Marek Herman: Ženeme děti do pastí

ám pocit, jako by se v dnešní době, kdy se většina západního světa snaží „žít správně“, přestalo naslouchat vlastní intuici, a především mladší ročníky hledají něco, čemu já říkám návody na život. Přitom každý z nás je jiný, na nic, co se týče lidí, pocitů, emocí, zkušeností, neexistují univerzální rady. Kam se podle vás ten prostý selský rozum vytrácí?

Selský rozum mizí pod nánosem hromady zbytečných informací, které na nás útočí ze všech stran. Ten informační balast je hrozivý. V jednom kuse se vás pořád někdo snaží o něčem přesvědčit: 12 kroků ke šťastnému životu, 5 nejčastějších chyb, které ve vztazích děláme, jak zhubnout deset kilo za deset dní... A v té záplavě se můžete snadno utopit. A zapomenout, že existuje něco jako vnitřní hlas. Že je dobré mu naslouchat. A že je to dokonce to nejdůležitější, co v životě máte.

Kdy ho vlastně přestáváme slyšet? A je těžké ho opětovně najít? Není k tomu dokonce nezbytná nějaká „řada nešťastných příhod“?

Když se tak nad tím zamyslíte, tak vlastně opravdu každý, koho potkáte, se vás snaží přesvědčit o tom, co si máte myslet a co máte dělat. A vy tomu víc anebo míň podléháte. K tomu prvnímu hlubokému ovlivňování dochází hlavně do tří let našeho věku. To je obrovský vliv: výchova. Když přijdeme na svět, ostatní nás učí, co a jak máme dělat, kdy to máme dělat. A hlavně nás učí, co si máme myslet o sobě a o světě. A vy to porovnáváte s tím, jak byste to ideálně chtěl, výsledek je ten hlas ve vaší hlavě. Čím lepší výchovu máte, tím více jste napojený „na sebe“, umíte mluvit sám se sebou, zároveň ale umíte vyjít s ostatními. Ideální stav. Hodně lidí ale začne spíše věřit tomu, co chtějí ostatní. Ten tlak zvenčí vás prostě zválcuje. Takže začnete třeba věřit tomu, že aby vás ostatní mohli mít rádi, musíte naplno pracovat. Nebo že jednou za rok nutně potřebujete jet k moři, jinak je váš život o ničem. Nebo že když si hned něco nekoupíte, tak vám něco důležitého v životě unikne. Nebo že když se vám narodí dítě, měli byste se přece jako správný táta vzdát svého koníčka a začít se naplno věnovat svojí rodině. To všechno jsou evidentní nesmysly. Ale vy tomu věříte. V každé firmě je dneska armáda markeťáků a ti nemají na starosti nic jiného než vás o něčem neustále přesvědčovat. Taky vaše milá žena chce, abyste si něco myslel. Vaše děti to chtějí. Vaši rodiče to chtějí. Váš nejlepší kamarád to chce. Finanční úřad to chce. Všichni mají dost dobrou představu, co byste měl v životě dělat a co byste si měl myslet. Jde jen o to, aby nás ten venkovní tlak příliš nerozdrtil. No a v životě máme období, kdy nám může naplno dojít, že jsme se od sebe zbytečně hodně odpojili a máme šanci to změnit. Životní milníky. Ale najít ten vnitřní zdravý hlas není jednoduché. Potřebujete se totiž vyznat v tom, „co je moje a co je jejich.“ Musíte to umět oddělit. Ale to je strašně těžké. Je to jedna z nejtěžších otázek našeho života: co je moje a co je jejich? Když si na to budete umět odpovědět, objevíte klíč ke své životní spokojenosti.

Které životní milníky to jsou?

