1/2024

Milé čtenářky / Milí čtenáři, držíte v ruce první číslo svého magazínu, a pokud v něm naleznete cokoliv, co vás zaujme, budeme mít radost. Hvězdou čísla je, jak dokládá koneckonců i obálka, Sharon Stone (u ní mi to přechylování vážně nejde ani přes rty, ani přes klávesnici počítače). Rozhovor s ní vedl její přítel Jon Hamm, což je trochu netradiční samo o sobě, a asi i proto působí interview poměrně otevřeným dojmem; otevřenějším, než jsme na to u hollywoodských stars zvyklí. Mně se tam líbilo víc momentů, které by se ale daly shrnout asi takhle: neměla jsem lehký život a hned tak něco mě nedojme, ale bezcitnost je to poslední, co byste u mě našli.

• Titulka

  zdraví/péče/poradenství

  jaro 2024
  

  Sharon stone

  „Pomoc druhým je to největší umění.“

• Ovládaní digitální čtečky

• Tantum verde

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Hvězdy MAXIMA

  editorial

  e d i t o r i a l

  Hvězdy

  maximA

  Milé čtenářky / Milí čtenáři,

  držíte v ruce první číslo svého magazínu, a pokud v něm naleznete cokoliv, co vás zaujme, budeme mít radost. Hvězdou čísla je, jak dokládá koneckonců i obálka, Sharon Stone (u ní mi to přechylování vážně nejde ani přes rty, ani přes klávesnici počítače). Rozhovor s ní vedl její přítel Jon Hamm, což je trochu netradiční samo o sobě, a asi i proto působí interview poměrně otevřeným dojmem; otevřenějším, než jsme na to u hollywoodských stars zvyklí. Mně se tam líbilo víc momentů, které by se ale daly shrnout asi takhle: neměla jsem lehký život a hned tak něco mě nedojme, ale bezcitnost je to poslední, co byste u mě našli.

  Byla-li řeč o hvězdách, pak Sharon jí bezesporu je, ale pokud jde o zpovídané osobnosti aktuálního vydání Maxima, přinejmenším u mě jí hodně šlape na paty psycholog a pedagog Marek Herman. Jeho názory určitě nekonvenují každému, protože proWokují. Tradicionalista Herman s upřímností, která je tak vlastní Slezanům (jak jsem je aspoň osobně poznal), se ve svých názorech na fungování rodiny vrací hluboko ke kořenům. U něj ale tohle ohlížení se nepůsobí zpátečnicky, ale spíš spásně. A co je podstatné: pro svou obhajobu klasických mužských a ženských rolí má přesvědčivé argumenty. Jako v každé diskusi ovšem i tady platí, že ty slyší jen ten, kdo chce. Ale protože i on sám se ohrazuje proti snahám o vnucování cizích názorů, lze také s ním nesouhlasit, samozřejmě. Ovšem, že je Herman jedním z mluvčích méně slyšitelné většiny své generace, to mu nikdo neodpáře. Méně slyšitelné možná i proto, že se i on sám velmi rezervovaně staví k sociálním sítím, ačkoliv na YouTube pár jeho přednášek najdete. Ale věřím tomu, že z toho má menší radost, než když mu vyjde nová knížka.

  Do třetice bych rád doporučil ke čtení rozhovor s hercem Martinem Fingerem, úsporným před kamerou i na jevišti a podobně i v odpovědích pro náš časopis. Krátce a nekomplikovaně se vyrovnal i s naší otázkou, jak by si představoval ideální den: „Aby vyšlo sluníčko a pak zase zapadlo,“ řekl. Ano, tak prosté to může být.

  Do našich končin právě přichází jaro. Podle mého je to hlavní událost roku. I kdyby se konal tucet velmocenských summitů anebo se mise pozemšťanů vylodila na Marsu, zázrak jara nic nepřekoná – tu explozi pupenů dychtivě připravených natáhnout plachty lístků po větru a dát po těch šedivých dnech našim očím ten dar svěží zeleně, které se pak po zbytek roku už nic nevyrovná. Nenechte si tuhle podívanou ujít, a už vůbec ne kvůli nějakým nicotnostem, které za pár dní už nebudou mít význam. A dost možná už za pár minut.

  Příjemné čtení přeju

  Váš

  Michal Petrov, šéfredaktor Maxima
  

  
  

  
  

  
  

  Články označené * obsahují více obsahu oproti tištěné verzi.

  Články zpravidla pokračují pod spodním okrajem obrazovky, tažením obrazovky nahoru se můžete v článku posouvat dolů.

  Tažením stránky vlevo přejdete na další článek.

  Interaktivní prvky jsou označeny šipkami nebo zelenou bublinou s textem. 

  Obrázky v galerii posouváte tažením obrázku do stran.

  Z celostránkové galerie se vrátíte na článek v kterém jste ji otovřeli.

  Opětovné tažení nebo klepnutí na interaktivní prvek ho zavře/zmenší, pokud nemá vlastní zavírací tlačítko. 

  Jestli chcete můžete si zvětšit písmo; v iOS (iPhone, iPad…) se zvětšení písma se provádí ve stavové liště nahoře nalevo přes ikonu “aA”, u Androidu a PC v nastavení prohlížeče v podsekci “Usnadnění”. 

  
  

  
  

  
  

  
  

  MAXIMUM; vydavatel: Česká lékárna holding, a. s., Palackého 924/105, Brno, IČO: 262 30 071

  Šéfredaktor: Michal Petrov; náměty, dotazy, připomínky: redakce@drmax.cz; inzerce: inzercemaximum@drmax.cz, zpracování časopisu: No Limits Art, s. r. o. a MoveUP (Triobo); vydání: jaro 2024, vychází v dubnu 2024, čtvrtletník; datum uzávěrky: 16. 3. 2024; registrováno pod č. MK ČR E 20683. Publikování nebo šíření jakéhokoliv materiálu z časopisu bez písemného souhlasu vydavatele je zakázáno. Vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci. Cílem tohoto projektu není podpora předepisování, prodeje či spotřeby přípravků. V rámci témat se redakce snaží poskytovat objektivní, pravdivé a vyvážené informace edukační formou (ostatní materiály jsou označeny jako inzerce). Tento časopis nenahrazuje poradenství lékařů ani lékárníků. Ilustrace na titulní straně Barbora Balgová.

• Vaše lékárny

  svět Dr. Max

  s v ě t   D r . M a x

  Vaše lékárny
  

  Lékárna číslo 500 oslavena

  Ano, síť Dr. Max otevřela v únoru už svou pětistou lékárnu. Ale není to vlastně tak úplně přesné, protože za svou historii už stříhala stužek mnohem víc. V mezičase se ovšem některé lékárny zavíraly, a tak pro puntičkáře upřesněme, že letos to tedy bylo vůbec poprvé, co v Česku fungovalo půl tisíce lékáren Dr. Max zároveň, v jeden okamžik. Ale ono vlastně na číslech zase tolik nezáleží. Podstatné je, že jsou naše lékárny k dispozici všude tam, kde je pacienti nejvíce potřebují. Lékárna „500“ se otevírala v Teplicích, ale dozvuky měla událost v celé síti. Do oslav se zapojili zaměstnanci Dr. Max napříč republikou, a i když nešlo v pravém smyslu o jubileum, pekly se dorty.

  Dr. Max je druhá největší síť lékáren v Evropě

  To, co zatím platilo neoficiálně, je potvrzeno už i ověřenými a ověřitelnými čísly. Meziroční růst obratu o 20 procent je dokladem síly značky, která začala psát svou historii v roce 2004 v Česku. Od té doby se lékárny Dr. Max otevřely navíc na Slovensku, v Polsku, Rumunsku, Srbsku a Itálii. Napříč kontinentem představuje tento růst sítě víc než tři tisíce lékáren. Jen od konce roku 2022 se těch nových otevřelo v Evropě přes šest set. A právě to, že se Dr. Max stal už celoevropským hráčem a tuto pozici dál upevňuje, byl hlavní důvod ke spuštění mezinárodní kampaně, která má vlastně za úkol prozradit recept k úspěchu značky. Ten je ve své podstatě vlastně jednoduchý: stavět pacienta na první místo.

  VÍte, co je KoKoS?

  I novinkám určitě prospívá, když tak trochu zdomácní. Protože pak si je ti, co se jich týkají, vezmou ještě víc za své. Slůvko z titulku je zároveň zkratkou i přezdívkou pro nový program, který se postupně začíná rozbíhat v lékárnách Dr. Max a v plném znění se jmenuje Komplexní konzultační služby. Lékárníci jsou součást první linie zdravotnické péče, což plně osvědčili při pandemii covidu. Ale to, že náplní jejich práce do budoucna bude čím dál víc poskytování odborného poradenství, bylo jasné mnohem dřív. Tomuto trendu jdou lékárny Dr. Max naproti a v pilotním programu už tři z nich v největších městech republiky (Praha-Modřany, Brno – Nová Osada a Ostrava-Varenská) poskytují rejstřík vyšetření a konzultací, které přispívají zejména k prevenci zdravotních obtíží pacientů. Jde například o analýzu složení těla, při které se měří zastoupení svalů a tělesného nebo útrobního tuku, dále o měření tlaku, pulzní oxymetrii analyzující okysličení krve na periferiích těla nebo asistované sebetestování kapilární krve. Ještě v prvním pololetí by měl počet lékáren poskytujících tento servis zásadně vzrůst – na přibližně 180, takže konzultační služby budou velmi dobře dostupné ve všech částech Česka.

  Robotizované lékárny Dr. Max na postupu

  Lékárenský robot je něco, co už je přes půl roku v největší české síti lékáren do jisté míry samozřejmost – vloni se podařilo uvést do provozu čtyři (Roudnice nad Labem, Brno, Šumperk, Chomutov), letos přibydou další místa. Zatím nejblíže jsou v roce 2024 svému robotickému cíli lékárny v Ostravě, Karviné a v Praze. A u poslední lokality, konkrétně v živém Obchodním centru Nový Smíchov, stojí za to se zastavit na delší dobu. Proč?

  Zatím je robot pro pacienty spíš abstraktní pojem. Vidí jen jeho nepatrnou část – podavač, vlastně takovou malou skluzavku, po které sjede lék do ruky lékárníka, který se pro něj jen otočí a vzápětí ho položí na pult, kde ho vydá pacientovi. Je to několikavteřinová záležitost, podavač je vcelku nenápadný a lékárna vypadá jako kterákoli jiná v síti Dr. Max. To se ale změní právě na Smíchově, kde dostanou klienti lékárny i kolemjdoucí šanci nahlédnout robotovi do samotných útrob. A to doslova. Umožní to skleněná stěna, která odhalí automatizovaný sklad, odkud se léky k pacientům dostávají.  Náhled bude možný hned ze tří stran – z ulice, nákupní pasáže a částečně i z lékárny samotné.

  Žhavé výstřely proti jarní únavě

  Vlastní značka Dr. Max přišla v poslední době s několika novinkami, které se velmi dobře rýmují s nastupující sezónou. Nejprve zmiňme dvojici populárních „shots“. Klidně tu můžeme vzít za vděk doslovným překladem a vyložit si je jako výstřely – míří totiž na únavu, která nastupující jaro tradičně provází, a také na péči o kůži, která se po zimě také potřebuje dostat do kondice. A pak tu máme dvojici užitečných doplňků Magnesium B6 Shot a Collagen Beauty Shot, které navíc vynikají i praktičností. Ampule o objemu 25 ml se bez problému vejdou do kabelky, konzumace je snadná – zapíjet rozhodně nic nikdo nemusí.

  Magnesium obohacené draslíkem a vitaminy B a D má citronovou příchuť, která je osvěžující sama o sobě. Doplněk obsahuje hořčík ve třech vysoce vstřebatelných formách. V uvedeném spojení magnesium přispívá k normální činnosti svalů a ke snížení míry únavy. Collagen beauty Shot doplňuje oblíbený Collagen Drink z téže řady Skinexpert by Dr. Max. Jestliže má slovo „krása“ v samotném názvu, není to náhoda.  Vedle prémiového mořského kolagenu – opět velmi dobře vstřebatelného – obsahuje doplněk i extrakt ze semen vinné révy, který chrání buňky před oxidativním stresem, biotin a zinek k udržení normálního stavu vlasů a pokožky a další vitaminy důležité pro pleť. Třetí novinkou, na kterou bychom rádi upozornili, je lipozomální vitamin C. Lipozomální forma je pro rychlou a efektivní dodávku vitaminu C do krevního oběhu ideální. A i když samotné „céčko“ asi není nutné představovat, pro úplnost dodejme, že přispívá ke správné funkci imunitního systému, ke snížení únavy a k boji buněk s oxydačním stresem. Je-li jarní únava váš nepřítel, máte v lékárnách Dr. Max tři spolubojovníky snadno na dosah a můžete je povolat do služby.

  
  

  Máte vybráno?

  
  

  Máte vybráno?

  Obhajoba: Pečeť kvality pro Dr.Max

  Velmi nás těší, že se lékárny Dr. Max opět staly nositelem ocenění Superbrands, tentokrát s letopočtem 2024. Je to ocenění, kterého si vážíme, a opravdu to není fráze, když vzápětí dodáváme, že nás také zavazuje. Hodnotící výbor tak znovu ocenil především špičkovou práci personálu lékáren – od lékárníků přes farmaceutické asistenty až po laboranty –, ale také kolegů z e-commerce a logistiky. Děkujeme!

  Náš společný magazín Maximum slaví kulatiny

  Magazín Maximum v podobě, jak ji znáte z lékáren Dr. Max, má za sebou prvních deset let existence. Opravdu to letí! Čtenářské ohlasy svědčí o tom, že se pro spoustu z vás stal neoddělitelným společníkem. Takovým je vlastně i pro své autory, protože okruh redakce se po celé ty roky prakticky nemění, a jestliže některý přece jen takříkajíc vypadne z kola ven, je to jen na chvilku a vzápětí se vrací. Přes tuto stálost se ale tvůrci časopisu stále snaží o průběžnou obměnu jeho tváře – tak aby nezevšedněl a stále dokázal u čtenářů vzbuzovat zájem. Za jejich, tedy vaši, přízeň v průběhu celé dekády redakce děkuje!

  Text: Michal Petrov, foto: archiv Dr.Max

• Dr. Max produkty

  
  

  Prohlédnout zde

  I n z e r c e

• Idoly našich babiček a dědečků

  historie

  h i s t o r i e

  idoly našich babiček a dědečků *
  

  Každá generace má svoje idoly. A každý idol je odrazem své doby. Od elegance k rebelii u mužů, u druhého pohlaví od vznešenosti k ženám vamp. A tak jsme se rozhodli představit vám idoly uplynulého sta let, které dokázaly uvádět v němý úžas třeba už i naše prarodiče.
  

   text: david laňka

  20. léta / Josephine Bakerová

  Nejprve se proslavila jako tanečnice, divadlo a film pak přišly záhy poté. Ve svých tanečních show se nebála obnažit, čímž proti sobě poštvávala prudérní zastánce morálky. Dvakrát se svou show navštívila také meziválečnou Prahu a při jejím druhém vystoupení nechal Miloš Havel vybudovat v Lucerně zadní východ, aby mohla nepozorovaně po představení odejít, jinak by ji umačkaly davy fanoušků. Celý svůj život bojovala proti rasistické diskriminaci, ve druhé světové válce se aktivně zapojila do bojů jako špionka, za což později dostala vyznamenání. Vychovala dvanáct adoptovaných dětí různých ras a náboženství.

  
  

  (1925) Josephine Baker dancing the original charleston

  

  20. léta / Douglas Fairbanks

  Bez přehánění byl první filmovou akční hvězdou. Přitom to vypadalo, že film ho nezajímá a bude se věnovat jen divadlu. Ještě rok před první filmovou nabídkou totiž prohlásil: „Celá ta bláznivá horečka kolem filmu nestojí za to, aby ji alespoň trochu normální člověk bral vůbec na vědomí.“ Ale osud chtěl jinak, nabízenou roli přijal, uspěl a pak už jel jako parní vlak. Hrál v dobrodružných filmech jako Zorro mstitel, Zloděj z Bagdádu nebo Robin Hood a lid jeho odvážné kaskadérské kousky miloval. Bohužel nástup zvuku učinil jeho kariéře konec.

  
  

  Douglas Fairbanks Stunt in The Black Pirate

  

  30. léta / Rita Hayworthová

  Už jako malá hrála divadlo v kočovné společnosti svého otce, ale že by měla hezké dětství, se říct opravdu nedá. Otec ji zneužíval, a dokonce ji představoval jako svou životní partnerku. Ritě se naštěstí podařilo utéct a proslavit se jako femme fatale v Hollywoodu. Jenomže kdykoliv se zamilovala, tak do nesprávného muže. Všech pět jejích manželství skončilo rozvodem a Rita zemřela v roce 1987 na Alzheimerovu chorobu téměř v zapomnění.

  
  

  Rita Hayworth Sway Dancing

  

  30. léta / Clark Gable

  Byl ztělesněním opravdového muže, které také ve filmech hrával. Stalo se jedné noci, Vzpoura na lodi Bounty, ale především Jih proti Severu, to byly filmy, které ho proslavily. Po natočení Jihu proti Severu se oženil s Carole Lombardovou, což byla jedna z nejšťastnějších věcí, kterou ve svém osobním životě udělal. Byla jeho velkou láskou a kvůli ní se rozvedl. Ale Carole Lombardová zemřela při pádu letadla v roce 1942, když se vracela z velmi úspěšné akce, kde pomáhala prodávat válečné dluhopisy. Velmi pro ni truchlil a přihlásil se do americké armády. Během druhé světové války létal s bombardérem nad Německem jako střelec, dostal několik medailí za statečnost a byl povýšen do hodnosti majora.

  40. léta / Greta Garbo

  Byla jednou z nejzářivějších hvězd jak němého, tak zvukového filmu. Ve svém rodném Švédsku platila za megastar filmového plátna, a i když neuměla anglicky, dostala lano do Hollywoodu, kde natočila 10 němých filmů, všechny se staly trháky. Její oduševnělá a zdánlivě chladná tvář uchvacovala davy, a když do filmu přišel zvuk, už anglicky uměla, a tak její kariéra přirozeně pokračovala. Ve 40. letech se ale rozhodla dát si tvůrčí pauzu a od té doby už se k filmu nikdy nevrátila. Ani nemusela. Své příjmy uměla dobře investovat. Byla úspěšnou sběratelkou umění a ve své sbírce měla i obrazy Renoira nebo Rouaulta a díky tomu nikdy nežila v nouzi.

  
  

  Greta Garbo - I'm Your Man

  

  40. léta / Cary Grant

  Pocházel z chudého britského prostředí a už jako velmi mladý odjel s akrobatickou skupinou do Ameriky, kde se rozhodl zůstat a prosadit se jako herec. Usadil se v New Yorku a začal se úspěšně uplatňovat v divadle, později získal smlouvu na film a vydal se do Hollywoodu. První filmy natočil pro společnost Paramount. Byl průkopníkem v tom, že po vypršení první dlouhodobé smlouvy se už nikdy nezavázal exkluzivní smlouvou žádnému studiu. Pro svůj postoj a nezávislost na Akademii byl opomíjen při udělování filmových cen. Teprve v roce 1970 mu byl udělen čestný Oscar za celoživotní přínos světové kinematografii.

