Dejvické divadlo před velkou bouří
Nejžádanější scénu v České republice čekají poměrně dramatické změny. Na jedné straně je to rozsáhlá rekonstrukce, která si vynutí provizorní účinkování v náhradních prostorách na pražském Jižním Městě, na druhé straně je to změna na pozici uměleckého ředitele, kde Martina Myšičku vystřídá Jiří Havelka. O tom všem jsme si povídali s ředitelem Dejvického divadla Lukášem Průdkem, který hledí do budoucna s optimismem – krom jiného i proto, že generálním partnerem scény je síť Dr. Max.
Od ledna jste šéfem Dejvického divadla. Z Jihočeského divadla jste sem přicházel určitě s nějakými představami. Jak se realita prolnula s vašimi očekáváními?
Předně je potřeba říct, že jsem Dejvické divadlo velmi dobře znal. Už před svým působením v Jihočeském divadle jsem tu pracoval 9 let. Pořád tu jsou lidé, které jsem poznal tenkrát. Fázi vzájemného seznamování jsme tedy mohli přeskočit, nemuseli jsme teprve začít budovat vzájemnou důvěru, protože ta už tu byla.
Dejvické divadlo má jádro složené z lidí, kteří jsou spolu přes pětadvacet let.
Takže ta očekávání se s realitou musela prolnout, protože moje představy byly prostě realistické. To napínavé nás čeká teprve teď, protože ve vývoji divadla brzo dosáhneme několika milníků. A pak to divadlo bude zase trochu jiné. A já se to snažím kormidlovat tak, abychom těmihle úžinami propluli. Těmi milníky jsou jednak rekonstrukce divadla, při které se bude zvětšovat (hlediště o 50 míst, což za rok udělá 10 tisíc diváků, a to znamená třetinový nárůst návštěvnosti), a jednak se na přelomu roku vystřídá umělecké vedení divadla. Na pozici uměleckého šéfa skončí Martin Myšička, kterého vystřídá Jiří Havelka. Martin samozřejmě členem souboru zůstává, pokračuje s námi. Jirka je režisér, autor, herec, doslova renesanční člověk, který vlastně s Dejvickým divadlem v minulosti také hodněkrát spolupracoval – myslím, že tu dělal asi pět režií. A to je druhá velká změna, ale tak jako je významná, je i hladká, řekl bych.
Lukáš Průdek, ředitel Dejvického divadla, hýřil při pohledu do budoucnosti optimismem.
Dá se říct, že představa byla statická, ale realita začíná být dynamická, co?
Přesně tak. Momentálně sice zažíváme klid, ale je to takový klid před bouří, která bude trvat rok a půl. Čekat, jak se to vyvine, je vcelku osvěžující (smích).
U divadel mimo Prahu, ale vlastně i u kapel se říkalo, že hrají takzvanou oblast…
To se říká pořád...
No vida… A mě by zajímalo, jestli se vlastně dá mentálně dost připravit na to, že člověk z oblasti přijde do divadla, které představuje nejžádanější scénu v republice.
To se vlastně vůbec nedá srovnat a ani se na to nedá takhle dívat. Jihočeské divadlo je čtyřsouborové, má 250 zaměstnanců, v porovnání s Dejvickým je obří. Má násobně větší rozpočet, pět scén, provozuje otáčivé hlediště v Krumlově… je to zkrátka úplně jiná disciplína. Když budeme brát v potaz tyhle parametry, tak Dejvické divadlo s jedním souborem z tohohle srovnání vyjde jako opravdu malé, i když je žádané a je v Praze. I proto se vlastně do žádného srovnávání jednak nechci a jednak ani nemůžu pouštět.
Místo, kam se stěhujeme, je vlastně takový devadesátkový bizár.
Ten jeden soubor v Dejvicích působí jako velmi stabilní. Je to příznačné pro dnešní české divadlo?
Možná se to tak zdá, ale ten soubor už taky nějaké ty obměny zažil. Děje se to od samotného začátku Dejvického divadla. Jeho součástí byl třeba Igor Chmela, Marek Taclík, Tatiana Vilhelmová (dnes Dyková - pozn. red.), abych zmínil aspoň některé. Soubor se tedy mění, ale řekl bych, že je to v prostředí divadla nebo obecně nějakého tvůrčího kolektivu úplně přirozené. Zkrátka je to tak, že v nějaké době to všem nějak společně do sebe zaklapne a funguje to tak, a pak přijde nová etapa, kdy někteří pro sebe začnou hledat jinou cestu uměleckým životem a jdou dál jinudy.
Na druhou stranu máte pravdu – Dejvické divadlo má své jádro složené z lidí, kteří jsou spolu už víc než pětadvacet let. A to běžné opravdu není. Takových divadel je jen pár. Myslím, že je to i tím, že vklad herců do představení Dejvického divadla je nadstandardně vysoký, často se na nich koneckonců podílejí i autorsky. Extrémně dobře na sebe navzájem slyší a to se pak odráží i ve výkonech na jevišti.
