Bára Munzarová: Jedu teď v programu Mám se ráda

Nemá za sebou právě lehké roky. Dlouhou dobu se starala o své nemocné rodiče, a tak musela hereckou kariéru tak trochu odložit stranou. Je ale až obdivuhodné, s jakou energií to všechno zvládla a zvládá. Už na konzervatoři měla pověst tryskomyši a tou je zjevně pořád. Neochvějně energická a nezdolně pozitivní bytost.

Co vám v posledních týdnech dělá největší radost?

Vlastně všechno. Rodinný život, má úžasná dcera Anička, vědomí, že když se podívám do diáře, čekají na mě samé příjemné závazky, na které se těším, mezitím konečně i trocha odpočinku a nějaké plánované cestování a poznávání. Zažívám teď báječnou životní etapu, ve které dávám sama sobě svolení dopřát si prostor pro zahojení a dočerpání energie.

"Dávám sama sobě svolení" zní, jako byste se tohle musela v životě naučit – myslet sama na sebe…

Přesně tak. Naše generace byla vychovávána tak, aby příliš nemyslela na sebe a pomáhala, kde se dá. Dokonce jsme zamlada v pionýru měli soutěž takzvaného NEMYNASE. V překladu: nemysli na sebe. Idea dobrá, ale jako se vším, nic se nesmí přehánět. Myslet trošku sama na sebe, abych nejela za každou cenu naplno a na úkor svého zdraví jak fyzického, tak psychického, to bylo něco, co jsem se za poslední dekádu musela opravdu začít učit, abych to neodskákala. Jsem na cestě, a zlepšuju se. Vím, že sobec se ze mě nikdy nestane, ale už se snažím, vnímat své hranice, kapacity své energie a svého těla i psychiky. Přesně toto jsou témata, která jsou náplní mých relaxačně-meditačních víkendů Zastav se na chvíli s Bárou Munzarovou. Laskavá cesta sama k sobě v odpuštění, přijetí a lásce.

S manželem Martinem Trnavským a dcerou Annou.

Co si vás pamatuju, a že už to několik dekád je, vždycky jste byla plná života, energie, nadšení pro věci. Pořád vás baví v životě dělat, co vás zrovna nadchne, a dělat to naplno?

Myslím, že to ani není v tom, že by mě to nějak bavilo, ale spíš jsem tak od narození nastavená. Jsem žena pozitivní, takže i v nelehkých životních momentech a situacích se většinou snažím hledat něco dobrého. Jsme tu přece jen na chvíli, a je věcí každého z nás, zda se svobodně rozhodne nahlížet na život jako pesimista, nebo si z něj vezme radost, štěstí, lehkost a lásku. Každý z nás má možnost volby. Já volím světlo.

Vím, že to je citlivé téma, ale nejde ho vynechat. Posledních deset let jste se plně věnovala péči o své rodiče. Jak vás tahle životní etapa ovlivnila?

Velmi. Nechci se v tom příliš znovu veřejně a mediálně patlat. Víte, myslím si, že Barboru Munzarovou totiž opravdu nedefinuje pouze péče o staré nemocné rodiče. Přesto jsem - po 11 měsících přemlouvání - kývla na nabídku milé reportérky paní Blanky Kubíkové na natočení 13. komnaty právě na toto téma. Toto rozhodnutí jsem dlouho zvažovala a nakonec jsem do toho šla s vědomím, že možná právě ta až syrová otevřenost by mohla pomoct všem, kteří se ve stejné životní situaci buď nacházejí, nebo ji mají už za sebou… Řekla bych, že jsem si během tohoto natáčení měla možnost všechno tak nějak pojmenovat, zároveň i zčásti uzavřít a pustit toto téma po řece života. V tom pořadu České televize jsem se opravdu upřímně otevřela až na dřeň. Bohužel se stalo, že toho velmi nevybíravě, hrubě a bez kapky úcty k přesahu mých rodičů zneužil bulvár. A to ještě před premiérovým odvysíláním mé 13. komnaty. Jenže Jana Hlaváčová a Luděk Munzar nebyli jen vynikající herci, ale také obrovské morální vzory. Nikdy se nezaprodali komunistickému režimu a opravdu si nezaslouží mít takové bulvární titulky. Vlastně je mi až líto bulvárních novinářů, kteří za něco takového berou peníze a živí se tím. Je to ovšem zase jenom jejich volba. Karma je zdarma.

Nezlobte se tedy, je to teď všechno pro mě ještě příliš živé a nemám tím pádem potřebu se ke všemu znovu vracet. Koho by to téma zajímalo, ať se podívá do archivu České televize na mojí 13. komnatu.