  50. léta / Elizabeth Taylorová

  Byla dokonalým ztělesněním krásy a hereckého mistrovství, o čemž svědčí filmy jako Kleopatra, Kočka na rozpálené plechové střeše nebo Kdo se bojí Virginie Woolfové, stejně jako dva Oscary a tři další nominace na něj. Zároveň uměla velmi dobře médiím dodávat náměty na články. Stala se první celebritou, která uvedla na trh značku parfému. Byla jednou z prvních osobností, které se účastnily akcí HIV/AIDS, a v roce 1985 spoluzakládala Americkou nadaci pro výzkum AIDS. Byla vdaná osmkrát za sedm mužů, dvakrát za Richarda Burtona a shromáždila jednu z nejdražších soukromých sbírek šperků na světě.

  50. léta / Marlon Brando

  Málokterý herec vedl bouřlivější život a platil za podivína víc než právě on. Snad za to mohl fakt, že jeho rodiče byli alkoholici a neustále mu dávali za vinu, že se vůbec narodil. Měl v sobě rebela, bojovníka proti autoritám a systému a toho také režiséři využili. Mladí ho vzali za svého a jeho legendární kožená bunda na bílém triku se stala uniformou jeho generace. Ve své biografii přiznal, že mu sláva stoupla do hlavy a „choval se jako magor“. Byl nespolehlivý, chodil na natáčení opilý nebo zdrogovaný. Proto v 60. letech jeho sláva upadla, ale na výsluní se vrátil jako Vito Corleone v eposu Kmotr. Když v 90. letech jeho syn Christian zastřelil partnera své sestry Cheyenne a ta si pak vzala život, Brando se stáhl z veřejného života.

  
  

  A Streetcar Named Desire (1951) - AI Colorized Scene

  

  60. léta / Jana Brejchová

  Na filmovém plátně se objevila už v dětských letech, ale než zahájila kariéru profesionální filmové herečky, byla od svých čtrnácti do sedmnácti let zaměstnaná jako písařka v kanceláři mlékárenského podniku Laktos. A pak se její kariéra doslova rozjela. Stala se nejen českou, ale doslova evropskou hvězdou, která hrála i v německých filmech, a kam se hnula, tam byli fotografové. Její první manžel Miloš Forman s úsměvem na ta léta vzpomínal: „Na festivalu v Benátkách se jí novináři ptali, kolik má pokojů a jakými květinami si ráda zdobí byt. Přitom ona tehdy bydlela v neuvěřitelné díře a já v podnájmu, kam návštěvy po šesté hodině večer vůbec nesměly.“

  60. léta / Steve McQueen

  Jeho otec byl pilotem-kaskadérem v leteckých cirkusech a byl to právě on, kdo syna přivedl ke sportu a k pokoušení možností při kaskadérských kouscích, které si ve svých filmech dělal zásadně sám. Zároveň byl ale trochu neklidná povaha, a proto, když ve 14 let vstoupil do pouličního gangu, ho matka poslala do Junior Boys Republic, což byl „dům pro problémové chlapce“. Hned poté se McQueen zapsal v roce 1947 do Námořní pěchoty USA, kde sloužil do roku 1950. O sedm let později se zapsal na studia herectví a už v roce 1960 získal roli v nesmrtelné klasice Sedm statečných, která ho katapultovala mezi hvězdy, kterou zůstal až do své předčasné smrti v 50 letech. Naštěstí ještě předtím stačil natočit i film Velký útěk, který vytvořil ikonu také z motorky Triumph.

  
  

  Greatest Hollywood Car Chase of All Time - Bullitt (1968)

  

  
  

  70. léta / Monica Vitti (VLEVO)

  Jen málokterá herečka se může poštěstit tolika talenty jako tahle Italka, která dokázala stejně dobře hrát v dramatech jako v komediích, která psala scénáře, režírovala, produkovala a nikdy neztrácela optimismus a dobrou náladu. Snad proto hrála u těch nejlepších italských režisérů a snad proto uspěla i v anglicky mluvených filmech. V sedmdesátkách nebyl nikdo, kdo by ji neznal, a nebylo muže, který by ji nechtěl. V 80. letech se vědomě začala stahovat z filmového plátna, protože pochopila, že svět už chce zase jiný typ žen. A tak se vrátila k divadlu a také k fotografování. Zemřela předloni na komplikace spojené s Alzheimerovou chorobou.

  70. léta / Alain Delon (VPRAVO)

  Je potřeba tohohle krasavce, jehož sláva sahá přes čtyři desetiletí, představovat nějak zevrubně? Ve své době měl jediného konkurenta, a to Jeana-Paula Belmonda. Na začátku sedmdesátek si spolu zahráli ve filmu Borsalino, ale Delonovo ego špatně neslo Belmondovu popularitu, a tak spolu až do 90. let příliš „nepekli“. Ovšem jak Delon Belmondovi záviděl, tak se později usmířili a stali se z nich věrní přátelé. V té době už žil Delon především z odlesků své někdejší slávy, přece jen málokdo stál o to sledovat odkvétající krásu někdejšího idola. Dnes žije Delon v ústraní, tu a tam vzbudí pozornost komentáři nových poměrů, zatímco se jeho děti poněkud nedůstojně hádají přes média o otcův majetek.

  A Tribute to MONICA VITTI

  

  80. léta / Raquel Welch

  Dlouhé roky si ani diváci, ani kritici nebyli jisti, jestli tahle kráska s mexickými kořeny je jen krásná, nebo i talentovaná. Odpověď jim ale daly přinejmenším dva filmy – Tři mušketýři a Zvíře. V obou prokázala nejen svůj dramatický, ale i komediální talent, a za Tři mušketýry dokonce získala Zlatý globus. Vedle toho ale uspěla také jako podnikatelka v oblasti krásy a zdraví. Nejprve vydala knižní bestseller Raquel Welch Total Beauty and Fitness Program a posléze natočila videa o fitness a józe, která zbořila žebříčky prodejnosti videokazet. Vedle toho také vyráběla paruky se „svým“ charakteristickým účesem, uspěla i se svými šperky a sadou přípravků o pleť.

  
  

  Raquel Welch Total Fitness

  

  80. léta / Richard Gere

  Jakkoliv svou kariéru nastartoval úspěšnými dramatickými rolemi ve filmech Americký gigolo a Nebeské dny, tak největší slávy dosáhl především romantickými komediemi, přičemž Pretty Woman mu vysloužila doslova nesmrtelnou slávu, která přetrvává, i když posledních 15 let se Richard Gere objevuje převážně ve filmech, která nedosahují kvality typické pro jeho začátky. Gerovi ale nejde jen o herectví, svůj vliv dokáže využít i pro bohulibé účely. Dlouhodobě se zasazuje o pomoc bezdomovcům a je propagátorem buddhismu a kvůli svým aktivitám na pomoc Tibetu a přátelství s Dalajlámou má zakázaný vstup do Číny.

  90. léta / Pamela Anderson

  V devadesátých letech nebylo dělnické skříňky, ve které by nebyl její plakát. Stala se sexsymbolem, ikonou. A to jí k tomu stačila jediná role. V seriálu Pobřežní hlídka, kde většinu času stráveného před kamerou byla jen v plavkách, aby co nejvíce ukázala své vnady. Na její obranu je třeba říct, že usilovně stála o to, aby její role měla i nějaký psychologický vývoj, ale producenti to vždycky zamítli. Proto ze seriálu odešla a vše vsadila na úspěch filmu Barb Wire, který ale neuspěl, a její kariéra šla slušně řečeno do kopru. Ničemu nepomohl ani únik jejích milostných hrátek s manželem. Tedy, popularitu měla obrovskou, ale ve filmu už ji nikdo nebral vážně.

  90. léta / Mel Gibson

  Co film, to hit. Smrtonosná zbraň, Statečné srdce, Maverick, Spiknutí, Umučení Krista… ať už jako herec, nebo režisér, na co Mel Gibson sáhl, to se proměnilo ve zlato. Vedl svůj spokojený a příkladný život otce pěti dětí, jeho dlouholeté manželství se dávalo za příklad. Málokdo ale věděl, že má problémy s alkoholem, a tak bylo překvapením, když jednou jeho ženě došla trpělivost a ti dva se rozvedli. Nebyl to pro Gibsona dobrý čas. Pil, několikrát ho chytili opilého za volantem, a když pak na policistu začal křičet antisemitské nadávky a záhy ho jeho mladší partnerka obvinila z domácího násilí, dal od něj Hollywood ruce pryč. Dnes už se Mel Gibson zase pomalu vrací, ale bohužel se potácí většinou v béčkové produkci.

  0. léta / Sharon Stone

  Její legendární scéna přehození nohy přes nohu v erotickém thrilleru Základní instinkt nedala nikomu spát, ale byla by chyba ji považovat za herečku jediné role. O jejím dramatickém talentu svědčí nejen mafiánský epos Casino, ale také dramata Poslední tanec a Zlomené květiny. Jenomže diváci ji odmítali v jiných než smyslných rolích. A protože se Sharon tomuto očekávání vzpírala a nedávala lidu, co po ní chtěl, její kariéra postupem času odumřela. I dnes natáčí film ročně a pustila se i do seriálů, ale diváci na to reagují spíše stylem „Jé, ona tam hraje i Sharon Stone? Ona ještě točí?“.

  
  

  Sharon Stone Monologue - Saturday Night Live

  

  0. léta / George Clooney

  Málokterý herec na svou hereckou kariéru natolik zanevřel jako právě on. Tak dlouho byl vyhlašován za nejvíce sexy muže planety, až mu to začalo lézt krkem, hraní upozadil a začal se věnovat především produkování filmů a jejich režírování. Když není jiného zbytí a nedokáže na ně sehnat peníze, tak se uvolí, že si v nich i zahraje, ale jinak se drží spíše za kamerou. Se střídavými úspěchy sice, ale režie ho prostě naplňuje víc. Dobře ale ví, že kdyby nebyl vidět, tak se na něj zapomene, a tak se čas od času v nějakém filmu přece jen objeví. Nově ho třeba čeká lupičská komedie, kde si zahraje se svým někdejším „Dannyho parťákem“ Bradem Pittem.

  10. léta / Monica Bellucci

  Když jsme v Maximu před časem psali o italských hvězdách filmového plátna, nemohla tam chybět, ale popravdě – chybět nemůže ani tady. Přestože začínala jako modelka, díky čemuž přišla i k jedné ze svých prvních rolí ve filmu Dracula, tak záhy ukázala, jak ji filmová kamera miluje. Pravdou je, že skutečných skvostů zase Monica tolik nenatočila, jmenujme třeba filmy Zvrácený nebo Maléna, v padesáti se dokonce stala nejstarší bondgirl v bondovce Spectre, ale vem to čert – tahle italská diva, to je prostě ztělesnění zázraku, oduševnělosti a nadpozemské krásy.

  10. léta / David Beckham

  Mohli bychom do téhle dekády dát Brada Pitta, Johnnyho Deppa nebo další, ale pravdou je, že nikdo v té době nebyl slavnější, populárnější, obdivovanější a úspěšnější než tenhle britský fotbalista. Stal se nejen nejpopulárnějším fotbalistou té doby (jakkoliv to v jednu dobu neměl v rodné Británii vůbec lehké a bulvár ho dohnal k depresím kvůli jedné prohře, kterou vlastně ani nezavinil), ale také módní ikonou a úspěšným podnikatelem. A přitom si dokázal udržet pověst skromného hocha, kterému sláva nestoupla do hlavy a který žije především pro svou rodinu.

  20. léta Tom Cruise

  Znovu na scéně a znovu dokonalý. Potvrdil svou pozici z druhé poloviny 80. let. Pojďme si říct na rovinu, že pokud je dnes někdo hvězdou, která dokáže přilákat diváky do kin (už 40 let!!!) a která dokáže v šedesáti dělat před kamerou neuvěřitelné kaskadérské kousky, a ještě u toho zatraceně dobře vypadá, tak je to Tom Cruise. Jak se většina jeho bývalých partnerek shodne, nejvíc ze všeho má Tom rád sám sebe, ale na druhou stranu – jeho zapálení pro práci nese své ovoce. Je pravdou, že se na přelomu tisíciletí trochu hledal, ale od té doby, co pokračování Top Gunu utržilo v kinech půldruhé miliardy dolarů, je zase na koni. Poslední týdny se nechal slyšet, že nejspíš druhým dílem sedmé Mission: Impossible skončí s akčními filmy a zkusí poněkud herecky náročnější kousky, ale my v Maximu si myslíme, že mu to nedá a bude po střechách skákat ještě v osmdesáti.

  Pár dalších
  

  James Dean 

  Lino Ventura

  Paul Newman

  Clint Eastwood

  Kabir Bedi

  Pierre Brice

  Omar Shariff

  Olga Schoberová

  Claudia Cardinalle

  Julie Christie

  Twiggy

  Foto: ČTK

  I n z e r c e

• Fingerův minimalismus v Čechách

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Fingerův minimalismus v Čechách*
  

  Herec, kterému se podařilo obstát v mnoha životních a profesních rolích. Pyšný otec, svědomitý herecký kolega a vnímavý umělecký šéf. Kdyby se mě před lety na něj někdo zeptal, zcela jistě bych odpověděla, že je mou platonickou láskou. Dnes, s odstupem času, vnímám Martina Fingera hlavně jako osobnost, která má v českém kulturním rybníčku své právoplatné místo díky své píli a oddanosti, se kterou se věnuje své práci. O herectví, šéfování a snech byl i náš rozhovor.
  

  Text: Sandra Černodrinská

  Č

  ím jste chtěl být jako malý?

  Kriminalistou. A než se mi v hlavě někdy ve třinácti uhnízdila myšlenka, že budu schopný a úspěšný detektiv, tak jsem chtěl být taky kovbojem nebo popelářem.

  Pocházíte ze Šumperka, vracíte se tam rád?

  Ano. A protože se tam dostanu zřídka, nehrozí, že by mi návraty do rodného města zevšedněly. Když se mi povede aspoň jednou za rok na pár dní do Šumperka odjet, je ta návštěva kromě nostalgie a vzpomínek hodně o zpomalení, zklidnění a sbírání energie. Ale zažívám tam i kontrastní pocity. Kdysi to býval můj domov. Žil jsem tam od narození až do osmnácti. Je to pořád to město se spoustou důvěrně známých míst a každé vyvolává mraky vzpomínek a pocitů. Ale zároveň je to město už jiné a já jsem tam jen na návštěvě, tak trochu cizinec.

  Jste pracovně velmi vytížený, máte vůbec čas odpočívat?

  Volného času mám nezdravě málo a nějak se mi pořád nedaří to změnit. Mám v sobě rozpor. Toužím po nicnedělání, chci se jenom válet. Když už to konečně někdy můžu praktikovat, po pár minutách mě začne zneklidňovat pocit, že bych měl jít něco dělat. Odpočívám a vypínám v MHD, i když tam také často pracuji, učím se texty, opakuju texty, čtu texty... Když se zadaří, tak si dám někdy dvacet před večerním představením v divadle. Takovej šlofík mě dokáže trochu nabít.

  Co vás na herecké práci baví nejvíc?

  Hrát si. A dávat fantazii viditelnou podobu.

  Jakou roli byste si zahrál rád?

  Asi akčního hrdinu, který ovšem nakonec stojí na té „správné“ straně. Ale akčňáky jsem už asi prošvihnul.

  A teď naopak… Je něco, co byste nikdy nechtěl hrát? Něco, co byste na 100 % odmítnul?

  Nic mě nenapadá. Možná postelovou scénu s Arnoldem Schwarzeneggerem? I když... Víte, mám rád co nejrozmanitější herecké nabídky. Vzrušující je, když přijde taková, kterou jsem si ani v nejdivočejších snech neuměl představit. A když za to stojí a vezmu ji, posune mě to pak zase někam dál bez ohledu na to, jestli se výsledek takzvaně povedl, nebo nepovedl. O tom, jestli určitou práci přijmu, rozhoduje v danou chvíli hodně věcí. Moje kritéria, zda do něčeho jít, či ne, s postupem času doznávají také určitých změn. Dá se určitě mluvit o štěstí, když je nabídka umělecky cenná a ještě za to dostanete dobře zaplaceno, což se ale v našich luzích a hájích nestává tak často.

  Máte nějaký rituál před svým představením?

  Nejsem moc rituálový typ kromě ranní kávy se zpravodajstvím na ČT24. Před představením je mým nejčastějším „rituálem“ boj s únavou. Kdyby mě mohli vidět diváci v šatně, možná by nevěřili, že ta chodící spící mrtvola jim za chvíli bude rozdávat radost na jevišti. Ale na jevišti ta únava většinou zmizí a po představení jsem probuzený úplně a den může ještě chvíli pokračovat.

  Tvrdí se o vás, že využíváte tzv. úsporného herectví, je to vaše metoda, nebo jste se někým inspiroval?

  Vedli mě k tomu divadelní a filmoví režiséři, kteří v mé kariéře znamenají hodně. Učili mě vlastně, jak v tom být dobrý. Za všechny zmíním jméno Dušan Pařízek. V různých obměnách jsem se ale učil samozřejmě i od jiných, pár jich bylo a také oni pro mě znamenají strašně moc.

  Máte nějakou hereckou noční můru? Kolegové často mluví o tom, že se jim zdálo, že prošvihli představení. Máte to také tak?

  Jeden sen se mi občas v různých variacích vrací. Vyrazím v divadle ze šatny na jeviště a jdu a jdu a jdu, cesta je dlouhá a spletitá jako nějaký labyrint, buď nikde nikdo, nebo potkávám lidi, se kterými se dávám do řeči, zažívám situace, které vůbec nesouvisí s tím divadelním představením. Tu a tam mě napadne, že bych sebou měl hodit, abych svůj výstup stihl. Není to vlastně ani noční můra, jsem v tom snu tak nějak vyrovnaný a fakt, že bych na to jeviště vůbec nedošel, se nezdá nijak tragický. Taky je pravda, že já na to jeviště nikdy nedojdu, protože ten sen vždycky skončí dřív.

  Vaše divadelní kariéra je spjata s Činoherním studiem v Ústí, s pražskou Komedií a nakonec s Činoherním klubem. Je něco, na co zpětně rád vzpomínáte?

  V tom výčtu mých divadelních štací nesmí chybět Národní divadlo, kde jsem začínal, což zní opravdu komicky. Začínal jsem jako totální herecký trouba v Národním divadle. Tam se do té doby s divadelní kariérou spíš končilo, ale já to vzal nějak pozpátku. Zmiňuji to proto, že i když jsem z Národního velmi brzy odešel, rozhodně mám na něj hezké vzpomínky. Potkal jsem tam a viděl při práci herce, které jsem znal z dětství z televize a kina a které jsem nesmírně obdivoval. A najednou jsem s některými z nich hrál. No hrál, ze všech sil jsem se snažil, abych jim to nekazil. Byla to velká škola. Ty další štace sehrály zase jiné úlohy v mé kariéře. Ve všech těch divadlech jsem prožil věci, na které vzpomínám rád. Ale asi dlužno říct, že nejvýš u mě stojí těch deset let v Divadle Komedie. Bezpochyby tam jsem jako herec dospěl.