Jednak jde o přirozené, tzv. brány života, kterými procházíme a kdy musíme zvládnout určité úkoly. Jsou to období, kdy rekapitulujeme a rozhodujeme se, co bude dál. A pak jsou tady milníky, které nám přináší život: narození dětí, když vážně onemocníme, smrt někoho blízkého, to je vždycky velký impuls k tomu, abychom se zastavili a začali mluvit sami se sebou. Já mám raději ty přirozené brány, protože jimi během života procházíme všichni. Jedna z nich se například jmenuje „Hrdina všedního dne“. Tou procházíme kolem dvacátého roku a vy máte velký úkol: umět se o sebe kompletně postarat, ale neztratit přitom sny. Tuhle větu, když řeknete rodičům na semináři, tak se jim najednou rozsvítí oči a uklidní se, protože mají jasnou vizi, kam by měla směrovat výchova jejich dětí. Další typická brána je například „Kristova léta“, to je přirozený zlom v našem životě, kdy se všichni zastavujeme a rekapitulujeme, co v životě opustíme, protože to není „naše“, a co si necháme, protože to „naše“ je. Zpravidla u toho máme velké pochybnosti. Na seminářích lidi, kteří zrovna procházejí touto branou, hned poznáte. Jsou dobří, úspěšní, jedou jak rakety, ale překvapí vás, jak velké pochybnosti o sobě mají. Stačí jim říct, že jsou v období, kdy to tak máme všichni, a oni se uklidní a začnou soustředěně pracovat. Musí. Protože další životní brána, která vás čeká, je „Energie“.

Nemáte někdy pocit, jako by lidi chtěli, nebo snad dokonce potřebovali vidět život a svět složitější, než ve skutečnosti je?

Tohle je divně zašmodrchané v tom smyslu, že na jedné straně lidé chtějí získat na všechno rychlé a snadné návody a zároveň se ve věcech neuvěřitelně nimrají a patlají. Někteří studenti u nás na fakultě už nejsou schopni vyprodukovat normální jednoduchou větu, takže domluva o tom, kde se večer sejdou a kam půjdou, připomíná spíše terapeutický rozhovor. Takže ano, myslím, že se lidé utápějí ve svých komplikovaných pocitech a potřebách, donekonečna rozebírají úplné nesmysly, a ještě se u toho tváří děsně důležitě.

Což je myslím taky docela symptom dnešní doby – přisuzovat sobě a každé své větě ohromný význam. Každý má pocit, že je Kryštofem Kolumbem přístupu k životu, a kdokoliv má tisíc sledujících na sociálních sítích, už se stává věrozvěstem…

Souvisí to s tím, jak jsme přestali pracovat rukama, jak jsme se naprosto odpojili od reálného světa, zapletli do sociálních sítí a začali věřit úplným bludům. A jeden z nich je, jak JÁ jsem hrozně důležitý. Stačí si zajít na směnu do továrny. Vstávat ráno v pět, dělat dvanáctky, tvrdě pracovat a on vás ten pocit vlastní důležitosti velmi rychle přejde. Za týden je po všem.

V posledních dvou letech pozoruji zhoršující se vztahy mezi lidmi. Ubývá tolerance, nadhledu, spousta lidí jde hned do útoku. Čím to podle vás je?

Já myslím, že se něco podobného děje posledních třicet let (úsměv). Jde to ruku v ruce s tím, jak nám ve střední Evropě roste životní úroveň. Když se máte dobře, začne ve vás sílit pocit, že druhé lidi ke svému životu vlastně vůbec nepotřebujete, takže vám začnou lézt na nervy. Štvou vás. Máte pocit, že je jich všude moc, že každý něco chce, a pak už je to jenom kousek k tomu, abyste si začal myslet, že jsou něco míň než vy. A začnete se podle toho chovat. Samozřejmě jak kdo a jak kde. Když jezdím na přednášky, často se dostanu do prostředí, kde to na mě působí jako oáza, výborná atmosféra, lidi jsou fajn, chovají se k sobě slušně. Ale třeba ve velkých městech je to občas beznaděj.

Před časem jsem zaznamenal článek, ve kterém vás někdo obviňoval z toho, že jste zpátečník, když otevřeně říkáte, že v rodině mají otec a matka svou „roli“ a že když dochází k jejich přílišnému prolínání, tak je to vlastně chyba, protože dítě se pak může cítit zmatené.