Abyste jim mohla být nápomocna, stát při nich v nelehkých chvílích, vzdala jste se své profese. Spousta lidí by se tak nerozhodla. Vy jste to ale zřejmě vždycky vnímala jako samozřejmost, je to tak?

Vidíte, a to také není pravda. To je také smyšlená bulvární lež, která si už prostě žije svým životem roky. Tato nepravda mi profesně velmi ublížila. Během desetileté etapy, když jsem o rodiče pečovala, jsem těch nabídek opravdu neměla příliš… Ale pořád jsem hrála v divadlech Kalich, Komorní Kalich, Hudebním divadle Karlín, v Divadle Lucie Bílé, ve Viole a jezdila jsem po celé republice na zájezdy nejenom se společnými divadelními tituly v divadelním spolku Frída mého manžela Martina Trnavského, ale i s ostatními. Do toho přišel občasný dabing, tři roky jsem učila na Pražské konzervatoři základy herectví nebo hrála a zpívala v muzikálech. K tomu všemu jsem zajišťovala chod domácí péče, kterou bych bez podpory své sestry a úžasných pečovatelek nezvládala.

Bylo pro vás obtížné hledat chvíle, které byste měla sama pro sebe? Dovolila jste si to občas?

Obtížné to bylo. Zkraje desetileté péče jsem si to hlavně vůbec nedovolovala. Pečování o druhé je velmi psychicky náročné, sebere vám to hodně energie, víte, že výstup a konec celé situace není pozitivní. Hodně to bolí a ta logistická, organizační část, která je někdy téměř nezkoordinovatelná, je jen vrcholkem ledovce. Vyčerpání, které všichni pečující zažívají, je tedy nutné něčím kompenzovat. Trvalo mi opravdu dlouho, než jsem pochopila, že to bez nějakého doplnění baterií pro sebe samu zkrátka nepůjde zvládnout.

Zhruba před pěti lety se mi tedy podařilo – úplně mimo herectví - dát dohromady svůj relaxačně-meditační projekt. Ještě se dvěma lektorkami pořádáme víkendové pobyty a semináře již od roku 2020. Řekla bych, že ten projekt je pro všechny ty, kteří cítí, že v některé rovině svého života cítí nesoulad, disbalanci, a třeba jen podvědomě tuší, že by potřebovali nějakou změnu, a buď nevědí kudy do toho, nebo na to nemají odvahu. Absolventek a absolventů našich víkendů už máme mnoho. Mnozí se vrací, jsou spokojení a pro mě je velká radost, naplnění a pocit smysluplnosti, když vidím, že se jim, stejně jako mně, daří měnit životy k úlevě a ozdravení.

Někde jste řekla, že litujete snad jen toho, že jste neměla tolik času na svou dceru Annu. Doháníte teď ten čas?

Pokud jsem tohle někdy někde vyslovila, rozhodně to nebylo v souvislosti s tím, že lituji veškerého času, který jsem věnovala péči o svoje milované rodiče. To zase bulvár překroutil.

Spíš jsem to pociťovala při natáčení nekonečných seriálů, kdy byla Anička ještě malá, v předškolním věku, mí rodiče byli ještě soběstační, a já jsem nějak cítila, že umělecká kvalita těchto – jak já pracovně říkám – „papundeklů“ mě nenaplňuje natolik, aby mi stálo za to jim obětovat stejný čas, který bych měla, a hlavně chtěla, trávit se svojí dcerou.

Ona je to úžasná, nesmírně empatická a laskavá mladá slečna. Na svůj věk je hodně vyspělá, je to moudrá duše, která si taky prošla nelehkým obdobím. Vážím si jí za to, jak rovně ve svém životě jde. Jsem šťastná, protože se mi v této rovině podařilo vybudovat s dcerou nádherný vztah plný důvěry, respektu a vzájemné úcty. Často spolu cestujeme, rády si povídáme a hodně se nasmějeme. Anička je náš poklad.

Snažím se býtpro Aničku záchranná síť, když se třeba něco nepovede.

Jak vůbec sledujete její rozjíždějící se hereckou kariéru? Vtrhla do toho s razancí, kterou, řekl bych, má po vás.

Přiznám se, že lehce v úžasu, jak krásně jí ty nabídky přicházejí. Na sociálních sítích vystupuje hlavně v angličtině, protože už jí nebavilo číst závistivé, zlé, anonymní komentáře Čechů, že je protekční, protože je něčí dcera či vnučka. A sledovanost jí narostla celosvětově natolik, že ji oslovují mezinárodní firmy ke spolupráci. Zároveň si ji našla agentura zastupující talenty, od které dostala nabídky na castingy do televize. Pár jich udělala napoprvé, a tak teď natáčí hned několik seriálů najednou. Úžasné je, že až když ji režiséři obsadili na základě castingu a toho, co na kamerovkách předvedla, teprve zjistili, z jaké rodiny je. Myslím si, že tohle je pro její sebevědomí to nejdůležitější.