Ten výborný výkon na divadelní scéně se pak odráží i v tom, že členové Dejvického divadla dostávají spoustu nabídek k účinkování jinde. Někdy to pro ně musí znamenat třeba i kolizi. Čemu dávají v takové chvíli přednost – divadlu, nebo třeba filmu?
To má dva rozměry. Tím prvním jsou zajímavé příležitosti při natáčení filmů nebo seriálů, kde ty role posouvají i samotné herce dál. Pak dává smysl je uvolňovat a vycházet vstříc natáčení. To je běžná realita našeho divadla, kterému ostatně to, že jeho herce diváci znají z televize a filmu, taky pomáhá. Ten druhý rozměr, to jsou peníze, které jsou vždycky až na prvním místě. To obecně představuje dneska velkou výzvu pro všechny scény v republice, protože filmové produkce jsou schopné nabídnout několikanásobně vyšší honoráře, než divadla. Ta musejí hledat způsob, jak zaplatit své herce natolik, aby z těch externích příležitostí využívali jen přiměřené množství. V ideálním případě aby se je dařilo držet v natolik komfortní zóně, že si z nabídek budou moci vybírat.
Zimní pohádka
Jak je možné, že se dnes vlastními silami neuživí ani divadlo, které je dennodenně vyprodané?
To je jednoduchá matematika počtu sedadel v sále. Kdybychom například my měli divadlo o kapacitě 500 míst (současné Dejvické divadlo má 150, po rekonstrukci to bude 200 – pozn. red.), tak by naše ekonomika samozřejmě vypadala úplně jinak. Na druhou stranu právě ta sevřenost a blízkost hlediště a jeviště je něco, co u nás vytváří jedinečnou atmosféru, a divácký zážitek to dělá ještě hlubším. Dá se říct, že diváci s herci u nás společně dýchají. A to si pak s sebou odnášejí, když z našeho divadla odcházejí. Ekonomicky nás to ale samozřejmě limituje.
Spolupráce s lékárenskou sítí Dr. Max je vlastně pro naše fungování úplně zásadní. Doby, kdy jsme nemuseli mít žádné partnery, jsou nenávratně pryč a bez generálního partnera bychom nemohli prakticky existovat. Pro nás je velmi důležité i to, že máme to partnerství dlouhodobé, což nás udržuje v nějaké stabilitě a nějaké předvídatelnosti, jaké výnosy budeme v příštích letech mít.
Dejvické divadlo neuvádí své inscenace jen v Dejvicích, ale i jinde – třeba na scéně ve Voděrádkách u Prahy
Během rekonstrukce budete vlastně přestěhovaní na pražský „Jižák“. To je úplně jiná lokalita než Dejvice. Řekl bych, že pro divadlo to bude skoro až civilizační změna. Jak se hledá taková náhradní scéna?
Těžko, vážně těžko. My jsme měli vlastně dvě možnosti, dvě cesty, kterými se vydat. Jedna by znamenala, že se na čas „rozstrkáme“ do různých pražských divadel. A to nám taky různé scény nabízely: tady si vezměte pět hracích dnů v měsíci, tady třeba tři a támhle deset… Sice bychom to takhle poskládali dohromady, ale fakt nevím, co by s tím divadlem udělalo, kdyby se na půldruhého roku rozmělnilo do různých prostor. Bylo by to komplikované jednak směrem k divákům, ale i k hercům a ostatnímu personálu. Bylo by to nesmírně logisticky náročné, protože ta divadla nám třeba nabídla svá jeviště, ale už ne svoje sklady, protože ty má každý plné.
My odehrajeme nějakých 200 představení za rok, takže by to byly dvě stovky zájezdů a to by představovalo opravdu velké komplikace. Touhle cestou jsme tedy jít nechtěli a pořád jsme doufali, že se nám podaří najít jediné místo, kde bychom dokázali zakotvit, přesídlit tam a mít to jako svoje. Hledali jsme nejen divadelní, ale i nedivadelní prostory, protože nám by vlastně stačila i nějaká hala, ve které bychom si to divadlo postavili. Hledali jsme dlouho. V jednu chvíli se zdálo, že to už už máme, ale pak to zase nevyšlo. Až do jara jsme pořád vězeli v bodě nula. A tak když jsme v dubnu vysílali do kin stream našeho představení Elegance molekuly, poslali jsme do těch biografů taky inzerát. To bylo 170 kin se sedmadvaceti tisíci diváků. Díky tomu se nám sešly velice zajímavé nabídky a jedna z nich byla multikino Galaxie na Hájích.
