Fingerův minimalismus v Čechách

ím jste chtěl být jako malý?

Kriminalistou. A než se mi v hlavě někdy ve třinácti uhnízdila myšlenka, že budu schopný a úspěšný detektiv, tak jsem chtěl být taky kovbojem nebo popelářem.

Pocházíte ze Šumperka, vracíte se tam rád?

Ano. A protože se tam dostanu zřídka, nehrozí, že by mi návraty do rodného města zevšedněly. Když se mi povede aspoň jednou za rok na pár dní do Šumperka odjet, je ta návštěva kromě nostalgie a vzpomínek hodně o zpomalení, zklidnění a sbírání energie. Ale zažívám tam i kontrastní pocity. Kdysi to býval můj domov. Žil jsem tam od narození až do osmnácti. Je to pořád to město se spoustou důvěrně známých míst a každé vyvolává mraky vzpomínek a pocitů. Ale zároveň je to město už jiné a já jsem tam jen na návštěvě, tak trochu cizinec.

Jste pracovně velmi vytížený, máte vůbec čas odpočívat?

Volného času mám nezdravě málo a nějak se mi pořád nedaří to změnit. Mám v sobě rozpor. Toužím po nicnedělání, chci se jenom válet. Když už to konečně někdy můžu praktikovat, po pár minutách mě začne zneklidňovat pocit, že bych měl jít něco dělat. Odpočívám a vypínám v MHD, i když tam také často pracuji, učím se texty, opakuju texty, čtu texty... Když se zadaří, tak si dám někdy dvacet před večerním představením v divadle. Takovej šlofík mě dokáže trochu nabít.

Co vás na herecké práci baví nejvíc?

Hrát si. A dávat fantazii viditelnou podobu.

Jakou roli byste si zahrál rád?

Asi akčního hrdinu, který ovšem nakonec stojí na té „správné“ straně. Ale akčňáky jsem už asi prošvihnul.

A teď naopak… Je něco, co byste nikdy nechtěl hrát? Něco, co byste na 100 % odmítnul?

Nic mě nenapadá. Možná postelovou scénu s Arnoldem Schwarzeneggerem? I když... Víte, mám rád co nejrozmanitější herecké nabídky. Vzrušující je, když přijde taková, kterou jsem si ani v nejdivočejších snech neuměl představit. A když za to stojí a vezmu ji, posune mě to pak zase někam dál bez ohledu na to, jestli se výsledek takzvaně povedl, nebo nepovedl. O tom, jestli určitou práci přijmu, rozhoduje v danou chvíli hodně věcí. Moje kritéria, zda do něčeho jít, či ne, s postupem času doznávají také určitých změn. Dá se určitě mluvit o štěstí, když je nabídka umělecky cenná a ještě za to dostanete dobře zaplaceno, což se ale v našich luzích a hájích nestává tak často.

Máte nějaký rituál před svým představením?

Nejsem moc rituálový typ kromě ranní kávy se zpravodajstvím na ČT24. Před představením je mým nejčastějším „rituálem“ boj s únavou. Kdyby mě mohli vidět diváci v šatně, možná by nevěřili, že ta chodící spící mrtvola jim za chvíli bude rozdávat radost na jevišti. Ale na jevišti ta únava většinou zmizí a po představení jsem probuzený úplně a den může ještě chvíli pokračovat.

Tvrdí se o vás, že využíváte tzv. úsporného herectví, je to vaše metoda, nebo jste se někým inspiroval?

Vedli mě k tomu divadelní a filmoví režiséři, kteří v mé kariéře znamenají hodně. Učili mě vlastně, jak v tom být dobrý. Za všechny zmíním jméno Dušan Pařízek. V různých obměnách jsem se ale učil samozřejmě i od jiných, pár jich bylo a také oni pro mě znamenají strašně moc.

Máte nějakou hereckou noční můru? Kolegové často mluví o tom, že se jim zdálo, že prošvihli představení. Máte to také tak?

Jeden sen se mi občas v různých variacích vrací. Vyrazím v divadle ze šatny na jeviště a jdu a jdu a jdu, cesta je dlouhá a spletitá jako nějaký labyrint, buď nikde nikdo, nebo potkávám lidi, se kterými se dávám do řeči, zažívám situace, které vůbec nesouvisí s tím divadelním představením. Tu a tam mě napadne, že bych sebou měl hodit, abych svůj výstup stihl. Není to vlastně ani noční můra, jsem v tom snu tak nějak vyrovnaný a fakt, že bych na to jeviště vůbec nedošel, se nezdá nijak tragický. Taky je pravda, že já na to jeviště nikdy nedojdu, protože ten sen vždycky skončí dřív.

