Čmelák
Halinin fejeton
H a l i n i n f e j e t o n
čmelák
Jsem úplně upracovaná, kvůli tomu, že jsem si dala předsevzetí, že každý den musím napsat, co mne potkalo doma veselého. Tvůrčí pnutí mne ale zpomaluje v nekonečných a přitom nezbytných činnostech, jako je vaření, praní a utírání prachu a vytírání podlahy.
T
o úplně nesnáším! Zlaté špinavé nádobí! Notabene, když ho stačí jen naskládat do myčky. I když... Jen si tak představte, kolik toho nádobí je, když je nás doma sedm. Vlastně jen šest. Má sestřenice odjela na Ukrajinu. Říkám „sestřenice“, ale sestřenicí vlastně není, protože můj tatínek byl nejmladší z osmnácti dětí a její prapradědeček byl jeho nejstarší bratr. Jmenoval se stejně jako můj otec. Taky Vasil. Myslela jsem si dlouho, že babička s dědečkem byli z plození svých dětí tak vyčerpaní, že na to, že už mají jednoho Vasila doma, prostě zapomněli.
Když jsem ale navštívila tátovo rodiště, tak mi tam místní pop prozradil, že rodiče dávali jména podle svatých, kteří byli patrony pro určité dny, a že se běžně stávalo, že se některé děti v jedné rodině jmenovaly stejně. Že hlavně záleželo na jejich dalších jménech. Můj tatínek měl další jména Laszlo, protože se narodil, když Zakarpatská Ukrajina byla součástí Rakouska-Uherska, a taky se jmenoval Džmyl. Což v ukrajinštině znamená čmelák. A proč vlastně teď takhle vzpomínám? Protože jsem právě mluvila s kurýrem, který nám přivezl objednané potraviny. Telefonoval mi, mluvil nesmírně seriózně, ale měla jsem pocit, že lehce potlačuje smích. Říkal mi, že zřejmě úplně nepochopil mou poznámku u objednávky a že prostě neví, jak mi má potraviny předat.
„Co se vám nezdá?“ zeptala jsem se podrážděně.
„No... zajímalo by mne, jak si to představujete...“ řekl.
„Představuju si, že mi předáte objednané zboží přesně podle pokynů,“ řekla jsem upjatě.
„No právě! A vy jste přesně napsala: Zazvoňte na třetí zvonek, otevřete branku a bzučte! No... a já si nejsem úplně jistý, jakým způsobem a jak dlouho mám bzučet!“
No... máme doma telefon se bzučákem, používáme ho, když chceme někomu otevřít, ale když jsem psala své instrukce, bylo jasné, že už je toho na mou stařeckou hlavu nějak moc. Ale zasmála jsem se a ten upracovaný kurýr se taky zasmál a řekl mi, že mou poznámku na objednávce četl nahlas všem ve skladě a že těm přepracovaným lidem udělal hezký den. Možná, že ne celý, ale aspoň chvilku. A o to přece jde, abychom aspoň chvilku každý den dokázali zapomenout na všechny katastrofy a na tvář se nám vloudil přinejmenším úsměv. Jak by řekl můj oblíbený Murphy: „Když se budete usmívat, neznamená to, že to bude všechno lepší, ale vy... vy budete vypadat líp!“
Vaše Halina m
Text: Halina Pawlowská