Lucie Macháčková: Ego nechávám v šatně

Ráda se směje, nikdy neztratí nit a na všechno má odpověď. Lucie Macháčková je jednou z mála ženských tváří české stand-up comedy, napsala scénář k seriálu Děcko, doma má tříletou adoptovanou dceru Charlottu a cenu Magnesia Litera. Jedna věc spojuje téměř všechny její aktivity – humor.

Co vás nejvíc baví na stand-upu?

Že to mám kompletně v rukou. Jsem scenárista, herec, producent a režisér v jednom. Mám absolutní kontrolu nad výsledkem a okamžitou zpětnou vazbu – a ta zpětná vazba je úplně jasná. Teď sedíme v Café Louvre a pod námi je Rock Café, moje domovská scéna. Dnes je pondělí a já tam ve středu večer vylezu s novým matrošem. Vůbec ještě neexistuje, ale ve středu existovat bude. A já to do těch lidí napálím, a buď se budou smát, nebo se smát nebudou, a já budu řešit proč, jestli to nepochopili, nebo pointa je blbá, nebo to není správný směr, výstup ponechám, přestylizuju, nebo ho úplně opustím. Úspěch i neúspěch nemůžu svést na nikoho, je to jenom moje.

Na jevišti se dáváte úplně všanc. Když se lidi nesmějí, musí to bolet, a navíc všichni sledují, jak vypadáte, jaké třeba máte vlasy. Řešíte to?

Vůbec nad tím takhle nepřemýšlím, dokonce si myslím, že čím hůř vypadám, tím jsem sympatičtější. Klidně na jeviště vylezu nenamalovaná. Mám stand-up položený tak, že si střílím z vlastní nedokonalosti a nejsem svatá. Dělám si legraci z chlapů, ale i z toho, že jsem sama udělala chyby a nezachovala se čestně. Stand-up je vhled do světa, do myšlenek jednoho člověka – a komik často mluví o svých chybách. Střílíme si sami ze sebe, ze svojí váhy, ze svého života. Jsme ti, co jsou nedokonalí, abyste vy mohli taky.

Na pódiu stand-up comedy: „Myslím, že čím hůř vypadám, tím jsem sympatičtější.

Když sdílíte trable, je to pro diváky úleva. Líbí se mi, že klidně mluvíte i o tom, že jste brala antidepresiva.

Ano, cituji z výstupu: „A mně už se to zdálo tak normální, že když jsem jednou spala s klukem – nechci se chlubit, ale stalo se – a on se mě ptal, jestli beru prášky – já říkám: Jo!“ Je to fór. A jestli v tom publiku sedí jeden dva lidi, co s tím bojujou, a řeknou si, vždyť to není zas taková ostuda si o ně říct, tak bych se cítila fakt hrdá, že moje práce reálně přinesla něco dobrého. Nejsem aktivistka, chci lidi bavit, dělat 

stand-up a dělat ho dobře a mezi lehká témata občas nasunout motiv, který je trochu těžší. Tohle jede hodně právě třeba v Anglii, mece stand-upu – tam je humor prášek, který nasypete na hořkou pilulku života, aby byla skousnutelná.

V Anglii je stand-up pevnou součástí popkultury a funguje i jako určitá sebereflexe společnosti. Nemělo by ho být v Česku víc?

Dělám stand-up deset let a ono je ho pořád víc. Samozřejmě nejsme Velká Británie, kde stand-up show běží v hlavním vysílacím čase na nejsledovanějším kanále. Tam na to chodí královská rodina, Charles sedí v klubu Royal Albert Hall v královské loži a chechtá se. Ti nejslavnější komici jsou v podstatě miliardáři, existují tam různé žánry, mainstream, alternativa, a funguje to tam úplně jinak. U nás se sice pomalu, ale přece stává stand-up populárnější, přibývá lidí, co se jím živí, poptávka roste, vznikají comedy cluby, třeba Bumbum Comedy Štěpána Kozuba v Ostravě, moje kamaráda Kristýna Haklová v Praze založila Metro Comedy Club.

