Strana 31
OSOBNOST
www.drmax.cz 31
princezny! To taková čarodějnice, ta se hra-
je mnohem líp. A člověk se musí v divadle
někam vyvíjet. Já se chci dodneška pořád
učit. Protože jinak bych nejdřív zblbla
a potom umřela.
Vy máte naštěstí tu výhodu, že víte, že
dokud si pamatujete roli, pořád jste
mentálně fit. Tuhle zkoušku provádíte
takřka denně...
A to je jediná záchrana, protože mozek
musíte cvičit furt. Ono to jde u různých
věcí různě. Když vidím svá malá vnoučata,
jak jim jde angličtina, mám pocit, že to nic
není. Ale když jsem se začala učit sama,
zjistila jsem, že si druhý den nepamatuju,
co jsem se naučila ten předešlý. Přitom si
pamatuju básničku, kterou jsem se naučila
ve druhé třídě.
Měla jste někdy pořádné okno?
To víte, že ano. Třeba v Rockerovi jsou
dva dialogy, které jsou si velice podob-
né, v prvním dějství a pak ve čtvrtém.
A mně se občas stane, že ten ze čtvrtého
se mi dostane do prvního a pak koukám,
jak z toho vybruslit. To jsme celí zpocení
z toho, abychom nemluvili o tom, co vlast-
ně ještě nevíme (smích). V Upírovi jsem
musela improvizovat, protože okno měla
moje partnerka v dialogu a já pak nevědě-
la, jak dál. A protože tam mluvím staročeš-
tinou – jelikož mi je v té roli přes 500 let –
musela i ta improvizace být ve staročešti-
ně. A to byl fakt docela oříšek.
Je pravda, že jste se rozhodla váš sou-
bor financovat tak, že vyberete svou
životní pojistku?
Byla to pravda, ale ty peníze už došly a my
musíme shánět sponzory. K tomu občas
dostanu grant od Herecké asociace. Teď
ale budu mít na honoráře díky příležitosti,
kterou jsem dostala natáčením reklamní-
ho spotu pro Dr. Max. Vy jste vlastně naši
sponzoři (smích). Dneska je to těžké, někde
třeba už už máme vyjednáno představení,
a na závěr se pořadatel zeptá, jestli u nás
v souboru hraje nějaká hvězda ze seriálu.
A když mu po pravdě odpovím, že ne, je
rázem po zájmu: „To promiňte, to na vás
nepřijdou lidi.“ A basta.
Když už jsme u Dr. Max. Když jsem tu
byl na představení Rockera, byly v hle-
dišti i nějaké děti a jeden kluk, když vás
viděl, řekl „Jé, to je ta paní z reklamy
na Maxe“. Poznávají vás takhle lidé?
No já jsem z toho, upřímně řečeno, v šoku.
Tuhle jsem vlezla do tramvaje a proti mně
seděla taková mladší paní. Celou dobu
na mě zírala, a když jsme pak u Výstaviště
obě vystoupily, otočila se na mě a povídá
„A jste to vy – ta paní Maxová“! Krátce před
tím mě takhle poznala i trafikantka v met-
ru na stanici I. P. Pavlova. Ta ani nepřemýš-
lela a rovnou prý „Vy jste ta z doktora Maxe,
že jo?“. U nás ve Staré Boleslavi abych se
pomalu bála vyjít ven. Ptají se mě, kde prý
mám vnoučka, jak se má, anebo mi dokon-
ce říkají, že je mi podobný (smích).
Tady vidíte, že není malých rolí a nikdy
nevíte, která z nich vás proslaví. Taky
je ovšem fakt, že z televizní obrazovky
nebo z filmu vaše jméno člověk nezná.
Ono to souvisí do jisté míry s handicapem,
se kterým jsem přišla na svět. Narodila jsem
se s takzvanou koňskou nohou. V drtivé
většině případu to postihne chlapce, ale
já jsem to jedno procento, kdy to mají
holčičky. Narodila jsem se doma v kuchy-
ni, ale naštěstí kousek od nás v Houšťce
byl německý lazaret a tam jeden známý
rakouský porodník, který mamince nejen
zachránil život, ale doporučil jí pro mě
i svého spolužáka docenta Jaroše. Hned
jsme se za ním rozjeli – z vyprávění vím, že
zrovna bombardovali Vysočany a my pro-
kličkovali až do Prahy. Tam mě odoperova-
li a ještě pak každý rok několikrát, a utekla
jsem tak nejhoršímu. Dneska stačí jediná
operace a je po problému. Narodila jsem
se holt moc brzo.
Jaké jste byla dítě?
Byla jsem krásná kudrnatá holka, hodně
živá. Ale stejně jsem tu a tam vyslechla
kvůli té noze své. Starý babky, když mě
viděly, hned spustily „Podívejte se na ní,
chudinka malinká, jak to moh´ pámbu
dopustit“! A když jsem se pak svěřovala
mamince, tak ta mi poradila: „Pamatuj
si, že když ti takovou věc řeknou, tak ty
jim odpověz, že chudinka je starý báby
čepec, a ne ty“. Od té doby jsem to říka-
la. Maminka na mě byla přísnější než
na moje dvě sestry, ale vychovala mě tak
k tomu, že jsem musela věci překonávat,
a já jsem jí za to vděčná. ■
„Lidé se mě ptají, kde
mám vnoučka, jak se
má, anebo mi dokonce
říkají, že je
mi podobný.“
Z představení Rocker a dvě staré dámy. Chvilka u jointa dokládá, že se různým generacím
nakonec podařilo najít společnou řeč.