Vaše divadelní kariéra je spjata s Činoherním studiem v Ústí, s pražskou Komedií a nakonec s Činoherním klubem. Je něco, na co zpětně rád vzpomínáte?

V tom výčtu mých divadelních štací nesmí chybět Národní divadlo, kde jsem začínal, což zní opravdu komicky. Začínal jsem jako totální herecký trouba v Národním divadle. Tam se do té doby s divadelní kariérou spíš končilo, ale já to vzal nějak pozpátku. Zmiňuji to proto, že i když jsem z Národního velmi brzy odešel, rozhodně mám na něj hezké vzpomínky. Potkal jsem tam a viděl při práci herce, které jsem znal z dětství z televize a kina a které jsem nesmírně obdivoval. A najednou jsem s některými z nich hrál. No hrál, ze všech sil jsem se snažil, abych jim to nekazil. Byla to velká škola. Ty další štace sehrály zase jiné úlohy v mé kariéře. Ve všech těch divadlech jsem prožil věci, na které vzpomínám rád. Ale asi dlužno říct, že nejvýš u mě stojí těch deset let v Divadle Komedie. Bezpochyby tam jsem jako herec dospěl.

Načítáte i audioknihy, mimo jiné. Co vás nejvíc baví na práci s hlasem?

Když hraju před kamerou nebo na jevišti, divák mě vidí, může toho hodně vyčíst z mých očí, mimiky, tenze celého těla… To posluchač nemůže. V tom je veliké kouzlo rozhlasu, audioknih, je tu prostor pro posluchačovu imaginaci. Já jakožto interpret musím před mikrofonem té posluchačově fantazii trochu pomoct a mám na to jako nástroj pouze svůj hlas. Kolik se mi podaří do projevu vložit jasného sdělení a emocí, o tolik víc emocí a informací posluchač přijme a vstřebá. Ta omezenost, že to vše musíte dát jen do hlasového projevu, je sice náročná, pokud to chcete dělat dobře, ale to prozkoumávání svých možností v této disciplíně mě přitahuje. Když jsem se jako dítě nahrával na kazeťák a pak se poslouchal, byl jsem překvapený, jak zním jinak, než když se slyším zevnitř. Trošku jsem si na to za ta léta zvykl, ale stejně mě pořád často zarazí, nakolik odlišně zní nějaká věta, o které si myslím, že jsem do ní dal takovou a takovou emoci s takovou a takovou intenzitou, a slyšel ji uvnitř hlavy, od věty, která nakonec vyšla ven a dost často je horší.

Jste otcem dvou dospívajících dcer, jaké to s nimi je? Jste pyšný otec?

Jsem pyšný, jsou skvělé.

Chystáte nějaký nový projekt, ať už v divadle, nebo ve filmu?

Zkouším v Činoherním klubu v Praze hru autorky a režisérky Beaty Parkanové Milá Evičko, milý Luďku! Hrál jsem už ve třech Beatiných filmech. Za Slovo jsme oba získali ocenění na filmovém festivalu v Karlových Varech v hlavní soutěži. Naše současná spolupráce v Činoherním klubu je zároveň Beatiným debutem jako divadelní režisérky. Spolu se mnou s ní ještě zkouší Daniela Kolářová, Lucie Žáčková a Romana Widenková. Budeme mít premiéru 23. března a po ní hned začnu zkoušet Gogolovy Hráče. Inscenace této hry byla kdysi v Činoherním klubu vyhlášená, hráli v ní všichni ti slavní činoheráčtí bardové. Moc se na to těším a tak nějak v kostech cítím, že bychom si s dalšími hereckými kolegy mohli užít hodně srandy.

Co se týká práce před kamerou, stále průběžně natáčím seriál Ulice. Jinou filmovací práci jsem poslední rok a půl kvůli vytíženosti musel odmítat. Tato etapa už mi ale končí, opět nabídky přijímám a už se rýsují první projekty, o kterých ale nahlas zatím mluvit nebudu. Když k tomu všemu připočtu sem tam nějakou audioknihu nebo rozhlas, odpověď na vaši otázku je jednoduchá: ano, chystám několik projektů.

