Pavla Horáková: Touha je zázrak

arek se snažil na ten příběh rozpomenout. Byla to kratičká povídka, vlastně spíš jen anekdota. Četl ji kdysi na internetu, na jednom z diskusních serverů, které byly tak populární v době před nástupem sociálních sítí. Jako začínající programátor tam tehdy trávíval celé noci a vtipkoval s lidmi, které znal jen pod nicneříkajícími přezdívkami. S některými se později seznámil i ve skutečném světě a dodnes občas zajdou na pivo. Už si dávno nepamatuje, kdo z nich to tam tenkrát napsal. Místo aby si příběh zkopíroval, uložil si jenom odkaz, protože si bláhově myslel, že nuly a jedničky jsou věčné. Jenže ta stránka mezitím dávno přestala existovat, stejně jako celý diskusní server.

Tenkrát ho těch pár řádek zasáhlo, skoro jako kdyby tušil, že se jednou budou vztahovat i na jeho život. V té mikropovídce šlo zhruba o to, že muž na ulici zahlédne nádhernou dívku a chvíli za ní kráčí a pozoruje ji. Připadá mu jako ta pravá, vysněná, vyvolená. V duchu si promítne celý báječný život, který by spolu mohli prožít, první polibek, první sex, první společné bydlení, svatbu, děti, cesty kolem světa. Chvíli si tak sní, ale nakonec se rozhodne a krásnou dívku neosloví, protože se zalekne. Co kdyby totiž řekla ano? Co kdyby se mu ten sen splnil? Co by mu v životě zbylo pak?

Marek se protáhl v zahradním křesílku, usrkl drahé kouřové whisky, kterou dostal k pětačtyřicetinám, a bříškem palce ze zvyku přejel po prstýnku na levé ruce. Když Lindu poznal, byla nádherná. Vlastně pořád je. Mají společného osobního trenéra a výživového poradce, který je oba udržuje v dokonalé formě. Markovi kdysi pomohl zvednout sebevědomí, když z neduživého hubeňoura s kulatými rameny a nemožným vkusem v oblékání, který se živil jenom mraženou pizzou a Coca-Colou, udělal urostlého elegána, který se nemusí stydět chodit na obchodní jednání ani se špičkami mezinárodního byznysu. Mnohem líp se cítí, dobře spí a zlepšila se mu kondice. Míval typickou postavu ajťáka, ale Luboš mu sestavil program cvičení a jídelníček, takže Marek už po půl roce nedopnul košili přes prsa a rukávy se mu trhaly ve švech. Co by za takovou figuru dal na škole, kdy mu přezdívali Papír a holky se s ním bavily, jen když se potřebovaly svěřit s tím, že jsou nešťastně zamilované do nějakého hajzla. A i kdyby ho některá z nich náhodou chtěla, neměl by si ji kam přivést a co jí nabídnout. A tak moc si to tenkrát přál.

Rozhlížel se po záhonech, pěšinkách a skalkách, které jim navrhl zahradní architekt. Sytě zelený trávník za vysokým živým plotem zavlažovala mlha z rozstřikovačů. Pod rododendronem ležela na lehátku Linda a opalovala se nahoře bez. Na jejích prsou nebylo poznat, že někdy kojila, zlaté ruce estetických chirurgů a dermatologů se pravidelně starají o její siluetu, kontury obličeje, rodový sklon ke křečovým žilám i o pevnost jejího pánevního dna. Linda propnula štíhlou nohu do vzduchu a pohladila si lýtko. Je pořád krásně pružná. Kdysi by z tohohle výjevu zešílel, ale teď se na něj díval, jako kdyby sledoval fotbal v televizi. Už ani náhodné známosti mu nedokážou výrazně zrychlit tep a poslední vážnější bokovku nechal před půl rokem povýšit a poslat řídit pobočku firmy do Bratislavy, aby se jí zbavil. Pochopila a nedělala problémy, naopak je mu vděčná.

Dvojčata skotačila v bazénu, pokřikovala na sebe hlášky z filmů a stříkala po sobě vodními pistolemi. Kudrnatí kluci jako ze žurnálu. Chodí do mezinárodní školy, na tenis a na golf, anglicky a francouzsky umějí líp než česky. Na střední školu je pošle někam do ciziny a nejspíš tam vystudují i univerzitu. Budoucnost mají vymalovanou v těch nejzářivějších barvách.

Za tímhle vším stál jeden jediný chytrý nápad. Stačila relativně malá investice a jeho garážová firma se během několika let rozrostla a začala vydělávat takřka bez jeho úsilí. Dnes její akcie patří mezi nejvýkonnější tituly. Částky, které jeho podnik ročně věnuje na filantropii, násobně převyšují Markovy někdejší představy o obratu. A to se ani zdaleka všemi dobročinnými aktivitami veřejně nechlubí. Marek má všechno. Úplně všechno. Šťastný muž, řeklo by se. Kdekdo by třeba i vraždil, aby mohl mít život jako on. Je Marek špatný člověk, když si toho neváží?

V koutě zahrady se Oleh opřel o lopatu, aby si na chvilku vydechl. Kopal jámu pro fontánku, kterou mají přivézt a osadit zítra. Vyrostl někde u Dnipra, vystudoval na učitele, ale před lety přijel sem, aby si něco vydělal, než se ožení, a taky aby mohl posílat peníze matce. Do armády nenarukoval, protože má srdeční vadu. Takže by nejspíš ani neměl vykonávat těžkou fyzickou práci, pomyslel si Marek. Ale Oleh je mu za zakázku vděčný, peníze jsou potřeba, teď ještě víc než dřív. Navíc Marek platí víc než štědře. Co se děje v jeho zemi, Oleha samozřejmě drtí, ale drží ho nad vodou vědomí, že aspoň část jeho rodiny je v bezpečí a on se může přičinit o to, aby se měli dobře. Hřbetem ruky si otřel zpocené čelo.

