Budiž chvála jaru a jazyku!
Astronomické jaro letos začíná 20. března, přesně v 10:01. Už se nemůžu dočkat, a tak se při procházkách kochám sněženkami, povytahuju očima tulipány a narcisy, které už vystrkují růžky ze země. Mimochodem, víte, že sněženka je celým jménem sněženka podsněžník?
S názvem plicník lékařský, orsej jarní nebo violka vonná jsme se asi setkali všichni, ale co třeba taková zapalice žluťuchovitá, dymnivka dutá, mokrýš střídavolistý, bahnička chudokvětá, hadí mord, svízel přítula nebo kýchavice bílá? Čeština je v názvosloví bujná stejně jako příroda, která všechny ty byliny, květiny, keře, zkrátka všechno to býlí, přivedla na svět. Spousta názvů má původ v lidové tvorbě, ale základy českého botanického názvosloví stvořil Jan Svatopluk Presl.
Všichni si asi ještě vzpomeneme na obrozenecké pokusy o české tvary slov – nosočistoplena je asi ta nejznámější. Dovolím si tu připomenout takovou položnici neboli šestinedělku, gynekolog pak byl položník. Zakladatel české geometrie Vojtěch Sedláček přišel třeba s přímkou prostopádnou (tím neměl na mysli žádné prostopášnosti, ale přímku kolmou) nebo s názvem poměročet pro logaritmus. Takových perel, které do dnešních dnů nepřežily, bychom našli víc. Pokud vás zajímá, jak se náš jazyk vyvíjel, nemůžete asi najít lepší zdroj než knihu Chrám i tvrz Pavla Eisnera. Vyšla sice původně v roce 1946, ale letos ji nakladatelství XYZ vydalo znovu a její kouzlo rozhodně nevyprchalo, i když mnoho slov z našeho rodného jazyka ano. Ale zpět k jaru, k rostlinám, k Janu Preslovi a jeho bratrovi.
Jejich jména si asi většina z nás ze školy nepamatuje, ale šeřík, kukuřici, kopretinu, protěž, bleduli, brambořík, brčál, to známe všichni. Stejně tak bliznu, hlízu, keř, kalich nebo oddenek. Pan Presl se ale nezastavil jen u botaniky, v roce 1834 vydal Savectvo čili Rukověť soustavná k poučení vlastnímu a české zoologii dal na 220 rodových a 873 druhových jmen. Bobr, dikobraz, daněk, tuleň, vačice, ale třeba i myš polní, to všechno jsou názvy, které přežily už téměř dvě století. Zaskočila ho snad jedině fauna Austrálie, tu jsme si hodně přejmenovali. Nevím, co byl skokejš, ale tipovala bych to na klokana, a drápoš? No, v Austrálii to může být prakticky cokoli, protože, jak tvrdí zlé jazyky, v Austrálii se vás stejně všechno pokouší zabít a od drápoše se, podle mě, nic dobrého čekat nedá.
Kdybyste chtěli vědět, kdo vymyslel kyslík, draslík nebo vápník, je Jan Svatopluk Presl opět správná odpověď. Dožil se necelých 58 let, přesto po sobě (společně s bratrem) zanechal neuvěřitelné dílo. Myslím, že kromě obrovských znalostí museli mít oba chlapci Preslovic i naprosto neuvěřitelnou fantazii. Docela bych chtěla být u toho, když všechny ty názvy vymýšleli. Přistupovali k tomu jen seriózně, nebo si občas zaskotačili a poťouchle vymysleli něco, co je samotné rozesmálo? Dnes už těžko říct.
Shakespeare Juliinými ústy tvrdí: „Copak je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.“ Možná to platí pro Romea, ale přiznám se, že šeřík mi voní možná trochu víc než syringa, a jestli mě má, nebo nemá rád, to mi prozradí spíš kopretina než leucanthemum, ačkoliv i latinským názvům tu musím přiznat jistou poetiku. Až se budete rozplývat nad něžnou krásnou bledulí, věnujte vzpomínku třeba právě Janu Svatopluku Preslovi, výročí jeho úmrtí připadá na 6. dubna. Pochován je i s bratrem na Vyšehradě. Pomník pak najdete v pražských Vrchlického sadech a vlastně i na všech loukách a ve všech zahradách, a hlavně v našem krásném jazyce. Užijte si voňavé a svěží jaro. ■
Vaše
Padesátka Marie
Text: Marie Petrovová Snímky: Adobe Stock, archiv Marie Petrovové