  Načítáte i audioknihy, mimo jiné. Co vás nejvíc baví na práci s hlasem?

  Když hraju před kamerou nebo na jevišti, divák mě vidí, může toho hodně vyčíst z mých očí, mimiky, tenze celého těla… To posluchač nemůže. V tom je veliké kouzlo rozhlasu, audioknih, je tu prostor pro posluchačovu imaginaci. Já jakožto interpret musím před mikrofonem té posluchačově fantazii trochu pomoct a mám na to jako nástroj pouze svůj hlas. Kolik se mi podaří do projevu vložit jasného sdělení a emocí, o tolik víc emocí a informací posluchač přijme a vstřebá. Ta omezenost, že to vše musíte dát jen do hlasového projevu, je sice náročná, pokud to chcete dělat dobře, ale to prozkoumávání svých možností v této disciplíně mě přitahuje. Když jsem se jako dítě nahrával na kazeťák a pak se poslouchal, byl jsem překvapený, jak zním jinak, než když se slyším zevnitř. Trošku jsem si na to za ta léta zvykl, ale stejně mě pořád často zarazí, nakolik odlišně zní nějaká věta, o které si myslím, že jsem do ní dal takovou a takovou emoci s takovou a takovou intenzitou, a slyšel ji uvnitř hlavy, od věty, která nakonec vyšla ven a dost často je horší.

  Jste otcem dvou dospívajících dcer, jaké to s nimi je? Jste pyšný otec?

  Jsem pyšný, jsou skvělé.

  
  

  Chystáte nějaký nový projekt, ať už v divadle, nebo ve filmu?

  Zkouším v Činoherním klubu v Praze hru autorky a režisérky Beaty Parkanové Milá Evičko, milý Luďku! Hrál jsem už ve třech Beatiných filmech. Za Slovo jsme oba získali ocenění na filmovém festivalu v Karlových Varech v hlavní soutěži. Naše současná spolupráce v Činoherním klubu je zároveň Beatiným debutem jako divadelní režisérky. Spolu se mnou s ní ještě zkouší Daniela Kolářová, Lucie Žáčková a Romana Widenková. Budeme mít premiéru 23. března a po ní hned začnu zkoušet Gogolovy Hráče. Inscenace této hry byla kdysi v Činoherním klubu vyhlášená, hráli v ní všichni ti slavní činoheráčtí bardové. Moc se na to těším a tak nějak v kostech cítím, že bychom si s dalšími hereckými kolegy mohli užít hodně srandy.

  Co se týká práce před kamerou, stále průběžně natáčím seriál Ulice. Jinou filmovací práci jsem poslední rok a půl kvůli vytíženosti musel odmítat. Tato etapa už mi ale končí, opět nabídky přijímám a už se rýsují první projekty, o kterých ale nahlas zatím mluvit nebudu. Když k tomu všemu připočtu sem tam nějakou audioknihu nebo rozhlas, odpověď na vaši otázku je jednoduchá: ano, chystám několik projektů.

  Jak často se vám stane, že vás někdo pozná na ulici? A je vám to nepříjemné?

  Stává se to poměrně často. Jiné je to samozřejmě v Praze a jiné mimo ni, kde pro lidi bývá větší vzrušení, když potkají naživo někoho, koho znají z televize. Záleží na citlivosti těch, kteří mě oslovují, jestli je mi to příjemné, nebo není. Sám jsem spíš introvert, takže se vždycky musím trochu hecnout, abych těch pár okamžiků zvládnul tak, aby si o mně nemysleli, že jsem se s nimi nechtěl vyfotit nebo pozdravit. A aby z toho třeba nevyvozovali, že jsem nafoukaný. Což fakt nejsem.

  Už třetí sezónu zastáváte post uměleckého šéfa v pražském Činoherním klubu, kam jste přišel původně jako herec. Změnily se nějak vaše vztahy s kolegy z divadla od té doby, co zastáváte tuhle funkci?

  S některými ano, s většinou ne. Bylo by to zlé, kdyby to došlo tak daleko, že když vejdu, v šatně všichni ztichnou. Snažím se, aby se tohle nikdy nestalo. Ale asi bych lhal, kdybych tvrdil, že je to stejné jako před mým šéfováním. Já za sebe jsem pořád ten samý člověk jako předtím a s lidmi, se kterými jsem se kamarádil před funkcí, se kamarádím dál. S jinými se snažím udržovat profesionální komunikaci a nabádám je neustále, aby se mnou mluvili o tom, co se jim nelíbí. Ne vždycky to ale vychází, najdou se i takoví, kteří mi do očí neřeknou nic, ale za mými zády šíří svoji nespokojenost a kritiku. Lidi jsou holt různý.

  Určitě vám do divadla jako uměleckému šéfovi píšou absolventi herectví hledající práci. Co byste dneska mladým „skorohercům“ poradil? Jak uspět? Existuje vůbec nějaký klíč?

  Píše jich opravdu dost a já jim musím odpovídat pořád totéž – momentálně v Činoherním klubu herecký soubor nedoplňujeme. Ten klíč hledá každý z nás a každý trochu jinak a taky něco jiného každý z nás dostane. Dát se na hereckou dráhu v České republice znamená, že budete – a v divadle obzvlášť – pracovat a pracovat a pracovat. Když tedy budete mít štěstí, že vám tu práci někdo nabídne. Ale peněz za to moc mít nebudete, pokud vás nepotká další štěstí a vy si nepřivyděláte ještě na dalších frontách. Ale to se povede jen zlomku z nás. Ovšem zároveň je důležité mít pořád na paměti, že naše práce není jen o prostém vydělávání na obživu – to je pro mnohé herce a herečky problém, ač opravdu makají a skoro se nezastaví. Ale ta práce tak trochu není jenom práce, není to obyčejná práce, nemůže ji dělat každý. Je to sakramentsky neobyčejné a krásné povolání. Díky němu se každý den dotýkáme kromě všedních materiálních věcí také vesmíru, duše, boha, tajemství, neviditelna a hodnotových principů, které nám v dnešním světě tak nějak chybí. Když jsem unavený a začnu o sobě a své práci pochybovat, myslím na to, jaké mám štěstí, že dělám to, co dělám. Vážím si toho a jsem vděčný. A jak uspět? Každý má to měřítko úspěchu a vůbec představy o tom, co je to úspěch, jiné. Někdo má rád slávu a peníze, někdo má rád tu práci samu o sobě a to mu vlastně stačí. A ano, pak jsou pořád ještě mezi námi takoví blázni, pro které je to alfa a omega,  a zaplaťpánbůh za ně. Mezi těmito dvěma póly se všichni v naší branži pohybují. Pro mě je vždycky jeden z těch největších úspěchů, když zažiju krásnou zkoušku v divadle, kdy z toho počátečního „nic“ něco vzniká, kdy se klube na svět nová inscenace. Ten hezký pocit, že jsme ten den něco nového objevili nebo že ta nová rodící se postava ve mně se už začala probouzet a já si s ní můžu hrát, je asi nejvíc.

  Úplně na závěr mi prozraďte, jaká je Fingerova představa ideálního dne.

  Aby vyšlo sluníčko a pak zase zapadlo. m

  Foto: ČTK

  Martin Finger

  Patří mezi nejobsazovanější a nejlepší herce své generace. Jak už bylo řečeno v rozhovoru, svou kariéru započal v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, odkud se pak dostal do Prahy. Filmoví diváci ho mohli poprvé výrazněji zaregistrovat v thrilleru Pouta v roce 2009 a od té doby hrál v 28 filmech a 24 seriálech, jako jsou Ulice, Bohéma, Herec nebo Devadesátky.

  
  

  
  

  V herectví jsem se našel, ale trvalo to. Byl jsem strašně dřevěnej herec, směje se Martin Finger

  

• Tussirex

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Dovolenkářův průvodce po možnostech

  dovolená

  d o v o l e n á

  Dovolenkářův průvodce po možnostech

  Před Vánoci všichni padáme na pusu či ústa – podle toho, co kdo v tom shonu zrovna máme po ruce. A když tohle období přežijeme, tak se před námi zase začne pomalu už rýsovat léto a s ním varianty rodinné dovolené. Přinášíme několik postřehů, které vám mohou cestu k volnému létu usnadnit. Na samotné plánování totiž není nikdy brzy.
  

  text: Sandra Černodrinská

  A

  ť už jste vyznavači poklidné plážové dovolené, nebo spíše toužíte po aktivním odpočinku, je v první řadě asi potřeba vyřešit termín dovolené se zaměstnavatelem. Někteří nahlašují přesná data už v lednu, aby si tak pojistili, že to volno skutečně budou mít a že se přinejmenším termínově uskuteční podle jejich představ. Samozřejmě se všechno nemusí řešit už v lednu – ze svého dovolenkového penza můžete vyrobit několik menších. K jejich prodloužení se dají využít také státní svátky a víkendy.

  Ať už jste vyznavači poklidné plážové dovolené, nebo spíše toužíte po aktivním odpočinku, je v první řadě asi potřeba vyřešit termín dovolené se zaměstnavatelem. Někteří nahlašují přesná data už v lednu, aby si tak pojistili, že to volno skutečně budou mít a že se přinejmenším termínově uskuteční podle jejich představ. Samozřejmě se všechno nemusí řešit už v lednu – ze svého dovolenkového penza můžete vyrobit několik menších. K jejich prodloužení se dají využít také státní svátky a víkendy.

  Už samotná pevnější představa a zaměření se na určitý cíl je úspěch. Čím víc se blíží odjezd, tím větší míváme obavy. Z covidu, neštovic u dětí nebo tchyně v nesnázích. Já sama si většinou do poslední chvíle nechci připustit, že někam pojedeme, protože mám pak pocit, že stoprocentně přivolám něco, co mi v tom odjezdu zabrání. Při tom všem bychom neměli také zapomínat na to, co je potřeba udělat, abychom si mohli v klidu odpočinout na pláži a nemuseli se pak starat o to, kdo nám zalije kytky. Takže určitě nezapomeňme:

  ● delegovat na někoho zalévání vašich pokojových rostlin,

  ● domácím mazlíčkům zajistit kvalitní hlídání.

  K tématu domácích mazlíčků se váže jedna kuriózní historka. Má známá odjela na měsíc k moři do Řecka. Je velkou milovnicí zvířat, takže nepřicházelo v úvahu, že by svého pejska dala někomu hlídat, natož na celý měsíc. Ovšem kdysi darem dostala akvarijní rybku – beta bojovnici. Takovéto dary sice nepatří mezi její oblíbené, ale co už, o rybu se svědomitě starala po dobu dvou let. Převoz šplouchajícího akvária s rybou do horkého Řecka se ale vymykalo i jejímu všeobjímajícímu a láskyplnému vztahu k němým tvářím. A tak se domluvila se svojí babičkou, že Rybáka, tak se frajer jmenoval, nechá po dobu svého volna u ní. V podstatě obden si s babi volaly, jestli je vše ok, a ono bylo. Až do posledního dne jejího návratu do vlasti. Babička volala, že Rybáka našla bříškem nahoru a že už je to definitivní. Bylo to smutné, ale shodly se na tom, že měl hezký život a že až se ta známá vrátí, tak ho pohřbí.

  O dva dny později už byla zpět a vydala se za babičkou ve věci pohřbu toho nebohého tvora. Babička jí něco přinesla v ubrousku, ale řekla jí, ať se na to radši nedívá, že by bylo hezké, aby jí zůstaly pěkné vzpomínky. Otevřela ubrousek a tam bylo torzo tělíčka. V podstatě by za to šlo dosadit téměř kteroukoliv jinou akvarijní rybku. Té známé to bylo divné, a tak na babičku udeřila, ať jí řekne, co přesně se stalo. No a z ní vypadlo, že aby Rybáka důstojně odevzdali zemi, tak ho dala na ubrousek na parapet, aby se trochu vysušil. Jenže zafoukal vítr a on skončil pod oknem na záhonu s fialkami. Tak babička šla ven, aby ho z těch květin vyndala, jenže jí doprovázel i její „jorkšír“ Fík, který rybu okamžitě vyčuchal a pokusil se ji schramstnout. A protože to už byl takový nerudný psí děda, tak ji za žádnou cenu nechtěl pustit. Ve finále se to sice podařilo, ale to až poté, co s babi vyšli zpět nahoru a ona mu nabídla kus buřtu jako kompenzaci za rybu. To ho obměkčilo a vydávil zbytek toho kdysi krásného Rybáka. Od té doby kamarádce už nic kromě pejsků přes práh nesmí.

  
  

  Zabalit si:

  ● kartáček na zuby, pastu

  ● hřeben

  ● ručník

  ● spodní prádlo

  ● doklady

  ● léky

  ● knížku

  ● dobrou náladu

  
  

  To bych řekla, že bude takový malý seznam základních ingrediencí, které dávají dohromady poměrně slušný základ pro dovolenou. Až na doklady a některé léky se dá všechno sehnat, takže pokud na některý z bodů zapomenete, dá se slušně improvizovat. S tou dobrou náladou to někdy bývá trochu složité, ale tam zas často platí, že co si neuděláte sami, nemáte.

   Souvisí s tím samozřejmě i pečlivý výběr lidí, kteří s vámi tu dovolenou budou sdílet. A také způsob, jakým si ji hodláte užít. Jedna z možností je se vydat někam tzv. na blind, tedy bez úplně přesného itineráře s možností spát každý večer někde jinde – třeba i na pláži, pod stanem apod. To ovšem ne vždy a ne všem vyhovuje. Pokud nejste takové povahy, můžete si v některých cestovních kancelářích sjednat za ne úplně malý peníz poradce, který vám připraví dovolenou na míru. Vypracuje vám podle vašich požadavků přesný itinerář a vy tak budete vědět o každém dni, který má přijít, kde a co budete přesně dělat.

  Hotelů existuje nepřeberné množství, ale několik z nich mě zaujalo. Například ve Finsku můžete za polárním kruhem zažít pobyt v iglú. Ta jsou opravdu z ledu, ale navíc s plexisklovou střechou, takže máte možnost před spaním pozorovat hvězdnou oblohu. A zima vám nebude, iglú jsou vytápěna ústředním topením. V Peru si zase můžete zaplatit hotel v korunách stromů a pozorovat flóru i faunu. Podmořským světem se zase můžete kochat z podvodního hotelu na Fidži. Jen si připravte peněženky, týden vás tam vyjde zhruba na půl milionu korun. O poznání levněji vychází noc v čínských kapslových hotelích. Ovšem to není nic pro klaustrofobiky, velikost jednoho takového pokoje je 2 × 1 × 1,2 metru. Přesto tu najdete skříňku na šaty, televizor a malý hasicí přístroj pro mimořádné události. Myslím, že pro urostlé Evropany by mohl být krapet problém se tam vejít. V Bostonu si zase můžete užít dovolenou v bývalé nejpřísnější věznici a v Německu je ochotno vás uvítat ubytování v odpadním potrubí. Paradoxně tu ale chybí toaleta. Na WC musíte mimo ubikaci.

  Pokud ale hledáte něco zajímavého lokálního, tak i u nás mají hoteliéři co nabídnout. Líbánky můžete strávit třeba v Žižkovské věži, protože tam zaručeně budete úplně sami. Mají tu totiž jen jeden jediný pokoj, víc se jich tam zkrátka nevejde. U Litoměřic zase stojí hotel vytvořený z plechových kontejnerů. Velkou oblibu u nás také zažívá tzv. glamping, pocházející ze slov glamorous – půvabný, okouzlující – a camping. Jedná se tedy o luxusní ubytování v přírodě. Existují neuvěřitelně krásně vybavené stany či architektonicky zajímavé chatky na břehu malebného rybníku anebo karavany uprostřed lesů s finskou saunou a venkovní koupelí. Málokdo ví, že glamping vznikl již v 19. století, kdy si bohatí šlechtici pro svůj pobyt v přírodě zřizovali přepychové stany.

  Vrchol v oblasti cestovního ruchu také zažívá touha po extrémních zážitcích. Například ve Walesu je možnost si vyzkoušet nejrychlejší lanový skluz nad zatopeným lomem, a to rychlostí až 160 km/h. Někteří lidé zase prahnou po tajemných místech – hitem byl ještě nedávno Černobyl, kam se teď samozřejmě nikdo moc nehrne, ale také například Brána do pekla v Turkmenistánu. Kdo potřebuje zažít extrémní teploty, pak má šanci navštívit vesnici Ojmjakon v Rusku (takže vlastně bude třeba počkat si na čas, až jeden diktátor zmoudří), kde je zaznamenán světový rekord – a to minus 71 stupňů Celsia. Stalo se tak v roce 1926. Ale nezoufejme, průměrná teplota tam dělá „jen“ minus 50. Oproti tomu se pořádně zapotíte výletem do Údolí smrti ve Spojených státech. Tam se rtuť teploměru běžně drží na 57 stupních. Ve Spojených státech také existuje agentura, která se specializuje na tornáda. V tzv.  Tornado Alley se z vás mohou stát profesionální lovci tohoto neuvěřitelného přírodního jevu. A třeba zavěšen na skále může člověk spát v celé Evropě. Z mého pohledu jsou takové zážitky velmi na hraně, určitě bych doporučila se před cestou pojistit.

  Ať už se ale rozhodnete pro cokoliv, tak se hlavně snažte si to užít. Podle psychologických studií je člověk schopný kvalitně vypnout až po osmi dnech strávených mimo domov. Ne vždycky se ale podaří mít takový čas v celku, a proto je nutné nastavit si základní pravidla pro co nejlepší odpočinek. Zaprvé je potřeba si říct, že se bez vás v práci obejdou a že není potřeba mít neustále všechno pod kontrolou. Vaši kolegové vás pak zcela jistě ocení za důvěru, kterou jim dáváte (pokud to nevyužijí k tomu, aby vás o vaše křeslo připravili). Nastavte si v telefonu/tabletu apod. režim „dovolená“ tak, že vám budou chodit jen nezbytně nutné e-maily (od nezbytně důležitých lidí) a vy je budete vyřizovat, jen pokud to bude opravdu neodkladné. Zadruhé si dejte detox od sociálních sítí. Není nutné zásobovat Instagram fotkami z pláže, restaurace, hotelového pokoje a výletu do města. Jistě zpětně oceníte, že jste v těch daných momentech nebyli přilepení nosem na telefonu, ale byli jste tam „teď a tady“.

  Pokud se pohybujete na slunci, namažte se. Není asi nic nepříjemnějšího než se první den spálit a zbytek dovolené trávit hledáním kvalitního stínu. Nepijte nápoje s ledem, led bývá z kohoutkové vody a ta může být v některých destinacích náročnější pro naše středoevropské trávení. I když vám bude vedro, pamatujte, že za hlavu v toaletě to nestojí.

  Co za to stojí a co už ne – to je věc, kterou se často zabývají cestovní kanceláře. Nespokojenost zákazníků může být dána nejrůznějšími důvody. Dočetla jsem se, že někteří chtěli vrátit peníze kvůli špatnému počasí nebo velkým vlnám. Jiná zákaznice zas reklamovala zájezd s tím, že měla pod postelí ještěrku a nemohla tak spát. Oproti tomu jinému páru vadilo, že opravář v Itálii mluvil jen italsky.

