Strana 38
38 www.drmax.cz
|
POVÍDKA
|
Foto: Fotolia a archiv autorky
S
edí naproti mně zabořená vkřes-
le, v němž přečetla ty miliony
knih, pijeme kafe nejčernější,
co může být, a melem a melem.
Když drží šálek za ouško, má zvednutý
malíček jako hraběnka.
Kdybych si v tom
zuby nehty nebrá-
nila, měla bych
prst vtomtéž
zděděném
směšném ges-
tu. Máma…
Kdepak asi
jsou ty růžové
šaty s karet-
ními motivy,
ve kterých mě
přijela vysvobodit
ztábora a odvezla
mě ubulenou domů,
napadne mě najednou
neodbytně.
Když po chvíli dole na
ulici nasedám do auta, pevně
věřím, že tentokrát ne. Marně.
Vychází na balkon a žádná hůl jí
vtom nemůže zabránit. Právě naopak,
zvedá ji vysoko a vesele mi s ní mává.
„Mami, nastydneš se,“ pronesu, i když mě
nemůže slyšet. Nejdřív se ani nepohnu.
Mává dál a vydrží to tak dlouho, dokud
nevyroluju okénko a její pozdrav neopě-
tuju. Prostě si to neodpustí. Pokaždé to
udělá. Mává a vždycky bude. „Loučení
je důležité,“ říká. „Co kdybychom se
už neviděly? Člověk nikdy neví.“ V dět-
ství jsem se za tento patetický způsob
loučení styděla. V pubertě mi to přišlo
maximálně trapné. V dospělosti poně-
kud obtížné. Jakožto zralá žena jsem
pokaždé unaveně zvedla ruku ve smíře-
ném pohybu. Máma mě vždycky přiměla
udělat, co chtěla. Celý život jsem s tím
bojovala. Teď už ne. Stárnu. A mávám.
Musím si dát pozor, abych tohle jed-
nou nedělala svým dětem. Dávám si
pozor. Proto nevolám dceři, jestli už rodí.
Bráním si vtom podobně jako ve zdviže-
ní malíčku.
Zavibruje mi mobil.
„Kristýno?“
„Byla jsem v divadle a při potlesku mi
odtekla plodová voda,“ oznámí mi jako-
by nic. „Do porodnice ale pojedu co nej-
později. Jsem doma i s dulou, Lukáš je tu
za chvíli. Přijedeš?“
Poskočím radostí. Chce
mě mít nablízku!
Okamžitě měním
směr jízdy.
Povídáme,
smějeme se.
Čas jako by
neexistoval,
odměřují ho
stahy, které
zatím nejsou
pravidelné. Při
každém z nich dula
neboli pomocnice
ženy při porodu pohla-
dí Kristýnu po břiše
avšechno se uvolní. Všude
hoří svíčky, hraje hudba,
vůně bylinkového čaje se mísí
s vůní olejů. Kdyby mi to někdo
vyprávěl, vysmála bych se mu. Teď
mám pocit, že jsem přítomna zázraku.
Snažím se vzpomenout, jaké to bylo,
když jsem se chystala do porodnice
já. Dula má pravdu, šla jsem tam příliš
brzy jako většina žen. Vrhli se na mě se
všemi přístroji, měřili, vážili, kontrolo-
vali a spolu s údaji přišla hrůza, všech-
no bolelo aochromil mě strach.
„Kdy myslíš, že bych měla jet do
porodnice?“ ptá se Kristýna duly.
„Až se nebudeš doma cítit bez-
pečně.“
Co kdybychom se už
NEVIDĚLY?
Irena Obermannová