Některým lidem hodně vadí to, že obhajuju tradiční rodinu, a když mají příležitost, tak na mně nenechají nit suchou. Způsobuju si to ale hodně i já sám, protože se někdy vyjadřuju zbytečně razantně a jednoznačně a některé lidi to pak opravdu dráždí. Je to ale takový můj partyzánský boj proti tomu odpornému, vyumělkovanému a překorektnělému jazyku, kterým se dneska mluví. Třeba ta panická hrůza z toho, abych proboha svatého náhodou neřekl něco, co by se mohlo někoho dotknout! Nebo to nesmyslné přesvědčení, že všechno je možné a že všichni mají na všechno právo. Občas jsou to fakt příšerné žblafy. Já si ale myslím, že ve výchově na tyhle chytristiky není prostor. Malé dítě potřebuje ke svému životu mámu a tátu. Ale na prvním místě je vždycky máma, protože ta je nenahraditelná. Nikým a ničím. Vazba mezi mámou a dítětem je naprosto unikátní a nic podobného v přírodě nenajdete. Taky je dobré vědět, že jak máma, tak táta vychovávají jiným způsobem, že jsou to prostě dva různé světy. Jasně, že jeden druhého mohou občas zastoupit, to je přece přirozené. Ale táta nikdy nemůže nahradit mámu. To prostě nejde. Nejlepší pak pro dítě je, když táta s mámou pevně drží pohromadě a vzájemně se doplňují. Ale na prvním místě bude vždycky máma. Dneska ale panuje silné přesvědčení, že vlastně všichni můžeme všechno. No tak budou otcové s dětma doma místo mámy. No a co? Ve skandinávských zemích to tak přece mají! Nemůžeme bránit ženám v kariéře, má to negativní dopad na růst HDP. To všechno jsou nehorázné pitomosti. Neuvěřitelně naivní a vlastně nedospělý pohled. Takže v potoce poteče limonáda a místo stromů porostou lízátka, protože si to tak všichni přejeme. Jo? Protože máme právo. Ne. Některé věci není dobré měnit. A jednou z nich je vztah mezi mámou a dítětem. Přece už nikdy později v životě nejsme tak citliví a zranitelní jako ve věku do tří let. Nikdy. A k tomu, abych se mohl zdravě vyvíjet, potřebuju něhu a vůni svojí mámy. Vždyť jsem se narodil z jejího těla, proboha. Koho jiného vůně by to měla být? Malé dítě doslova potřebuje, aby ho máma zabalila do něhy. Potřebuje hru pohledů. Láskyplnou náruč. Jenom tak získá důvěru v sebe a ve svět. A vy na mě vytáhnete tabulky s růstem HDP? To je přece úplně mimo. Nemocné uvažování. Na druhou stranu je potřeba říct, že jsou mámy, které nechtějí být doma s dětmi nebo to s dětmi neumějí a zbláznily by se z toho. Nebo prostě mají jenom jiné životní priority. To je jasné. Ale nesmíme z toho udělat běžnou normu pro všechny: narodí se dítě, v šesti měsících ho frknem do jeslí, co z toho pořád děláte takové drama? To prostě nesmíme dopustit.

A nedá mi to nezeptat se ještě na jednu v posledních letech akcentovanou věc – a tou je téma výběru sexuální orientace. Mám osm dětí a nemohl jsem nezaznamenat, že tím, jak se o tomto tématu neustále mluví, jak jsou různé sexuální skupiny začleňovány do popkultury, tak v dětech rostou otázky: Jsem v pořádku, když se mi jako holce líbí kluci? A obráceně, samozřejmě. Jako by je ta neustálá masírka ve společnosti znejišťovala…