  A co takhle si pořídit nějaký malý ostrov někde daleko od civilizace a užívat si soukromí? Své o tom ví i jeden z nejznámějších iluzionistů všech dob David Copperfield. S celkovým majetkem kolem 865 milionů dolarů taková koupě není nemožná.  Jeho vlastní ostrov o rozloze přes 60 hektarů Musha Cay na Bahamách pojme celkem 24 lidí. Jedna noc tam pak vyjde na 37 500 amerických dolarů. Marlon Brando měl zase krásnou vizi spojení luxusu s udržitelností. Podařilo se mu to na ostrově Tetiaroa ve Francouzské Polynésii. Štafetu v hoteliérství přebral po otci jeho syn Simon. V luxusním letovisku „Brando Resort“ se hosté svou útratou podílejí na vědeckých výzkumech a ochraně přírody. Jedna noc se pohybuje mezi 4 až 11 tisíci dolary (v přepočtu 100–375 tisíc korun).

  Prý ze všeho nejlepší je ta dovolená, kterou zažije většina populace. Rodičovská. Tam nejenže má člověk vystaráno o spoustu extrémních zážitků, a to klidně v jeden den, ale také zjistí, že k odpočinku nepotřebujete ostrov, ani ekologickou dřevostavbu v lese, ale bohatě postačí, když čeká na poště a v ruce má lístek s naprosto absurdním pořadovým číslem a ví, že má aspoň půl hodinku k dobru. Taková dovolená ale není pro slabé povahy – pamatujte na to a mějte v takových případech po ruce itinerář. Ke konci dne je totiž šance, že si řeknete: „Tak aspoň jsem to zkusil/a.“ m

   Boston hotel

  Brána do pekla Turkmenistán

  Údolí smrti USA

  Tornado

  Foto: Adobe Stock

• Úvodník

  DIA svět

  Vstoupit do DIA klubu

  
  

  Úvodník

  
  

  
  

  Milé čtenářky / Milí čtenáři,

  čím to, že když se oteplí a začne víc svítit sluníčko, cítíme se o tolik lépe než v zimě? Z velké části za to mohou biologické hodiny. Člověk sice není medvěd, aby se na jaře probudil ze zimního spánku, ale i naše životní pochody řídí geneticky podmíněný cyklus.

  Živé organismy však fungují různě nejen v průběhu celého roku, ale zejména cirkadiánně – podle času v rámci plus minus jednoho dne. Že biologický rytmus není jen ezoterický výmysl, potvrzuje fakt, že za výzkum v oblasti chronobiologie byla dokonce v roce 2017 udělena Nobelova cena.

  Vnitřní hodiny člověka určují, kdy je nejvhodnější doba pro fyzickou aktivitu, kdy pro spánek či příjem potravy. Toto základní nastavení je pro člověka jako živočišný druh v zásadě určující a jeho pravidelné „přenastavování“ obvykle vede ke zdravotním problémům. Diabetes bývá jedním z nich.  
  

  Lidé, kteří chodí později spát a později se probouzejí, jsou podle vědců vystaveni většímu riziku, že se u nich vyvine diabetes. Večerní chronotyp „sova“ je spojen s 19% zvýšením rizika cukrovky 2. typu. Sovy však kromě ponocování také častěji tíhnou k celkově nezdravému životnímu stylu (kouření, konzumace alkoholu, přejídání a nedostatek pohybu), což v úhrnu bohužel vede k strmému nárůstu rizika rozvoje diabetu na 72 %.  

  Problém představuje také načasování doby jídla, které hraje klíčovou roli v regulaci cirkadiánních rytmů a v kontrole hladiny glukózy, tuků a inzulinu. 

  V rámci loňské studie realizované organizací ISGlobal, která trvala sedm let a zúčastnilo se jí více než 100 tisíc dospělých osob, vědci zkoumali souvislost mezi frekvencí a dobou jídla a výskytem diabetu 2. typu. Zjistili, že těm, kdo snídají později než v devět ráno, hrozí o 59 % vyšší riziko vzniku diabetu 2. typu než jedincům, kteří se nasnídají už před osmou. Správná snídaně s obsahem potravin s nízkým glykemickým indexem pomáhá předcházet výkyvům glykemie nejen v ranních hodinách, ale někdy i po obědě.

  Stejný význam má i vhodný čas večeře. Výzkum totiž dále zjistil vyšší riziko cukrovky u účastníků, kteří jedí až po 22. hodině. U osob, které jedí častěji (asi pětkrát denně), je naopak výskyt diabetu 2. typu nižší. Menší frekvence jídel, tedy delší doba hladovění, byla spojena s nižším rizikem diabetu pouze u těch, kdo časně snídali (před 8. hodinou ranní) a časně večeřeli. Výsledky studie tak naznačují, že první jídlo před osmou hodinou ranní a poslední jídlo před sedmou hodinou večerní může přispět ke snížení výskytu diabetu 2. typu, a dokonce k výraznému zlepšení kontroly tohoto onemocnění.

  Pravidelnost ve stravování a vůbec v celkovém způsobu života prospívá všem a zejména u diabetiků je zásadní. Využijme proto „biologického jara” (což je skutečně odborný termín) spojeného s přívalem nové přírodní energie k nastartování zdravějších návyků. 

  
  

  PhDr. Zuzana Selementová
  

• Stoptussin

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Pečujeme o zdraví + Rozhýbejte se

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Pečujeme

  o ZDRAVÍ 

  
  

  
  

  MODERNÍ SPOLEČNOST pozvolna stírá všechny rozdíly mezi dnem a nocí, ročními obdobími, sezonními potravinami i klimatickými podněty. S tím souvisí nepravidelné stravování, nedostatek pohybu, nevhodný výběr stále dostupného jídla a celkově nezdravý způsob života. Výsledkem jsou civilizační choroby, mezi nimiž cukrovka 2. typu patří k nejzávažnějším.

  Toto onemocnění je označováno za epidemii 21. století, počty pacientů totiž celosvětově strmě rostou. Jen v ČR je asi milion sto tisíc osob, které mají cukrovku nebo k ní směřují. O to větší pozornost vzbuzují léčiva, která dokáží s diabetem efektivně bojovat. O účinku léků ze skupiny GLP-1 se v poslední době dozvěděli i ti, kdo cukrovkou netrpí – staly se doslova hubnoucím hitem. 

  I když tyto medikamenty skutečně přinášejí rychlý úbytek váhy, jejich primárním určením je léčba diabetu. Ovlivňují slinivku, aby vyrobila větší množství inzulinu, když je třeba, a zároveň potlačují uvolňování uloženého cukru z jater. Podporují tím přirozené schopnosti organismu regulovat hladinu cukru v krvi a chuť k jídlu a současně působí v té části mozku, která řídí chuť k jídlu a příjem potravy.

  Tím ale jejich prospěšnost zdaleka nekončí. Dále totiž působí jako ochrana kardiovaskulární soustavy tím, že brání rozvoji aterosklerózy, snižují krevní tlak i koncentraci tuků v krvi. Jak ale prokázaly aktuální studie, rozsah jejich protektivního působení je ještě širší. GLP-1 pomáhají i proti rakovině tím, že obnovují u speciálních imunitních buněk (NK buněk, tzv. „přirozených zabíječů“) schopnost ničit rakovinné buňky, která byla poškozena v důsledku obezity. Například u pacientů, kteří dostávali GLP-1 RA ke kontrole diabetu, byla pravděpodobnost vzniku rakoviny tlustého střeva během sledovaného období o 44 % nižší než u osob, které dostávaly inzulin. 

  Ale ani skvělé výsledky pokroku medicíny v podobě nových léků nemohou zachránit všechno. Zásadní zůstává změna životního stylu se zdravým jídelníčkem, dostatkem pohybu, ale i odpočinku, a celkově pravidelným režimem. Tato část léčby je už opravdu jen na nás…

  Dr. Max Hladina cukru bylinná směs *

  
  

  Koupit zde

   * Doplněk stravy

  
  

  rozhýbejte se! 

  
  

  
  

  TAIČI, správně tchaj-ťi čchüan, připomíná vznosný pomalý balet, i názvy jednotlivých pohybů jsou poetické: navíjení hedvábného vlákna, vystoupání na koně či k sedmi hvězdám Velkého vozu. 

  ŘJde však původně o dávné bojové umění, kterého si dnes lidé cení hlavně jako cvičení s mimořádnými benefity pro celkové zdraví. Navíc je vhodné i pro méně zdatné, protože není nijak náročné na rychlost, ohebnost ani vytrvalost. 

  Jeho pozvolné plynulé pohyby a otáčky však dokážou postupně protáhnout v těle každý sval i kloub. Přitom stimulují činnost vnitřních orgánů, pomáhají k optimalizaci látkové výměny, zlepšují srdeční a dechové funkce, přispívají ke snížení cholesterolu a zároveň zabraňují řídnutí kostí. Ti, kdo taiči vyzkoušeli, tvrdí, že cvičení je energie nezbavuje, naopak ji dodává. Jako ostatní východní umění totiž pracuje s energetickými drahami v souladu s principy taoistické filozofie. 

  Pomáhá tak zklidnit i psychiku, a dokonce bylo prokázáno, že pravidelné cvičení taiči přispívá ke zpomalení úbytku kognitivních funkcí. Tím je velmi prospěšné při cukrovce, protože diabetes 2. typu je často doprovázen mírnou formou kognitivní poruchy, odlišnou od poklesu kognitivních funkcí souvisejících s věkem. Tento účinek byl podle studie dokonce vyšší než u chůze. Důvodem je zřejmě důraz na průběžné učení prostřednictvím neustálého zapamatovávání a zdokonalování pozic a pohybů. Přináší také zlepšené prokrvení a okysličení organismu, vyvolané speciálním systémem vědomého dýchání, který je pro taiči nezbytný. Proto je vhodné cvičit i v přírodě na čerstvém vzduchu, který jeho blahodárné účinky ještě posílí. Takže – ideální cvičení na jaro je jasné!

  
  

  
  

• Vaříme + Přírodní lékárna + Osmisměrka

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Vaříme

  
  

  
  

  CHYSTÁME POHOŠTĚNÍ
  

  Velikonoce se sluší přivítat také slavnostní tabulí s tradičními pokrmy, která i svým barevným vyzněním připomene, že jde o svátky jara. Chybět nesmí pečené kuřátko, nádivka a samozřejmě beránek, i když ve zdravější verzi. Použitá zelenina doplní svěží jarní barvy – nezapomeňte si k hlavnímu chodu udělat i zelený listový salát! – a akcentuje i vaši oblíbenou výzdobu velikonoční tabule. Inspirujte se naším celým menu od předkrmu až po moučník.
  

  Koktejl à la humr
  

  Ingredience:

  5 středních mrkví, 

  ½ velkého celeru, 

  1 lžíce majonézy, 

  kelímek bílého řeckého jogurtu, 

  2 vejce, 

  sůl a pepř podle chuti

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Mrkev, celer i uvařená vejce oloupeme a nastrouháme najemno. Přidáme majonézu, řecký jogurt, osolíme a opepříme, možné je i zakápnout citronovou šťávou. Podáváme ve skleničkách jako koktejl.

  
  

  Kuře a nádivka
  

  Ingredience:

  1 kuře, 

  3 syrová vejce, 

  5 rohlíků, 

  1 dl mléka, 

  2 jarní naťové zelené cibulky, 

  lžička oregana, 

  po hrsti čerstvé nasekané petrželky a pažitky a pokud možno co nejvíc nasekaných lístků kopřiv, 

  3 lžíce másla, 

  pepř a sůl, muškátový květ

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Do většího pekáče dáme péct osolené kuře se lžící másla. Pak nakrájíme rohlíky na kostky, pokropíme mlékem a rozpuštěným máslem a necháme nasáknout. V míse je pak promícháme s nasekanou cibulkou a vejci. Přidáme petrželku, pažitku, kopřivové listy, špetku muškátu, pepř a sůl a lehce prohněteme. Vytvoříme malé bochánky, obalíme je ve strouhance a po půl hodině pečení kuřete přidáme k masu. Po dalších cca 30 minut podléváme a dopékáme. Pokrm se obejde bez další přílohy, ale křupavý salátek se hodí!

  
  

  Perníkový velikonoční beránek  
  

  Ingredience:

  150 g polohrubé mouky (může být celozrnná, špaldová, pohanková nebo kokosová či mandlová), 

  150 g mletých ořechů, 

  1 Sorbit, 

  1 lžíce dia sirupu (např. čekankový), 

  prášek do perníku, 

  2 vejce, 

  1 lžička kakaa, 

  2 lžíce oleje, 

  ¼ l mléka

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Vejce vyšleháme s olejem, sirupem a sladidlem, po částech přidáme mouku s práškem do perníku, kakao a ořechy. Těsto vlijeme do důkladně vymazané a vysypané formy, vložíme do vyhřáté trouby a pečeme na 180 0C asi 45 minut. Vyklopíme až po vychladnutí!

  
  

  Přírodní

  PRODUKTY

  
  

  
  

  Jablko je ovocem hříchu, ale hřešit s ním se vyplatí – je to vlastně malá lékárnička v kapesním balení. 

  Jablka se skládají až z 30 % z pektinu – vlákniny, která nám chybí pro zdravé zažívání a prevenci rakoviny střev a zároveň přispívá k hubnutí i pěkné pleti. Vláknina také stabilizuje hladinu cukru v krvi, čímž prospívá srdci, cévám a krevnímu oběhu.

  Jablka obsahují množství vitaminů, především vitaminu C. S dobou skladování se jeho obsah snižuje, ale pořád stojí za to. Hlavní síla jablek však spočívá v antioxidantech, které mají velký podíl na likvidaci nebezpečných látek v těle.

  Z jablečných antioxidantů je cenný zejména quercetin. Nejvíc ho obsahují slupky, a to především u červených jablek. Takže: neloupat! Samozřejmě jen ti, kdo nemají na jablečné slupky alergii. Velké množství antioxidantů – polyfenolů či flavonoidů (případně látek, z nichž polyfenoly trávením vznikají) – však v sobě mají všechny tyto kulaté a šťavnaté plody bez ohledu na barvu.

  Zkusit můžete i jablečný ocet, který přispívá k regulaci hladiny cukru v krvi. V jedné lžičce spolknete i významné množství vitaminů C a B a kyseliny listové, které působí proti infekcím. Navíc má pověst účinného prostředku na hubnutí. 

  
  

  Dr. Max Jablečný ocet *

  
  

  Koupit zde

  Dr. Max Kyselina listová *
  

  
  

  Koupit zde

  Dr. Max Systenzym *
  

  
  

  Koupit zde

   * Doplňky stravy

  
  

  osmisměrka

  
  

  
  

  Pro milovníky luštění máme jako vždy připravenou osmisměrku. Pět šťastlivců, kteří nám pošlou správné řešení, se tentokrát může těšit na produkt Dr. Max Magnesium B6 Premium 100 mg 50 tbl., který přináší organickou formu hořčíku pro lepší vstřebávání v organismu, obohacenou o vitamin B6, a k tomu Dr. Max Coenzyme Q10 60 mg 60 kapslí obsahující kombinaci koenzymu Q10 a vitaminu B1 (thiamin), jenž pomáhá uchovat vaše srdce zdravé a je důležitý pro energetický metabolismus.

  Dr. Max Magnesium B6 Premium *
  

  
  

  Koupit zde

  Dr. Max Coenzyme Q10 *
  

  
  

  Koupit zde

   * Doplňky stravy

  SOUTĚŽNÍ OSMISMĚRKU NALEZNETE V TIŠTĚNÉM MAXIMU, který dostanete v každé lékárně zdarma 

  Tajenku zašlete na redakce@drmax.cz nejpozději do 31. dubna 2024. 

  Přejeme hodně štěstí!

  Do soutěže přijímáme pouze odpovědi zaslané na e-mail.
  

• Imodium Plus

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Marek Herman: Ženeme děti do pastí

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Marek Herman

  Ženeme děti do pastí
  

  Mluvit dnes o výchově dětí představuje tanec na žhavých kamenech. Všichni mají názor na to, co by se mělo a nemělo dělat, a nezřídka jde skutečně o nebezpečný extrémismus. Ale co když to, co by mělo děti chránit, je naopak znejišťuje? Co když přílišná rodičovská „demokracie“ vhání děti do nebezpečné pasti? O tom jsme si velmi otevřeně povídali s pedagogem a spisovatelem Markem Hermanem.
  

  Text: David Laňka
  

  M

  ám pocit, jako by se v dnešní době, kdy se většina západního světa snaží „žít správně“, přestalo naslouchat vlastní intuici, a především mladší ročníky hledají něco, čemu já říkám návody na život. Přitom každý z nás je jiný, na nic, co se týče lidí, pocitů, emocí, zkušeností, neexistují univerzální rady. Kam se podle vás ten prostý selský rozum vytrácí?

  Selský rozum mizí pod nánosem hromady zbytečných informací, které na nás útočí ze všech stran. Ten informační balast je hrozivý. V jednom kuse se vás pořád někdo snaží o něčem přesvědčit: 12 kroků ke šťastnému životu, 5 nejčastějších chyb, které ve vztazích děláme, jak zhubnout deset kilo za deset dní... A v té záplavě se můžete snadno utopit. A zapomenout, že existuje něco jako vnitřní hlas. Že je dobré mu naslouchat. A že je to dokonce to nejdůležitější, co v životě máte.

  Kdy ho vlastně přestáváme slyšet? A je těžké ho opětovně najít? Není k tomu dokonce nezbytná nějaká „řada nešťastných příhod“?

  Když se tak nad tím zamyslíte, tak vlastně opravdu každý, koho potkáte, se vás snaží přesvědčit o tom, co si máte myslet a co máte dělat. A vy tomu víc anebo míň podléháte. K tomu prvnímu hlubokému ovlivňování dochází hlavně do tří let našeho věku. To je obrovský vliv: výchova. Když přijdeme na svět, ostatní nás učí, co a jak máme dělat, kdy to máme dělat. A hlavně nás učí, co si máme myslet o sobě a o světě. A vy to porovnáváte s tím, jak byste to ideálně chtěl, výsledek je ten hlas ve vaší hlavě. Čím lepší výchovu máte, tím více jste napojený „na sebe“, umíte mluvit sám se sebou, zároveň ale umíte vyjít s ostatními. Ideální stav. Hodně lidí ale začne spíše věřit tomu, co chtějí ostatní. Ten tlak zvenčí vás prostě zválcuje. Takže začnete třeba věřit tomu, že aby vás ostatní mohli mít rádi, musíte naplno pracovat. Nebo že jednou za rok nutně potřebujete jet k moři, jinak je váš život o ničem. Nebo že když si hned něco nekoupíte, tak vám něco důležitého v životě unikne. Nebo že když se vám narodí dítě, měli byste se přece jako správný táta vzdát svého koníčka a začít se naplno věnovat svojí rodině. To všechno jsou evidentní nesmysly. Ale vy tomu věříte. V každé firmě je dneska armáda markeťáků a ti nemají na starosti nic jiného než vás o něčem neustále přesvědčovat. Taky vaše milá žena chce, abyste si něco myslel. Vaše děti to chtějí. Vaši rodiče to chtějí. Váš nejlepší kamarád to chce. Finanční úřad to chce. Všichni mají dost dobrou představu, co byste měl v životě dělat a co byste si měl myslet. Jde jen o to, aby nás ten venkovní tlak příliš nerozdrtil. No a v životě máme období, kdy nám může naplno dojít, že jsme se od sebe zbytečně hodně odpojili a máme šanci to změnit. Životní milníky. Ale najít ten vnitřní zdravý hlas není jednoduché. Potřebujete se totiž vyznat v tom, „co je moje a co je jejich.“ Musíte to umět oddělit. Ale to je strašně těžké. Je to jedna z nejtěžších otázek našeho života: co je moje a co je jejich? Když si na to budete umět odpovědět, objevíte klíč ke své životní spokojenosti.

