Strana 38
38 www.drmax.cz
|
POVÍDKA
|
Ilustrace: Marko Čermák
Ch
ceš-li rozumět kame-
nům, musíš se poklonit
zemi. Sklonit znamená
se dotknout, být jako
ony. Protože kdo jiný může kamenům rozu-
mět než zase jenom kámen. Pozoruj je bez
dechu, myšlenky nech běžet. Kamenům
nepřísluší uvažovat, protože jsou a také
budou. Ne ony, ale my lačníme po dechu
a také po životě. Myslíme, protože nevíme,
jestli tu budeme zítra. Čím víc toho nevíme,
tím víc se snažíme na všechno přijít. A tak
se z nejistoty zrodil člověk. Jeho pes, poto-
mek vlka, jej doprovodil z pravěké jeskyně
až do moderního domu. Spíš než nejis-
totou trpěl hlady, často na řetězu, a také
samotou. Říká se, že přátelství k lidem při-
nesl právě pes, neboť opravdové přátelství
je instinkt. Někdy opětovaný, jindy ne. Také
se říká, že pes je přítel člověka, ne naopak.
Abys lépe porozuměl svému psovi, buď
jako on, spoléhej na instinkt: moc nemluv,
spíš běhej, očichej všechno, co ti voní
(psům voní téměř všechno). Jídlem neplýt-
vej, raději je zahrab u plotu na zahradě, na
horší časy. Buď vytrvalý jako vlk, je to jeho
vlastnost, aza hluboké noci vyj dlouze na
měsíc: „Vaúú, vaúúú…“ Pokud se k tobě při-
pojí tvůj pes, věz, že patříte k sobě. Neboť
není nad společné kořeny.
Přivřu-li oči, vidím ho v proudu let.
Slyším popěvek, kterým jsem na něj volá-
val: „Bóójků, Boječkůů, Bóójku, Bóóječku!“
Přišel, většinou přiběhl, když byl za plo-
tem, tak ho přeskočil anebo přelezl. Bylo
mi tenkrát deset a jemu dva. Vlastně jsme
byli stejně staří, protože jeden psí rok prý
vydá za pět lidských. Kdyby byl můj pes
Bojar člověk, možná by se mnou chodil na
3. zédéešku v ulici Školská v Zábřehu na
Moravě. Možná by se mnou seděl v jedné
lavici, místo spolužačky Jany Pěníčkové,
adělal ještě větší vylomeniny než já. Třeba
by na otázku potřeštěné soudružky uči-
telky Žváčkové „Kdo chybí?“ odpověděl:
„Haf, haúúúú!“ A ona by si nevěděla rady,
protože si ji nevěděla s naší třídou i bez
Bojara ana třídních schůzkách před rodi-
či pravidelně plakala. Definitivně ztratila
nervy, když Bojar dole před školou později
skutečně zaštěkal.
Můj pes se narodil feně Barušce, v Rájci,
kam jsem s maminkou a sestrou často jez-
dil na kole za babičkou Marií. Bylo to čtyři
kilometry od rodného Zábřehu, ve starém
domě pana Najpávra v roce 1973. Dodnes
si pamatuju jeho na bílo natřené stěny
ičernou térovou střechu. Starý pán, jemuž
bylo tenkrát kolem devadesátky a jenž
bojoval za první světové války uVerdunu,
sedával před domem a kouřil z dlouhé
porcelánové fajfky. Vedle, s hlavou vztyče-
nou, německý ovčák Šarik, obrovskej čer-
nej hafan s kožichem plným blech. Často
na nás ze zahrady štěkal, když jsme s bra-
trancem Jirkou házeli kameny ze skalky
za domem na plechovou střechu jakéhosi
přístřešku. Hráli jsme si na válku. „Bum!“
ozval se výbuch, jako když hodíš handgra-
nát. „Bim, bum, bác!“ kameny létají vzdu-
chem dolů, čím větší šutr, tím větší výbuch.
Jakmile dole vrzly dveře, lehli jsme do
zákopů a na frontě se rozhostilo ticho.
„Šariku,“ ozval se strohý povel. „Ber je!“
Oba jsme věděli, co to znamená. A tak
jsme rovnou vzali nohy na ramena. Šarik,
jenž byl v přepočtu psích a lidských let ješ-
tě starší než samotný pan Najpávr, vyrazil
na skalní defilé. Pozorovali jsme ho z dál-
ky mezi stromy. Byl chytrý, věděl, že nás
nedohoní. Když dofuněl k první zatáčce,
Přes všechny PLOTY
Josef Habas Urban