A věřte mi, že kdybych jako máma vycítila, že nemá talent, velmi diplomaticky bych se ji pokusila už dávno vést jiným směrem. Anička skládá písničky v angličtině, píše si v ní texty, točí tak i videa a k tomu hraje. I když je to všechno časově hodně náročné a energeticky únavné, je vidět, že ji to těší a baví. A to je ten motor, který přináší do její tvorby jiskru a přenáší se myslím i na diváky.

Myslím si, že u mnoha řemesel je normální, že se dědí z rodičů na děti. My herci jsme jen víc na očích a jsme tedy snadný terč pro pomlouvání a upouštění zlomené páry těch, kteří svou frustraci nemají kam jinam nasměrovat.

A tak ji zpovzdálí pozoruju, do ničeho se jí nepletu a moc jí fandím.

Snažím se být pro ni jen záchranná síť, když se třeba občas něco nepovede nebo ji dožene vyčerpání. Tak jak tady pro mě vždy byl můj tatínek. Otevřená náruč, ucho, co umí naslouchat, a moře nekonečné lásky.

Nevím, jak na vás, ale na mě s padesátkou tak nějak sedl pocit, že dnešnímu světu přestávám rozumět a nestíhám jeho rychlost. Jak to vnímáte vy?

Tohle, myslím, zažívají mnozí padesátníci v každé generaci. Doba je rychlá a je těžké si v tom globálním, chaotickém světě uchovávat svůj ostrůvek normálnosti. Je neustále potřeba vymezovat si své hranice, naučit se říkat ne, uvědomit si, že život si tvoříme my sami. Svými myšlenkami, svým rozhodováním. A jenom já sama mám každý den znovu možnost volby, zda si otevřu hned po ránu třeba zprávy a nechám se zaplavit tím obrovským pocitem strachu, anebo se půjdu projít, zacvičím si, udělám si dobrou snídani a půjdu třeba potom do práce a za svými povinnostmi a závazky v úplně jiné náladě.

Překvapilo mě, že po všech těch dramatických rolích, které máte na jevišti za sebou, hrajete zrovna v muzikálu Ivana Mládka Močál story. Je to trochu „lehčí“ žánr, než bych u vás čekal…

Jak v divadle J. K. Tyla v Plzni, kde jsem hned po absolvování DAMU byla 5 let v angažmá, tak i v Divadle na Vinohradech, kde jsem strávila 14 roků, jsem hrála většinou dramatické role, klasiku, Shakespeara a podobně. Ale už v Plzni mě vytáhl do souboru tehdejší operety můj dobrý přítel a kamarád, herec, dramatik a skvělý režisér Antonín Procházka. Napsal mi tehdy, tak trošku na tělo, roli Ády v divadelním muzikálu Holka nebo kluk, na motivy filmu s Adinou Mandlovou. Toto představení můj milovaný Toníček také režíroval. Role Ádi, kde jsem tančila, zpívala, stepovala nebo dělala hvězdy, mi dokonce vynesla nominaci na Thálii za muzikál. V tu dobu jsem pro muzikál zahořela láskou. Dlouho jsem se k němu neměla šanci prokousat, až před pár lety. Byl to opět Toníček Procházka, který mi nabídl alternaci při druhém uvedení skvělého muzikálu Adam’s Family v Hudebním divadle Karlín. Tam jsem se pracovně, ale i mile lidsky potkala s úžasnou Lucinkou Bílou. Nějak si to hezky sedlo a Lucinka mi nabídla roli v muzikálu Láska je láska, které mělo před pár lety premiéru v divadle Lucie Bílé v Karlově ulici.

To už se o mně asi trošku vědělo, že ráda zpívám a tančím. V Hudebním divadle Karlín jsem se asi nezapsala nejhůř, a tak od jeho vedení přišla i nabídka do krásného rodinného muzikálu Ivana Mládka Močál story, které karlínské divadlo uvádí na malé scéně.

To představení je velká sranda a hodně mě baví, jak doširoka je rozkročené: od Shakespearovy Desdemony po Dášu Novákovou z Mládkovy písně, která je úvodním hitem představení. Tohle hravé představení máme všichni moc rádi a pro komediálnost a nadhled si ho oblíbili také diváci. Ta barevnost herecké práce mě velmi těší, krásně si tím rozšiřuju obzory…

A pak… doba je chaotická, těžká, společnost je rozdělená i v rodinách, neprožíváme teď na celé planetě zrovna lehké období, válčí se pár stovek kilometrů od našich hranic. Lidé se potřebují zasmát a i po těch svých soukromých těžkých tématech, jimiž jsem teď intenzivně několik let denně žila, jsem potřebovala takovou kompenzaci.

