Pam Rabbit: Ticho mě trochu děsí

ak náročné je v dnešní době, kdy je hudby všude přehršel, najít si svůj styl a nahrát desku, která je pak nominovaná v různých hudebních cenách na album roku?

Je to spousta hledání. Hlavně toho, co chce člověk říct. Hudbě se věnuju na nějaké profesionálnější úrovni asi osm let a donedávna to vlastně šlo stylem co song, to jiný styl, zvuk… úplně mi unikalo, že to, co dělám, by mělo mít nějakou jednotu, což mi došlo ve chvíli, kdy jsem začala sledovat, možná až analyzovat, globálně úspěšné muzikanty. Uvědomila jsem si, že pokud máte navázat s posluchačem vztah, musí vědět, kdo jste. To se může s každou deskou měnit, protože člověk dospívá, dochází nějakých poznání, ale to album a vaše prezentace písní musí mít nějakou jednotnou linii…

Je podle vás dnes těžší, nebo naopak jednodušší uspět v hudbě než dřív, kdy těch kanálů, jak se k hudbě dostat, bylo podstatně míň?

Na to vám neumím odpovědět, protože netuším, jak to chodilo dřív. Pravdou je, že bylo pár hudebních labelů, a když jste nezaujali jejich šéfy, tak vám album nevydali. Dnes je to tak, že když se snažíte a najdete si ten svůj styl, dřete na sobě a soustředíte se na to, abyste svou hudbu dostali k lidem přes sociální média, tak když se vám to podaří a stanete se virálními, tak vás labely zaznamenají a de facto přijdou za vámi, ať vydáte album u nich. Na druhou stranu je to právě ta práce se sociálními sítěmi, která dnes tvoří váš úspěch, a to je něco, čemu se dřív umělci věnovat nemuseli.

A přitom právě plnění sociálních sítí obsahem zabere neskutečné množství času. Jak pak má umělec stíhat ještě tu samotnou uměleckou tvorbu?

Máte pravdu, tohle je skoro full-time job a já poslední roky nedělám vlastně nic jinýho než hudbu a sítě. Bere mi to veškerý čas, nejezdím nikam na výlety, na dovolené, a když mi zbyde trocha času, tak se věnuju navrhování a šití toho, co budu mít na koncertech na sobě. Ale naštěstí jsem se naučila dělit si všechny tyhle činnosti do časových oken, takže třeba dva dny v týdnu mám na sítě, další tři na psaní textů a zbylé dva na hudbu. Kdybych v tom neměla takovýhle řád, tak bych se nutně zbláznila nebo složila.

Na druhou stranu hlavě asi neporučíte, že zrovna dneska jí nemá napadnout chytlavá melodie, ne?

To ne, no (smích). Ale když se to stane, tak si to nahraju na telefon a pak tomu ten čas věnuju ve chvíli, kdy na to mám to svoje časové okno (smích). Nejhorší na tom ale je, že mě vždycky něco báječného napadne na těch nejhorších místech, jako je třeba tramvaj. Když jde o text, to je ok, to si napíšete do poznámek, ale melodii do telefonu musíte nabroukat a to se pak na vás lidi dívají jako na blázna (smích).

V rozhovorech s vámi jsem si nemohl nevšimnout, jak strašně často, především ze strany řekněme konzervativnějších novinářů, padají otázky na vaši specifickou dikci ve zpěvu… Neleze vám to už trochu krkem?

To snad ani ne, mají právo se na to zeptat, ale… já vlastně nevím, co jim na to odpovídat. Pro mě je přirozené takhle zpívat, když si o to ten text řekne. Stejně jako je pro mě přirozené v textech kombinovat česká a anglická slova. Takže když tyhle otázky padnou, říkám si: „Je skvělý, že si umíme říkat na férovku svoje názory.“ Ale jinak kvůli tomu zpívat nezačnu (smích). A chápu i to, že jim to třeba vadí a nelíbí se jim to, ale to je na umění vlastně to hezký, že když se vám něco líbí, tak to přijmete, a když ne, nemusíte tomu vůbec věnovat pozornost.

Teď mě tak napadlo – jak je vlastně pro vás těžké oprostit se od negativních názorů, které na vaši tvorbu, nebo třeba i na vás, padají? Především svět sociálních sítí v tomhle dokáže být neskutečně útočný a agresivní…

To víte, že to v člověku občas zůstane a zamrzí ho to. Učím se s tím poslední dobou pracovat a můj cíl je dostat se do fáze, kdy si něco takového přečtu a ono to kolem mě jen tak jako šššššššššš, profrčí a nijak mě to nesundá, nebudu o tom dlouho do noci přemýšlet, ale ještě tam úplně nejsem. Když někdo napíše, že se mu nelíbí moje hudba, je to fér, nemusí, ale když někdo napíše, že jste hnusná, tak vám hlavou jdou myšlenky: „Proč?!“

Když jste zmiňovala, kolik času musíte věnovat sociálním sítím, kdy nemáte na nic než na svou tvorbu a její propagaci čas… nestálo vás už to třeba nějaké přátelství?