  Které životní milníky to jsou?

  Jednak jde o přirozené, tzv. brány života, kterými procházíme a kdy musíme zvládnout určité úkoly. Jsou to období, kdy rekapitulujeme a rozhodujeme se, co bude dál. A pak jsou tady milníky, které nám přináší život: narození dětí, když vážně onemocníme, smrt někoho blízkého, to je vždycky velký impuls k tomu, abychom se zastavili a začali mluvit sami se sebou. Já mám raději ty přirozené brány, protože jimi během života procházíme všichni. Jedna z nich se například jmenuje „Hrdina všedního dne“. Tou procházíme kolem dvacátého roku a vy máte velký úkol: umět se o sebe kompletně postarat, ale neztratit přitom sny. Tuhle větu, když řeknete rodičům na semináři, tak se jim najednou rozsvítí oči a uklidní se, protože mají jasnou vizi, kam by měla směrovat výchova jejich dětí. Další typická brána je například „Kristova léta“, to je přirozený zlom v našem životě, kdy se všichni zastavujeme a rekapitulujeme, co v životě opustíme, protože to není „naše“, a co si necháme, protože to „naše“ je. Zpravidla u toho máme velké pochybnosti. Na seminářích lidi, kteří zrovna procházejí touto branou, hned poznáte. Jsou dobří, úspěšní, jedou jak rakety, ale překvapí vás, jak velké pochybnosti o sobě mají. Stačí jim říct, že jsou v období, kdy to tak máme všichni, a oni se uklidní a začnou soustředěně pracovat. Musí. Protože další životní brána, která vás čeká, je „Energie“.

  Nemáte někdy pocit, jako by lidi chtěli, nebo snad dokonce potřebovali vidět život a svět složitější, než ve skutečnosti je?

  Tohle je divně zašmodrchané v tom smyslu, že na jedné straně lidé chtějí získat na všechno rychlé a snadné návody a zároveň se ve věcech neuvěřitelně nimrají a patlají. Někteří studenti u nás na fakultě už nejsou schopni vyprodukovat normální jednoduchou větu, takže domluva o tom, kde se večer sejdou a kam půjdou, připomíná spíše terapeutický rozhovor. Takže ano, myslím, že se lidé utápějí ve svých komplikovaných pocitech a potřebách, donekonečna rozebírají úplné nesmysly, a ještě se u toho tváří děsně důležitě.

  Což je myslím taky docela symptom dnešní doby – přisuzovat sobě a každé své větě ohromný význam. Každý má pocit, že je Kryštofem Kolumbem přístupu k životu, a kdokoliv má tisíc sledujících na sociálních sítích, už se stává věrozvěstem…

  Souvisí to s tím, jak jsme přestali pracovat rukama, jak jsme se naprosto odpojili od reálného světa, zapletli do sociálních sítí a začali věřit úplným bludům. A jeden z nich je, jak JÁ jsem hrozně důležitý. Stačí si zajít na směnu do továrny. Vstávat ráno v pět, dělat dvanáctky, tvrdě pracovat a on vás ten pocit vlastní důležitosti velmi rychle přejde. Za týden je po všem.

  V posledních dvou letech pozoruji zhoršující se vztahy mezi lidmi. Ubývá tolerance, nadhledu, spousta lidí jde hned do útoku. Čím to podle vás je?

  Já myslím, že se něco podobného děje posledních třicet let (úsměv). Jde to ruku v ruce s tím, jak nám ve střední Evropě roste životní úroveň. Když se máte dobře, začne ve vás sílit pocit, že druhé lidi ke svému životu vlastně vůbec nepotřebujete, takže vám začnou lézt na nervy. Štvou vás. Máte pocit, že je jich všude moc, že každý něco chce, a pak už je to jenom kousek k tomu, abyste si začal myslet, že jsou něco míň než vy. A začnete se podle toho chovat. Samozřejmě jak kdo a jak kde. Když jezdím na přednášky, často se dostanu do prostředí, kde to na mě působí jako oáza, výborná atmosféra, lidi jsou fajn, chovají se k sobě slušně. Ale třeba ve velkých městech je to občas beznaděj.

  Před časem jsem zaznamenal článek, ve kterém vás někdo obviňoval z toho, že jste zpátečník, když otevřeně říkáte, že v rodině mají otec a matka svou „roli“ a že když dochází k jejich přílišnému prolínání, tak je to vlastně chyba, protože dítě se pak může cítit zmatené.

  Některým lidem hodně vadí to, že obhajuju tradiční rodinu, a když mají příležitost, tak na mně nenechají nit suchou. Způsobuju si to ale hodně i já sám, protože se někdy vyjadřuju zbytečně razantně a jednoznačně a některé lidi to pak opravdu dráždí. Je to ale takový můj partyzánský boj proti tomu odpornému, vyumělkovanému a překorektnělému jazyku, kterým se dneska mluví. Třeba ta panická hrůza z toho, abych proboha svatého náhodou neřekl něco, co by se mohlo někoho dotknout! Nebo to nesmyslné přesvědčení, že všechno je možné a že všichni mají na všechno právo. Občas jsou to fakt příšerné žblafy. Já si ale myslím, že ve výchově na tyhle chytristiky není prostor. Malé dítě potřebuje ke svému životu mámu a tátu. Ale na prvním místě je vždycky máma, protože ta je nenahraditelná. Nikým a ničím. Vazba mezi mámou a dítětem je naprosto unikátní a nic podobného v přírodě nenajdete. Taky je dobré vědět, že jak máma, tak táta vychovávají jiným způsobem, že jsou to prostě dva různé světy. Jasně, že jeden druhého mohou občas zastoupit, to je přece přirozené. Ale táta nikdy nemůže nahradit mámu. To prostě nejde. Nejlepší pak pro dítě je, když táta s mámou pevně drží pohromadě a vzájemně se doplňují. Ale na prvním místě bude vždycky máma. Dneska ale panuje silné přesvědčení, že vlastně všichni můžeme všechno. No tak budou otcové s dětma doma místo mámy. No a co? Ve skandinávských zemích to tak přece mají! Nemůžeme bránit ženám v kariéře, má to negativní dopad na růst HDP. To všechno jsou nehorázné pitomosti. Neuvěřitelně naivní a vlastně nedospělý pohled. Takže v potoce poteče limonáda a místo stromů porostou lízátka, protože si to tak všichni přejeme. Jo? Protože máme právo. Ne. Některé věci není dobré měnit. A jednou z nich je vztah mezi mámou a dítětem. Přece už nikdy později v životě nejsme tak citliví a zranitelní jako ve věku do tří let. Nikdy. A k tomu, abych se mohl zdravě vyvíjet, potřebuju něhu a vůni svojí mámy. Vždyť jsem se narodil z jejího těla, proboha. Koho jiného vůně by to měla být? Malé dítě doslova potřebuje, aby ho máma zabalila do něhy. Potřebuje hru pohledů. Láskyplnou náruč. Jenom tak získá důvěru v sebe a ve svět. A vy na mě vytáhnete tabulky s růstem HDP? To je přece úplně mimo. Nemocné uvažování. Na druhou stranu je potřeba říct, že jsou mámy, které nechtějí být doma s dětmi nebo to s dětmi neumějí a zbláznily by se z toho. Nebo prostě mají jenom jiné životní priority. To je jasné. Ale nesmíme z toho udělat běžnou normu pro všechny: narodí se dítě, v šesti měsících ho frknem do jeslí, co z toho pořád děláte takové drama? To prostě nesmíme dopustit.

  A nedá mi to nezeptat se ještě na jednu v posledních letech akcentovanou věc – a tou je téma výběru sexuální orientace. Mám osm dětí a nemohl jsem nezaznamenat, že tím, jak se o tomto tématu neustále mluví, jak jsou různé sexuální skupiny začleňovány do popkultury, tak v dětech rostou otázky: Jsem v pořádku, když se mi jako holce líbí kluci? A obráceně, samozřejmě. Jako by je ta neustálá masírka ve společnosti znejišťovala…

  Zmatek a nejistota v genderu je úplně nová věc, která v takovém rozsahu tady ještě nikdy nebyla. Snažím se v tom nějak zorientovat, čtu k tomu studie, odborné články, bavím se s psychology a terapeuty. Ptám se na jejich názor. Zatím jsem se dostal k několika bodům. První: neuvěřitelně negativní roli v tom celém hrají média, která milují konflikty, skandály a kontroverzi, ta se na tom úplně pasou. Velký pozor na ně. Druhý: k tomu si připočtěte šikovnost některých neziskovek, které velmi aktivně s tímhle tématem vstupují do veřejného prostoru. A vy díky tomu najednou máte pocit, že to jede všude. Že je to masivní problém. Třetí: to, co silně posiluje nejistotu dětí v dospívání, je zmatek v rolích a stírání rozdílů mezi mámou a tátou během výchovy, jak jsme o tom mluvili. Jak se choval táta k mámě? Jak mě vychovávali? Všelijak? Kdo vlastně jsem? Další věc: to, co komplikuje dospívání, je ta otřesná volná výchova bez jakýchkoli hranic: máme tě rádi, miláčku, takový, jaký jsi, cokoliv budeš chtít, tak jsme tady s tatínkem pro tebe. Cokoli se stane, my to za tebe vyžehlíme. Vlastně svoje dítě nechtěně naučíte, že když něco udělá, nemusí nést žádné důsledky. A to je velká past. Když to s tímhle přístupem přeženete, může vám to v období dospívání spíše uškodit než pomoct. Protože kromě lásky a vstřícnosti si dítě musí jasně sáhnout na hranice a limity ve svém životě. Pocítit důsledky svého rozhodnutí. Zažít, že hranice je od toho, aby se nepřekračovala. Protože když nemáte hranice a limity, nemáte se o co opřít. Tohle už stačí. Dost, nebo se spálíš. Tyhle jednoduché principy mnoho dětí vůbec nechápe, nemají ani ponětí. Další věc: někteří mladí nemají nic, co by nabídli, aby pro ostatní byli zajímaví. Takže jednoho rána prostě Monika prohlásí: říkejte mi Aleši. A je to! Výbuch pozornosti a zájmu. Další věc: pro někoho je to jenom móda nebo zajímavý pokus o jiný životní styl, prostě dobrodružství, stejně jako nový střih vlasů. Další věc: do hry tady ještě vstupují medicínské skupiny, které toho zmatku využívají pro svůj byznys. To je samozřejmě zvěrstvo. No a pak jsou tady opravdu kluci a holky, kteří se narodili do jiného těla. Zmatení, bolaví a opuštění, často pod extrémním tlakem okolí, aby už konečně přestali „blbnout“ a začali být „normální“. A ti zoufale potřebují naši pozornost a pomoc. Zatím toho ale víme málo a neumíme rozeznat, co je co a kdo je kdo. Potřebujeme čas a zkušenosti. Protože učitelé potřebují dobré informace, jak se k tomu všemu mají postavit. Rodiče potřebují dobré informace, jak se k tomu všemu postavit. Co máme dělat, když se mi jednoho krásného dne děcko šprajcne a odmítá slyšet na „Monika“ a reaguje jen na „Aleši“? Je to podobné jako před třiceti lety s anorexií a bulimií, vypadalo to stejně hrozivě, dneska tomu mechanismu dobří terapeuti rozumí. Myslím, že to nebude trvat dlouho, abychom zjistili, jak to je. Chce to jen trpělivost. Ale jednou věcí jsem si jistý už teď: ten problém se musí řešit v rodině a dá se vyřešit v rodině. Tím, že začneme spolu mluvit, bez toho, aniž by někdo vyšiloval nebo vydíral. Mluvit spolu, abychom se snažili pochopit jeden druhého. Já jako táta svého syna, on zase mě. A taky tím, že si naše děti napřímo během těch debat silně zažijí dva principy. Ten první je přijetí bez podmínek, to znamená, máme tě rádi takového, jaký jsi. Ale i druhý, a to je přece přijetí s podmínkou: máme tě rádi, ale zvládni, udělej, zabojuj, dokaž, zastav to. Dneska se bohužel masivně preferuje jen jeden z nich: bezpodmínkové přijetí a nekonečné pochopení pro všechno. Plus je to celé bohužel zbytečně živené médii, která narušují ochrannou slupku rodiny. V tom je to šílené. Vy děti prostě před tím tlakem zvenčí neochráníte. Nemáte jak. A média prahnou po laciných senzacích a nedělají si žádnou hlavu ze zodpovědnosti za to, co napíšou. Uff. Promiňte mi tu strašně dlouhou odpověď, ale je to fakt nové téma, nešlo to jinak.

  Další věc, která je typická ve výchově, je věčné diskutování. Za mého dětství, když rodič nebo učitel něco řekl, tak to platilo. Mohl jste si za rohem zanadávat, ale udělat jste to musel. Dneska se o všem s dětmi diskutuje, na všechno se jich ptáme… nutně se tím ale musí ztrácet to, čemu se říká úcta k autoritě, ne?

  Je to problém příliš volné, liberální výchovy. To je dneska obrovský fenomén. Původní úmysl sympatický a dobrý: nikdo přece nechce po dětech křičet nebo je trestat, není lepší se rozumně domluvit? Určitě ano. A co vlastně může být důležitějšího než mít dobrou rodinu a spokojené děti? A co může být lepšího než se poctivě věnovat výchově? Děti jsou přece smyslem života, ne? Jenomže jsme to dost přeťápli. Přehnali jsme to. Posadili jsme si doma dítě na trůn a udělali z něho středobod našeho světa. Aby všechno mělo, aby mu nic nechybělo, aby bylo v každé vteřině šťastné. O všem se donekonečna diskutuje a vysvětluje. Výsledek je otřesný. Rozmazlené, zpovykané děti, které si myslí, že svět je tady výhradně pro to, aby uspokojoval jejich potřeby. Sebestřední hajzlíci, se kterými není k vydržení. Nárokují, tlakují, požadují. Mají řeči jak Palacký a pocit, že to doma řídí oni. A rodiče bezradní. Jak to, že to nefunguje? Vždyť se přece tak snažíme. Svým dětem donekonečna nabízejí možnosti volby, do aleluja popisují pocity, snaží se s dítětem dohodnout jako s partnerem. A nejde to a nejde. Protože jim nedocvaklo, že dítě není malý dospělý. A že kromě lásky dítě taky potřebuje pevnost. A pravidla. A řád. A povinnosti. A v tom nejlepším slova smyslu zažít jasnou převahu dospělého. Aby pochopilo, že se musí dělat věci, i když se mu nechce. A taky nedělat něco jenom proto, že se mu chce. Rodiče musí umět dítěti něco nedat nebo mu to zakázat. Ale to nejde, to už by přece nebyla ta naše slavná volná výchova! Chci tím říct, že někteří dnešní rodiče to sice myslí dobře, ale v konci jsou vlastně jenom neuvěřitelně nejistí a bezradní. Nejsou dost pevní. A to je dříve nebo později dohoní a oni se zataví. A nakonec zjistí, že je to s těmi jejich dětmi vlastně vůbec nebaví. Co budeme proboha dělat? Vypnout se nedají… tak šup s nima do školky! Ten trend vidíme napříč celou republikou. Rodiče se doslova zbavují dětí a roste tlak na to, aby se do školky přijímaly stále mladší a mladší děti. Dva a půl roku. Dva roky, rok a půl. Roční. A proč stát nezavede jesle pro děti už od narození? Takové jsou požadavky některých rodičů. Oni totiž mají práva!

  
  

  
  

  A to samé podle mě bude platit i ve škole. Pokud jsem doma v pozici, že rodičům musím schválit, jestli něco chci, nebo ne, tak asi těžko budu ve škole uznávat autoritu kantora. A nemyslím tím samozřejmě autoritu vynucovanou…

  Souhlasím, učitelé ve škole zažívají krušné časy, protože děckám není nic svaté a mají pocit, že jim patří svět. Na druhou stranu si musíme otevřeně říct, že existují učitelé, kteří mají nulovou autoritu naprosto zaslouženě a ve škole by vůbec neměli být, protože na to nemají ani odborně, ani lidsky. Kdysi měli všichni učitelé jasně danou oporu systémem. Rakousko-Uhersko přece bylo jasně postaveno na kázni a disciplíně. Pak první republika a svým způsobem i komunismus. Ale ty časy jsou dávno pryč. Dneska si musíte u dětí umět získat přirozenou autoritu. Kdo to nezvládne, toho děcka popraví. Hlavně na základních školách je to problém. Podílejí se na tom bohužel i rodiče, co ti si k učitelům dovolí, nad tím občas zůstává rozum stát.

  V čem to podle vás dnešní děti budou mít v dospělosti těžké?

  Nebudou umět čelit životu. Jsou křehcí, věčně o sobě pochybují, všechno se jim servírovalo pod frňák, takže se při střetu s životem budou hroutit z každé maličkosti. Mladí jsou dneska primárně zaměření sami na sebe. Takže jak budou s někým žít? Těžko. A jak budou vychovávat svoje vlastní děti? Hodně těžko. Místo aby pořádně zabrali, budou se věčně ze všeho kácet, pochybovat a donekonečna nimrat ve svých pocitech, Vidíme to už dneska na středních a vysokých školách. Studenti mají úzkosti a deprese, masivním problémem je sebepoškozování. Některá děcka končí až na psychiatrii. Patlají se sami v sobě, dovolávají se svých práv, ale když mají pořádně zabrat, nechce se jim. Já? A proč bych to měl jako dělat? To je výsledek výchovy založené na přesvědčení, že dítě je malý bůh a že se všichni musíme co nejvíce snažit, aby se mělo dobře.

   Jak se díváte na věci, jako jsou sociální sítě, youtubeři a podobně? Stále kratší a povrchnější formáty. Nepodporují roztěkanost dětí? Určitou povrchnost zájmu o téma?

  Některé youtubery považuju za regulérní sociální psychopaty. To je jako cílem života ubavit se k smrti? Nebo nakupovat? Jsou to nemocní lidé. Čest výjimkám. Co se týká sítí a moderních technologií, všichni už přece víme, že jsou opravdu hrozně nebezpečné, protože v sobě skrývají potenciál závislosti. Technologie doslova vyrazily dveře do našich domácností a devastují vztahy v rodině. Na všech přednáškách to řešíme, na všech seminářích to řešíme: zoufalí rodiče si stěžují, že děcka visí na telefonech nebo do zmrtvění hrají hry. Domluvy nepomáhají, zákazy nepomáhají, řev nepomáhá. Když malému vezmete telefon nebo vypnete wifinu, začne šílet! Jako by to lidem pořád nedocházelo, jak nebezpečné to všechno kolem technologií je. Digitální svět je pokřivený svět a děcka i dospělé neuvěřitelně drtí. Jestli se něčeho bojím, tak právě toho, že nás moderní technologie brutálně přejedou. Prakticky se to už děje.

