Let It Be…

neboli „nech to být“. Ale česká slova neznějí tak pěkně a nevnášejí takovou náladu jako legendární píseň od Beatles. A onu náladu i nápěv potřebujeme. Jsou ideální pro téma rozhovoru s terapeutkou Hanou Štěpánkovou – totiž, že v životě jsou věci, s nimiž nehneme, i když hodně chceme. Jak by mělo vypadat naše ideální „Let It Be“?

Proč toužíme mít věci pod kontrolou a chceme, aby náš život šel právě tak, jak si přejeme, a ne jinak?

Důvody jsou samozřejmě individuální, protože každý jsme úplně jiný – fyzicky, psychicky, i tím, jak uvažujeme. Ale za snahou o kontrolu je obvykle touha po pocitu bezpečí. Kontrola nás zbavuje strachu a nejistoty. Máme pocit, že když si věci, které jsou pro nás důležité, nalinkujeme a pomyslně odškrtáme, držíme život pevně v rukou. Ale to je jen iluze. Už jen ony věci, které jsou pro nás důležité, se dají zpochybnit. Možná tak důležité nejsou. Jen si to myslíme, protože jsou součástí našich životních scénářů či strategií, které si neseme z původní rodiny, nebo odrážejí očekávání zvenčí.

Co se týká těch očekávání zvenčí – tlak společnosti na to, jak by měl vypadat náš ideální život, tu byl vždycky. A jedna z aktuálních položek na seznamu zní, buď šťastný! Kdo není šťastný, je tak trochu outsider. Je to ale nakonec chyba?

To se nedá jednoznačně říct. Dovolím si tvrdit, že před sto lety moc lidí neuvažovalo o tom, zda jsou šťastní, a osobní životní štěstí ani nebylo tak vysoko ceněné na společenském žebříčku. Teď je to jiné. Část lidí čím dál více upřednostňuje nehmotné životní hodnoty, jako jsou dobré vztahy, vnitřní svoboda nebo pocit klidu a zmiňovaného štěstí. To ale neznamená, že tím sami sebe nedostávají pod tlak – necítím štěstí, spokojenost, vnitřní klid? Pak nejspíš dělám nějakou zásadní chybu! Trestat sám sebe v době, kdy je mi mizerně, za to, že je mi mizerně, to je opravdu vrchol pomýleného seberozvoje.

Vytváříme na sebe obrovský tlak a zčásti za ním stojí sociální sítě. Naštěstí ne vždy: existují podpůrné skupiny, kde například maminky mohou sdílet, že si odvezly domů z porodnice miminko a jsou vlastně zoufalé, unavené, nezažívají prvotní euforii a necítí záplavu štěstí, naplnění a lásky. Vítám, když se otevřeně mluví o věcech, které nás trápí nebo se nepovedly, je to úlevné. A pokud najdu někoho, kdo to zažil a zvládl, dává to naději, že situace má řešení. I když ho zrovna teď nevidím a ve svých očích selhávám. Každý se totiž s něčím pere.

Co dělat, když se v životě něco zásadně nedaří, trvá to dlouho, jsme z celé situace unaveni a nejsme schopni ji zlepšit?

Jako první je dobré se trochu uklidnit a přestat vnímat daný problém jako fatální. Druhý krok je uvědomit si a popsat si pro sebe, co se děje a co cítím. Ano, nemůžu najít vztah, i když si ho moc přeju, už rok bloudím na seznamkách a s každým dalším neúspěchem o sobě čím dál víc pochybuji. Ano, nemůžu počít, i když jsem byla třikrát na IVF, a připadá mi, že selhávám jako žena. Ano, nejsem schopná zhubnout a nenávidím se za to. Nemám odvahu změnit práci, i když mě tak zoufale netěší. A tak to teď je.

Kdyby to bylo snadné, jako se zdá zvenčí, tak bychom všecko dávno udělali nebo se se situací vyrovnali.

Každý z nás, jak jsem říkala na začátku, je jiný. To, co jeden bere s nadhledem a lehkostí, je pro druhého nepředstavitelný moment – třeba si otevřeně promluvit s rodiči nebo partnerem, vzbouřit se, odejít. Každý máme úplně jiný soubor nástrojů, jak problémy řešit a vyřešit. Některé zvládneme tak snadno, že o tom ani nevíme, a na jiné starosti nástroje nemáme. Prostě nejsou v našem arzenálu, a proto nejsme schopni s nimi něco udělat nebo se nad ně povznést ani v danou chvíli, ani časem. Jako bychom chtěli stavět dům, přesně víme, jak by měl vypadat, ale máme jen pár cihel, žádný cement ani lopatu. Ano, v představách většinou víme, jaká by měla být ideální cesta, vydat se na ni je věc druhá. A stojí zároveň za otázku, jestli je to skutečně naše cesta.

