Sharon Stone: Partneři v minulém životě

ždycky mezi námi bylo takové zvláštní pouto, kdy jsem se na tebe dívala a říkala si, že musím zjistit, co je ten chlap zač,“ řekla Sharon Stone herci Jonu Hammovi, když ji nedávno navštívil u ní doma. Oba se narodili ve stejný den – 10. března. Kromě toho ale sdílí leccos z toho, co jim život přinesl – od pracovních projektů až po traumata. Když se k interview sešli, Hamm právě dočetl její knihu, která vypráví o Sharonině životě před a po mrtvici. Stone ale nežije jen tím: pořád se věnuje filmu, televizi, filantropii a nejnověji také umělecké tvorbě. „To, že maluju, je zázrak,“ řekla. „A to, že jsem prodala dva obrazy neurologickému centru, kde pracuje lékař, který mi zachránil život, za půl milionu dolarů, není nic jiného než dar z nebes.“

Sharon, právě jsem dočetl tvoji Krásu dvojího života. A klobouk dolů, opravdu si myslím, že je to fenomenální knížka. Je nesmírně dobře napsaná, člověk to přečte na jeden zátah. Je to úplně jiný způsob uměleckého vyjádření, co? Že nejsi závislá na nikom jiném.

Přesně tak! To je právě to, že my herci jsme vždycky závislí. Na nabídkách, na režisérovi, na publiku atd.  A pak, když víš, kolik práce jsi na dané věci odvedl, je vtipné pozorovat, jaké jsou reakce lidí. Jak tě pořád posuzují. Z různých úhlů a pořád dokola. Čím jsi výraznější, tím víc tě kritizují a shazují, mají pocit, že si ten úspěch, na který jsi tvrdě dřel, nezasloužíš.

Ale ten, kdo by si přečetl tvou knihu, by se dozvěděl, jak moc ses musela sama snažit, aby ses dostala tam, kde jsi.

No jo, no, ale lidi málokdy zajímá, co za tvým úspěchem stojí, pokud to není dost bulvární. Přitom – oba mí rodiče byli prodáni do rodin, aby pracovali jako sluhové. Mámě bylo devět, tátovi čtyři roky. Oba byli navíc Irové, což v té době byla velká přítěž. Vždyť tenkrát existovaly na dveřích nápisy „Zákaz psů a Irů“.

To musela být opravdu příšerná doba. A ten, kdo se nepoučí z historie, má pak bohužel tendenci ji opakovat. Souhlasíš?

Ano, ale to je jen jeden problém. Další je, že každý si dneska myslí, že má právo být naštvaný.

Ano – ale jen na to, co rozčiluje jeho!

Přesně tak. Pokud mi někdo pořád říká, že netuším, jaké to je být v jeho kůži, tak je to pro mě jen narcismus. Ale dost o mě – však tys taky neměl lehký start do života.

Dá se to tak říct… Bylo mi 10 let, když mi umřela máma. Na začátku léta ji začalo bolet břicho a na konci léta už nebyla. Agresivní forma rakoviny tlustého střeva. Bylo jí teprve pětatřicet. Strašně jsem se tenkrát uzavřel do sebe. Byl to příšerný zážitek – v nemocnici ti úplně bez emocí nejdřív řeknou, ať se jdeš rozloučit se svojí mámou A pak tě přivedou k lůžku, na kterém leží málem kostra, kterou nepoznáváš. Ale voní ti. Voní jako máma. A když to pak skončí, přijde koloběh sebeobviňování: „Proč? Co jsem udělal špatně, to jsem si tohle opravdu zasloužil? Jak se mám chovat, aby se mi to už nikdy nestalo?“ Srdce se ti sevře v pěst a ztvrdne. A tak to nějak trošku „ošetříš“ a nezbyde ti nic jiného než jít dál s tou bolestí.

Moje teta zemřela náhle na rakovinu plic. A já pak po ní dostala oblečení, protože jsme na nové neměli. A nosila jsem léta ty kouřem nasáklé věci. Bylo mi z toho smutno.

My jsme museli být v minulém životě partneři!

To rozhodně podepisuju! A přes to všechno... Víš, co jsem nedávno četla? Že děti se smějí až 300krát za den. I ty, které nemají zrovna lehký život. Dokážou se s těmi všemi nespravedlnostmi, které je potkají, poprat tak nějak líp. A dospělý člověk se prý denně zasměje jen 10krát. Není to šílený?

Bylo by hezký si tuhle dětskou schopnost v sobě uchovat, nebo ji jako dospělý aspoň umět znovu najít.

Já si třeba myslím, a je to jeden z důvodů, proč se věnuju herectví a malování, že umění v sobě tuhle schopnost má. Že tě dokáže odpoutat od tíhy života. Jenže je zatraceně těžký si v sobě to dítě udržet, když se po nás pořád chce, abychom byli dospělí, vážní, platili účty a ničemu se nedivili. Když byl můj syn malý, tak kousek od nás bydlel herec Robin Williams a často k nám chodil. Se synem si pořád hráli a pořád něco vymýšleli. A já tak na ně koukala a neuměla si představit, že bych v tuhle chvíli po Robinovi chtěla něco dospěláckého. Úplně bych mu sebrala duši.

Naprosto ti rozumím. Co když ale v práci musíme zažívat – kromě těchto chvil, kdy v sobě zas objevujeme tu dětskou duši – také něco opravdu vážného? Jaký by tady byl tvůj nejsilnější zážitek z natáčení?

Víš jaký? Když jsme natáčeli Poslední tanec. Hrála jsem tam totiž postavu, která čeká na výkon trestu smrti. A skutečně jsem se při tom dostala na místa, kde vězni prožívají své poslední chvíle. Bylo to neuvěřitelně silné, děsivé. Vězni dostanou před popravou plenu, protože ve chvíli, kdy už nejsou mezi námi, tak se jim povolí svěrače. A já v tu chvíli měla pocit, že by se sem měl podívat každý Američan, který je pro trest smrti. Měl by vědět, čeho se zastává. Ještě teď z toho mám husí kůži.

Dobře, obrátíme raději list k něčemu pozitivnějšímu. Jak tvoříš své obrazy, máš na to nějaké svoje know-how?

Mám výbornou učitelku, která tvrdí, že malování není nic jiného, než že si představíš pocit, pod pocitem slovo a to slovo pak zobrazíš na plátně. A má pravdu. Je v tom obrovská dávka svobody, moc mě to baví.

Někdy si říkám, že bych taky potřeboval takový talent. Nebo ventil. Ta naše práce je šílená. Několik let pracuješ na jednom projektu a najednou to všechno skončí a ty máš brutální „táborový syndrom“ a nevíš, co se sebou. Chybí ti lidi, nevíš, kam najednou nasměrovat všechnu tu energii.

Na to mám odpověď, Johne. Charita. Vždycky, když nevíš, co s volným časem, zapoj se do něčeho. Aspoň budeš vědět, že jsi užitečný, když nic jiného. Protože co si budeme povídat, ta naše herecká práce je sice krásná a dokáže lidem dávat radost, ale taky je taková nicotná. Lidi strašně rychle zapomenou, filmy zestárnou, my taky... ale potřeba pomoci těm, kteří se bez ní neobejdou, ta zůstává. A vytváří pozitivní efekt a energii.

Zase máš pravdu. Ale čemu se divím? Jsme spřízněné duše a ty prostě vidí věci, život a svět kolem sebe podobně.

Já ti to říkám pořád. My jsme se prostě museli potkat (smích). m