim měl přeci kolega dát do ruky ty noviny,“ směje se

  Antonín Procházka. A často je tady také postava „pana Ostatního.“

  Zkrátka vždycky je tady někdo druhý, kdo to kazí. Kolega se jim smě-

  je do očí, a tak s ním nemůžou hrát, mají nemocnou babičku, kulhají,

  nabourali auto, přejeli jim psa, jsou nemocní. „Ale jak se blíží premi-

  éra, generálky, tak to najednou takovou vrtulí vyjede nahoru a je to

  všechno zase v pořádku.“

  6

  „Režisér musí umět odpovědět na každou otázku, protože jich

  během každého zkoušení dostane asi sto padesát. Od všech.

  Přijde rekvizitářka a ptá se: Mají tam být tyhle, nebo tyhle hodi-

  ny, pane režisére? Když nevíte, musíte si bleskově něco vymyslet.

  Apotom jsou tady takoví hodně přemýšliví herci, obzvláště ně-

  které herečky, které se ptají: Proč jdu zprava, pane režisére? Samo-

  zřejmě může jít klidně zleva. Jenže vy jí musíte odpovědět. Takže

  třeba řeknete: Protože napravo jdeš od potoka. Všechny tyhle si-

  tuace jsme se snažili do představení dostat,“ vysvětluje Antonín

  Procházka.

  7

  „Nejvíc jsme se nasmáli při scéně, kdy herečka, která hraje lesní

  vílu Anabellu, nemůže přijít na zkoušku. Roli za ni čte inspicient,

  kterého hraje Ivo Hrbáč, a s Dennym Ratajským, který hraje sám sebe,

  zkoušejí romantický dialog ‚Pojď, miluji tě, buď opatrný, jsi můj první‘

  a mají se políbit. Tak u toho jsme se strašně nasmáli. Ivo s Dennym to

  skoro nemohli dát, jak se řehtali.“

  8

  Když herci před premiérou odejdou hlasivky, je to samozřej-

  mě nemilé. Co se ale stane, když režiséra představení před

  premiérou trefí v bance šlak? Přesně to se Antonínu Procházkovi

  při zkoušení Jak se dělá muzikál stalo. Čtrnáct dní před premiérou

  omdlel vbance avypadalo to na mrtvici. Naštěstí šlo nakonec jen

  oporuchu rovnovážného ústrojí v uchu, nicméně si týden poležel

  vnemocnici. „Ze špitálu jsem šel rovnou do generálek. Ale kolego-

  vé byli skvělí, všechno zkoušeli i beze mě, přitom já tím dějem pro-

  vázím, jsem na jevišti pořád,“ svěřil nám trochu hororovou příhodu

  ze zkoušení režisér Procházka.

  ■

• Strana 46

  46 www.drmax.cz

  Inzerce 2x ▼

  T

  ehdy jsem si řekla, to ten lékař je vůl, jak

  si může myslet, že mě zajímá, jak budu

  vidět ve čtyřiceti, když ve čtyřiceti budu

  tak stará, že bude úplně jedno, jestli nosím

  brýle, anebo ne... Dnes je mi mnohem, mnohem víc

  než čtyřicet a mám pro vás jednu zásadní radu:

  Stáří je jediná spravedlnost v lidském životě! A co

  proti němu dělat? Držet diety? Jít na plastiku?!

  Ano! Proč ne?! Ale daleko zásadnější je se na stá-

  ří připravit! Tak jako farmář chystá na zimu seno

  pro dobytek, jako se připravuje už v létě dřevo do

  kamen, tak se musíte i vy nachystat na svou zra-

  lost! Musíte si obstarat co nejvíc zážitků, dětí, kabe-

  lek i cetek! Musíte se právě teď obklopit co největší

  hromadou přátel, musíte chodit na večírky a musíte

  si střádat i ty báječné chvíle klidu, kdy jste doma

  se svými nebližšími... Musíte všechno ochutnat!

  Musíte si nastřádat vzpomínky! Musíte naakumu-

  lovat co nejvíc lásky a není od věci nahromadit si

  i nějaký ten majetek...