  Aby to ale nevypadalo, že na dnešní mladé generaci není nic pozitivního, co se vám na mladých lidech líbí?

  Jsou skvělí v tom, jak se rychle učí nové věci. Brání si svůj prostor, to je na nich obdivuhodné. Hezky je to vidět na vztahu k práci. My jsme ochotně pracovali po večerech, soboty a neděle. Těžce jsme zadírali, práce byla absolutní hodnota, byla důležitější než rodina nebo volno. Dnešní mladí to mají jinak. Mají jasně nastavené hodnoty a jedna z nejdůležitějších věcí pro jejich život je volný čas. To jsou pro ně výsostné vody. A v nich si umí užít dobrých věcí. Přátelé. Hudba. Jídlo. Jóga. Sport. Hodně cestují po světě. Přišla za mnou studentka před přednáškou, že se chce omluvit za minule, byla na Islandu. A zároveň se omlouvá za příště, protože bude v Japonsku na pouti. Já jsem v jejím věku byl nejdál v NDR. Ta děcka jsou dneska zkušenostmi úplně někde jinde, než jsme byli my. To je něco neuvěřitelného. Skvělá věc! Někdy jsou odvážní. Je s nimi sranda. Ve své křehkosti jsou stateční. Znám několik mladých lidí, kteří jsou neuvěřitelně vnitřně poctiví. Krystaly.

  Není ale zároveň smutné, že tihle čistí a otevření lidé jsou v dnešní době, kdy si strašná spousta lidí na něco hraje nebo se přetvařuje, pořád neskutečně zranitelní?

  Myslím, že takoví lidé prostě vyvažují svět, aby byl v rovnováze. A že jsou křehcí a zranitelní? Jsou. Proto musí umět ochránit sami sebe. A musí být stateční. Jinak je to rozmele.

  To, co dnešní mladé lidi určitě ovlivňuje, je podle mě také otázka tzv. druhých rodin. Tedy když si rodiče po rozvodu pořídí další rodinu a děti z předchozích vztahů to musí přijmout. Existuje princip, jak to udělat, aby to co nejméně „bolelo“ všechny strany?

  Tzv. sešívané rodiny jsou další nový fenomén dnešní doby. Podle mých zkušeností si lidé s životem v nových rodinách nevědí moc rady, a tak to prostě pustí dolů vodou. Neumí to, podcení to. Sešívané rodiny jsou ale ohromně vnitřně složité, míchají se mezi sebou vztahy, místa a postavení ve staré a nové rodině, komplikuje vám to přirozenou hierarchii: starší–mladší, vlastní–nevlastní, doma–nedoma, není to vůbec jednoduché všechno nějak ukočírovat. Jsou tři principy, které vás udrží nad vodou. Tím prvním je „pevný pár“, to je absolutní základ. To znamená, že musíte se svou novou partnerkou držet silně pohromadě, protože vy dva řídíte rodinu. Žádné dítě se mezi vás nesmí vklínit – ani vlastní, ani nevlastní, ani společné. Žádné. To prostě nesmíte dovolit. Když se vám podaří vytvořit opravdu pevný pár, tak se k vám potom všechny děti vlastně už jenom přidají. A začnou zdravě fungovat. Musí ale jasně cítit, že vy dva spolu držíte silně pohromadě. Že se umíte domluvit, že umíte pořádně zabrat. Když se rafnete, že si umíte odpustit. A že vždycky podržíte jeden druhého. Že jste prostě Král a Královna. Půjde vám to těžko! Protože v sešívaných rodinách je neuvěřitelný maglajz ve vztazích. Hrozně obtížně se hledá spravedlnost, to je minové pole a nekonečný zdroj velkých křivd a nepohody. Je totiž strašně těžké přistupovat stejně k vlastním dětem z původní rodiny a stejně k těm, co jsem vyženil. A pak to ještě nedej bože zkombinovat s dítětem, které máme společně s novou partnerkou. Takže k tomu nutně potřebujete druhý princip: vnitřní poctivost. To je klíč klíčů. Musíte zjistit, jak věci opravdu jsou, a pak o nich v rodině poctivě mluvit, nelhat, nemachrovat, nehrát hry, uznat svoji chybu a taky se podle toho chovat. Takže být poctivý. A nezapomenout na to. Protože každý uvnitř ví, jak věci opravdu jsou. No a na tom všem si pak doma postavíte pravidla a limity, musíte vytvořit řád. To je třetí princip. V každé rodině musí platit jasná pravidla: co se kdy dělá, jak se to dělá, v kolik se to dělá, a hlavně kdo má jaké povinnosti. Pravidla se strašně podceňují, lidi na ně kašlou, přitom právě pravidla jsou něco jako páteř rodiny. No a já mám ještě hodně rád tzv. láskyplnou hrubost, ta vám taky hodně pomůže. Znamená to, že se každou minutu nedojímáte nad tím, jak to mají ti naši chudáčci těžké, ale láskyplně hrubě budete věřit, že to prostě každý zvládne a že to zvládne hlavně za svoje. Že bude statečný. A že občasné kostrbatosti a nepohodu nějak dá. Sečteno a podtrženo: v sešívané rodině potřebujete nastavit jasná pravidla a řád. Tím jakžtakž udržet spravedlnost. Za tím vším stojí pevný pár mezi mužem a ženou a jejich vnitřní poctivost. Budete normálně fungovat a nebudete nad vším zbytečně dojímat neboli objevíte kouzlo láskyplné hrubosti. Když si tyhle věci budete umět pohlídat, budete to zvládat dobře. Když ne, bude zle.

  Jaký je rozdíl mezi výchovou dítěte, když je rodiči do třiceti, a když má dítě třeba po čtyřicítce?

  Největší problém je energie. Po čtyřicítce nám všem začne prudce docházet energie. Všichni starší rodiče, se kterými jsem mluvil, si stěžovali právě na toto: stojí mě to strašně sil, padám na hubu a mám pocit, že to nezvládnu. Starší rodiče také mají tendenci být zbytečně opatrní a choulostiví. Být starší rodič je nechutný a vlastně nesmyslný zápřah. Kdyby bylo evolučně výhodné mít děti ve čtyřiceti, už dávno bychom je všichni v tom věku většinově měli.

  Takže souhlasí to, co jednou napsal spisovatel Nick Hornby: Dnešní generace dostala navíc deset let. O deset let později si pořizuje děti, zakládá rodiny. Ale těch deset let nevyužila k tomu, aby během nich dospěla, ale prostě aby si prodloužila nevázanost…

  S tím by se asi dalo souhlasit. A taky jsme dostali ještě minimálně dalších 10 let ve stáří. Což statistiky nadšeně uvádějí, že se dožíváme vyššího věku, ale zdá se mi, že už nikdo příliš neřeší kvalitu toho života. A obrovské vyčerpání lidí, kteří se starají o svoje staré a nemohoucí rodiče. Dneska už pomalu prosakuje termín „neviditelní“, který to bohužel přesně vystihuje. Jde o generaci dnešních čtyřicátníků, padesátníků, kteří se ještě starají o svoje děti, ale zároveň už se starají o svoje rodiče, kteří onemocněli. Když například pečujete o někoho, kdo onemocněl Alzheimerem, převrátí vám to život vzhůru nohama. Naprosto nepopsatelná zkušenost. Pro někoho už to není život, ale spíše peklo.

  Pojďme na závěr zvednout ještě jeden rudý prapor. Měl by být rozdíl v tom, jak vychováváme holky a jak kluky?

  Samozřejmě, že ano. V první řadě přece vychováváme každé dítě jinak, to je první věc. Takže když vy máte osm dětí, tak jste vlastně osmkrát tátou. A osmkrát trochu jiným tátou, ne? Už jenom tak jednoduchá věc jako váš věk, kdy se vám děti narodily, v tom hraje ohromnou roli. Taky vaše zkušenosti, které jste postupně při výchově nasbíral: jiné to bylo u prvního, jiné u toho posledního. Taky vaše přirozené zrání. Taky vývoj vašeho vztahu s vaší ženou. Tam všude jsou rozdíly a ty všechny se propíšou do toho, jak budete vychovávat. Díky bohu za to! A stejně přirozené rozdíly jsou ve výchově mezi chlapcem a dívkou. Kluky i holky například nemůžete stejně zatěžovat, protože každý z nich pracuje jinak s tenzí v těle. Taky vývoj řeči je úplně jiný. Intimita a něha bude jiná. A hlavně důležitá věc: vaše dcera bude na stejnou výchovu reagovat vždycky jinak než váš syn, to je přece přirozené. A od té její reakce se odvine zase vaše reakce, která tím pádem musí být taky jiná, a pak to jde zpátky k ní a zase ona a zase vy… Já mám rád větu terapeuta Jiřího Haldy, která celou tu věc hezky ukazuje: máma tulí syna něžně a dceru něžněji, táta tulí dceru drsně a syna drsněji. Napadá mě ještě jedna důležitá věc: pro vývoj osobnosti holčičky je naprosto určující, jak se chová její máma, ta malá totiž překvapivě silně kopíruje její vzorce chování tak, aby je pak mohla používat pro svůj další život. A snaží se poznané věci spíše synchronizovat. U chlapců je ten mechanismus ale jiný, velmi zjednodušeně řečeno jde spíše o desynchronizaci, zpochybňování a objevování. Rozdíly kluci/holky jsou krásně vidět třeba na šikaně. Když šikanují kluci, tak vám načůrají do bot nebo vám narafičí na židli špendlík. Řekněme dost jednoduché a přímočaré věci, které vyšetříte raz dva cuk. Když šikanují holčičky, je to něco úplně jiného. Holčičky svoji oběť izolují. Nevšímají si jí, přestanou se s ní bavit, zakážou ostatním, aby se s ní bavily, vystaví ji tak neskutečnému tlaku. Neškolený učitel absolutně nepozná, kdo to řídí a jak to řídí, protože šéfka šikany před sebe šikovně postaví obranný štít z kamarádek, které za ni vykonávají to, co vymyslí. Unisex výchova je hloupá móda, a kdo ji razí, zadělává sobě i svým dětem na dost velké problémy.

  A jak se díváte na trend hollywoodských hvězd, které svým dětem onikají, aby jim neurčovaly příslušnost k určitému pohlaví a děti si mohly samy vybrat?

  Kdybych měl dobrou náladu, tak řeknu nešťastné rozhodnutí nešťastných lidí. Kdybych měl špatnou, tak hloupé rozhodnutí hloupých lidí. Někteří herci jsou naprostí mimoni. Bohužel mají obrovský vliv, protože je milují média. Já jsem velký filmový fanoušek, mám doma obrovskou filmotéku, filmy jsou pro mě důležitá součást života. Ale ani ve snu by mě nenapadlo řídit se ve svém životě tím, co dělá nějaký herec. Stejně jako bych si od herce nenechal v bytě položit dřevěnou podlahu. To by přece byla sebevražda. m

  Marek herman

  • Český pedagog a lektor osobního rozvoje.

  • Vystudoval gymnázium a Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity. Sedm let učil na gymnáziu v Bílovci, rok pracoval pro nadaci Open Society Fund. Deset let pracoval pro nadnárodní společnosti, kde měl mj. na starost filantropické projekty.

  • Je jedním z duchovních otců dárcovské SMS. Ve svých vlastních seminářích se soustředí zejména na sebepoznání a výchovu dětí do šesti let.

  • Je autorem řady úspěšných knih, jako například Najděte si svého Marťana; Máma není služka, máma je dáma; To tajemství je pevný pár a Jsi tam, brácho?.

  
  

  
  

  Foto: Profimedia, Adobe Stock

• Nurofen

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Pam Rabbit: Ticho mě trochu děsí

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Pam Rabbit

  ticho mě trochu děsí *
  

  Patří mezi ty zářivé mladé hudební hvězdy, které se zrodily v online vesmíru. Rozhodně ale nepatří mezi ty, kteří zazáří jedním hitem a uhynou. Ve svých písních přirozeně střídá češtinu s angličtinou a její specifický zpěv spolu se světově znějící hudbou upoutal posluchače i kritiky natolik, že svým debutovým albem vzala útokem i hudební ocenění.
  

  J

  ak náročné je v dnešní době, kdy je hudby všude přehršel, najít si svůj styl a nahrát desku, která je pak nominovaná v různých hudebních cenách na album roku?

  Je to spousta hledání. Hlavně toho, co chce člověk říct. Hudbě se věnuju na nějaké profesionálnější úrovni asi osm let a donedávna to vlastně šlo stylem co song, to jiný styl, zvuk… úplně mi unikalo, že to, co dělám, by mělo mít nějakou jednotu, což mi došlo ve chvíli, kdy jsem začala sledovat, možná až analyzovat, globálně úspěšné muzikanty. Uvědomila jsem si, že pokud máte navázat s posluchačem vztah, musí vědět, kdo jste. To se může s každou deskou měnit, protože člověk dospívá, dochází nějakých poznání, ale to album a vaše prezentace písní musí mít nějakou jednotnou linii…

  Je podle vás dnes těžší, nebo naopak jednodušší uspět v hudbě než dřív, kdy těch kanálů, jak se k hudbě dostat, bylo podstatně míň?

  Na to vám neumím odpovědět, protože netuším, jak to chodilo dřív. Pravdou je, že bylo pár hudebních labelů, a když jste nezaujali jejich šéfy, tak vám album nevydali. Dnes je to tak, že když se snažíte a najdete si ten svůj styl, dřete na sobě a soustředíte se na to, abyste svou hudbu dostali k lidem přes sociální média, tak když se vám to podaří a stanete se virálními, tak vás labely zaznamenají a de facto přijdou za vámi, ať vydáte album u nich. Na druhou stranu je to právě ta práce se sociálními sítěmi, která dnes tvoří váš úspěch, a to je něco, čemu se dřív umělci věnovat nemuseli.

  A přitom právě plnění sociálních sítí obsahem zabere neskutečné množství času. Jak pak má umělec stíhat ještě tu samotnou uměleckou tvorbu?

  Máte pravdu, tohle je skoro full-time job a já poslední roky nedělám vlastně nic jinýho než hudbu a sítě. Bere mi to veškerý čas, nejezdím nikam na výlety, na dovolené, a když mi zbyde trocha času, tak se věnuju navrhování a šití toho, co budu mít na koncertech na sobě. Ale naštěstí jsem se naučila dělit si všechny tyhle činnosti do časových oken, takže třeba dva dny v týdnu mám na sítě, další tři na psaní textů a zbylé dva na hudbu. Kdybych v tom neměla takovýhle řád, tak bych se nutně zbláznila nebo složila.

  Na druhou stranu hlavě asi neporučíte, že zrovna dneska jí nemá napadnout chytlavá melodie, ne?

  To ne, no (smích). Ale když se to stane, tak si to nahraju na telefon a pak tomu ten čas věnuju ve chvíli, kdy na to mám to svoje časové okno (smích). Nejhorší na tom ale je, že mě vždycky něco báječného napadne na těch nejhorších místech, jako je třeba tramvaj. Když jde o text, to je ok, to si napíšete do poznámek, ale melodii do telefonu musíte nabroukat a to se pak na vás lidi dívají jako na blázna (smích).

  V rozhovorech s vámi jsem si nemohl nevšimnout, jak strašně často, především ze strany řekněme konzervativnějších novinářů, padají otázky na vaši specifickou dikci ve zpěvu… Neleze vám to už trochu krkem?

  To snad ani ne, mají právo se na to zeptat, ale… já vlastně nevím, co jim na to odpovídat. Pro mě je přirozené takhle zpívat, když si o to ten text řekne. Stejně jako je pro mě přirozené v textech kombinovat česká a anglická slova. Takže když tyhle otázky padnou, říkám si: „Je skvělý, že si umíme říkat na férovku svoje názory.“ Ale jinak kvůli tomu zpívat nezačnu (smích). A chápu i to, že jim to třeba vadí a nelíbí se jim to, ale to je na umění vlastně to hezký, že když se vám něco líbí, tak to přijmete, a když ne, nemusíte tomu vůbec věnovat pozornost.

  Teď mě tak napadlo – jak je vlastně pro vás těžké oprostit se od negativních názorů, které na vaši tvorbu, nebo třeba i na vás, padají? Především svět sociálních sítí v tomhle dokáže být neskutečně útočný a agresivní…

  To víte, že to v člověku občas zůstane a zamrzí ho to. Učím se s tím poslední dobou pracovat a můj cíl je dostat se do fáze, kdy si něco takového přečtu a ono to kolem mě jen tak jako šššššššššš, profrčí a nijak mě to nesundá, nebudu o tom dlouho do noci přemýšlet, ale ještě tam úplně nejsem. Když někdo napíše, že se mu nelíbí moje hudba, je to fér, nemusí, ale když někdo napíše, že jste hnusná, tak vám hlavou jdou myšlenky: „Proč?!“

  Když jste zmiňovala, kolik času musíte věnovat sociálním sítím, kdy nemáte na nic než na svou tvorbu a její propagaci čas… nestálo vás už to třeba nějaké přátelství?

  Myslím, že ne, protože mám kolem sebe přátele, kteří se věnují také umění, a jsme na tom vlastně všichni dost stejně, tak si to, že se vidíme třeba jenom jednou za čas, nevyčítáme.

  A co třeba doma? Tam vám neříkají, ať už ten telefon konečně odložíte?

  Možná máma, ale mám pocit, že to je vždycky jenom výhřez toho, že ji předtím naštvalo něco jinýho (smích).

  Když se věnujete neustále hudbě, komunikaci, potřebujete mít kolem sebe někdy prostě jen ticho?

  To vůbec. Mě úplný ticho děsí. Vždycky mám něco puštěnýho, hudbu nebo seriál, a u toho si něco dělám. Sama potřebuju být často, protože jsem docela silný introvert, a třeba setkání s více než dvěma lidmi je pro mě značně vyčerpávající, protože jakákoliv lidská interakce vás chtě nechtě vyšťaví, ale představa sebe v absolutním tichu… to je vražedná představa (smích).

  Co vás vlastně inspiruje k textům?

  Tohle vlastě vůbec netuším. Ono vůbec to moje psaní přišlo tak nějak samo. Nikdy jsem nečetla básničky a nečtu je vlastně ani dneska, ale najednou se stalo něco, že jsem je začala psát. A pamatuju si, jak jednou, to mi mohlo být tak dvanáct, možná třináct, jsme se ve škole měli naučit libovolnou básničku a pak ji recitovat před třídou a já se zeptala učitelky, jestli mohu recitovat vlastní básničku, že to vlastně bude fajn. Tak jsem ji přednesla a ona se začala smát a zpochybňovat, že jsem to napsala skutečně já, nevěřila mi, shodila mě před celou třídou, že vydávám cizí báseň za svou, a to si pamatuju, že se mě strašně dotklo. Když je vám dvanáct a učitel vás obviní ze lži, nemáte moc šancí, jak se proti tomu bránit.