Hamlet
To je dneska už vlastně bývalé multikino…
Přesně tak. Je prázdné od roku 2019, ale má tu výhodu, že ten objekt, třebaže je prázdný, pořád funguje. Má platné revize, topí se v něm, svítí se v něm, klimatizace je v pořádku a zároveň je to dům projektovaný pro kulturní akce. To náš výběr hodně usnadnilo. Bylo to něco úplně jiného než jít třeba do haly zkolaudované jako sklad. Ale když jsme tam vešli a viděli opuštěné devítisálové multikino, spadla nám brada. Ten prostor je mnohanásobně větší než to, na co jsme zvyklí. Je to obří, navíc takový devadesátkový bizár uprostřed panelákového města. Vezměte si, že na počet obyvatel je Jižní Město větší třeba než Zlín!
Když jsme tohle uviděli, bylo nám jasné, že do tohohle obřího prostoru nemůžeme jít sami, že musíme mít ještě nějaké partnery. Je to tam tak velké, že bychom se tam báli (smích). Takže jsme začali oslovovat partnery s ambicí, že vytvoříme kulturní dům, jaký nemá v Praze obdoby. Jestli nám to partneři potvrdí, sejde se nás tam pět: krom Dejvického také divadlo Minor, festival 4+4 dny v pohybu, který ze dvou sálů udělá galerii, dále taneční soubor Dance Connected, a taky by tam měla DAMU otevřít prostor pro studenty zaměřené na světelný a zvukový design. Takový mix zatím v metropoli neexistuje.
Takže díky vám se tu mrtvolu podařilo resuscitovat…
Jo, přesně tak. Tedy alespoň doufám, že to tak dopadne. Bude to zajímavé i v tom, že je to na jasně ohraničenou dobu. Náš pronájem vyprší s koncem roku 2026, přičemž tam začneme v září 2025. Pak se ten objekt zbourá a přestane existovat. Beru to taky jako příležitost pro nás; že se dostaneme do takového víru nejrůznějších vlivů živého umění, kde jeden druhého inspiruje a ovlivňuje. Vyjedeme totálně ze zaběhnutých kolejí. Zároveň to chceme ex post analyticky zhodnotit – co se povedlo a co ne, kolik přišlo diváků, jak bylo těžké je tam dostat atd. A ty závěry pak chceme předat hlavnímu městu, protože to může posloužit při hledání cest, jak v Praze rozvíjet kulturu. A třeba na základě toho vedení metropole jednou rozhodne o tom, že v budoucnu vytvoří podobně koncipovaný kulturní dům. Ta rekonstrukce se stala záminkou k obrovskému experimentu. Ale zároveň vím, že se – až tohle provizorium skončí – budeme těšit, až se do Dejvic vrátíme a budeme si užívat svého nového divadla. Je to zhruba taková situace, jako když pošlete děti na zkušenou do světa.
Záběr z inscenace Petra Zelenky „Fifty“, jednoho z nejpopulárnějších představení souboru
Takže po Zkáze Dejvického divadla tu bude Znovuzrození…
(Smích) Ano, proto to všechno děláme. A doufám, že se to povede. A že tu zároveň divák najde tutéž atmosféru, jaká tu panuje dneska. Jen s vyšším komfortem: rozšíření hlediště, ale třeba i toalet, aby dámy nemusely stát tak dlouho ve frontě, zlepší se i technologie, například vzduchotechnika, světla i zvuk. Něco na první pohled divák ani nepozná, ale věřím, že se tu bude cítit líp.
Když už jste zmiňoval ta streamovaná představení – chystáte další?
Budou, určitě. Konkrétně na duben připravujeme derniéru Racka a rádi bychom to udrželi ve frekvenci jedenkrát za rok, protože se ukazuje, že z hlediska diváka je to zážitek, který je nejpodobnější autentickému divadelnímu představení. Klademe vysoký důraz na kvalitu přenosu. Od Ucpaného systému po Eleganci molekuly se nám podařilo technologicky hodně poskočit. Chceme v tom pokračovat i proto že se to děje tady a teď. To, že jde o živý přenos z divadla, funguje i v těch kinech. Na vlastní kůži jsem to zažil v Českých Budějovicích a k tomu divadelnímu zážitku se přidává i fakt, že je to sdílená zkušenost. Ti diváci vědí, že na jiném místě přihlížejí v tu chvíli ještě další. Má to úplně jiný rozměr, než kdybychom to poskytli ze záznamu přes nějakou onlinovou platformu. V tom, že se řadu před vámi zasměje člověk nějakému vtipu ve stejné chvíli jako vy, je to kouzlo.
Když jste zmínil ten Ucpanej systém. Je to legendární představení, které spoustě lidí chybí. Neuvažujete o obnovené premiéře?
O té neuvažujeme, ale teď se nám podařilo získat od Irivina Welshe (autor Acid House, literární předlohy – pozn. red.) práva k záznamu, který vznikl při tom streamu. Takže my teď začneme pracovat na postprodukci toho záznamu a pak s tím začneme nějak pracovat. ■
Spolupráce s Dr. Max je pro naše fungování úplně zásadní.