Strana 17
www.drmax.cz 17
zvířeti zaběhnuté praktiky a povely příliš
neměnit.
Stejně jako lidi, kteří se o něj starají.
„Získat si u slona důvěru a autoritu, to
chce nějaký čas, není to rozhodně ze dne
na den. Když k nim přijde někdo nový,
trvá to prakticky rok, než si to všechno
sedne. A někdy se dokonce stane, že
zvíře ošetřovatele nepřijme, a ten se tak
musí přeřadit k jinému druhu, protože
u nás je v tomto ohledu vše podřízeno
zvířatům.“
A jak pan Javůrek říká, stejně jako si
slon musí najít cestu k ošetřovateli, fun-
guje to i obráceně. „Když jsem tady začí-
nal, nikdy by mě nenapadlo, že skončím
u slonů. Byl jsem u kopytníků a sloni mi
přišli tak trochu nezajímaví. Zdáli se mi
pomalí, že se tam nic neděje, v tu dobu
se u nás ani nerodila mláďata. Ale v roce
1999 jsem dostal nabídku k nim jít a řekl
jsem si, že by člověk měl poznat všechno,
a tak jsem na ni kývl. A brzy jsem pocho-
pil, jak je práce s nimi zajímavá, že to jsou
velmi vnímavá a učenlivá zvířata, kte-
rá jsou vám partnerem, a když si u nich
nezískáte respekt, prostě vás nepřijmou.
A ten respekt mám i já k nim. Navíc od té
doby, co jsme v novém pavilonu, jei ta
práce taková živější. Sloni mají krásný
výběh rozdělený na dvě části. Část dne
jsou v jedné, část v druhé a po přesunu je
vždy třeba po nich uklidit, doplnit krme-
ní. Je to prostě práce na celý den, dokud
se zvířata večer nevrací do svých kójí ve
sloninci.“
Ten den, kdy jsem v pražské zoo byl,
panovalo nebývalé chladno, a tak se sloni
vypouštěli až v poledne. Jednak proto, že
měli po koupání, a také kvůli slůňatům,
aby neprochladla. Do výběhu šli se svý-
mi ošetřovateli, prakticky bok po boku.
Bylo zřejmé, že mezi nimi je něco víc než
vztah ošetřovatel–zvíře, ale že mezi nimi
funguje skutečný přátelský vztah. „Kdyby
tomu tak nebylo, nebyl bych u slonů
už osmnáct let. Každý den má sice svůj
zaběhnutý řád, ale každý den mě ta zví-
řata něčím překvapí. A to je důvod, proč
se na každý den s nimi těším,“ uzavírá
pan Javůrek. ■