Většina vašich projektů má humorný podtext. To je těžký žánr, ale jako byste nemohla jinak. Kde se to ve vás bere?

V životě se mi staly různé věci, těžké věci, ale humor mi vždycky pomohl. Je to perspektiva, která je mi blízká. Svoje dětství jsem strávila po nemocnicích, měla jsem vážný úraz a od jedenácti do osmnácti let podstoupila osm operací. Byla jsem upoutaná na lůžko, měla jsem strašně dlouho berle – moje dětství bylo v tomhle ohledu úplně vykloubené. Humor mi pomáhal, hlavně v nemocnicích. Teď už to asi chodí jinak, ale jako dítě jsem byla při hospitalizacích úplně odosobněná. Cítila jsem se jako kus masa, se kterým je něco blbě a musí se pořád nějak opravovat. Když přišla vizita, nebo i velká vizita, a to je taky třeba padesát lidí, tak řekli „tady leží fraktura femuru“, ne „tady leží Lucie Macháčková“, nýbrž zlomená stehenní kost. Nebyla jsem Lucie, byla jsem femur v opravně. A já jsem se těšila, až přijde ten dav bílých plášťů, a vždycky jsem s nimi prohodila nějaký vtípek – a oni z toho byli úplně rozhození a smáli se. Pro mě to byly strašlivě důležité momenty, kdy jsem dala najevo i sama sobě, že nejsem fraktura femuru, ale že jsem člověk a že i od femuru nahoru je něco lidského. Humor je pro mě projevem lidskosti.

Pokud si někdo myslí, že jeho nápady jsou tak vtipný, že by za ně lidi měli platit, tak musí mít sebevědomí.

Hodně humoru a právě lidskosti je v i seriálu Děcko. Proč jste ho se scenáristkou Kateřinou Krbovou napsaly?

Základní linkou je příběh Kláry. To je rozvedená, svobodná matka, která má dvě děti, každé s jiným a jinak problematickým otcem. Život se s ní úplně nemazlil, za spoustu věcí, co se jí dějou, si může sama, ale nestylizuje do se role oběti. Zjistí, že je nečekaně těhotná, nemůže a nechce si dítě nechat a rozhodne se pro kontroverzní krok, a to hned nadvakrát: chce dát dítě k adopci a zároveň pro něj chce vybrat náhradní rodiče sama. Tím se roztáčí kolotoč událostí, do něhož vstupují vedlejší postavy a jejich příběhy. Jsou to zájemci o Klářino dítě a linka každé té dvojice by vydala na vlastní seriál. A naše hlavní motivace byla zachytit různé podoby náhradní rodinné péče a vůbec témata, která se pojí s mateřstvím a rodičovstvím ve 21. století. Není to jen o adopci, ale o rodičovství vůbec.

Vy jste adoptovala dceru. Prošla jste náročným procesem, který prověřoval vaše rodičovské kompetence, předtím jste točila pořad o mateřství a rodičovství, a k tomu jste prošla Kurzem terapeutického rodičovství. To jste asi nejkompetentnější matka světa. Co vás na mateřství překvapilo?

Já jsem překvapená každý den! Děti jsou naši velcí učitelé. Kurz terapeutického rodičovství nebyl součástí adopce, absolvovala jsem ho z vlastního zájmu. Vytvořili jsme si tam podpůrnou skupinu a s těmi ženami se vídáme dál. Terapeutické rodičovství je soubor výchovných technik, který se právě dobře uplatňuje na přijatých dětech. Všichni, kdo tam jsme, jsme adoptivní rodiče nebo pěstouni. Myslím, že je to něco, co by prospělo každému rodiči – vzdělávat se. Když chcete řídit auto, nenechají vás jen tak, musíte mít řidičák, zkoušky, doklady, pojištění. Protože řídit auto je zodpovědnost! Ale dítě je přeci zodpovědnost mnohem větší – a život vás do toho nasune – a teď si poraď!

Měla jste někdy pocit „A teď si poraď!“?

