Strana 40
40 www.drmax.cz
|
POVÍDKA
|
že je zle. Pavlína, téměř zalknutá strachy, na
mě čučí jak na svatý obrázek. Jako by se mě
ptala, co budeme teď dělat.
„Jestli chceš žít,“ to už si nedělám ani
trochu legraci, „tak poběž za mnou!“ Otec,
hbitý jak panter v úzkých, běží do ložnice
pro řemen. Oba se sestrou víme, že je zle.
Bojar naštěstí už nevrčí, beru ho bez rozpa-
ků do náručí, protože by otec v návalu zuři-
vosti mohl přetáhnout i jeho. „Vypadnem
odsud!“ šeptám důrazně ségře. „Jinak
dostaneme po čuni všichni, i ty!“
Z ložnice se ozývá stále větší lomoz. Je
mi jasné a sestře taky, že otec hledá dlouhý,
tlustý řemen.
„Nemůže ho najít!“ mluvím polohlasem,
„ale až ho najde?!“ Sestra má na krajíčku,
skoro brečí. Mrknu na ni, v pudu sebezá-
chovy vyrážíme z bytu i s Bojarem. Kouká
kolem, jako mravenec na moře, které má
přeplavat. Unikáme na poslední chvíli.
To odpoledne jsem měl docela zřetelný
dojem, že atomová bomba dnes u nás
doma exploduje naprázdno.
Venku nám bylo dobře a Bojar s námi
poskakoval k Americe a taky k řece Sázavě,
do které jsme z mostu u hospody zvané
Rafanda házeli šutry. Granáty tentokrát
nevybuchovaly na střeše u pana Najpávra,
ale šplouchaly ve vodě pod námi. Co dělal
to odpoledne otec, to nevím, ale já jsem si
všiml, že na řece u lomu jezdí kluci na kaja-
ku, a viděla to i moje setra Pavlína.
„To je krása, co?“ zasnil jsem se, „myslíš, že
jim ty lodě koupili rodiče?“
„Možná že jo…,“ ségra pokrčila rameny,
protože nevěděla, čí ty lodě jsou, „ale nám
koupili psa a teď máme průšvih.“
„No jo,“ přestal jsem snít a sklonil se
kBojarovi. „Táta do večera vychladne, uvi-
díš,“ hladil jsem psa a promlouval přitom
k ségře, „mám to už vyzkoušený!“ Pavlína
mě objala a Bojar žárlivě zaštěkal a přivinul
se k našim nohám. Navečer, když jsme se
vrátili, bylo doma ticho po pěšině, přesně
jak jsem předpovídal.
Do starého lomu u Sázavy se mnou cho-
dil Bojar nejčastěji. S Mirkem Václavským,
zvaným Ještěr, cikánkem Julkem Štrkačem
a Markem Prokopem jsme se tam připra-
vovali na opravdovou válku proti třem
věžákům. Ty ležely přímo naproti našemu
dlouhému paneláku v ulici Československé
armády, kde jsme všichni v různých vcho-
dech bydleli. Dodnes mu nikdo neřekne
jinak než kravín.
Ve starém lomu, kde se těžila rula, pro-
bíhal náš výcvik. Kameny jsme házeli na
přesně stanovené cíle a někdy taky po
sobě. Pamatuju si, jak Marek dostal od
kohosi šutrem kousek nad spánek. Měl
štěstí, a přesto brečel, když vyplachovali
ránu v řece Sázavě. Kolem jezdili stejně sta-
ří kluci na kajacích mezi brankami a vyje-
veně na nás koukali. Nejostřejší z celého
výcviku byla střelba gumovými praky do
ašek od piva. V lomu jich bylo po dělní-
cích dostatek. Postavili jsme hezky jednu
vedle druhé, pak naše kanonáda mohla
začít. Nedovedete si představit tu sílu letec-
ké gumy 10×10 nadvakrát natažené mezi
dřevěnou vidlicí. Uprostřed kožený lapač,
do kterého jsme spíše než kameny vkládali
ocelové kuličky z ložisek. Průraznost byla
přímo strašlivá. Sklo se rozletělo jako nic
apři zásahu zdi se v omítce vyrazila díra až
na cihly.
Naše těla snesla téměř všechno. Byli
jsme mladí a taky blbí, proto nás ani před-
stava vlastní smrti neděsila. Naše srdce pře-
kypovala dychtivostí a odvahou.
„Nabít!“ velím ze střeleckého stanoviště.