Zmatek a nejistota v genderu je úplně nová věc, která v takovém rozsahu tady ještě nikdy nebyla. Snažím se v tom nějak zorientovat, čtu k tomu studie, odborné články, bavím se s psychology a terapeuty. Ptám se na jejich názor. Zatím jsem se dostal k několika bodům. První: neuvěřitelně negativní roli v tom celém hrají média, která milují konflikty, skandály a kontroverzi, ta se na tom úplně pasou. Velký pozor na ně. Druhý: k tomu si připočtěte šikovnost některých neziskovek, které velmi aktivně s tímhle tématem vstupují do veřejného prostoru. A vy díky tomu najednou máte pocit, že to jede všude. Že je to masivní problém. Třetí: to, co silně posiluje nejistotu dětí v dospívání, je zmatek v rolích a stírání rozdílů mezi mámou a tátou během výchovy, jak jsme o tom mluvili. Jak se choval táta k mámě? Jak mě vychovávali? Všelijak? Kdo vlastně jsem? Další věc: to, co komplikuje dospívání, je ta otřesná volná výchova bez jakýchkoli hranic: máme tě rádi, miláčku, takový, jaký jsi, cokoliv budeš chtít, tak jsme tady s tatínkem pro tebe. Cokoli se stane, my to za tebe vyžehlíme. Vlastně svoje dítě nechtěně naučíte, že když něco udělá, nemusí nést žádné důsledky. A to je velká past. Když to s tímhle přístupem přeženete, může vám to v období dospívání spíše uškodit než pomoct. Protože kromě lásky a vstřícnosti si dítě musí jasně sáhnout na hranice a limity ve svém životě. Pocítit důsledky svého rozhodnutí. Zažít, že hranice je od toho, aby se nepřekračovala. Protože když nemáte hranice a limity, nemáte se o co opřít. Tohle už stačí. Dost, nebo se spálíš. Tyhle jednoduché principy mnoho dětí vůbec nechápe, nemají ani ponětí. Další věc: někteří mladí nemají nic, co by nabídli, aby pro ostatní byli zajímaví. Takže jednoho rána prostě Monika prohlásí: říkejte mi Aleši. A je to! Výbuch pozornosti a zájmu. Další věc: pro někoho je to jenom móda nebo zajímavý pokus o jiný životní styl, prostě dobrodružství, stejně jako nový střih vlasů. Další věc: do hry tady ještě vstupují medicínské skupiny, které toho zmatku využívají pro svůj byznys. To je samozřejmě zvěrstvo. No a pak jsou tady opravdu kluci a holky, kteří se narodili do jiného těla. Zmatení, bolaví a opuštění, často pod extrémním tlakem okolí, aby už konečně přestali „blbnout“ a začali být „normální“. A ti zoufale potřebují naši pozornost a pomoc. Zatím toho ale víme málo a neumíme rozeznat, co je co a kdo je kdo. Potřebujeme čas a zkušenosti. Protože učitelé potřebují dobré informace, jak se k tomu všemu mají postavit. Rodiče potřebují dobré informace, jak se k tomu všemu postavit. Co máme dělat, když se mi jednoho krásného dne děcko šprajcne a odmítá slyšet na „Monika“ a reaguje jen na „Aleši“? Je to podobné jako před třiceti lety s anorexií a bulimií, vypadalo to stejně hrozivě, dneska tomu mechanismu dobří terapeuti rozumí. Myslím, že to nebude trvat dlouho, abychom zjistili, jak to je. Chce to jen trpělivost. Ale jednou věcí jsem si jistý už teď: ten problém se musí řešit v rodině a dá se vyřešit v rodině. Tím, že začneme spolu mluvit, bez toho, aniž by někdo vyšiloval nebo vydíral. Mluvit spolu, abychom se snažili pochopit jeden druhého. Já jako táta svého syna, on zase mě. A taky tím, že si naše děti napřímo během těch debat silně zažijí dva principy. Ten první je přijetí bez podmínek, to znamená, máme tě rádi takového, jaký jsi. Ale i druhý, a to je přece přijetí s podmínkou: máme tě rádi, ale zvládni, udělej, zabojuj, dokaž, zastav to. Dneska se bohužel masivně preferuje jen jeden z nich: bezpodmínkové přijetí a nekonečné pochopení pro všechno. Plus je to celé bohužel zbytečně živené médii, která narušují ochrannou slupku rodiny. V tom je to šílené. Vy děti prostě před tím tlakem zvenčí neochráníte. Nemáte jak. A média prahnou po laciných senzacích a nedělají si žádnou hlavu ze zodpovědnosti za to, co napíšou. Uff. Promiňte mi tu strašně dlouhou odpověď, ale je to fakt nové téma, nešlo to jinak.

Další věc, která je typická ve výchově, je věčné diskutování. Za mého dětství, když rodič nebo učitel něco řekl, tak to platilo. Mohl jste si za rohem zanadávat, ale udělat jste to musel. Dneska se o všem s dětmi diskutuje, na všechno se jich ptáme… nutně se tím ale musí ztrácet to, čemu se říká úcta k autoritě, ne?

