Strana 14
Časopis Můžeš je zaměřen
naznevýhodněné občany
apřináší řadu poutavých
reportáží arozhovorů
svelmi inspirativními
osobnostmi. Také proto
jsme se rozhodli, že vám
vkaždém čísle našeho
časopisu ztitulu Můžeš
přineseme jeden zajímavý
příběh.
PŘÍBĚHY PRO VÁS
14 www.drmax.cz
|
OSUDY
|
Když žena BOJUJE
Neuvěřitelný příběh člověka, který doslova přežil svou smrt. Když se dnes pětatřicetiletý
Zdeněk Matys probudil z kómatu, nevěděl, kde je a co stalo. A už vůbec nevěděl, že všechno
začalo jako ve špatném lmu.
Text: Zdeněk Jirků, foto: Jan Šilpoch
Š
ikovný řemeslník, výborný táta ahez-
ký urostlý chlap se ten den vydal
na nedaleký pozemek řezat dřevo.
Soustředěný na práci si nevšiml vosího
hnízda v zemi pod dřevem a pilou je zasáhl.
Stovky vos v agresivním roji se pustily do jeho
těla a prudkým jedem ho doslova otrávily.
Ještě stačil vytáhnout telefon, ještě se instink-
tivně vydal k silnici, ještě vytočil záchranku…
Pak už nemohl, padl k zemi, a kdyby kolem
neprojížděla pozorná řidička a nezastavila,
byly by to chvíle poslední. Řidička dokázala
to hlavní – říct operátorce záchranné služby,
kde je.
Čtrnáct dnů na anesteziologicko-resusci-
tačním oddělení vypadalo naprosto bezna-
dějně. Lékaři bojovali s úplnou vnitřní otravou
organismu a kroutili hlavou – vždyť na těle
žádná žihadla nebyla ani patrná. Zato stav
pacientova mozku byl hrozivý. Jediný, kdo
zarputile nepochyboval o jakési naději, byla
jeho žena Dagmar. Nechtěla, aby jí zemřel…
Pak objevila možnost následné intenzivní
péče v Ostrově. Nechala ho převézt a začala
s metodou, která je známá, ale nezaručuje
stoprocentní výsledky. Bazální stimulace. Na
člověka v kómatu mluvíte, připomínáte spo-
lečné zážitky, známé vůně, vyprávíte o živo-
tě rodiny, dětí, známých. Každý den, hodiny
a hodiny. Zdeňkovi přinesla jeho rybářský
prut, aby si vyzkoušel známý úchop, dokonce
mu v posteli obouvala jeho boty. Postupně se
přidali i další příbuzní.
Paní Dagmar se stala jakýmsi náčelníkem
štábu celé rodiny. Rozdávala úkoly a sama šla
příkladem. Přišla chvíle, kdy jste už nevěřila?
„Věřila, i když nejtěžší byly první dva týdny.
Jako bych měla na prsou balvan, který nedo-
kážete odvalit. Stále jsem plakala. Ale pak
jsem si řekla: Já ho potřebuju, je to můj man-
žel a táta našich dětí.“ Ani teď se slzám nevy-
hne.
Když kóma pominulo, bylo možné sečíst
následky. Nemluvil, nechodil, nemohl hýbat
ani rukama, měl pocit, že je vězněm ve vlast-
ním těle. Jeho žena pokračovala v každoden-
ní práci s mozkem, o kterém fyzioterapeutka
řekla výstižné přirovnání – jako by se mu vysy-
paly všechny šuplíky s informacemi z celého
života. Tak bylo na řadě poznávání fotograí
všech příbuzných, došlo dokonce i na oblíbe-
ná jídla. Hodiny a hodiny v nemocnici, hodiny
na cestách, hodiny hledání dalších informa-
cí, hodiny práce doma s rodinou. Štíhlá a na
první pohled spíše jemná žena se proměnila
v neúnavnou bytost, která pomalu, ale cíle-
vědomě šla a jde i dnes za svým cílem – vrá-
tit manželovi co nejlepší život. Vždyť je mu
teprve pětatřicet a tolik toho uměl!
SOCIÁLNÍ SYSTÉM NENÍ PRO POŘÁDNÉ
Když byl Zdeněk ještě v kómatu, musela
jeho manželka zvládnout i nezbytné admi-
nistrativní kroky. Pozastavit živnost, navštívit
sociálku, prozkoumat, jaké možnosti pomoci
rodina má. Nezjistila nic radostného. „Když
máte podnikání v pořádku, když máte vlastní
bydlení, platíte daně a nepokoušíte se podvá-
dět, nakonec se zjistí, že skoro na nic nemáte
nárok. Mohla bych různými ntami předstírat
chudinku, ale to bych nedokázala. Jenomže
my jsme peníze potřebovali. Rodina se ocitla
bez otcova příjmu, nekonečné cesty za ním
něco stály… Já přitom byla na mateřské. Ještě
štěstí, že jsme neměli žádné dluhy. Postupně
jsem zvládla, abych byla ustanovena opatrov-
níkem, získali jsme příspěvek na péči – celých
osm set korun! Tak jsem se odvolala. Nakonec
to bude třetí stupeň, ale dosud není vyplacen,
natož zpětně.“
Obě malé dcerky dnes
už berou tátovo postižení
jako normální věc
apomáhají mu zvládat
běžné denní úkony