Tak Charlottce jsou tři, takže úplně ne. Ostatní maminky ve skupině mají starší děti, jsou „služebně“ zkušenější a já vidím, jak zvládají některé i velmi, velmi náročné situace. Vidím, že můžou přijít těžké věci, ale se všemi je možné se vypořádat. Často i tím, že si člověk řekne o pomoc v podobě rodinné nebo osobní terapie.

Co konkrétně ti rodiče řeší? Jak si představit „velmi, velmi náročné“?

Nechci vyprávět příběhy těch lidí.

Tři momentky ze seriálu Děcko. Tereza Hof a Jaromír Nosek tvoří jednu z dvojic, která usiluje o přímou adopci

Tak zkusím vyprávět za vás – kázeňské potíže ve škole, útěky z domova, lehké drogy, sebepoškozování nebo pokusy o sebevraždu, psychiatrická péče, hospitalizace. Tohle všechno zažívají teenageři z mé bubliny, kolem mě. Děti, kteří žijí u svých biologických rodičů. Předpokládám, že je to vlastně stejné.

Ano, ten výčet je v podstatě stejný. Někdy je to prostě peklo.

Napadne rodiče v situacích, které ho doženou na hranici veškerých sil, myšlenka „to dítě není moje“? A je to problém? Řeší se to?

Tohle mě nikdy nepadlo a já nikomu do hlavy nevidím. Co vím, že se řeší, pokud dojde na terapii, jsou traumata u dětí. Každé dítě, které je v náhradní péči, si nese minimálně trauma odmítnutí. A když je třeba, aby se mu dostalo terapeutické péče, tohle je třeba ošetřit.

Svůj manželský příběh v seriálu rozehrávají i excelentní Elizaveta Maximová a Jan Jankovský

Proč jste se rozhodla v tématu adopce jít s kůží na trh?

Moje motivace je jednoduchá. Jsem hodně otevřený člověk a neskutečně mě vytáčí, že adopce je stále trochu tabu. Jako by to bylo něco špatného. Ještě donedávna vládly mýty, že se dětem o tom, že jsou adoptované, nemá říkat. Nebo rodiče řekli dítěti: jsi adoptovaný, ale nám to nevadí. Jako by říkali, jsi druhořadý, ale nám to nevadí. Udržovala se nesmyslná myšlenka, hlavně ať to dítě nic neví o svých biologických rodičích. Ale každé dítě má právo vědět o svých biologických rodičích. Já jsem vyrostla ve šťastné rodině, ale kdybych se teď dozvěděla, že jsem adoptovaná, chtěla bych vědět, odkud pocházím a jaký je můj příběh. Chci vyvracet polopravdy a nepravdy. Třeba já jsem adoptovala jako single žena a lze to. Nemusíte být sezdaný pár. A neberu to tak, že jdu s kůží na trh, protože nesdílím podrobnosti svého příběhu, jediná osobní informace, o kterou se dělím je, že mám adoptovanou dceru.

Proč jste ji adoptovala?

Rozhodla jsem pro to vědomě a svobodně, protože jsem to takhle vždycky cítila.

Vypadá to, že máte všechno srovnané, vždycky víte proč, co a jak. V čem jste křehká? Kdy jste naposledy plakala?

Jsem obyčejný člověk a mám hodně slabostí. Třeba seriál Děcko začíná scénou, kdy Klára zaspí, a už to jede. Do školky, pozdě, dítě jí tam nevezmou, protože je nemocné, a tak dále. Její děti za ní tak jako vlajou. No, a pár dní poté, co se to vysílalo a seběhly se ohlasy, jak ta Klára je nezodpovědná a nemožná a vůbec, tak já, jak jsem zodpovědný a velmi organizovaný člověk, jsem ráno vstala a říkám, ježiš Lotty, my jsme zaspaly, musíme do školky! A začala jsem pobíhat po bytě a říkám si, tak teďka jedu na Kláru! Takže někdy jedu na Kláru. Ale kdy jsem naposledy plakala, nevím. Možná, když mám PMS a dívám se na video, jak se ztratilo štěňátko. Jinak jsem spíš neplakací typ.

Judit Pecháček v roli Kláry – na hranici existenciální nouze, kdy i dobrá rozhodnutí plodí katastrofy

Vaše knížky Historky z Tinderu četla spousta lidí. Co byste ale řekla, kdybyste měla mít jednu seriózní radu pro lidi, co se chystají na Tinderu randit?