Je to problém příliš volné, liberální výchovy. To je dneska obrovský fenomén. Původní úmysl sympatický a dobrý: nikdo přece nechce po dětech křičet nebo je trestat, není lepší se rozumně domluvit? Určitě ano. A co vlastně může být důležitějšího než mít dobrou rodinu a spokojené děti? A co může být lepšího než se poctivě věnovat výchově? Děti jsou přece smyslem života, ne? Jenomže jsme to dost přeťápli. Přehnali jsme to. Posadili jsme si doma dítě na trůn a udělali z něho středobod našeho světa. Aby všechno mělo, aby mu nic nechybělo, aby bylo v každé vteřině šťastné. O všem se donekonečna diskutuje a vysvětluje. Výsledek je otřesný. Rozmazlené, zpovykané děti, které si myslí, že svět je tady výhradně pro to, aby uspokojoval jejich potřeby. Sebestřední hajzlíci, se kterými není k vydržení. Nárokují, tlakují, požadují. Mají řeči jak Palacký a pocit, že to doma řídí oni. A rodiče bezradní. Jak to, že to nefunguje? Vždyť se přece tak snažíme. Svým dětem donekonečna nabízejí možnosti volby, do aleluja popisují pocity, snaží se s dítětem dohodnout jako s partnerem. A nejde to a nejde. Protože jim nedocvaklo, že dítě není malý dospělý. A že kromě lásky dítě taky potřebuje pevnost. A pravidla. A řád. A povinnosti. A v tom nejlepším slova smyslu zažít jasnou převahu dospělého. Aby pochopilo, že se musí dělat věci, i když se mu nechce. A taky nedělat něco jenom proto, že se mu chce. Rodiče musí umět dítěti něco nedat nebo mu to zakázat. Ale to nejde, to už by přece nebyla ta naše slavná volná výchova! Chci tím říct, že někteří dnešní rodiče to sice myslí dobře, ale v konci jsou vlastně jenom neuvěřitelně nejistí a bezradní. Nejsou dost pevní. A to je dříve nebo později dohoní a oni se zataví. A nakonec zjistí, že je to s těmi jejich dětmi vlastně vůbec nebaví. Co budeme proboha dělat? Vypnout se nedají… tak šup s nima do školky! Ten trend vidíme napříč celou republikou. Rodiče se doslova zbavují dětí a roste tlak na to, aby se do školky přijímaly stále mladší a mladší děti. Dva a půl roku. Dva roky, rok a půl. Roční. A proč stát nezavede jesle pro děti už od narození? Takové jsou požadavky některých rodičů. Oni totiž mají práva!

A to samé podle mě bude platit i ve škole. Pokud jsem doma v pozici, že rodičům musím schválit, jestli něco chci, nebo ne, tak asi těžko budu ve škole uznávat autoritu kantora. A nemyslím tím samozřejmě autoritu vynucovanou…

Souhlasím, učitelé ve škole zažívají krušné časy, protože děckám není nic svaté a mají pocit, že jim patří svět. Na druhou stranu si musíme otevřeně říct, že existují učitelé, kteří mají nulovou autoritu naprosto zaslouženě a ve škole by vůbec neměli být, protože na to nemají ani odborně, ani lidsky. Kdysi měli všichni učitelé jasně danou oporu systémem. Rakousko-Uhersko přece bylo jasně postaveno na kázni a disciplíně. Pak první republika a svým způsobem i komunismus. Ale ty časy jsou dávno pryč. Dneska si musíte u dětí umět získat přirozenou autoritu. Kdo to nezvládne, toho děcka popraví. Hlavně na základních školách je to problém. Podílejí se na tom bohužel i rodiče, co ti si k učitelům dovolí, nad tím občas zůstává rozum stát.

V čem to podle vás dnešní děti budou mít v dospělosti těžké?

Nebudou umět čelit životu. Jsou křehcí, věčně o sobě pochybují, všechno se jim servírovalo pod frňák, takže se při střetu s životem budou hroutit z každé maličkosti. Mladí jsou dneska primárně zaměření sami na sebe. Takže jak budou s někým žít? Těžko. A jak budou vychovávat svoje vlastní děti? Hodně těžko. Místo aby pořádně zabrali, budou se věčně ze všeho kácet, pochybovat a donekonečna nimrat ve svých pocitech, Vidíme to už dneska na středních a vysokých školách. Studenti mají úzkosti a deprese, masivním problémem je sebepoškozování. Některá děcka končí až na psychiatrii. Patlají se sami v sobě, dovolávají se svých práv, ale když mají pořádně zabrat, nechce se jim. Já? A proč bych to měl jako dělat? To je výsledek výchovy založené na přesvědčení, že dítě je malý bůh a že se všichni musíme co nejvíce snažit, aby se mělo dobře.