Co dělat, kdy se nedaří?

» Přestat se snažit. Dokonce přestat se snažit se nesnažit!

» Přiznat si situaci v celé pravdě a nahotě. Přiznat si všechny emoce.

» Zkusit zůstat v klidu.

» Rozhlédnout se, co jiného pro mě život přichystal. Zjistit, kde si můžu dopřát úlevu uvolnění, radost, hezké chvilky.

» Nedávat si vinu a zacházet se sebou laskavě.

» Zachovat si naději, že takhle to nebude napořád. Buď se situace vyřeší, změní se okolnosti, nebo se změním já a najdu si cestu životem tak jako tak.

» PS: Není naší povinností všechny problémy ve svém životě vyřešit. Možná některé věci nevyřešíme nikdy, je to lidský úděl. Každý děláme to nejlepší a změnu možná nikdy nezvládneme, i když se zdá plně v našich rukách. Nebudeme první ani poslední v lidském pokolení. I tak bychom k sobě měli zůstat laskaví.

Taková perla mezi radami zní: přestaň na to myslet, ono se to zařídí samo. Co si o tom myslíte?

Na jednom semináři nám přednášející řekl: zakazuji vám teď představovat si zeleného hopíka, který skáče uprostřed místnosti. Co myslíte? Všichni jsme si ho v tu ránu představili. Takže takhle to nefunguje. Ale určitě funguje přesměrovat trochu pozornost a životní energii jinam. Například přestat hledat partnera a věnovat se něčemu, co mě těší. Zjistit, co mi život nabízí jiného než každodenní frustraci nad prací, vztahy nebo zdravím. Co mi dělá radost? Co mi dává smysl? Jaké činnosti mě můžou těšit, i když mám starost, kterou nedokážu vyřešit? Není to útěk před problémem, není to jeho popírání, ale čistě přesměrování pozornosti k věcem, které jsou příjemnější. Žádné „přestaň na to myslet“, spíš „co můžu dělat jinak, aby mi bylo líp?“ Vyhovět si, potěšit se, realizovat se…

Někdy ale ani to přesměrování moc nejde. Často je potřeba projít si určitou cestu, odžít si ji.

Souhlasím. I tady jsme limitováni vlastními schopnostmi. Někdo je schopen se „přesměrovat“ dříve, někdo později. Touha poplatná době – rychlé řešení –, to u závažných životních situací moc nejde. Náš životní příběh má svůj vlastní rytmus a cestu. A ta někdy vede přes propady do negace, frustraci a zoufalství, pokračuje novým prožitím naděje, investicí energie do nápravy, někdy přichází další selhání, další vzpruha. Ale to všechno patří k životu. Každý jsme se narodili na jiné startovní čáře, jiným rodičům, do jiných kulis a k tomu je třeba mít respekt. Životní zrání, ke kterému patří překonávání překážek, nejde ničím nahradit, obejít, vynechat, někam zavřít. Protože pak nemůžeme jít dát. Až když něco prožijeme, můžou najednou přijít ty správné otázky, pravdivé odpovědi a možná i vnitřní uvolnění a změna.

Jde taky o přijetí a puštění, nechání věcí osudu? Jsou na to nějaké „návody“?

S těmito tématy moc nepracuji, i když se určitě dají najít podpůrné, například meditační techniky. Pouštění je velké téma a klienti mi často říkají: Hlavně mi neříkejte, ať to přijmu nebo pustím, protože já už jsem na to úplně alergický! Chápu je, vlastně je to jen překlopení problému z úporné snahy ho vyřešit do stejně úporné a frustrující snahy to „pustit“. Ale když mě něco sakra trápí, tak to prostě pustit nebo přijmout nejde. Můžu se s tím naučit nějak zacházet, spolužít a možná bude potřeba si s tím problémem něco odžít, a pak se můžeme bavit, co dál.

Vybavuji si jeden filmový moment puštění, to když Tom Hanks ve filmu Trosečník na rozpadajícím se voru uprostřed oceánu vezme vesla, odstrčí je a nechá odplout. Jako by to skutečné puštění mohlo někdy přijít až po nezměrném úsilí.

Asi ano, to skutečné hluboké vnitřní puštění a odevzdání se „do rukou božích“, „osudu“ může přijít až v tak extrémních momentech. Nemusíme ale uváznout na ostrově a pateticky „pouštět vesla“. Přesměrování pozornosti a respekt k stávající realitě je sám o sobě dost osvobozující.