Jak často se vám stane, že vás někdo pozná na ulici? A je vám to nepříjemné?

Stává se to poměrně často. Jiné je to samozřejmě v Praze a jiné mimo ni, kde pro lidi bývá větší vzrušení, když potkají naživo někoho, koho znají z televize. Záleží na citlivosti těch, kteří mě oslovují, jestli je mi to příjemné, nebo není. Sám jsem spíš introvert, takže se vždycky musím trochu hecnout, abych těch pár okamžiků zvládnul tak, aby si o mně nemysleli, že jsem se s nimi nechtěl vyfotit nebo pozdravit. A aby z toho třeba nevyvozovali, že jsem nafoukaný. Což fakt nejsem.

Už třetí sezónu zastáváte post uměleckého šéfa v pražském Činoherním klubu, kam jste přišel původně jako herec. Změnily se nějak vaše vztahy s kolegy z divadla od té doby, co zastáváte tuhle funkci?

S některými ano, s většinou ne. Bylo by to zlé, kdyby to došlo tak daleko, že když vejdu, v šatně všichni ztichnou. Snažím se, aby se tohle nikdy nestalo. Ale asi bych lhal, kdybych tvrdil, že je to stejné jako před mým šéfováním. Já za sebe jsem pořád ten samý člověk jako předtím a s lidmi, se kterými jsem se kamarádil před funkcí, se kamarádím dál. S jinými se snažím udržovat profesionální komunikaci a nabádám je neustále, aby se mnou mluvili o tom, co se jim nelíbí. Ne vždycky to ale vychází, najdou se i takoví, kteří mi do očí neřeknou nic, ale za mými zády šíří svoji nespokojenost a kritiku. Lidi jsou holt různý.

Určitě vám do divadla jako uměleckému šéfovi píšou absolventi herectví hledající práci. Co byste dneska mladým „skorohercům“ poradil? Jak uspět? Existuje vůbec nějaký klíč?

Píše jich opravdu dost a já jim musím odpovídat pořád totéž – momentálně v Činoherním klubu herecký soubor nedoplňujeme. Ten klíč hledá každý z nás a každý trochu jinak a taky něco jiného každý z nás dostane. Dát se na hereckou dráhu v České republice znamená, že budete – a v divadle obzvlášť – pracovat a pracovat a pracovat. Když tedy budete mít štěstí, že vám tu práci někdo nabídne. Ale peněz za to moc mít nebudete, pokud vás nepotká další štěstí a vy si nepřivyděláte ještě na dalších frontách. Ale to se povede jen zlomku z nás. Ovšem zároveň je důležité mít pořád na paměti, že naše práce není jen o prostém vydělávání na obživu – to je pro mnohé herce a herečky problém, ač opravdu makají a skoro se nezastaví. Ale ta práce tak trochu není jenom práce, není to obyčejná práce, nemůže ji dělat každý. Je to sakramentsky neobyčejné a krásné povolání. Díky němu se každý den dotýkáme kromě všedních materiálních věcí také vesmíru, duše, boha, tajemství, neviditelna a hodnotových principů, které nám v dnešním světě tak nějak chybí. Když jsem unavený a začnu o sobě a své práci pochybovat, myslím na to, jaké mám štěstí, že dělám to, co dělám. Vážím si toho a jsem vděčný. A jak uspět? Každý má to měřítko úspěchu a vůbec představy o tom, co je to úspěch, jiné. Někdo má rád slávu a peníze, někdo má rád tu práci samu o sobě a to mu vlastně stačí. A ano, pak jsou pořád ještě mezi námi takoví blázni, pro které je to alfa a omega,  a zaplaťpánbůh za ně. Mezi těmito dvěma póly se všichni v naší branži pohybují. Pro mě je vždycky jeden z těch největších úspěchů, když zažiju krásnou zkoušku v divadle, kdy z toho počátečního „nic“ něco vzniká, kdy se klube na svět nová inscenace. Ten hezký pocit, že jsme ten den něco nového objevili nebo že ta nová rodící se postava ve mně se už začala probouzet a já si s ní můžu hrát, je asi nejvíc.

Úplně na závěr mi prozraďte, jaká je Fingerova představa ideálního dne.

Aby vyšlo sluníčko a pak zase zapadlo. m