Strana 10
10 www.drmax.cz
|
DĚLAJÍ TO S CHUTÍ
|
Text: David Laňka, foto: Fotolia
F
yzika a elektronika bavila JOSEFA SLAVÍČKA (62)
odmalička. Jakmile přišel domů, vytáhl zpod postele
veliký kufr, ve kterém měl různé nářadí, pájku a elektro-
součástky, asestavoval všelijaká hejblátka, a dokonce
ivlastní rádio. Když dostal nějaké drobné nebo když si našetřil
sběrem, hned si utíkal koupit, co mu zrovna chybělo. Bylo zřej-
mé, že tahle práce bude jeho osud. Taky ani nic jiného dělat
nechtěl. „Když se rozhodovalo, kam půjdu po škole, málem
jsem podepsal přihlášku do učiliště, odkud bych šel dělat do
pásové výroby, ale toho mě naštěstí ušetřil táta. Měl známého
pana Čápa, který učil fyziku na učilišti v Kovoslužbě, kam jsem
po prázdninách nastoupil na obor mechanik elektronických
zařízení,“ vzpomíná pan Slavíček.
Národní podnik Kovoslužba se pak stal na dlouhou dobu
jeho „druhým domovem“. Každý učeň se mu totiž musel
„upsat“ na pět let. Ale jak pan Slavíček vzpomíná, byla to práce
zábavná abylo jí tolik, že na opravy televizorů byly pořadníky.
„Jen u nás na Letné jsme měli dvě dispečerky, které přijíma-
ly opravy, do domácností chodilo pět opravářů a další byli na
dílně. A prakticky jsme se nezastavili. Když byly svátky, muse-
li jsme sloužit směny, protože to bylo práce ještě víc. Právě
oVánocích jsem občas musel chodit i s tou slavnou koženou
brašnou po domácnostech, ačkoliv to mi nikdy k srdci nepři-
rostlo. Jsem typický chlap a neumím dělat dvě věci najednou.
Zanikající ŘEMESLA
Ještě před dvaceti třiceti lety jejich profese patřily mezi zcela běžná povolání. Ale technologický
vývoj a vnímání módy jako konzumního zboží zapříčinily, že poptávka po jejich službách
prakticky vymizela. Opravář televizí a krejčí pánských obleků.
Opraváři museli zvládat jak opravy, tak komunikaci se zákazní-
ky a já nemám moc rád, když mi někdo kouká přes rameno, jak
co dělám, tak jsem byl raději na dílně,“ svěřuje se pan Slavíček
a dodává, že právě nesmírné množství zakázek byl důvod,
proč měli na tehdejší dobu skutečně hezké ohodnocení – byli
totiž placeni podle výkonu.
„To prostě byla doba, kdy se věci ještě daly opravovat. Dělali
jsme nejen televize, ale taky jsme opravovali malá rádia, třeba
tranzistorák T58, který byl ve dřevě, potažený koženkou, vepře-
du měl velký knoík na ladění, to se opravovalo ve velkém,“
vzpomíná. „A když se pak objevil Multiservis, který lidem nabízel
nákup elektroniky na splátky, bylo té práce ještě víc.“ Opraváři
se však museli učit i novým věcem. Příchod barevných televizí
znamenal nejen přísun nové práce, ale také celostátní zkoušky.
Pak přišla videa a cédéčka…
„Šli jsme do všeho, co bylo potřeba. A všechno se tehdy děla-
lo ještě tak, aby to vydrželo. Dřív jste v televizi měli základní
desku, ale také konektory, ve kterých byly moduly, a ty stačilo
vyměnit a televize zase hrála. To se ale postupem času měnilo.
Ještě první LCD televize šlo rozebrat a najít a opravit závadu,
ale postupně to šlo až k dnešní podobě, kdy je v televizi jen ta
deska, kterou musíte vyměnit celou, což se nevyplatí, protože je
výhodnější koupit si novou televizi.“
Ale to trochu předbíháme. Když přišel v devětaosmdesá-
tém převrat, přihlásil se o vrácení objektu, ve kterém na Letné
Kovoslužba sídlila, původní majitel a bylo jasné, že buď bude
muset pan Slavíček přejít do jiného závodu, nebo… osamostat-
nit se. A právě k tomuto kroku se nakonec se svým parťákem
rozhodl. Našli si provozovnu na Žižkově a otevřeli si tam servis
aprodejnu. „Rozjelo se to hezky. Lidé byli doslova lační po náku-
pech, takže jsme prodávali i pět televizí denně, a do toho bylo
tolik oprav, že jsme občas využili i služeb dalších bývalých kole-
gů, kteří také zvolili cestu na vlastní pěst.“
Servis fungoval ukázkově další řadu let. „Ale před pár lety
se začala obracet karta. Nové televize se konstruovaly tak, aby
byly neopravitelné, pro lidi bylo snadnější starý přístroj vyho-
dit než ho nechat opravit, a tak jsem se po pětadvaceti letech
rozhodl, že to zabalím, a šel jsem do penze. Protože jak známo,
když začnete do krámu peníze nosit, máte skončit,“ vysvětluje
pan Slavíček. Dnes si užívá důchodu, ale přesto mu občas ještě
někdo zavolá, že by potřeboval pomoc. „Naposledy třeba jedna
starší paní, když se měnila frekvence stanice Prima. Tak jsem k ní
zašel a televizi naladil,“ směje se a prý jen občas ještě na chalu-
pě sáhne do šuplíků se součástkami a něco „ubastlí“. „To abych
nevyšel ze cviku,“ říká.