Strana 20
|
OBJEVY
|
20 www.drmax.cz
Inzerce ▼
v hrabství Armagh v luxusním sídle plném na
svou dobu převratných technických vymože-
ností. William byl synem pokrokového milionáře
ainovátora Roberta Garmanyho McCruma, který
zaměstnával v továrně na lněné textilie (milford-
ské prádlo bylo známé po celém světě) většinu
místního obyvatelstva a zasloužil se o rozvoj
života a stavebního ruchu nejen v Milfordu, kde
rodina žila, ale i v okolí. V době největšího rozkvě-
tu osvětlovala cestu vedoucí do jejich domu –
Milford House – elektrická světla, na něž se cho-
dili dívat lidé z celého hrabství.
Po studiích na Trinity College v Dublinu (byl
talentovaným a pracovitým studentem a stal se
bakalářem umění) začal William pracovat pro
rodinnou firmu. Mimo jiné působil jako zástupce
svého otce v Londýně a jako jeden z ředitelů fir-
my McCrum, Watson and Mercer. Při provozování
rodinného podniku ovšem příliš úspěšný nebyl.
Když nepracoval, trávil čas v Milfordu, a to
hlavně sportem. Byl zástupcem a funkcionářem
mnoha sportovních klubů a výborů: Milford FC,
kriketových klubů Milford a Armagh a fotbalové-
ho klubu Armagh Rugby. Hrál i šachy. Sport jaké-
hokoliv druhu mu šel evidentně lépe než byznys.
Mnoho let strávil na hřišti jako brankář za
Milford FC včetně první sezony Irské fotbalové
ligy (1890–1891). Klubu se nedařilo, jeho tým
skončil na dně tabulky s nula body ze čtrnácti
zápasů, přičemž inkasoval 62 gólů (ty jdou na
McCrumovo triko) a skóroval jen desetkrát. Právě
reálné zkušenosti ze hry byly Williamovi inspirací
pro průlomové fotbalové pravidlo.
Krátce poté, co se mu podařilo prosadit poku-
tový kop a – aniž by to tušil – vstoupil do fotbalo-
vých dějin, se oženil. Narodil se mu syn, ale pak
se všechno zvrtlo. Podle jedné z legend ještě
v roce 1893 onemocněl a lékař mu oznámil, že
zemře. Vzhledem k tomu, že jeho matka umřela
na tuberkulózu, když mu byly teprve čtyři roky,
neměl důvod mu nevěřit.
Jeho manželství záhy přestalo fungovat.
William vyrazil na cesty po Evropě. Hodně času
strávil v kasinech Monte Carla. Jeho otec, obá-
vající se o rodinnou čest, prý zaplatil Williamově
manželce, aby se s jeho synem nerozváděla.
Williama vyloučil z rodinné firmy.
Ukázalo se, že lékařova předpověď byla myl-
ná, Williamův život však šťastný nebyl. Otec ho
v podstatě zavrhl, žena se s ním sice nerozved-
la, ale v roce 1903 od něj odešla. Když se v roce
1915 odebral otec na věčnost, William se vrátil do
Milfordu, utrácel rodinný majetek a pokračoval
vhazardu. Obchodem s lněným prádlem zamá-
val krach na burze a William rok před smrtí musel
prodat i střechu nad hlavou. Zemřel po dlouhé
nemoci 21. prosince 1932, nejspíše jako alkoho-
lik, bez peněz, opuštěný, v penzionu v Armaghu.
VZKŘÍŠENÍ LEGENDY
O Williamu McCrumovi se znovu začalo mluvit asi
před deseti lety. Velký zájem o jeho osobu částeč-
ně vyvolal místní historik Joe McManus a jeho syn
Stephen. Milfordský fotbalový klub se nachází za
Joeovým domem. Město chtělo pozemky prodat
na výstavbu, pak se ovšem kolem McCrumova
příběhu strhlo mediální šílenství a větší část
pozemků se podařilo zachránit. Vparku, který na
místě vznikl, je jeho socha. Slavný dům rodiny je
dnes už jen stínem své původní podoby. Existuje
ovšem iniciativa k ochraně domu a obnovení jeho
původní slávy. Otázka je, co na to současní majite-
lé. Stephen McManus pak spravuje Milford House
Collection – pozůstalost po rodině McCrumových.
Mistr Willie je pro obyvatele Milfordu výjimečným
rodákem. Jsou na něj právem pyšní jako na člově-
ka, který navždy změnil fotbal.
KONTAKT TAM BYL
Jak je na tom fotbal s penaltami teď? Penalta
stále patří k nejvypjatějším okamžikům na hřišti
a vzbuzuje velké emoce. Tradičním zaklínadlem
pro její zapískání je formulace „Kontakt tam byl“.
„O penaltu jsou věčné a velké spory. Pro mnohé
stále znamená nepřiměřený trest – zvláště když je
provázena červenou kartou. V pravidlech stojí, že
penalta by se měla pískat za prohřešek, který by
se pískal i mimo pokutové území, abez ohledu na
to, zda běží první, či devadesátá minuta,“ říká Pavel
Procházka. „Existují ovšem hlasy, že toto pojetí
není citlivé. Podle mě jdou současná pravidla pro-
ti původnímu smyslu, proti tomu, co chtěl William
McCrum: tedy že by se měla kopat jen vpřípadě
hrubé hry nebo pokud obránce faulem znemožní
přímé ohrožení branky. Nakonec něco podobného
platí v hokeji – trestné střílení nebo sedmimetrový
hod. Zato ve fotbale, když někdo nechtě nastřelí
ruku někde vkoutě vápna a rozhodčí za to odpíská
v devadesáté minutě penaltu, nedává to smysl. Já
bych za drobný ‚kontakt‘ na kraji vápna nebo na-
střelenou ruku uděloval trestný kop z vápna. Video
vtomto případě nepomůže, protože i při jasně či-
telném zákroku může být polovina odborníků pro,
adruhá proti. To se reálně stává, například nedávno
při čtvrtfinále Ligy mistrů v zápase Real Madrid –
Juventus Turín. Sporně nařízenou penaltu Ronaldo
proměnil a zajistil tak svému týmu těsně před kon-
cem utkání postup. Brankář Turína Gianluigi Buon
se rozčílil a urazil rozhodčího. A odborníci nebyli
v názorech na tuhle penaltu jednotní. Bohužel
komise rozhodující změny pravidel je velmi konzer-
vativní a žádná úprava nás hned tak nečeká.“
■
Text: Jana Nováková, foto: Fotolia
V listopadu 1863 se
sešli členové dvanácti
londýnských klubů, aby
se dohodli na prvních
společných pravidlech.
Rozhodli, že nadále bude
zakázáno nošení míče
vrukou a okopávání
(kopání do holení soupeře).
Ti, kteří s těmito pravidly
nesouhlasili, založili
ragbyovou unii, ti, kdo
souhlasili, sepsali fotbalová
pravidla a založili první
fotbalovou asociaci.
(Kniha fotbalu, 2010,
Knižní klub)
VZNIK MODERNÍHO
FOTBALU
Jedna z mála zachovaných
fotografií Williama
McCruma