To nevím, já jsem v tom extrémně neúspěšná! Ale v Historkách z Tinderu 2 je kapitola Tinderování se vztahovou terapeutkou. Přizvala jsem si kamarádku Markétu, socioložku a psycholožku, která se zabývá seznamováním a vztahy, a říkám, Markéto, teď otevřeme můj Tinder a ty mi budeš říkat, co mám dělat. A ukázalo se, že jsem to celý dělala úplně blbě. Nicméně už vím, jak je to správně, a to: nevypisovat si měsíc s pečlivě vybranými jednotlivci, naopak – moc nevybírat a co nejrychleji domluvit osobní setkání. Žádné dlouhé večeře, ale rychle zjistit, zda dotyčný ano, nebo ne, klidně si dát jen krátký kafe o polední pauze. Čili: kvantifikovat, tlačit osobní setkání a nezasekávat se!

Získala jste cenu Magnesia Litera za knížku Svatební historky, plánujte točit film, seriál Děcko vzbudil velkou pozornost. Je pro vás problém udržet na uzdě ego, nebo vás na zem vždycky stáhne stand-up?

Stand-up je hodně emocionální záležitost. Někdy je to fakt silný, dav řve, přijdou i standing ovation, cítíte se jako rocková hvězda. A jindy je to tak blbý, že se cítíte jako něco, do čeho šlápnete na ulici. Pomohlo mi, když jsem slyšela Sarah Millican, britskou stand-up komičku, že člověk se nesmí zabývat extrémy. Nejste rocková hvězda, ale ani spodina společnosti. Na jevišti musíte začít pokaždé od nuly. Ano, nasyť se a vykoupej v blahu, nebo si dovol připustit, že se show nepovedla, ale do dalšího vystoupení nech všechno v šatně a jdi načisto. Když přijdete jako velká hvězda, tak si koledujete o přes držku, a když přijdete s pocitem, že jste na houby, tak tam není sebevědomí a nefunguje to. A sebevědomí tam musí být. Pokud si někdo myslí, že jeho nápady jsou tak vtipný a dobrý, že by za ně lidi měli platit, tak musí mít sebevědomí. To je vlastně skoro až arogance, ne?

Takže sebevědomí pro vás není problém?

Rozhodně jsem sebevědomější než dřív. Když jsem byla mladší, měla jsem docela problém s úzkostmi, měla jsem problém se za sebe postavit, vymezit si hranice. Stand-up mi hodně pomohl, získala jsem díky němu trochu kuráže se v životě prosadit. Na druhou stranu nejsem žádná hollywoodská hvězda, tady je malej českej rybníček, já jsem single matka s hypotékou a občas to není skvělý, a občas se v tom plácám jako každý. No, jako mám tam tu Magnesiu, jak jste říkala, na poličce – a bojím se, že mi spadne na dítě –, je to taková strašně těžká kovová kniha. Ego, myslím, nemám vystřelený. Ale třeba by to mohly prověřit další ceny… Český lev… třeba… ne? ■

Lucie Macháčková

» Scenáristka, spisovatelka, stand-up komička.

» Ve spolupráci se scenáristkou Kateřinou Krobovou natočila pořad Protivný sprostý matky a napsala pro ČT scénář k seriálu Děcko.

» Její knížky Historky z Tinderu a Historky z Tinderu 2 si získaly spoustu fanoušků. Za knihu Svatební historky aneb Jak jsem se nevdala získala cenu Magnesia Litera 2024 v kategorii humoristická tvorba.

» Pravidelně vystupuje v pražském Rock Café a v pořadu Comedy Club, vysílaném na Paramount Network. Se svou show vystupovala i v Německu nebo Velké Británii.

» Pracuje v marketingovém oddělení České televize.

» V roce 2021 adoptovala dceru Charlotte.

» Má ráda akrobacii na kruhu, indickou kuchyni, cestování a šnorchlování.

Text: Olga Procházková     Snímky: Archiv Lucie Macháčkové