 Jak se díváte na věci, jako jsou sociální sítě, youtubeři a podobně? Stále kratší a povrchnější formáty. Nepodporují roztěkanost dětí? Určitou povrchnost zájmu o téma?

Některé youtubery považuju za regulérní sociální psychopaty. To je jako cílem života ubavit se k smrti? Nebo nakupovat? Jsou to nemocní lidé. Čest výjimkám. Co se týká sítí a moderních technologií, všichni už přece víme, že jsou opravdu hrozně nebezpečné, protože v sobě skrývají potenciál závislosti. Technologie doslova vyrazily dveře do našich domácností a devastují vztahy v rodině. Na všech přednáškách to řešíme, na všech seminářích to řešíme: zoufalí rodiče si stěžují, že děcka visí na telefonech nebo do zmrtvění hrají hry. Domluvy nepomáhají, zákazy nepomáhají, řev nepomáhá. Když malému vezmete telefon nebo vypnete wifinu, začne šílet! Jako by to lidem pořád nedocházelo, jak nebezpečné to všechno kolem technologií je. Digitální svět je pokřivený svět a děcka i dospělé neuvěřitelně drtí. Jestli se něčeho bojím, tak právě toho, že nás moderní technologie brutálně přejedou. Prakticky se to už děje.

Aby to ale nevypadalo, že na dnešní mladé generaci není nic pozitivního, co se vám na mladých lidech líbí?

Jsou skvělí v tom, jak se rychle učí nové věci. Brání si svůj prostor, to je na nich obdivuhodné. Hezky je to vidět na vztahu k práci. My jsme ochotně pracovali po večerech, soboty a neděle. Těžce jsme zadírali, práce byla absolutní hodnota, byla důležitější než rodina nebo volno. Dnešní mladí to mají jinak. Mají jasně nastavené hodnoty a jedna z nejdůležitějších věcí pro jejich život je volný čas. To jsou pro ně výsostné vody. A v nich si umí užít dobrých věcí. Přátelé. Hudba. Jídlo. Jóga. Sport. Hodně cestují po světě. Přišla za mnou studentka před přednáškou, že se chce omluvit za minule, byla na Islandu. A zároveň se omlouvá za příště, protože bude v Japonsku na pouti. Já jsem v jejím věku byl nejdál v NDR. Ta děcka jsou dneska zkušenostmi úplně někde jinde, než jsme byli my. To je něco neuvěřitelného. Skvělá věc! Někdy jsou odvážní. Je s nimi sranda. Ve své křehkosti jsou stateční. Znám několik mladých lidí, kteří jsou neuvěřitelně vnitřně poctiví. Krystaly.

Není ale zároveň smutné, že tihle čistí a otevření lidé jsou v dnešní době, kdy si strašná spousta lidí na něco hraje nebo se přetvařuje, pořád neskutečně zranitelní?

Myslím, že takoví lidé prostě vyvažují svět, aby byl v rovnováze. A že jsou křehcí a zranitelní? Jsou. Proto musí umět ochránit sami sebe. A musí být stateční. Jinak je to rozmele.

To, co dnešní mladé lidi určitě ovlivňuje, je podle mě také otázka tzv. druhých rodin. Tedy když si rodiče po rozvodu pořídí další rodinu a děti z předchozích vztahů to musí přijmout. Existuje princip, jak to udělat, aby to co nejméně „bolelo“ všechny strany?