  Navíc by to ve vás snadno mohlo vytvořit blok, že už nikdy nic nenapíšete…

  Taky se to stalo. Řekla jsem si, že když mi nevěří, tak už nikdy psát nebudu. Ale pak jsem o pár let později začala chodit se svým prvním klukem, on hrál na kytaru, a zase se to nastartovalo. Skládali jsme, psali texty a dodnes ta potřeba něco tvořit nepřestala. Baví mě skládat k sobě slova a myšlenky, vymýšlet si scénáře pro svoje klipy. Napadlo mě i napsat knihu, ale na to se zatím necítím, myslím, že musím ještě něco prožít a zažít, aby bylo o čem psát.

  V posledních letech se velmi často, především v kulturní scéně, stává, že se někdo stane tzv. nežádoucím. Má nějaký skandál, řekne něco nevhodného, stává se obětí tzv. cancel culture. Jak je těžké vybrat si spolupracovníky, u kterých můžete mít jistotu, že na ně nevypluje něco, co pak může vrhnout negativní světlo i na vás?

  Osobně si myslím, že tohle má ještě jinou rovinu. Popravdě ten náš kulturní mikrosvět je malý, každý o každém všechno ví, navíc umělci jsou hrozné drbny. A pokud by někdo měl nějaké problematické chování, tak se to o něm v tom kulturním světě hned rozkřikne. A pak je na vás, jestli s ním budete spolupracovat, nebo ne. Chci tím říct, že nevěřím na prohlášení typu: „Já netušil, že dotyčný XY dělá tyhle věci nebo zastává tyhle názory.“

  A pak – myslím si, že mám docela slušný čich na lidi. Od prvního pohledu, od prvního podání ruky. Dát na svůj šestý smysl se mi vždycky vyplatilo.

  To máte od narození, nebo je to vybudované nějakými negativními zkušenostmi?

  To mám po mámě. Ta je jak detektor lži. Hned vycítí, komu důvěřovat a komu ne. A vždycky, když mi šestý smysl řekne „Na toho pozor“ a já tenhle dojem přebiju hlavou („Vždyť je milej, nemůžeš ho přece tak rychle odsoudit!“), tak se pak dřív nebo později přesvědčím, že jsem na ten šestý smysl měla dát. A tak se jím řídím. V životě i v hudbě. m

  Pam raBbit 

  • Vlastním jménem Pamela Narimanian je česká zpěvačka a hudebnice arménského původu.

  • Narodila se v Praze, kde vystudovala Konzervatoř Jaroslava Ježka.

  • Začínala jako vokalistka Mikolase Josefa, kterého doprovodila na Eurovision Song Contest 2018 v Portugalsku.

  • Loni vydala debutové album I Love Internet, se kterým sbírá posluchačské i kritické úspěchy.

  
  

  
  

  Text: David Laňka, 

  foto: @SamuelAlex

  Pam Rabbit - space

  

  Pam Rabbit - DM "friends"

  

• Canesten GYN COMBI PACK

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Sharon Stone: Partneři v minulém životě

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Sharon Stone

  Partneři v minulém životě
  

  Asi většina z nás si tuhle hollywoodskou herečku vybaví hlavně z ikonického filmu Základní instinkt. Ale lehký život tahle femme fatale rozhodně nikdy neměla. Prožila si nelehké dětství, prodělala devět potratů, mozkovou mrtvici. Ale také adoptovala tři chlapce, zabývá se charitou, napsala knihu Krása dvojího života a věnuje se malování. S hercem Jonem Hammem, který s ní dělal tento rozhovor, ji pojí letité přátelství.
  

  „V

  ždycky mezi námi bylo takové zvláštní pouto, kdy jsem se na tebe dívala a říkala si, že musím zjistit, co je ten chlap zač,“ řekla Sharon Stone herci Jonu Hammovi, když ji nedávno navštívil u ní doma. Oba se narodili ve stejný den – 10. března. Kromě toho ale sdílí leccos z toho, co jim život přinesl – od pracovních projektů až po traumata. Když se k interview sešli, Hamm právě dočetl její knihu, která vypráví o Sharonině životě před a po mrtvici. Stone ale nežije jen tím: pořád se věnuje filmu, televizi, filantropii a nejnověji také umělecké tvorbě. „To, že maluju, je zázrak,“ řekla. „A to, že jsem prodala dva obrazy neurologickému centru, kde pracuje lékař, který mi zachránil život, za půl milionu dolarů, není nic jiného než dar z nebes.“

  Sharon, právě jsem dočetl tvoji Krásu dvojího života. A klobouk dolů, opravdu si myslím, že je to fenomenální knížka. Je nesmírně dobře napsaná, člověk to přečte na jeden zátah. Je to úplně jiný způsob uměleckého vyjádření, co? Že nejsi závislá na nikom jiném.

  Přesně tak! To je právě to, že my herci jsme vždycky závislí. Na nabídkách, na režisérovi, na publiku atd.  A pak, když víš, kolik práce jsi na dané věci odvedl, je vtipné pozorovat, jaké jsou reakce lidí. Jak tě pořád posuzují. Z různých úhlů a pořád dokola. Čím jsi výraznější, tím víc tě kritizují a shazují, mají pocit, že si ten úspěch, na který jsi tvrdě dřel, nezasloužíš.

  Ale ten, kdo by si přečetl tvou knihu, by se dozvěděl, jak moc ses musela sama snažit, aby ses dostala tam, kde jsi.

  No jo, no, ale lidi málokdy zajímá, co za tvým úspěchem stojí, pokud to není dost bulvární. Přitom – oba mí rodiče byli prodáni do rodin, aby pracovali jako sluhové. Mámě bylo devět, tátovi čtyři roky. Oba byli navíc Irové, což v té době byla velká přítěž. Vždyť tenkrát existovaly na dveřích nápisy „Zákaz psů a Irů“.

  To musela být opravdu příšerná doba. A ten, kdo se nepoučí z historie, má pak bohužel tendenci ji opakovat. Souhlasíš?

  Ano, ale to je jen jeden problém. Další je, že každý si dneska myslí, že má právo být naštvaný.

  Ano – ale jen na to, co rozčiluje jeho!

  Přesně tak. Pokud mi někdo pořád říká, že netuším, jaké to je být v jeho kůži, tak je to pro mě jen narcismus. Ale dost o mě – však tys taky neměl lehký start do života.

  Dá se to tak říct… Bylo mi 10 let, když mi umřela máma. Na začátku léta ji začalo bolet břicho a na konci léta už nebyla. Agresivní forma rakoviny tlustého střeva. Bylo jí teprve pětatřicet. Strašně jsem se tenkrát uzavřel do sebe. Byl to příšerný zážitek – v nemocnici ti úplně bez emocí nejdřív řeknou, ať se jdeš rozloučit se svojí mámou A pak tě přivedou k lůžku, na kterém leží málem kostra, kterou nepoznáváš. Ale voní ti. Voní jako máma. A když to pak skončí, přijde koloběh sebeobviňování: „Proč? Co jsem udělal špatně, to jsem si tohle opravdu zasloužil? Jak se mám chovat, aby se mi to už nikdy nestalo?“ Srdce se ti sevře v pěst a ztvrdne. A tak to nějak trošku „ošetříš“ a nezbyde ti nic jiného než jít dál s tou bolestí.

  Moje teta zemřela náhle na rakovinu plic. A já pak po ní dostala oblečení, protože jsme na nové neměli. A nosila jsem léta ty kouřem nasáklé věci. Bylo mi z toho smutno.

  
  

  
  

  My jsme museli být v minulém životě partneři!

  To rozhodně podepisuju! A přes to všechno... Víš, co jsem nedávno četla? Že děti se smějí až 300krát za den. I ty, které nemají zrovna lehký život. Dokážou se s těmi všemi nespravedlnostmi, které je potkají, poprat tak nějak líp. A dospělý člověk se prý denně zasměje jen 10krát. Není to šílený?

  Bylo by hezký si tuhle dětskou schopnost v sobě uchovat, nebo ji jako dospělý aspoň umět znovu najít.

  Já si třeba myslím, a je to jeden z důvodů, proč se věnuju herectví a malování, že umění v sobě tuhle schopnost má. Že tě dokáže odpoutat od tíhy života. Jenže je zatraceně těžký si v sobě to dítě udržet, když se po nás pořád chce, abychom byli dospělí, vážní, platili účty a ničemu se nedivili. Když byl můj syn malý, tak kousek od nás bydlel herec Robin Williams a často k nám chodil. Se synem si pořád hráli a pořád něco vymýšleli. A já tak na ně koukala a neuměla si představit, že bych v tuhle chvíli po Robinovi chtěla něco dospěláckého. Úplně bych mu sebrala duši.

  Naprosto ti rozumím. Co když ale v práci musíme zažívat – kromě těchto chvil, kdy v sobě zas objevujeme tu dětskou duši – také něco opravdu vážného? Jaký by tady byl tvůj nejsilnější zážitek z natáčení?

  Víš jaký? Když jsme natáčeli Poslední tanec. Hrála jsem tam totiž postavu, která čeká na výkon trestu smrti. A skutečně jsem se při tom dostala na místa, kde vězni prožívají své poslední chvíle. Bylo to neuvěřitelně silné, děsivé. Vězni dostanou před popravou plenu, protože ve chvíli, kdy už nejsou mezi námi, tak se jim povolí svěrače. A já v tu chvíli měla pocit, že by se sem měl podívat každý Američan, který je pro trest smrti. Měl by vědět, čeho se zastává. Ještě teď z toho mám husí kůži.

  Dobře, obrátíme raději list k něčemu pozitivnějšímu. Jak tvoříš své obrazy, máš na to nějaké svoje know-how?

  Mám výbornou učitelku, která tvrdí, že malování není nic jiného, než že si představíš pocit, pod pocitem slovo a to slovo pak zobrazíš na plátně. A má pravdu. Je v tom obrovská dávka svobody, moc mě to baví.

  Někdy si říkám, že bych taky potřeboval takový talent. Nebo ventil. Ta naše práce je šílená. Několik let pracuješ na jednom projektu a najednou to všechno skončí a ty máš brutální „táborový syndrom“ a nevíš, co se sebou. Chybí ti lidi, nevíš, kam najednou nasměrovat všechnu tu energii.

  Na to mám odpověď, Johne. Charita. Vždycky, když nevíš, co s volným časem, zapoj se do něčeho. Aspoň budeš vědět, že jsi užitečný, když nic jiného. Protože co si budeme povídat, ta naše herecká práce je sice krásná a dokáže lidem dávat radost, ale taky je taková nicotná. Lidi strašně rychle zapomenou, filmy zestárnou, my taky... ale potřeba pomoci těm, kteří se bez ní neobejdou, ta zůstává. A vytváří pozitivní efekt a energii.

  Zase máš pravdu. Ale čemu se divím? Jsme spřízněné duše a ty prostě vidí věci, život a svět kolem sebe podobně.

  Já ti to říkám pořád. My jsme se prostě museli potkat (smích). m

  Foto: ČTK
  

• Otrivin

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Kožatka velká

  zvíře

  z v í ř e

  kožatka velká
  

  Obývá vody subtropů a tropů a je jediným zástupcem svého druhu. Je skvělým plavcem a dokáže si udržet tělesnou teplotu o dvě desítky vyšší, než je teplota vody. Řeč je o gigantické mořské želvě, dnes již zapsané mezi přísně ohrožené druhy.
  

  K

  ožatky velké jsou na planetě Zemi už přes 20 milionů let. V celkové populaci jich dnes bohužel zbývá už jen okolo 500 jedinců. Jedním z možných viníků je i její vybraný jídelníček. Kožatka velká se totiž živí výhradně medúzami. Ty si ale velmi často splete s igelitovým pytlíkem volně plavajícím v moři. A něco takového bohužel její organismus nestráví a zpravidla do několika hodin po požití umírá.

  Tenhle úctyhodný tvor patří mezi největší želvy na světě. Se svou délkou přes dva metry a váhou až 600 kilogramů je skutečným mořským gigantem. Největší známý exemplář měřil tři metry a vážil téměř tunu.

  Od ostatních želv se liší charakteristikou krunýře. Ten totiž není tvořen pevnými kostěnými štítky, ale tuhou vrstvou tmavě modré kůže (odtud jméno kožatka) s výraznými rýhami, které jí pomáhají při plavání. Kožatka se běžně potápí do hloubky 1280 m a dokáže plavat rychlostí přes 35 km/hod., což ji řadí mezi nejrychlejší plazí plavce na světě. Dokáže překonat vzdálenost tisíce kilometrů a klidně vydrží pod vodou i hodinu na jeden nádech. Dokáže také udržet jednotnou vnitřní tělesnou teplotu – až o 18 stupňů vyšší, než je teplota vody. Je tedy výborně adaptovaná na chladné subpolární prostředí. A vždycky umí najít cestu domů. Když chce kožatka naklást vajíčka, vrátí se přesně na tu stejnou pláž, kde se vylíhla ona sama. Za tmavé noci naklade v písku vajíčka a z nich se potom po zhruba 60 dnech vylíhnou malé želvičky. Ve chvíl i, kdy samci spatří světlo světa a zvládnou se dostat do vody, tak se už nikdy na souš nepodívají. Samičky se pak vrátí jen kvůli nakladení vajíček, a to zpravidla jednou za tři až čtyři roky.

  Následujících deset let bude pro záchranu kožatky velké klíčových. Ohrožují je nejen plasty, ale také lodní šrouby nebo sběrači vajec, kteří je pak prodávají jako velmi dobře ceněnou pochoutku. Tak doufejme, že se domů budou vracet i v následujících letech. m

  Text: Sandra Černodrinská, 

  foto: Adobe Stock

• Espumisan

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Spokojený život

  padesátka Marie

  p a d e s á t k a   M a r i e

  Spokojený ŽIVOT

  Napadlo vás někdy, jak často používáme slovo spokojenost? Většina z nás chce žít spokojený život, často skrze spokojenou rodinu. Což je, co si budeme v našem věku vyprávět, docela dřina. Záleží samozřejmě na tom, pro jak velký okruh příbuzných hodláme spokojenost zajišťovat.
  

  Text: marie Petrovová

  H

  ledáme spokojenost v práci. Ovšem to je až vrcholek pyramidy. Předtím je potřeba, aby byli spokojeni zákazníci, kolegové, zaměstnanci, šéf. Možná někdo z vás potřebuje mít i spokojené dodavatele, i když na spokojenosti těch, kterým platíme faktury, asi většinou nijak zvlášť nelpíme. Musejí být spokojeni s tím, že dostali zaplaceno. Soudě podle toho, jak často se s tímhle slovem potkávám ve veřejném prostoru, odhadovala bych, že už jsme národ samých spokojených tetiček, strýčků, rodičů, klientů, vedoucích a zaměstnanců. Nebo že by se nám z toho slova nějak vytrácel obsah?

  Od spokojenosti je to jen kousíček k uspokojení. Uspokojujeme potřeby kde koho. Zábavné je uspokojovat zvědavost a zvídavost. Pochopitelně by bylo ideální, kdybychom uspokojovali pokaždé jen tu správnou touhu po učení se novým věcem. Ale jste ideální? Já tedy rozhodně ne, takže mě někdy uspokojí i sociální sítě nebo bulvár. Nedozvím se sice nic, co by dramaticky zvýšilo kvalitu mého života, o dovednostech nemluvě, ale zase když si někdy přečtu, co mají lidi za věci, tak si připadám poměrně normálně, tedy celkem spokojeně. Uspokojovat zvědavost dětí, to je úplně jiná písnička. Myslím, že příroda nám darovala menopauzu i proto, abychom už nemusely odpovídat stokrát denně na otázku: „A proč?“ Dosaďte si za to proč, co chcete. Nejšťavnatější dotazy padají zpravidla v prostředcích hromadné dopravy, asi se v ní vyskytuje hodně jedinců, kteří dokáží upoutat dětskou zvědavost, a ta hned vytvoří obrovský prostor pro zvědavost, který je potřeba uspokojit.

  Já vím, teď čekáte, že budeme probírat, jak je to s tím uspokojením po padesátce v dalších oblastech života. Tak k tomu mám taky co říct. Můj muž totiž podlehl kouzlu uzavírání kroužků v aplikaci Kondice. Naposledy si zapomněl vzít na procházku telefon, takže mu ta jeho duhová víla nemohla spočítat kroky, a tudíž zůstala, jeho slovy, „neuspokojená“. A pak že my, skoro šedesátníci, nestíháme technologický pokrok. Pche. Jsem spokojená žena. Můj choť uspokojuje aplikaci, protože zdravě žije. Mohlo by to být mnohem, mnohem horší. Možná, že bych ho mohla uspokojit i já – pořídím mu nějaké pěkné hodinky, aby si je mohl propojit s telefonem a nosit tu svoji kámošku pořád s sebou. Ta nás do řečí nedostane, drbny sice budou nespokojené, ale víte, jak to je – není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem.

  Vaše padesátka Marie m

• Magne B6

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Pavla Horáková: Touha je zázrak

  povídka

  p o v í d k a

  Pavla Horáková

  touha je zázrak

  M

  arek se snažil na ten příběh rozpomenout. Byla to kratičká povídka, vlastně spíš jen anekdota. Četl ji kdysi na internetu, na jednom z diskusních serverů, které byly tak populární v době před nástupem sociálních sítí. Jako začínající programátor tam tehdy trávíval celé noci a vtipkoval s lidmi, které znal jen pod nicneříkajícími přezdívkami. S některými se později seznámil i ve skutečném světě a dodnes občas zajdou na pivo. Už si dávno nepamatuje, kdo z nich to tam tenkrát napsal. Místo aby si příběh zkopíroval, uložil si jenom odkaz, protože si bláhově myslel, že nuly a jedničky jsou věčné. Jenže ta stránka mezitím dávno přestala existovat, stejně jako celý diskusní server.

  Tenkrát ho těch pár řádek zasáhlo, skoro jako kdyby tušil, že se jednou budou vztahovat i na jeho život. V té mikropovídce šlo zhruba o to, že muž na ulici zahlédne nádhernou dívku a chvíli za ní kráčí a pozoruje ji. Připadá mu jako ta pravá, vysněná, vyvolená. V duchu si promítne celý báječný život, který by spolu mohli prožít, první polibek, první sex, první společné bydlení, svatbu, děti, cesty kolem světa. Chvíli si tak sní, ale nakonec se rozhodne a krásnou dívku neosloví, protože se zalekne. Co kdyby totiž řekla ano? Co kdyby se mu ten sen splnil? Co by mu v životě zbylo pak?

  Marek se protáhl v zahradním křesílku, usrkl drahé kouřové whisky, kterou dostal k pětačtyřicetinám, a bříškem palce ze zvyku přejel po prstýnku na levé ruce. Když Lindu poznal, byla nádherná. Vlastně pořád je. Mají společného osobního trenéra a výživového poradce, který je oba udržuje v dokonalé formě. Markovi kdysi pomohl zvednout sebevědomí, když z neduživého hubeňoura s kulatými rameny a nemožným vkusem v oblékání, který se živil jenom mraženou pizzou a Coca-Colou, udělal urostlého elegána, který se nemusí stydět chodit na obchodní jednání ani se špičkami mezinárodního byznysu. Mnohem líp se cítí, dobře spí a zlepšila se mu kondice. Míval typickou postavu ajťáka, ale Luboš mu sestavil program cvičení a jídelníček, takže Marek už po půl roce nedopnul košili přes prsa a rukávy se mu trhaly ve švech. Co by za takovou figuru dal na škole, kdy mu přezdívali Papír a holky se s ním bavily, jen když se potřebovaly svěřit s tím, že jsou nešťastně zamilované do nějakého hajzla. A i kdyby ho některá z nich náhodou chtěla, neměl by si ji kam přivést a co jí nabídnout. A tak moc si to tenkrát přál.

