Strana 15
Foto: Ingimage
„To jo, ale podívej se na ten vercajk. To
pamatuje šedesátý.“ Cítím v tom trochu
závist, trochu zklamání a trochu naštvání,
že jim tu ten hejsek s pražskou espézet-
kou vybírá rybník.
Tenhle pocit ale opadne odpoledne
v hospodě kousek u rybníka, kde se zase
potkáme. Rybáři si ukazují své úlovky
a u venkovních dřevěných stolů popí-
její pivo. „Přijdeš ještě, nebo to byla jed-
norázovka?“ ptají se, když u jejich stolu
usrkávám točenou malinovku. Cítím
příležitost. „Přijedu,“ řeknu a další víkend
jsem tu zase. Už se zdravíme jako staří
známí. A jak sedíme u rybníka, dáváme
se do řeči. Nejsou to žádné velké řeči.
Filozofické diskuze sem nepatří. Ale
během čtyř víkendů vím něco o každém,
kdo sem chodí. Franta je řidič autobusu
a vychovává sám dvě děti. Žena mu utek-
la. K rybníku zajde, když jsou děti u ní.
Zato Jirka nedávno oslavil zlatou svatbu.
Prý také díky rybaření. Kdyby měl být
dnes a denně doma s tou svojí, prý by už
spolu nebyli. Karel dělá ředitele staveb-
ní firmy. K rybníku si chodí vyčistit hla-
vu, a nic nezáleží na tom, že už půl roku
nechytil rybu, kterou by si mohl odnést,
a tak si z něj doma trochu utahují. Z Rosti
si zase utahují všichni rybáři. Je mu třicet,
dělá obchodního zástupce kopírek a klu-
ci říkají, že je to „rybářská modelka“, pro-
tože má jen to nejmodernější rybářské
vybavení. Zakládá si na tom. Na lidi s pru-
tem, jaký mám já, se dívá jako na lúzry.
Místo skládací sesličky si vozí rozkládací
křeslo, pruty každý za dvacet vybaluje
s posvátnou úctou a sakra se snaží, aby-
chom je všichni viděli. A pak sedí u vody
jako král a u vytahování každé čudly dělá
tyjátr, jako kdyby chytil mečouna. A jak se
separuje u rybníka, separuje se i v hospo-
dě. Jsme mu málo. A on na nás je moc.
Moc fouňa, moc frajer, moc drahej, moc
všechno.
Občas se u rybníka objeví žena jako
doprovod některého z nás. Většinou
proto, aby poznala, co nás na tom chy-
tání ryb tak baví. A po půl hodině už
se nudí a mluví. Tehdy se rybář ze soli-
darity zvedá, aby ta jeho nerušila ryby
ostatním. Lepší je to s dětmi. Ty kupo-
divu vydrží soustředěné déle. Když jim
dáte vlastní prut, tak i hodinu. Tedy až
na ty Františkovy. Ty už to nebaví a cho-
dí po rybářích a dávají se s nimi do řeči.
A občas si rejpnou: „Strejdo, a víš, že
strejda Karel tuhle chytil štiku, co měla
sedmdesát centimetrů?“ No jasně, že to
víme. Karel se tím všude chlubí a my mu
to všichni závidíme. Ale přejeme. Líčil
na ni půl roku. Zasloužil si ji.
Po dvou měsících si mezi rybáři při-
padám jako doma. Doporučujeme si fle-
ky a jiné rybníky, víme o sobě prakticky
všechno. A až na Rosťu jsme jako jed-
na rodina. Myslel jsem si, že jen napíšu
tuhle reportáž z břehů českého rybní-
ka, ale zjišťuji, že sem budu chodit dál.
Dokonale se tu medituje. Když sledujete
klidnou hladinu, ve které se odráží vychá-
zející slunce, na stonkách trávy se třpytí
rosa a z korun stromů se ozývají ptáci,
když ticho přírody jen čas od času naru-
ší šplouchnutí ryby nebo zvuk do vody
dopadající návnady, je to jedna z těch čis-
tých radostí, okamžik, kdy doslova cítíte
splynutí s přírodou. Najednou vám nejde
o to, abyste něco chytili, ale užíváte si,
že jste součástí něčeho vyššího. S tímhle
vědomím člověk dojde určité pokory.
Když dneska jedu autem kolem
vody a vidím břehy obsypané rybáři, už
nemám pocit, že ti chlapi od něčeho utí-
kají, ale vnímám je jako básníky života,
o kterém toho vědí víc, než všechny kni-
hy o životě. Prostě proto, že ho žijí a že
si dokážou najít čas, aby o něm mohli
v klidu přemýšlet, a pak o něm dokážou
poutavě vyprávět. Nevěříte? Tak vezměte
ze skříně pruty a vyrazte k rybníku. Třeba
se tam potkáme. ■
ŽIVOTNÍ STYL
www.drmax.cz 15
Chytání ryb není ani
tak o lovu, jako
o splynutí s přírodou
a pochopení, že jsme
součást něčeho vyššího.