Tzv. sešívané rodiny jsou další nový fenomén dnešní doby. Podle mých zkušeností si lidé s životem v nových rodinách nevědí moc rady, a tak to prostě pustí dolů vodou. Neumí to, podcení to. Sešívané rodiny jsou ale ohromně vnitřně složité, míchají se mezi sebou vztahy, místa a postavení ve staré a nové rodině, komplikuje vám to přirozenou hierarchii: starší–mladší, vlastní–nevlastní, doma–nedoma, není to vůbec jednoduché všechno nějak ukočírovat. Jsou tři principy, které vás udrží nad vodou. Tím prvním je „pevný pár“, to je absolutní základ. To znamená, že musíte se svou novou partnerkou držet silně pohromadě, protože vy dva řídíte rodinu. Žádné dítě se mezi vás nesmí vklínit – ani vlastní, ani nevlastní, ani společné. Žádné. To prostě nesmíte dovolit. Když se vám podaří vytvořit opravdu pevný pár, tak se k vám potom všechny děti vlastně už jenom přidají. A začnou zdravě fungovat. Musí ale jasně cítit, že vy dva spolu držíte silně pohromadě. Že se umíte domluvit, že umíte pořádně zabrat. Když se rafnete, že si umíte odpustit. A že vždycky podržíte jeden druhého. Že jste prostě Král a Královna. Půjde vám to těžko! Protože v sešívaných rodinách je neuvěřitelný maglajz ve vztazích. Hrozně obtížně se hledá spravedlnost, to je minové pole a nekonečný zdroj velkých křivd a nepohody. Je totiž strašně těžké přistupovat stejně k vlastním dětem z původní rodiny a stejně k těm, co jsem vyženil. A pak to ještě nedej bože zkombinovat s dítětem, které máme společně s novou partnerkou. Takže k tomu nutně potřebujete druhý princip: vnitřní poctivost. To je klíč klíčů. Musíte zjistit, jak věci opravdu jsou, a pak o nich v rodině poctivě mluvit, nelhat, nemachrovat, nehrát hry, uznat svoji chybu a taky se podle toho chovat. Takže být poctivý. A nezapomenout na to. Protože každý uvnitř ví, jak věci opravdu jsou. No a na tom všem si pak doma postavíte pravidla a limity, musíte vytvořit řád. To je třetí princip. V každé rodině musí platit jasná pravidla: co se kdy dělá, jak se to dělá, v kolik se to dělá, a hlavně kdo má jaké povinnosti. Pravidla se strašně podceňují, lidi na ně kašlou, přitom právě pravidla jsou něco jako páteř rodiny. No a já mám ještě hodně rád tzv. láskyplnou hrubost, ta vám taky hodně pomůže. Znamená to, že se každou minutu nedojímáte nad tím, jak to mají ti naši chudáčci těžké, ale láskyplně hrubě budete věřit, že to prostě každý zvládne a že to zvládne hlavně za svoje. Že bude statečný. A že občasné kostrbatosti a nepohodu nějak dá. Sečteno a podtrženo: v sešívané rodině potřebujete nastavit jasná pravidla a řád. Tím jakžtakž udržet spravedlnost. Za tím vším stojí pevný pár mezi mužem a ženou a jejich vnitřní poctivost. Budete normálně fungovat a nebudete nad vším zbytečně dojímat neboli objevíte kouzlo láskyplné hrubosti. Když si tyhle věci budete umět pohlídat, budete to zvládat dobře. Když ne, bude zle.

Jaký je rozdíl mezi výchovou dítěte, když je rodiči do třiceti, a když má dítě třeba po čtyřicítce?

Největší problém je energie. Po čtyřicítce nám všem začne prudce docházet energie. Všichni starší rodiče, se kterými jsem mluvil, si stěžovali právě na toto: stojí mě to strašně sil, padám na hubu a mám pocit, že to nezvládnu. Starší rodiče také mají tendenci být zbytečně opatrní a choulostiví. Být starší rodič je nechutný a vlastně nesmyslný zápřah. Kdyby bylo evolučně výhodné mít děti ve čtyřiceti, už dávno bychom je všichni v tom věku většinově měli.