Marek se zvedl z křesílka a vydal se do kuchyně pro pivo. Vzal z velikánské dvoukřídlé lednice rovnou dvě. Jednu orosenou plechovku donesl Olehovi a posadil se vedle něj na zídku. Oleh ztlumil hlasitost otlučeného tranzistoráčku, který měl puštěný k práci.

„Tak co, jak to jde?“ zeptal se ho Marek, protože nevěděl, jak jinak začít. Oleh si ledovou plechovku nejdřív přiložil na tvář, vydechl slastí, vychutnal si lupnutí uzávěru a syknutí oxidu uhličitého a zhluboka se napil. Pak s vděčným pohledem Markovi odpověděl, že to jde skvěle, protože na víkend pojede domů a po týdnu zase uvidí Oksanu a děti. Může poslat nějaké peníze mámě na Ukrajinu a Oksana si našla lepší práci, takže se budou moct přestěhovat z podnájmu do většího bytu, který budou mít sami pro sebe. On by si konečně mohl nechat uznat diplom, složit zkoušku z češtiny a zažádat si o občanství. Když Markovi své plány líčil, úplně se tou vidinou zalykal.

„Touha je zázrak, kámo, zázrak!“ deklamoval zpěvák z rádia a Marek si připomněl jeden dávný koncert, na kterém se nějakým omylem ocitl. Cítil, že mezi ty lidi nepatří, ale charisma a naléhavost textů hudebníkovi upřít nemohl. „Nic není dost velkej cíl, aby ses nepokusil!“ Marek se zaposlouchal do slov písně, kterou už párkrát někde slyšel, ale nikdy jí nevěnoval pozornost, natož aby v jejím textu hledal hluboké poselství. Ale teď se zarazil. Něco podobného mu onehdy řekl terapeut, ke kterému zašel, když měl pocit, že už dávno necítí radost z věcí, které ho dřív těšily.

„Váš problém spočívá v tom, že už nemáte kam výš stoupat,“ pokrčil psycholog rameny. „Máte všechno a nemusíte se vůbec snažit. Přitom rád překonáváte překážky a smysl života vidíte v růstu a rozvoji. Potřebujete odměnu za výkon.“ Pak se zamyslel a doporučil Markovi nějaký fyzicky náročný a třeba i trochu nebezpečný koníček. Něco, co mu nepůjde hned samo od sebe. Například horolezectví. „Najděte si metu, kterou byste mohl zdolat, něco, po čem byste mohl toužit,“ dodal a vystavil účet. Tak na tohle opravdu nepotřebuju terapeuta, usoudil Marek a podruhé už k němu nešel.

Teď se díval, jak Olehovi září oči. Obyčejné studené pivo po fyzické námaze si ten chlap vychutnává víc než on svou dvacetiletou whisky. Uvědomil si, že svému ukrajinskému nádeníkovi závidí, že má kam mířit, po čem toužit, krůček po krůčku se vzmáhat: rodina v bezpečí, nová nájemní smlouva, koupě ojetého auta, vyhlídka lepší práce, nové občanství. Věci, které Marek buď měl odjakživa a bral je jako samozřejmost, nebo pro něj dávno ztratily cenu. Někdo by to mohl brát jako rouhání a tvrdit, že Marka pálí dobré bydlo, ale co naplat, když necítí radost a žár a ztratil v životě smysl a směřování. Na své pocity má plné právo, jak by nepochybně řekl ten zavržený terapeut.

„Je to jak nic, to totiž neváží víc, je to něco jak dech, jak přání na křídlech, je to nemožnej cíl, kterej jsi vymyslil,“ zněl Markovi v hlavě zpěvákův mužný chraplák. Není nic smutnějšího než splněný sen, pomyslel si. A nic životodárnějšího než touha. Upíjel pivo a představoval si, jak omamné by bylo začínat zase od nuly. Toužit a jít si za svým snem, přes drobné i větší nezdary, přes krachy a pády, hrabat se vzhůru, cítit vzrušení z malých úspěchů a rozkoš z velkých, sklízet obdiv lidí za to, co dokáže, a ne pochlebování za to, co nahromadil a co se stalo víceméně bez jeho přičinění. Ta představa ho rozechvívala čím dál víc. Být sám sebou, a ne jen značkou.

I v dnešní době je možné beze stopy zmizet a objevit se s novou totožností na opačném konci světa. Nezačínal by úplně od nuly, není sebevrah. Stačí obezřetně převést část prostředků a nalíčit to tak, aby po něm nikdo nepátral. Od toho jsou specialisté, kteří mu s tím diskrétně pomůžou.

Rozhlédl se po zahradě s dvoupatrovým domem, bazénem a garáží se dvěma novými auty, chvíli se díval na svou dobře zajištěnou ženu, jak si znuděně roztírá opalovací krém po dokonalém poprsí, i na děti, které bazén už přestal bavit a koukají do tabletů. Pomyslel na firmu, která skvěle šlape i bez jeho přítomnosti. Dopil pivo a usmál se. Byl si jistý, že nikomu z nich nebude nijak zvlášť chybět. m

Foto: Adobe Stock