Strana 39
www.drmax.cz 39
„Ale co když se budu cítit bezpečně
pořád?“ směje se dcera.
Dula radši neodpovídá. Kristýna zavře oči.
„Víš, že jsi způsobila, že stahy nejenom že
nebolí, ale dokonce začaly být příjemné?“
Dula to ovšem ví.
xxx
Střet se světlem zářivek, antiseptickou
chodbou a nepříjemnou zdravotnicí působí
jako ledová sprcha. Sestra odmítá dulu pustit
dovnitř a na mě se otočí s tím, že babička prý
počká venku. Jaká babička?! Nejsem její babič-
ka! Dcera se mi směje, ale vzápětí se zkroutí
bolestí… Konečně přichází lékař a uklidňuje
personál. Kristýna, dula i Lukáš mizí za neprů-
střelnými dveřmi. Osamím v chodbě. Bylo by
nás tam moc, chápu. Ale nedokážu tu čekat,
světlo zářivek je ostré, stejně jako střet s insti-
tucí, nasedám do auta a odjíždím. Dívám se
na noční oblohu a představuju si mámu, jak
stojí opřená o hůl na balkoně a mává svému
prvnímu pravnoučeti, co se právě dere na
svět.
xxx
Je na světě, ukazuju mámě esemesku, co
mi přišla vzápětí po porodu, a fotku chla-
pečka, jednu, druhou, další a šíleně ji honím
a ona se nechává. Pomáhám jí s oblékáním,
hledáme brýle, kouzelnou hůlku. „Honem,
honem,“ opakuje ještě častěji než já. Za chví-
li jsme u Kristýny. Navzdory holi vpadne do
bytu jako lavina a hrne se rovnou k němu. Pak
se zastaví v půli kroku. Stojí nad dítětem bez
pohnutí, jen se dívá. V jejím pohledu se mísí
něha, štěstí, usedání, dojetí. Teprve potom se
nakloní, pohne dlaní směrem k maličkému
a své vytoužené pravnouče pohladí. Všichni
se usmíváme, jsem si jistá, že nejvíc on.
Odvážím ji zpátky domů a jsem celá šťastná,
že jsem ji tam vzala, že jsem to stihla, i když
vůbec nemám čas, i když za chvíli odjíždím
mimo Prahu. Jasně, že mi zamává. Málem se
rozzuřím, je to o fous, ale rychle zvednu ruku
a kynu. Odákla jsem to, ale mámě to, zdá se,
nevadí. Dosáhla svého, nátlakářka.
xxx
Máme po projekci, kino je plné, náš lm
poprvé viděli normální diváci, ne žádní spolu-
pracovníci, odborníci, producenti, dramatur-
gové. Viděli ho prostě lidi. Bojím se, až se roz-
svítí. Jak se budou tvářit? Po celou dobu jsem
vnímala každý jejich pohyb, každé zasmá-
ní, zakašlání, zívnutí, poposednutí, říhnutí.
Rozsvítí se a ozve se potlesk. Velký. Nevěřím
svým uším. Dívají se po nás. Nevím, co mám
dělat, jak se mám tvářit. Na řadě je diskuze.
V kapse mi zavibruje mobil. Neznámé čís-
lo. To ve mně vždycky hrkne, a tak si telefon
vrychlosti přiložím k uchu.
xxx
Znovu se ptám, jestli si to dobře rozmysle-
ly. Chci je zviklat. Nemusí to být bezbolestné.
Opravdu to chtějí?
Obě dcery kývou. Přesto ještě řeknu: „Můžu
tam jít sama. Pro mě je to nutný. Ale vy klidně
počkejte v autě.“
Necouvnou. Za chvíli už jdeme chodbou
nemocnice. Všechny tři se chytneme za ruce.
Jdeme, jako bychom měly brnění, postupuje-
me vpřed jak bojový šik, ať se nám každý klidí
z cesty. Women power zněl by titulek tohoto
amerického lmu. Proč se bojíme být američ-
tí? Možná jsme tu všichni nemocní. Sestřička
naštěstí moc nemluví.
„Tady,“ otevře dveře, na nichž visí nápis
Dospávací pokoj. Humorné. Jenže se nesměju.
Uleví se mi, okno otevřeli… to byl jeden
zdůvodů, proč jsem jim volala, že ji chci vidět.
Ano, po smrti…
Nikdy jsem neviděla nikoho mrtvého. Až
maminku. Jdu k ní. Je krásná jako vždy. Září.
Skláním se nad ní, pevně ji obejmu, líbám ji. Ještě
je tady, ještě neodešla, vím to. Holky se dívají bez
hnutí, až na ty slzy… pak se zastaví. Všechno je
tak samozřejmé. Usedneme kolem ní, začnu odří-
kávat otčenáš. Nikdy jsem se před nikým hlasitě
nemodlila. Sedíme teď se sklopenými hlavami.
Modlitba je fyzická, těžká i lehká jako maminčino
tělo, jako celá tahle chvíle. Ztratila jsem mámu,
nabyla jsem vnuka. Kam odešla, odkud přišel?
Jak s tím vším naložit? … „Otče náš,“ říkám. Je
to dobrá modlitba. Taková bytelná. Je jako most.
Pod ním je člověk chráněn před deštěm, nahoře
převeden na druhou stranu…
xxx
Ještě jsme si daly u mě doma čaj. Moc toho
neříkáme, a když, tak o čaji. Potom holky
odcházejí.
Když za nimi zapadnou dveře, vystoupím
na balkon a mávám jim tak dlouho, dokud ten
pohyb neopětují.
Ale kdo teď bude mávat mně? ■
Patří mezi těch několik
českých autorek, jejichž.
knihy se automaticky
stávají bestsellery.
Proslavila se románem
Deník šílené manželky, ve
kterém se vypsala ze svého
rozvodu a podle kterého
vznikl i stejnojmenný
televizní lm. Z jejích
dalších knih jmenujme
například romány
Divnovlásky, Ženské
pohyby nebo Tajná kniha.
Podle jejího scénáře byl
natočen televizní seriál
Trapný padesátky, který by
měl mít v České televizi
premiéru v letošním roce.
IRENA
OBERMANNOVÁ