Myslím, že ne, protože mám kolem sebe přátele, kteří se věnují také umění, a jsme na tom vlastně všichni dost stejně, tak si to, že se vidíme třeba jenom jednou za čas, nevyčítáme.

A co třeba doma? Tam vám neříkají, ať už ten telefon konečně odložíte?

Možná máma, ale mám pocit, že to je vždycky jenom výhřez toho, že ji předtím naštvalo něco jinýho (smích).

Když se věnujete neustále hudbě, komunikaci, potřebujete mít kolem sebe někdy prostě jen ticho?

To vůbec. Mě úplný ticho děsí. Vždycky mám něco puštěnýho, hudbu nebo seriál, a u toho si něco dělám. Sama potřebuju být často, protože jsem docela silný introvert, a třeba setkání s více než dvěma lidmi je pro mě značně vyčerpávající, protože jakákoliv lidská interakce vás chtě nechtě vyšťaví, ale představa sebe v absolutním tichu… to je vražedná představa (smích).

Co vás vlastně inspiruje k textům?

Tohle vlastě vůbec netuším. Ono vůbec to moje psaní přišlo tak nějak samo. Nikdy jsem nečetla básničky a nečtu je vlastně ani dneska, ale najednou se stalo něco, že jsem je začala psát. A pamatuju si, jak jednou, to mi mohlo být tak dvanáct, možná třináct, jsme se ve škole měli naučit libovolnou básničku a pak ji recitovat před třídou a já se zeptala učitelky, jestli mohu recitovat vlastní básničku, že to vlastně bude fajn. Tak jsem ji přednesla a ona se začala smát a zpochybňovat, že jsem to napsala skutečně já, nevěřila mi, shodila mě před celou třídou, že vydávám cizí báseň za svou, a to si pamatuju, že se mě strašně dotklo. Když je vám dvanáct a učitel vás obviní ze lži, nemáte moc šancí, jak se proti tomu bránit.

Navíc by to ve vás snadno mohlo vytvořit blok, že už nikdy nic nenapíšete…

Taky se to stalo. Řekla jsem si, že když mi nevěří, tak už nikdy psát nebudu. Ale pak jsem o pár let později začala chodit se svým prvním klukem, on hrál na kytaru, a zase se to nastartovalo. Skládali jsme, psali texty a dodnes ta potřeba něco tvořit nepřestala. Baví mě skládat k sobě slova a myšlenky, vymýšlet si scénáře pro svoje klipy. Napadlo mě i napsat knihu, ale na to se zatím necítím, myslím, že musím ještě něco prožít a zažít, aby bylo o čem psát.

V posledních letech se velmi často, především v kulturní scéně, stává, že se někdo stane tzv. nežádoucím. Má nějaký skandál, řekne něco nevhodného, stává se obětí tzv. cancel culture. Jak je těžké vybrat si spolupracovníky, u kterých můžete mít jistotu, že na ně nevypluje něco, co pak může vrhnout negativní světlo i na vás?

Osobně si myslím, že tohle má ještě jinou rovinu. Popravdě ten náš kulturní mikrosvět je malý, každý o každém všechno ví, navíc umělci jsou hrozné drbny. A pokud by někdo měl nějaké problematické chování, tak se to o něm v tom kulturním světě hned rozkřikne. A pak je na vás, jestli s ním budete spolupracovat, nebo ne. Chci tím říct, že nevěřím na prohlášení typu: „Já netušil, že dotyčný XY dělá tyhle věci nebo zastává tyhle názory.“

A pak – myslím si, že mám docela slušný čich na lidi. Od prvního pohledu, od prvního podání ruky. Dát na svůj šestý smysl se mi vždycky vyplatilo.

To máte od narození, nebo je to vybudované nějakými negativními zkušenostmi?

To mám po mámě. Ta je jak detektor lži. Hned vycítí, komu důvěřovat a komu ne. A vždycky, když mi šestý smysl řekne „Na toho pozor“ a já tenhle dojem přebiju hlavou („Vždyť je milej, nemůžeš ho přece tak rychle odsoudit!“), tak se pak dřív nebo později přesvědčím, že jsem na ten šestý smysl měla dát. A tak se jím řídím. V životě i v hudbě. m