Strana 34
K
arlovi byly čtyři roky a Ilona ho měla
už s bývalákem, ale Honza, i když
ve všech ostatních věcech nesnesitel-
ně trpěl žárlivostí, na Karla nežárlil. Karel
k Iloně prostě patřil, byl její součástí –
a Honzovi fakt ani trochu nevadilo, že ho
měla dlouho předtím, než se poznali. Karel
byl krásný, byl roztomilý, byl chytrý (pokud
to Honza dovedl posoudit), oba se s ním
učili a Karel nad očekávání dělal pokroky.
Už uměl rozkošně zdravit – „Dobrrrý den!“,
zdravil tak bez váhání každého cizího
člověka, když vešel do místnosti – a oba,
Honza i Ilona, na něho byli hrdí.
V samých začátcích vztahu, když k němu
– o tom byl Honza přesvědčený – planu-
la upřímnou láskou, naučila Ilona Karla
vykřikovat „Honza je krrrál!“ Vyslovoval to
moc pěkně a srozumitelně, až na to ráčko-
vání, které ho zaboha nemohli odnaučit.
Honza dokonce nahlas přemítal, jestli by
nemohli Karla poslat k nějakému speciál-
nímu logopedovi, ale Ilona se mu vysmála
tím svým nádherným stříbrným smíchem
a řekla: „Ty seš fakt blbej!“
„Seš fak blbej! Seš fak blbej!“ opakoval
Karel od té doby, říkal to mnohem častěji
než „Honza je krrrál!“, ale Honzovi to jeho
žvatlání i tak dělalo dobře. Při každém „Seš
fak blbej!“ se utěšoval tím, že z toho Karel
nemá rozum, a každé „Honza je krrrál!“ ho
zahřálo u srdce, jako by ho Karel vědomě
pochválil. Honza byl dobrák a optimista.
A Karla měl doopravdy rád.
Dohodli se ale s Ilonou, že před Karlem
nesmějí mluvit sprostě a hlavně se před
ním nesmějí hádat. Karel nasával každé
nevhodné slůvko jako houba. Stačilo, aby
ho jedinkrát uslyšel, a začal ho bezchybně
opakovat. Se slušnými, zdvořilými výra-
zy kolikrát míval potíž, přestože se zdály
daleko jednodušší.
Honza s Ilonou se, když se ještě měli
rádi, nad touhle Karlovou schopností čas-
to podivovali. Bylo to zvláštní: někdy mlu-
vil docela jako dospělý člověk, kterému
v každé situaci vytanou na mysli ta nejpří-
hodnější slova, jindy zas jako malý hlupá-
ček, donekonečna opakující věty, kterým
nerozumí a jejichž význam nechápe.
No, to je asi normální, říkali si svorně,
hlavně se před ním nehádat.
Hádali se ovšem čím dál tím víc. Kvůli
práci. Kvůli penězům. Kvůli pitomostem.
Kvůli pitomostem čím dál tím častěji. Iloně
se přestal líbit design kachlíčků v koupel-
ně. Design kuchyně. Design obýváku.
Honza z toho býval zoufalý. Ilonina nespo-
kojenost ve vztahu s ním jako by se čím
dál tím víc přenášela do věcí – ani po dru-
hé výměně kachlíčků (Honza to dělal sám,
jen s kámošem, a musel uznat, že na prv-
ní pokus se mu je nepovedlo moc dobře
položit) nebyla Ilona spokojená. A dáva-
la mu to najevo způsobem, který by jí
před rokem či dvěma ani na mysl nepři-
šel. Vařila zásadně jídla, o kterých dobře
věděla, že je Honza nemá rád, mrskala
před něj talířem, div se nenaštípl, o důle-
žitých věcech odmítala diskutovat s tím,
že „tomu přece chlapi nerozuměj“, a když
se Honza po hádkách toužil smiřovat tím
nejosvědčenějším způsobem, pokaždé ji
příšerně bolela hlava.
Honza začínal mít podezření, že design
kachlíčků, kuchyně či obýváku jsou jen
zástupné problémy. Že se Iloně ve sku-
tečnosti přestal líbit design Honzy, jejího
manžela. (Ano, vzali se, bez rozmyslu a bez
velkých oslav půl roku nato, co se pozna-
li.) A, upřímně řečeno, ho to přestávalo
bavit. Ani Ilona mu dnes už nepřipadala
tak krásná. Začínal na ní vidět nedoko-
nalosti: dvě bradavičky na krku, varhánky
kůže. Vrásky od smíchu kolem očí, které jí
před časem dodávaly šmrnc, se promě-
nily ve známky stárnutí. Zamilovanost se
vytratila a Honza začal Ilonu vidět tako-
vou, jaká skutečně byla: docela přitažlivá
ženská mírně přes třicet, s nezajímavým
zaměstnáním a nezajímavými názory. A –
samozřejmě – s Karlem, kterého Honza
pořád zbožňoval.
Hádky nabraly na síle, délce a krutosti.
Před Karlem teď stále častěji zavírali dve-
ře a stále častěji si ho nevšímali, když se
tím svým nezvykle chraplavým hlasem
dožadoval jejich pozornosti. Zanedbávali
ho a vůbec se na něj neohlíželi. Teď se
jejich hlasy, když na sebe křičeli, rozlé-
haly jistě po celém bytě, dveře nedveře,
bylo s podivem, že Karel nezačal mluvit
sprostě. Ale nezačal. Dál všechny zdravil
„Dobrrrý den“, když vešli do místnosti,
a k Ilonině malé radosti Honzu ujišťoval,
že je „krrrál“.
Rozvod nebyl tak „přátelský“ a bezpro-
blémový, jak by se dalo čekat u slušných,
kultivovaných partnerů. Společný byt
museli prodat, protože se prostě nemoh-
li dohodnout, kdo v něm zůstane a kdo
se odstěhuje. Donekonečna si vyčítali
každou hloupost, Honza byl přesvědče-
ný, že kvůli Iloně přišel o spoustu peněz,
34 www.drmax.cz
POVÍDKA
Ulítlé manželství
Iva Pekárková
Foto: Ingimage, archiv I. Pekárkové