Každý máme úplně jiný soubor nástrojů, jak problémy řešit a vyřešit.

Jakou roli hraje naděje?

Obrovskou! Důležité je nepřipadat si „začarovaná“, že tento problém mám napořád. Neříkat si: už nikdy nezhubnu, už nikdy nikoho nepotkám, už nikdy to nebude lepší. Spíš si nechat všechny dveře otevřené a říct – nevím. Nevím, možná fakt nikdy nezhubnu, ale možná ano. Možná nikdy nebudu schopná opustit toxický vztah, ale možná ano. My totiž neznáme konec příběhu. Netušíme, jak se můžou změnit okolnosti, jak se změní naše možnosti, jak se změníme my. Stačí jen mentálně nechat věcem volný průběh. Naděje znamená, že možná dostanu, po čem toužím, a zároveň i to, že šťastná mohu být třeba i tehdy, když to nedostanu.

Platí to i o zdravotních problémech? I když nebudu tak zdravý, jak si představuji, můžu být šťastný?

Určitě můžu najít svou kvalitu života i s vleklou chorobou nebo bolestí. Neříkám, že každý den budu tak aktivní, jak si přeju, ale můžu najít svou cestu. V takových případech je dobré si najít terapeuta nebo podpůrné skupiny. Už jen pocit, že v těch trablech není člověk na světě sám, hodně pomáhá.

Ať jsme zdraví, nebo nemocní, ono hodně vyčerpává snažit se pořád svůj život řídit, aby byl „akorát“.

Je to nesmírně namáhavé. Je náročné pořád se snažit, hodnotit se, srovnávat se, vynakládat úsilí, mít strach z budoucnosti. Ta snaha udržet všechny míčky ve vzduchu, vymyslet všechny alternativy, racionalizovat všechno, co jsem dosud udělala a čelit tolika otázkám: Co udělám, když se to nezlepší? Co udělám, když to bude jinak, než chci? Neměla bych se ještě s někým poradit, a jestli ano, tak s kým? Proč mi to nejde?

Je to,  jako bych chtěla loďku unášenou silným proudem holýma rukama otočit a nasměrovat proti proudu, k té hezké zátočině, kterou jsem minula před třemi dny. Ale nejde to, loďka pořád pluje, ruce nestačí. Možná by bylo dobré se spíš rozhlédnout tím směrem, kam mě loďka unáší. Neměla jsem to v plánu, ale třeba dopluju k neznámé zátoce, která sice bude jiná, ale to ještě neznamená horší. A zatím můžu jen pozorovat svět kolem.

Tím se vracíme k tomu přesměrování pozornosti.

Ano, všimnu si, že pluju pod modrou oblohou, že vidím přelidněné pláže, ale za tou skálou v dálce možná bude klidná písečná pláž. Jiná než zátočina, po které jsem toužila, ale jinak krásná.

Takže to, co se vždy nakonec může změnit, je náš postoj – naše emoce a prožívání, protože to, co se děje a co se bude dít, nemáme v rukách?

Ano. Kdysi mi hodně pomohlo, když mi někdo řekl, že nic není napořád, nic se nedá zastavit. Všichni potřebujeme naději, že to nepříjemné, náročné není napořád. Snaha úporně řídit svůj život tam, kde se ale vůbec nedaří, je vyčerpávající, frustrující, a vlastně nesmyslná. Kromě přesměrování pozornosti od toho, co není, k tomu, co je, pomáhá přiblížit si horizont budoucnosti. Žít víc tím, co se děje teď, dnes, zítra, tento týden. Strachovat se o to, že za pět let mi bude čtyřicet, a jestli do čtyřiceti neporodím, tak můj život nemá cenu, je těžké. Má cenu se opečovat, být k sobě laskavý, nechat sama sebe dýchat. Netlačit na sebe, dát si čas na to, jakou cestu zvolím. Dostat se k sobě. Příjemné přeladění může spočívat i v tom, že si řeknu, že i když se to nezlepší, tak se z toho nepoložím. Připustit si, že můj život bude možná trochu jiný, než jsem si přála, ale nejsem schopná to změnit. A je to opravdu tak špatně? ■

Mgr. Hana Štěpánková

» Věnuje se individuální, párové a rodinné terapii.

» Vystudovala obor sociální práce se zaměřením na komunikaci a aplikovanou psychoterapii; mj. absolvovala psychoterapeutická výcvik (daseinanalytický), akreditovaný

Českou psychoterapeutickou společností České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.

» Říká, že to, co se nyní jeví jako selhání nebo prohra, se časem může ukázat jako prostor pro nové a lepší možnosti.

Text: Olga Procházková   Snímky: Adobe Stock, Olga Procházková