Strana 39
www.drmax.cz 39
zastavil se azačal výhružně své: „Hau, hau!
Hau, hau!“ Špatně vyštěkával, protože
mu chyběly zadní zuby. A ty jsou pro psa
nejdůležitější.
„Tak který si vyberete?“ zeptal se sta-
rý pán a zabafal. Modrý kouř se vznesl ke
stropu a my se sestrou na sebe na oka-
mžik pohlédli. Potom jsme se oba jako na
povel sklonili k malé dřevěné ohrádce pod
kuchyňským stolem. Štěňátka tam zbyla
již jenom čtyři. Pohladil jsem bez váhání to
největší, se sluncem na plecích, a mrkl na
ségru, jako že tenhle psík je ten pravý. Ten
bude náš, teda ve skutečnosti můj, věděl
jsem hned.
„Mně by se líbila tahle bílá,“ zapípala
tichým hlasem Pavlína, ale já mávl rukou,
protože jsem byl už rozhodnutý.
„Podívej, ségra,“ začal jsem výklad, „je
to fena, tu si nemůžeme dovolit, co kdyby
taky přinesla štěňata?“
„No jo,“ Pavlína bezradně pokrčila
rameny.
„Co teda myslíš ty?“ Přesně na tuhle otáz-
ku jsem čekal.
„Toto je náš pes!“ vzal jsem ekáče do
dlaní a položil si ho na prsa. „Bude se jme-
novat Bojek!“ Šarik na zablešeném gauči
pozorně zvedl hlavu a lehounce zavrčel.
Pan Najpávr ho pohotově pohladil po hla-
vě, jako by čekal, že se na mě chce vrhnout.
Důvod by měl. Jeho dravé vlčí oči se dívaly
do mých a já měl na okamžik pocit, že se
ztoho zablešeného gauče fakticky vymrští
a skočí mi rovnou po krku.
„No tak, Šariku!“ pan Najpávr ho pohladil,
„nech toho, ať si mladý pán v klidu vybere.
Třeba nám pak přestane házet kamení na
střechu!“
Věděl, že s Jirkou podnikáme nájezdy na
barák, a neřekl nikomu nic. Je to formát,
napadlo mě, ale nemohl jsem říct ani slovo.
A tak jsem dělal, jakože nic, ale ve skuteč-
nosti jsem se červenal jako rak. Bojar se ke
mně lísal a Pavlína ho spokojeně hladila.
„Tak jo,“ řekla nakonec, „bereme ho!“
Vzala ho ode mě a přivinula k sobě. Stál
jsem před starým pánem a jeho psem
jako u posledního soudu. Dívali se na mě
oba abylo jasné, že s šutrákama a zákopa-
ma vzadu za barákem je nadobro konec.
Připadal jsem si jako nahý v trní, jak jsem
se styděl. A tak jsem raději rychle vytá-
hl z kapsy sežmoulanou dvacetikorunu
apodal ji panu Najpávrovi.
„Ať se má Bojar u tebe dobře,“ pohladil
psíka v sestřině náručí a pak mi podal ruku.
Kývl jsem horlivě hlavou, ale na kloudné
slovo už mi nezbylo morálních sil. Jeho
pevný stisk cítím čas od času ve své dlani
i dnes a v hlavě nosím obraz i vůni toho
dávno zmizelého domu.
„A je náš!“ vykřikl jsem radostí hned za
dveřmi. Psíka jsem od sestry vzal a posta-
vil jej na zem. „Bóójku, Bóóječku,“ zanoto-
val jsem jednoduchou melodii, „Bóójku,
Bóóječku!“ Bojarovi se nožky pod vahou
vlastního tělíčka ještě chvěly, ale udělal
první krok. A šli jsme po návsi vedle sebe
jako tři mušketýři. Tři dávní hrdinové.
Nalevo si to hrdě vykračuju já, uprostřed se
neobratně batolí Bojek, napravo se k psíko-
vi ohlíží sestra Pavlína. Má dojem, že nám
štěně nebude stačit. Jenže jak se ukázalo,
stačilo, a jak.