  Rozhlížel se po záhonech, pěšinkách a skalkách, které jim navrhl zahradní architekt. Sytě zelený trávník za vysokým živým plotem zavlažovala mlha z rozstřikovačů. Pod rododendronem ležela na lehátku Linda a opalovala se nahoře bez. Na jejích prsou nebylo poznat, že někdy kojila, zlaté ruce estetických chirurgů a dermatologů se pravidelně starají o její siluetu, kontury obličeje, rodový sklon ke křečovým žilám i o pevnost jejího pánevního dna. Linda propnula štíhlou nohu do vzduchu a pohladila si lýtko. Je pořád krásně pružná. Kdysi by z tohohle výjevu zešílel, ale teď se na něj díval, jako kdyby sledoval fotbal v televizi. Už ani náhodné známosti mu nedokážou výrazně zrychlit tep a poslední vážnější bokovku nechal před půl rokem povýšit a poslat řídit pobočku firmy do Bratislavy, aby se jí zbavil. Pochopila a nedělala problémy, naopak je mu vděčná.

  Dvojčata skotačila v bazénu, pokřikovala na sebe hlášky z filmů a stříkala po sobě vodními pistolemi. Kudrnatí kluci jako ze žurnálu. Chodí do mezinárodní školy, na tenis a na golf, anglicky a francouzsky umějí líp než česky. Na střední školu je pošle někam do ciziny a nejspíš tam vystudují i univerzitu. Budoucnost mají vymalovanou v těch nejzářivějších barvách.

  Za tímhle vším stál jeden jediný chytrý nápad. Stačila relativně malá investice a jeho garážová firma se během několika let rozrostla a začala vydělávat takřka bez jeho úsilí. Dnes její akcie patří mezi nejvýkonnější tituly. Částky, které jeho podnik ročně věnuje na filantropii, násobně převyšují Markovy někdejší představy o obratu. A to se ani zdaleka všemi dobročinnými aktivitami veřejně nechlubí. Marek má všechno. Úplně všechno. Šťastný muž, řeklo by se. Kdekdo by třeba i vraždil, aby mohl mít život jako on. Je Marek špatný člověk, když si toho neváží?

  V koutě zahrady se Oleh opřel o lopatu, aby si na chvilku vydechl. Kopal jámu pro fontánku, kterou mají přivézt a osadit zítra. Vyrostl někde u Dnipra, vystudoval na učitele, ale před lety přijel sem, aby si něco vydělal, než se ožení, a taky aby mohl posílat peníze matce. Do armády nenarukoval, protože má srdeční vadu. Takže by nejspíš ani neměl vykonávat těžkou fyzickou práci, pomyslel si Marek. Ale Oleh je mu za zakázku vděčný, peníze jsou potřeba, teď ještě víc než dřív. Navíc Marek platí víc než štědře. Co se děje v jeho zemi, Oleha samozřejmě drtí, ale drží ho nad vodou vědomí, že aspoň část jeho rodiny je v bezpečí a on se může přičinit o to, aby se měli dobře. Hřbetem ruky si otřel zpocené čelo.

  Marek se zvedl z křesílka a vydal se do kuchyně pro pivo. Vzal z velikánské dvoukřídlé lednice rovnou dvě. Jednu orosenou plechovku donesl Olehovi a posadil se vedle něj na zídku. Oleh ztlumil hlasitost otlučeného tranzistoráčku, který měl puštěný k práci.

  „Tak co, jak to jde?“ zeptal se ho Marek, protože nevěděl, jak jinak začít. Oleh si ledovou plechovku nejdřív přiložil na tvář, vydechl slastí, vychutnal si lupnutí uzávěru a syknutí oxidu uhličitého a zhluboka se napil. Pak s vděčným pohledem Markovi odpověděl, že to jde skvěle, protože na víkend pojede domů a po týdnu zase uvidí Oksanu a děti. Může poslat nějaké peníze mámě na Ukrajinu a Oksana si našla lepší práci, takže se budou moct přestěhovat z podnájmu do většího bytu, který budou mít sami pro sebe. On by si konečně mohl nechat uznat diplom, složit zkoušku z češtiny a zažádat si o občanství. Když Markovi své plány líčil, úplně se tou vidinou zalykal.

  „Touha je zázrak, kámo, zázrak!“ deklamoval zpěvák z rádia a Marek si připomněl jeden dávný koncert, na kterém se nějakým omylem ocitl. Cítil, že mezi ty lidi nepatří, ale charisma a naléhavost textů hudebníkovi upřít nemohl. „Nic není dost velkej cíl, aby ses nepokusil!“ Marek se zaposlouchal do slov písně, kterou už párkrát někde slyšel, ale nikdy jí nevěnoval pozornost, natož aby v jejím textu hledal hluboké poselství. Ale teď se zarazil. Něco podobného mu onehdy řekl terapeut, ke kterému zašel, když měl pocit, že už dávno necítí radost z věcí, které ho dřív těšily.

  „Váš problém spočívá v tom, že už nemáte kam výš stoupat,“ pokrčil psycholog rameny. „Máte všechno a nemusíte se vůbec snažit. Přitom rád překonáváte překážky a smysl života vidíte v růstu a rozvoji. Potřebujete odměnu za výkon.“ Pak se zamyslel a doporučil Markovi nějaký fyzicky náročný a třeba i trochu nebezpečný koníček. Něco, co mu nepůjde hned samo od sebe. Například horolezectví. „Najděte si metu, kterou byste mohl zdolat, něco, po čem byste mohl toužit,“ dodal a vystavil účet. Tak na tohle opravdu nepotřebuju terapeuta, usoudil Marek a podruhé už k němu nešel.

  Teď se díval, jak Olehovi září oči. Obyčejné studené pivo po fyzické námaze si ten chlap vychutnává víc než on svou dvacetiletou whisky. Uvědomil si, že svému ukrajinskému nádeníkovi závidí, že má kam mířit, po čem toužit, krůček po krůčku se vzmáhat: rodina v bezpečí, nová nájemní smlouva, koupě ojetého auta, vyhlídka lepší práce, nové občanství. Věci, které Marek buď měl odjakživa a bral je jako samozřejmost, nebo pro něj dávno ztratily cenu. Někdo by to mohl brát jako rouhání a tvrdit, že Marka pálí dobré bydlo, ale co naplat, když necítí radost a žár a ztratil v životě smysl a směřování. Na své pocity má plné právo, jak by nepochybně řekl ten zavržený terapeut.

  „Je to jak nic, to totiž neváží víc, je to něco jak dech, jak přání na křídlech, je to nemožnej cíl, kterej jsi vymyslil,“ zněl Markovi v hlavě zpěvákův mužný chraplák. Není nic smutnějšího než splněný sen, pomyslel si. A nic životodárnějšího než touha. Upíjel pivo a představoval si, jak omamné by bylo začínat zase od nuly. Toužit a jít si za svým snem, přes drobné i větší nezdary, přes krachy a pády, hrabat se vzhůru, cítit vzrušení z malých úspěchů a rozkoš z velkých, sklízet obdiv lidí za to, co dokáže, a ne pochlebování za to, co nahromadil a co se stalo víceméně bez jeho přičinění. Ta představa ho rozechvívala čím dál víc. Být sám sebou, a ne jen značkou.

  I v dnešní době je možné beze stopy zmizet a objevit se s novou totožností na opačném konci světa. Nezačínal by úplně od nuly, není sebevrah. Stačí obezřetně převést část prostředků a nalíčit to tak, aby po něm nikdo nepátral. Od toho jsou specialisté, kteří mu s tím diskrétně pomůžou.

  Rozhlédl se po zahradě s dvoupatrovým domem, bazénem a garáží se dvěma novými auty, chvíli se díval na svou dobře zajištěnou ženu, jak si znuděně roztírá opalovací krém po dokonalém poprsí, i na děti, které bazén už přestal bavit a koukají do tabletů. Pomyslel na firmu, která skvěle šlape i bez jeho přítomnosti. Dopil pivo a usmál se. Byl si jistý, že nikomu z nich nebude nijak zvlášť chybět. m

  Foto: Adobe Stock

• Hudební divadlo Karlín

  I n z e r c e

• Co všechno skrývá jedna noc?

  svět hvězd

  s v ě t   h v ě z d

  Co všechno skrývá jedna noc? *

  Pod rouškou noci se odehrává spousta věcí. Zločiny, milostné aktivity, hádky, usmíření, ale třeba také příběh jednoho vztahu, který je tak pevný, že přežil už ledacos. Přežije ale tuhle noc? O tom vypráví film Jedna noc, který vstupuje do kin 8. května a jehož je Maximum partnerem.
  

  Adam a Eliška jsou spolu už od střední školy. Adam se mezitím stal úspěšným zpěvákem kapely, která nemá nouzi o fanynky. Což je právě ten problém. Protože Adam nedokáže všem těm slečnám říct ne a stejně tak nemá pud sebezáchovy. A právě to přivede jeho vztah s Eliškou do problému, který jim nezbyde řešit jinak než… 

  
  

  … tím, že se Eliška po nocích pravidelně „prodává“ na sexuálním livechatu. O čemž bohužel ví Adamovi parťáci a rádi se na něj připojují. Jedna noc je označována za psychologicko-erotické drama, ale lacinou erotiku od filmu nečekejte. Přestože ve filmu není o nahotu nouze, tvůrcům jde spíše o zkoumání toho, co všechno dokáže vydržet láska, pokud je opravdu pevná. 

  
  

  Herečka Vanda Chaloupková, představitelka Elišky, musela před kamerou strávit většinu času polonahá. Jak sama říká: „Není to zrovna komfortní situace, ale v porovnání s tím, co holky, které na těchto chatech pracují, předvádějí, vlastně o nic nešlo. Musím říct, že když jsem na pár z nich při přípravách na natáčení zašla, nestačila jsem se divit, co všechno se na nich odehrává.“

  Aby byl film co nejuvěřitelnější, museli na určité scény filmaři povolat také herce z filmů pro dospělé. „Musím říct, že to byl zvláštní zážitek. Pornoherec se zeptal, jak dlouho bude muset mít erekci, a podle toho si pak přímo do penisu píchl injekci, která mu erekci zajistila. Nikomu ze štábu se moc nechtělo jít točit, a tak jsem nakonec s tím pornohercem šel na toalety sám a točili jsme tu scénu jen ve dvou. Bizarní zážitek,“ vzpomíná režisér filmu David Laňka.
  

  Důležitou roli ve filmu hraje také malý Štěpán. Půlroční syn Adama a Elišky, který po většinu příběhu, kdy je na scéně, musel plakat. Na jeho rodiče a herce tak čekaly těžké chvíle, kdy bylo Štěpána potřeba rozplakat, což bylo stále těžší a těžší, protože si na lidi ze štábu zvykal. Ale svůj herecký debut zvládl na jedničku a dnes, rok po natáčení, mohou filmaři s klidným svědomím říct, že Štěpán neutrpěl žádnou psychickou újmu.
  

  Herec Adam Ernest, který ve filmu hraje Adama, složil právě pro účely filmu tři písničky, které také nazpíval. „Dostali jsme se skladatelem Danem Šubrtem zadání, že ta hudba má znít jako mix MGMT a Tata Bojs, což byla docela výzva. Ale bavilo mě to,“ říká. A je třeba říct, že všechny tři skladby se nadmíru povedly a mají skutečně potenciál rádiových hitů. Však se také počítá s jejich vydáním.
  

   Ve vedlejších rolích se filmu objeví také známé tváře, jako jsou například

  Kamila Janovičová v roli pouliční prostitutky, která osudem Adama pořádně zamíchá. A perlička pro pobavení – oblečení, které na sobě herečka má, je její vlastní.

  Stanislav Aubrecht v roli Adamova kolegy z práce. A kdybyste náhodou nevěděli, odkud tohoto herce znáte, vzpomeňte si na mladého kudrnatého syna Mariána Labudy ve Vesničce, mé střediskové.

  Jan Nedbal v roli Adamova spoluhráče Sonyho. Nebudeme prozrazovat, jaký charakter ta postava má, ale můžeme vás ujistit, že v takové poloze jste Honzu ještě neviděli.

  Stanislava Jachnická v sice malé, ale velmi důležité roli, která v životě Adama hraje velmi podstatnou roli.

  Pavlína Balner je známá ze seriálů ZOO nebo Smysl pro tumor, a v Jedné noci hraje někdejší Adamovu milenku, která by o vztah s ním pořád stála.

  Text: David Laňka, foto: archiv redakce

  Jedna noc (2024) - HD TRAILER

  

  Vanda Chaloupková o natáčení filmu Jedna noc, studiu livechatů či dublérce pro intimní scény

  

• Coldrex MaxGrip

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Čmelák

  Halinin fejeton

  H a l i n i n   f e j e t o n

  čmelák
  

  Jsem úplně upracovaná, kvůli tomu, že jsem si dala předsevzetí, že každý den musím napsat, co mne potkalo doma veselého. Tvůrčí pnutí mne ale zpomaluje v nekonečných a přitom nezbytných činnostech, jako je vaření, praní a utírání prachu a vytírání podlahy.

  T

  o úplně nesnáším! Zlaté špinavé nádobí! Notabene, když ho stačí jen naskládat do myčky. I když... Jen si tak představte, kolik toho nádobí je, když je nás doma sedm. Vlastně jen šest. Má sestřenice odjela na Ukrajinu. Říkám „sestřenice“, ale sestřenicí vlastně není, protože můj tatínek byl nejmladší z osmnácti dětí a její prapradědeček byl jeho nejstarší bratr. Jmenoval se stejně jako můj otec. Taky Vasil. Myslela jsem si dlouho, že babička s dědečkem byli z plození svých dětí tak vyčerpaní, že na to, že už mají jednoho Vasila doma, prostě zapomněli.

  Když jsem ale navštívila tátovo rodiště, tak mi tam místní pop prozradil, že rodiče dávali jména podle svatých, kteří byli patrony pro určité dny, a že se běžně stávalo, že se některé děti v jedné rodině jmenovaly stejně. Že hlavně záleželo na jejich dalších jménech. Můj tatínek měl další jména Laszlo, protože se narodil, když Zakarpatská Ukrajina byla součástí Rakouska-Uherska, a taky se jmenoval Džmyl. Což v ukrajinštině znamená čmelák. A proč vlastně teď takhle vzpomínám? Protože jsem právě mluvila s kurýrem, který nám přivezl objednané potraviny. Telefonoval mi, mluvil nesmírně seriózně, ale měla jsem pocit, že lehce potlačuje smích. Říkal mi, že zřejmě úplně nepochopil mou poznámku u objednávky a že prostě neví, jak mi má potraviny předat.

  „Co se vám nezdá?“ zeptala jsem se podrážděně.

  „No... zajímalo by mne, jak si to představujete...“ řekl.

  „Představuju si, že mi předáte objednané zboží přesně podle pokynů,“ řekla jsem upjatě.

  „No právě! A vy jste přesně napsala: Zazvoňte na třetí zvonek, otevřete branku a bzučte! No... a já si nejsem úplně jistý, jakým způsobem a jak dlouho mám bzučet!“

  No... máme doma telefon se bzučákem, používáme ho, když chceme někomu otevřít, ale když jsem psala své instrukce, bylo jasné, že už je toho na mou stařeckou hlavu nějak moc. Ale zasmála jsem se a ten upracovaný kurýr se taky zasmál a řekl mi, že mou poznámku na objednávce četl nahlas všem ve skladě a že těm přepracovaným lidem udělal hezký den. Možná, že ne celý, ale aspoň chvilku. A o to přece jde, abychom aspoň chvilku každý den dokázali zapomenout na všechny katastrofy a na tvář se nám vloudil přinejmenším úsměv. Jak by řekl můj oblíbený Murphy: „Když se budete usmívat, neznamená to, že to bude všechno lepší, ale vy... vy budete vypadat líp!“

  Vaše Halina m

   Text: Halina Pawlowská

• Olynth

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• 1136382.png
• 1136384.jpg
• 1136386.jpg
• 1136388.png
• 1136389.png
• 1136390.png
• 1136391.png
• 1136423.png
• 1136430.png
• 1136435.png
• 1136449.jpg
• 1136463.jpg
• 1136549.jpg
• 1136615.jpg
• 1136616.jpg
• 1136617.jpg
• 1136618.jpg
• 1136619.jpg
• 1136620.jpg
• 1136621.jpg
• 1136622.jpg
• 1136623.jpg
• 1136624.jpg
• 1136625.jpg
• 1136626.jpg
• 1136627.jpg
• 1136628.jpg
• 1136629.jpg
• 1136630.jpg
• 1136631.jpg
• 1136632.jpg
• 1136633.jpg
• 1136634.jpg
• 1136635.jpg
• 1136636.jpg
• 1136637.jpg
• 1136638.jpg
• 1136639.jpg
• 1136640.jpg
• 1136641.jpg
• 1136642.jpg
• 1136643.jpg
• 1136644.jpg
• 1136645.jpg
• 1136646.jpg
• 1136647.jpg
• 1136648.jpg
• 1136649.jpg
• 1136650.jpg
• 1136651.jpg
• 1136652.jpg
• 1136653.jpg
• 1136655.jpg
• 1136656.jpg
• 1136657.jpg
• 1136658.jpg
• 1136659.jpg
• 1136660.jpg
• 1136661.jpg
• 1136662.jpg
• 1136663.jpg
• 1136664.jpg
• 1136665.jpg
• 1136666.jpg
• 1136667.jpg
• 1136668.jpg
• 1136669.jpg
• 1136670.jpg
• 1136671.jpg
• 1136672.jpg
• 1136673.jpg
• 1136674.jpg
• 1136675.jpg
• 1136676.jpg
• 1136677.jpg
• 1136678.jpg
• 1136679.jpg
• 1136680.jpg
• 1136681.jpg
• 1136682.jpg
• 1136683.jpg
• 1136684.jpg
• 1136685.jpg
• 1136686.jpg
• 1136687.jpg
• 1136688.jpg
• 1136689.jpg
• 1136690.jpg
• 1136691.jpg
• 1136692.jpg
• 1136694.jpg
• 1136695.jpg
• 1136696.jpg
• 1136698.jpg
• 1136699.jpg
• 1136701.jpg
• 1136702.jpg
• 1136703.jpg
• 1136704.jpg
• 1136705.jpg
• 1136706.jpg
• 1136707.jpg
• 1136708.jpg
• 1136709.jpg
• 1136710.jpg
• 1136711.jpg
• 1136712.jpg
• 1136713.jpg
• 1138919.jpg
• 1138920.jpg
• 1138921.jpg
• 1138922.jpg
• 1138923.jpg
• 1138924.jpg
• 1138925.jpg
• 1138926.jpg
• 1138927.jpg
• 1138928.jpg
• 1138929.jpg
• 1138930.jpg
• 1138931.jpg
• 1138932.jpg
• 1138933.jpg
• 1138934.jpg