V muzikálu hrajete Dášu Novákovou, což je – jak už zaznělo - postava ze slavné Mládkovy písničky. Když jste byla dítě, představovala jste si tuhle Dášu zrovna jako sebe samu?

Přiznám se, že hodně energie při tomto představení spotřebuju na přesvědčení sebe sama, že je mi sedmnáct, že myslím a chovám se jako puberťák… na to, abych to zahrála s lehkostí a byla trošku „nad rolí“. S nadsázkou a úsměvem vždycky říkám, že co nezahraju, doženu v kostymérně a maskérně. Kdo chce tedy Báru Munzarovou vidět v podkolenkách, minisukni, culíčkách a se školní brašnou na zádech, jak skotačí s obrovskou radostí po malé scéně karlínského divadla, ať se přijde podívat. Každé představení žasnu sama nad sebou, že to ještě udýchám… Je ale báječné dělat svou práci a ještě přitom tak skvěle bavit nejen diváky, ale i sama sebe. Nejsem ten typ ženy, která by se, pokud jde o zevnějšek, velmi prožívala. Umím si udělat legraci sama ze sebe. To mám z rodiny. U nás byl vždycky humor nejlepším lékem na všecko. Roli Dáši Novákové si tedy pokaždé užívám naplno a mám z toho radost.

Nepřinesete si tu pubertální rozjívenost někdy až domů?

Skoro pokaždé (smích) A také ještě nějakou chvíli po představení mluvím doma ve verších. Močál story je totiž celá rýmovaná. A je to velká sranda. Víte, já se neberu zase tolik vážně. Ráda si dělám legraci i sama za sebe, umím blbnout, a tak nějak mi připadá, že tělo sice stárne, ale já si – možná i díky své profesi – navzdory životním lekcím, nebo možná právě díky nim, zachovávám smysl pro humor a jistou vnitřní rozdováděnost.

Máte v plánu pustit se do dalších her, nebo na to chcete jít pozvolna, nepřepálit ten restart?

Je dobré si uvědomit, že s přibývajícím věkem energie opravdu ubývá. Já jsem si teď několik let sahala do velmi hlubokých energetických zásob. Hodně si tedy hlídám, které nabídky ještě přijmu a které odmítnu, abych měla svůj čas harmonicky vybalancovaný mezi prací a osobním prostorem. Odpočinek je opravdu čím dál tím víc potřeba. Je dobré uvědomit si své hranice, znát také svoji vlastní cenu a dovolit si „program: výkon“ přeladit na „program: mám také ráda sama sebe“. Podle toho se k sobě chovám. Snažím se teď zacházet sama se sebou s velkou pozorností a láskou.

Teď mě napadá – vy jste se se životním partnerem brali před šesti roky po deseti letech vztahu. Co byl ten spouštěč, že jste si řekli „teď je ta pravá chvíle“?

S mým nynějším manželem Martinem Trnavským jsme nechali všecko tak nějak přirozeně plynout. Ten správný čas tedy dozrál přesně v momentu, kdy to tak mělo být. Já jsem nikam nespěchala, svatební šaty jsem si užila už během své první svatby s mým exmanželem, Aniččiným otcem, a tak jsme se do ničeho nehrnuli za každou cenu. Naše láska je ale opravdu silná, a tak si tady našla v tom správném načasování cestu i k tomu úřednímu razítku. Svatbu jsme měli u nás na zahradě, k přírodnímu oltáři mě ještě dovedl tatínek. A tak je pro mě ten svazek, který vzešel z obřadu pod širým nebem, posvěcený. To, že byl úředně potvrzený, pro mě nehrálo zase takovou roli. Dneska mám skvělého chlapa, o kterého se mohu opřít, který se o mě a o Aničku umí báječně postarat, miluje nás obě a podržel mě i ve všech nelehkých okamžicích posledních let. Jsem šťastná ženská. ■

Bára Munzarová

» Narodila se v roce 1971 hercům Luďku Munzarovi a Janě Hlaváčové.

» Po vzoru svého otce inklinovala ke sportu a původně dokonce chtěla studovat FTVS.

» Její první angažmá bylo v plzeňském divadle J. K. Tyla, kde začínala i její maminka.

» Na konci 90. let se seznámila s hercem Jiřím Dvořákem, kterého si v roce 2002 vzala. Mají spolu dceru Annu Dvořákovou, dnes také úspěšnou herečku.

» Kromě hraní se věnuje dabingu – její asi nejznámější „postavou“ je zapomnětlivá ryba Dory ve filmech Hledá se Nemo a Hledá se Dory.

Text: David Laňka     Snímky: Profimedia.cz