Aby měl psík pořádný výběh, přivezli
jsme ho z Rájce v neděli večer do Zábřehu
k babičce Anežce a dali ho do bedničky
od okurek. Bojek ke mně hned od začátku
přilnul. Asi ocenil, že jsem si ho vybral bez
jakéhokoliv zaváhání, taky se mu líbilo,
že jsem s ním trávil každou volnou minu-
tu. Hned když jsem přišel domů ze školy,
praštil jsem taškou v předsíni a běžel ze
sídliště na ulici Československé armády
přes Tunklovku na Křtalt k babičce. Chodil
jsem kolem staré vily z první republiky,
kde tenkrát bydlel pan učitel Chmela. Měl
nezapomenutelné jméno Vladivoj, které
mi připomínalo Bivoje ze Starých pověstí
českých. A pan učitel byl stejně tak udatnej,
a taky choval kokršpaněla Ámose. Hladil
jsem si ho přes plot, když jsem chodíval
za Bojarem. A pan učitel, když jednou stál
u okna, se na mě usmál a zamával mi. Taky
jsem zvedl ruku, spíš nesměle, protože já se
s učiteli nikdy nepaktoval. Jenže Bivoj, teda
pan učitel, měl pro mě, na rozdíl od paní
učitelky Žváčkové, která mi jen každoden-
ně dávala poznámky, opravdové pocho-
pení. Byl to, snad kromě tělocvikáře pana
Winklera, který uměl bezvadně lyžovat,
jedinej učitel, se kterým se dalo rozumně
mluvit. Pan Vladivoj zářil nadějí jako jiskřič-
ka v temnotách obludně velké školy, kte-
rou jsem neměl nikdy rád.
Bojar mě vítal vždycky stejně: chviličku
seděl, kroutil hlavou, jako to dělají psi skla-
patýma ušima, čekal, až na něj zavolám to
naše: „Bóójku, Bóóječku, Bóójku, Bóóječku!“
Vyrazil jako blesk a hned mi trhal ze samé
radosti nohavice. Když jsem ho zvedl do
náruče, olizoval mi obličej ataky kousal do
nosu. Stále cítím jeho horký štěněcí dech,
plný života.
Bojek rostl jako z vody. Určitě hlavně
proto, že jsem mu nosil velké kusy masa
ze školní jídelny. Chodil jsem pro ně
vždycky po obědě. Zvláště, když byly říz-
ky, měl opravdové hody. A paní kuchařka
Léharová, jež pocházela z Rájce jako moje
babička, mi nakládala velký porce nejen na
talíř, ale taky do igeliťáku pro mého chlu-
patého kamaráda. Hned na začátku jsem jí
totiž řekl, že mám opravdového ovčáka od
pana Najpávra. Pamatuju se, jak se na mě
od okýnka usmála a pohladila mě po hlavě.
Pak bramborovou kaši zakryl řízek velkej
jako Amerika. Vždycky jsem snědl všechno,
protože mi maminka říkala, že jídlo je boží
dar. A Bojar snědl taky všechno, i když mu
odarech a Bohu neříkal nikdo vůbec nic.
Jednou v pátek, když jsem dovedl Bojara
do našeho paneláku a dal mu do misky mlí-
ko, si ho chtěla Pavlína pohladit.
„No tak, maličký můj,“ nejprve ho mateř-
sky pohladila a potom ho chtěla odtrhnout
od misky. „No tak, pojď ke mně, malič-
ký!“ Jenže to neměla dělat. Bojar se po ní
ohnal, i přesto se ještě jednou pokusila,
naposledy.
„Vrr, raf, vrr, vrr,“ Bojar kolem sebe výhruž-
ně seká.
„Chce tě zakousnout!“ křiknu na ni
zlegrace. „Utečme, ať nás nedohoní!“ Atak
jsme oba utíkali pryč z kuchyně a vrčící ště-
ně za námi. Sestřiny vykulené oči dávaly
jasný signál, že tohle bere docela vážně,
atak jsem si ještě přisolil. „Asi chce sežrat
právě tebe!“ Dýchám naoko, jako že ze stre-
su a z plných plic. „Řekni mi, ségra, proč?!“
Dívám se na sestru, ale ona neodpovídá.
Na čele se jí dělají vrásky jako staré babce.
„Von jde fakt po mně,“ piští Pavlína, tím
psíka k sobě ještě více popohání. Stojíme
na gauči, není kam utíkat. Říkám si v duchu,
že je tohle opravdicky ostrý štěně. To už je
Bojar na gauči a cení své zoubky na svět,
teda spíš na sestru, zatímco ona hbitě
přeskočí na stůl a já za ní, aby se neřeklo.
„Brácho, tak sakra, udělej něco,“ lapá po
dechu Pavlína, „já ještě nechci umřít, vždyť
je léto!“ Ta její slova si pamatuju dodnes.
Ale komu by se chtělo umírat, natož pak
vlétě. V tom se do pokoje vřítil otec Josef.
„Tak ty budeš sestru strašit!“ zařval jak
tygr Akbár, „kde mám řemen?!“ Věděl jsem,
|
POVÍDKA
|