Takže souhlasí to, co jednou napsal spisovatel Nick Hornby: Dnešní generace dostala navíc deset let. O deset let později si pořizuje děti, zakládá rodiny. Ale těch deset let nevyužila k tomu, aby během nich dospěla, ale prostě aby si prodloužila nevázanost…

S tím by se asi dalo souhlasit. A taky jsme dostali ještě minimálně dalších 10 let ve stáří. Což statistiky nadšeně uvádějí, že se dožíváme vyššího věku, ale zdá se mi, že už nikdo příliš neřeší kvalitu toho života. A obrovské vyčerpání lidí, kteří se starají o svoje staré a nemohoucí rodiče. Dneska už pomalu prosakuje termín „neviditelní“, který to bohužel přesně vystihuje. Jde o generaci dnešních čtyřicátníků, padesátníků, kteří se ještě starají o svoje děti, ale zároveň už se starají o svoje rodiče, kteří onemocněli. Když například pečujete o někoho, kdo onemocněl Alzheimerem, převrátí vám to život vzhůru nohama. Naprosto nepopsatelná zkušenost. Pro někoho už to není život, ale spíše peklo.

Pojďme na závěr zvednout ještě jeden rudý prapor. Měl by být rozdíl v tom, jak vychováváme holky a jak kluky?

Samozřejmě, že ano. V první řadě přece vychováváme každé dítě jinak, to je první věc. Takže když vy máte osm dětí, tak jste vlastně osmkrát tátou. A osmkrát trochu jiným tátou, ne? Už jenom tak jednoduchá věc jako váš věk, kdy se vám děti narodily, v tom hraje ohromnou roli. Taky vaše zkušenosti, které jste postupně při výchově nasbíral: jiné to bylo u prvního, jiné u toho posledního. Taky vaše přirozené zrání. Taky vývoj vašeho vztahu s vaší ženou. Tam všude jsou rozdíly a ty všechny se propíšou do toho, jak budete vychovávat. Díky bohu za to! A stejně přirozené rozdíly jsou ve výchově mezi chlapcem a dívkou. Kluky i holky například nemůžete stejně zatěžovat, protože každý z nich pracuje jinak s tenzí v těle. Taky vývoj řeči je úplně jiný. Intimita a něha bude jiná. A hlavně důležitá věc: vaše dcera bude na stejnou výchovu reagovat vždycky jinak než váš syn, to je přece přirozené. A od té její reakce se odvine zase vaše reakce, která tím pádem musí být taky jiná, a pak to jde zpátky k ní a zase ona a zase vy… Já mám rád větu terapeuta Jiřího Haldy, která celou tu věc hezky ukazuje: máma tulí syna něžně a dceru něžněji, táta tulí dceru drsně a syna drsněji. Napadá mě ještě jedna důležitá věc: pro vývoj osobnosti holčičky je naprosto určující, jak se chová její máma, ta malá totiž překvapivě silně kopíruje její vzorce chování tak, aby je pak mohla používat pro svůj další život. A snaží se poznané věci spíše synchronizovat. U chlapců je ten mechanismus ale jiný, velmi zjednodušeně řečeno jde spíše o desynchronizaci, zpochybňování a objevování. Rozdíly kluci/holky jsou krásně vidět třeba na šikaně. Když šikanují kluci, tak vám načůrají do bot nebo vám narafičí na židli špendlík. Řekněme dost jednoduché a přímočaré věci, které vyšetříte raz dva cuk. Když šikanují holčičky, je to něco úplně jiného. Holčičky svoji oběť izolují. Nevšímají si jí, přestanou se s ní bavit, zakážou ostatním, aby se s ní bavily, vystaví ji tak neskutečnému tlaku. Neškolený učitel absolutně nepozná, kdo to řídí a jak to řídí, protože šéfka šikany před sebe šikovně postaví obranný štít z kamarádek, které za ni vykonávají to, co vymyslí. Unisex výchova je hloupá móda, a kdo ji razí, zadělává sobě i svým dětem na dost velké problémy.

A jak se díváte na trend hollywoodských hvězd, které svým dětem onikají, aby jim neurčovaly příslušnost k určitému pohlaví a děti si mohly samy vybrat?

Kdybych měl dobrou náladu, tak řeknu nešťastné rozhodnutí nešťastných lidí. Kdybych měl špatnou, tak hloupé rozhodnutí hloupých lidí. Někteří herci jsou naprostí mimoni. Bohužel mají obrovský vliv, protože je milují média. Já jsem velký filmový fanoušek, mám doma obrovskou filmotéku, filmy jsou pro mě důležitá součást života. Ale ani ve snu by mě nenapadlo řídit se ve svém životě tím, co dělá nějaký herec. Stejně jako bych si od herce nenechal v bytě položit dřevěnou podlahu. To by přece byla sebevražda. m