Strana 36
Kdyby to bylo snadné, jako se zdá zvenčí, tak bychom
všecko dávno udělali nebo se se situací vyrovnali.
Každý znás, jak jsem říkala na začátku, je jiný. To, co jeden
bere snadhledem alehkostí, je pro druhého nepředstavitel-
ný moment– třeba si otevřeně promluvit srodiči nebo part-
nerem, vzbouřit se, odejít. Každý máme úplně jiný soubor
nástrojů, jak problémy řešit avyřešit. Některé zvládneme
tak snadno, že otom ani nevíme, ana jiné starosti nástroje
nemáme. Prostě nejsou vnašem arzenálu, aproto nejsme
schopni s nimi něco udělat nebo se nad ně povznést ani
vdanou chvíli, ani časem. Jako bychom chtěli stavět dům,
přesně víme, jak by měl vypadat, ale máme jen pár cihel,
žádný cement ani lopatu. Ano, vpředstavách většinou víme,
jaká by měla být ideální cesta, vydat se na ni je věc druhá.
Astojí zároveň za otázku, jestli je to skutečně naše cesta.
Taková perla mezi radami zní: přestaň na to myslet, ono se
to zařídí samo. Co si otom myslíte?
Na jednom semináři nám přednášející řekl: zakazuji vám teď
představovat si zeleného hopíka, který skáče uprostřed míst-
nosti. Co myslíte? Všichni jsme si ho vtu
ránu představili. Takže takhle to nefunguje.
Ale určitě funguje přesměrovat trochu po-
zornost a životní energii jinam. Například
přestat hledat partnera avěnovat se něčemu,
co mě těší. Zjistit, co mi život nabízí jiného
než každodenní ustraci nad prací, vztahy
nebo zdravím. Co mi dělá radost? Co mi
dává smysl? Jaké činnosti mě můžou těšit, ikdyž mám starost,
kterou nedokážu vyřešit? Není to útěk před problémem, není
to jeho popírání, ale čistě přesměrování pozornosti kvěcem,
které jsou příjemnější. Žádné „přestaň na to myslet“, spíš „co
můžu dělat jinak, aby mi bylo líp?“ Vyhovět si, potěšit se,
realizovat se…
Někdy ale ani to přesměrování moc nejde. Často je potře-
ba projít si určitou cestu, oít si ji.
Souhlasím. I tady jsme limitováni vlastními schopnostmi.
Někdo je schopen se „přesměrovat“ dříve, někdo později.
Touha poplatná době– rychlé řešení –, to uzávažných život-
ních situací moc nejde. Náš životní příběh má svůj vlastní ryt-
mus acestu. Ata někdy vede přes propady do negace, ustraci
azoufalství, pokračuje novým prožitím naděje, investicí ener-
gie do nápravy, někdy přichází další selhání, další vzpruha.
Ale to všechno patří kživotu. Každý jsme se narodili na jiné
startovní čáře, jiným rodičům, do jiných kulis aktomu je
třeba mít respekt. Životní zrání, ke kterému patří překoná-
vání překážek, nejde ničím nahradit, obejít, vynechat, někam
zavřít. Protože pak nemůžeme jít dát. Až když něco prožeme,
můžou najednou přít ty správné otázky, pravdivé odpovědi
amožná ivnitřní uvolnění azměna.
Jde taky opřetí apuštění, nechání věcí osudu? Jsou na to
nějaké „návody“?
Stěmito tématy moc nepracuji, ikdyž se určitě dají najít pod-
půrné, například meditační techniky. Pouštění je velké téma
aklienti mi často říkají: Hlavně mi neříkejte, ať to přmu
nebo pustím, protože já už jsem na to úplně alergický! Chápu
je, vlastně je to jen překlopení problému zúporné snahy ho
vyřešit do stejně úporné austrující snahy to „pustit“. Ale
když mě něco sakra trápí, tak to prostě pustit nebo přmout
nejde. Můžu se stím naučit nějak zacházet, spolužít amožná
bude potřeba si stím problémem něco oít, apak se může-
me bavit, co dál.
Vybavuji si jeden lmový moment puštění, to když Tom
Hanks ve lmu Trosečník na rozpadajícím se voru upro-
střed oceánu vezme vesla, odstrčí je anechá odplout. Jako
by to skutečné puštění mohlo někdy přít až po nezměr-
ném úsilí.
Asi ano, to skutečné hluboké vnitřní puštění aodevzdání se
„do rukou božích“, „osudu“ může přít až vtak extrémních
momentech. Nemusíme ale uváznout na ostrově apateticky
„pouštět vesla“. Přesměrování pozornosti arespekt kstávající
realitě je sám osobě dost osvobozující.
Jakou roli hraje naděje?
Obrovskou! Důležité je nepřipadat si „začarovaná“, že tento
problém mám napořád. Neříkat si: už nikdy
nezhubnu, už nikdy nikoho nepotkám, už
nikdy to nebude lepší. Spíš si nechat všech-
ny dveře otevřené aříct – nevím. Nevím,
možná fakt nikdy nezhubnu, ale možná
ano. Možná nikdy nebudu schopná opus-
tit toxický vztah, ale možná ano. My totiž
neznáme konec příběhu. Netušíme, jak se
můžou změnit okolnosti, jak se změní naše možnosti, jak se
změníme my. Stačí jen mentálně nechat věcem volný průběh.
Naděje znamená, že možná dostanu, po čem toužím, azáro-
veň ito, že šťastná mohu být třeba itehdy, když to nedostanu.
Platí to iozdravotních problémech? Ikdyž nebudu tak
zdravý, jak si představuji, můžu být šťastný?
Určitě můžu najít svou kvalitu života is vleklou chorobou
nebo bolestí. Neříkám, že každý den budu tak aktivní, jak
si přeju, ale můžu najít svou cestu. Vtakových případech je
dobré si najít terapeuta nebo podpůrné skupiny. Už jen pocit,
že vtěch trablech není člověk na světě sám, hodně pomáhá.
Ať jsme zdraví, nebo nemocní, ono hodně vyčerpává sna-
žit se pořád svůj život řídit, aby byl „akorát“.
Je to nesmírně namáhavé. Je náročné pořád se snažit, hodno-
tit se, srovnávat se, vynakládat úsilí, mít strach zbudoucnosti.
Ta snaha udržet všechny míčky ve vzduchu, vymyslet všech-
ny alternativy, racionalizovat všechno, co jsem dosud udělala
ačelit tolika otázkám: Co udělám, když se to nezlepší? Co
udělám, když to bude jinak, než chci? Neměla bych se ještě
s někým poradit, a jestli ano, tak ským? Proč mi to nejde?
Je to, jako bych chtěla loďku unášenou silným proudem
holýma rukama otočit anasměrovat proti proudu, kté hez-
ké zátočině, kterou jsem minula před třemi dny. Ale nejde
to, loďka pořád pluje, ruce nestačí. Možná by bylo dobré
se spíš rozhlédnout tím směrem, kam mě loďka unáší. Ne-
měla jsem to vplánu, ale třeba dopluju kneznámé zátoce,
která sice bude jiná, ale to ještě neznamená horší. Azatím
můžu jen pozorovat svět kolem.
36
|
MAXIMUM
ROZHOVOR
Každý máme
úplně jiný soubor
nástrojů,
jak problémy řešit
avyřešit.
❝
34-36,38_Hanka_Stepankova_3.indd 3634-36,38_Hanka_Stepankova_3.indd 36 07.03.2025 12:0507.03.2025 12:05