Před námi v řadě padesát lahví. Padesát
skopčáků jsme říkávali. Praky se natahu-
jí jeden po druhém. Čím více síly dáš, tím
rychleji olověnka vyletí.
„Pal!“ ozve se krátce. Kulky hvízdají vzdu-
chem. Sklo se tříští, střepiny ve vzduchu
explodují. Rota lahví se poroučí k zemi, kácí
se, pokořená kluky z kravína.
Bojar leží vedle mě v zákopu, mám ho
připoutaného k noze, aby ho před námi
vpoli nesmetla zbloudilá kulka.
Ani plechová vrata strážní věže nevydr-
žela. Nevím proč, ale vždycky byla prázdná.
Kulky prolétávaly plechem, jak by to byl
jenom papír. Nikdo tu nehlídal ani opuště-
né drtiče či dlouhé dopravníky, ani železné
buldozery. Ty se nám líbily ze všeho nejvíc,
protože připomínaly tanky. Prolezli jsme je
úplně všechny a Bojar s námi. Žádná pře-
kážka mu nebyla cizí. Bylo už pozdě odpo-
ledne, když na nás Julek zavolal: „Polezte ke
mně, něco jsem našel!“
V okamžiku jsme byli všichni nalezlí
v prosklené kabině tanku a svorně se
dívali do jediného bodu. Tím byl železný
klíč v zapalování. Jen Bojar, jenž se právě
vyškrábal po železných schůdcích, zavrtěl
hlavou, jako by tušil, co se stane.
„Kam s tím vehiklem?“ zeptal se lako-
nicky Ještěr. Myslel to docela vážně. Julek
bez váhání otočil klíčkem. Ocelová oblu-
da se otřásla v základech. Bojar seskočil
na zem jako první, protože z nás byl jasně
nejchytřejší. Buldozer vrčel jako rozzuřený
medvěd, my jsme na sebe v kokpitu hleděli
chvíli jako zkoprnělí.
„Kam teda pojedeme?“ zeptal se Marek.
Julek Štrkač, trochu pobledlý, pokrčil
rameny.
„Musíš zařadit!“ Ještěr mu pod rukou
zarval jakousi pákou. Buldozer sebou škubl,
nejprve dopředu a potom dozadu. Jako
když chce kočka běžet a někdo ji táhne
zpět za ocas. Všichni jsme svorně bouchli
hlavou o sklo. Motor zdechnul a Bojar ven-
ku se rozštěkal.
„Támhle někdo je!“ ukazuju směrem
k cestě od Rafandy. Po silnici k nám běží
chlap, je zjevně opilý a zvedá ruce, asi
vzteky, jako můj otec. „Padáme!“ velím
jednoduše, protože nám stejně nic jiné-
ho nezbývá. Skáčeme z kabiny jeden přes
druhého.
Chlápek má na sobě zamaštěné montér-
ky, v brunátné tváři se mu stahují mraky. Je
mi hned všechno jasné:
„Je to řidič!“ To už ale běžíme všichni
i sBojarem k lesu.
„Jakej řidič?“ Marek se ke mně nechápa-
vě otočí.
„Od toho buldozeru, vole!“ úsečně
odpovídám.
Dál už ale nebylo co vysvětlovat, zvláš-
tě když vystrašenej Julek zvedl ruku a v ní,
nebesa smilujte se, klíče od zapalování!
„Když nemáme celej tank,“ žertuje Ještěr,
„máme od něho aspoň klíče!“ Připadá mi
to docela vtipný, jenomže k popukání naše
situaci vůbec není: Julek za námi zaostává,
hromotluk v montérkách po něm už nata-
huje ruce. Má je nebezpečně dlouhé.
„To bude průser!“ šeptám si pod vousy
a myslím přitom na otce a taky na řemen.
„Zahoď to!“ volám na kamaráda. Bojar
se vmžiku vysmekne z vodítka a Julek
v posledním okamžiku odhodí klíč od
buldozeru.
„Vrr, haf, vrr, haf!“ ozve se v lomu na celé
kolo. Bojar je opravdový bojový pes, neo-
chvějně na opilého řidiče štěká: směsice
zběsilosti a odvahy hromotluka nakonec
zastaví.
„Já si vás najdu!“ hřmí na nás k lesu,
„i toho čokla!“ Zjevně otřesený kleká na
kolena, hledá klíče v prachu cesty. Julek,
kterému Bojar s největší pravděpodob-