  Není nutné se hroutit z představy, že budete stará

  a opuštěná. Je ale naprosto žádoucí si uvědomit, že když

  vám ještě fungují všechny klouby, že když na vás ještě

  neútočí strýc Alzheimer ani teta Skleróza, tak je čas sít

  a sázet, aby úroda vašeho života byla fakt na úrovni!

  Včera jsem se sešla s jednou svou známou, kterou

  opustil manžel. Vypadala vyrovnaně.

  Svěřila se, že v létě pojede do Itálie, a taky, že se

  chystá do New Yorku.

  Spontánně ze mě vylétlo:

  „Ty jsi úžasná! Neporadíš i mně, jak přežít smutek,

  protože mně umřel manžel?“

  Kamarádka se zatvářila velice vážně a pravila:

  „No nevím, jestli v tvém případě není pozdě. Já jsem

  se totiž odjakživa držela tohoto základního pravidla:

  ‚Nejlepší prevence je mít dva milence!‘“ ■

  fejeton

  RADY zralé ženy

  Ve čtrnácti letech jsem navštívila

  očního lékaře, který zjistil, že

  jsem tupozraká. Když jsem se

  po vyslechnutí informace tvářila

  chmurně, tak se mne lékař snažil

  povzbudit a dodal, že má oční vada

  má jednu výhodu, že až mi bude

  čtyřicet, tak všechny mé vrstevnice

  budou mít brýle na čtení, ale já budu

  na blízko vidět jako rys.

  TEXT: HALINA PAWLOWSKÁ

  kultovní MUZIKÁL

  Hudební divadlo Karlín

  V HLAVNÍ ROLI

  V HLAVNÍ ROLI

  VOJTĚCH

  DYK/

  LUKÁŠ

  JANOTA

  JANOTA

  JANOTA

  HUDBA/TEXTY/LIBRETO

  ONDŘEJ G.

  BRZOBOHATÝ

  BRZOBOHATÝ

  I. Pazderková

  M. Písařík

  A. Procházka

  V. Noid Bárta

  ZÁBAVNÁ

  MUZIKÁLOVÁ

  SHOW

  Partneři Hudebního divadla Karlín

  SodaStream LOGO_cb.pdf 1 08.03.18 13:02

  Hlavní mediální partner

  KAŽDÝ SI VYBERE

  210x297_Kazdy_si_vybere_2020_JSDM_H_AF.indd 1 11.02.20 16:24

  Foto: Profimedia

• Strana 47

  kultovní MUZIKÁL

  Hudební divadlo Karlín

  V HLAVNÍ ROLI

  V HLAVNÍ ROLI

  VOJTĚCH

  DYK/

  LUKÁŠ

  JANOTA

  JANOTA

  JANOTA

  HUDBA/TEXTY/LIBRETO

  ONDŘEJ G.

  BRZOBOHATÝ

  BRZOBOHATÝ

  I. Pazderková

  M. Písařík

  A. Procházka

  V. Noid Bárta

  ZÁBAVNÁ

  MUZIKÁLOVÁ

  SHOW

  Partneři Hudebního divadla Karlín

  SodaStream LOGO_cb.pdf 1 08.03.18 13:02

  Hlavní mediální partner

  KAŽDÝ SI VYBERE

  210x297_Kazdy_si_vybere_2020_JSDM_H_AF.indd 1 11.02.20 16:24

• Strana 48

  Před použitím si pozorně přečtěte příbalovou informaci. Analergin je léčivý přípravek k vnitřnímu užití.

  Obsahuje účinnou látku cetirizini dihydrochloridum. 10, 30, 50 a 90 tabletové balení Analergin je volně prodejný

  léčivý přípravek.

  Pro zmírnění nosních a očních příznaků

  sezónní a celoroční alergické rýmy

  a příznaků chronické kopřivky.

  Teva Pharmaceuticals CR, s.r.o.,

  Sokolovská 651/136A, 180 00 Praha 8, www.teva.cz

  CZ/ANA/20/0002

  www.analergin.cz