Strana 41
www.drmax.cz 41
|
POVÍDKA
|
ností zachránil život, ho vděčně bere za prázdný
konec vodítka a dobíhá k nám.
Jak běžely dny a měsíce, Bojar sílil. Babička, jež
pocházela z malých poměrů, se nestačila divit,
jak velkýho psa vlastně na dvorku má. Jenže mně
se Bojek líbil a v duchu jsem si přál, aby vyrostl
alespoň do velikosti Šarika od pana Najpávra.
Čím víc masa jsem mu ze školy nosil, tím byl větší
a taky udatnější.
Někdy jsem měl dojem, že babička Bojarovi
jídlo záviděla. Dívala se na něho téměř náruživě.
„Jak to maso chlamstá,“ říkala, když se k němu
vúžasu nakláněla. „Jeden řízek na jeden chlamst!“
Dělalo mi to moc dobře, když jsem viděl, jak se
Bojar láduje. Když za babičkou Anežkou přišel
strýc Jenda z nedalekých jatek, kde pracoval jako
řezník, klidili jsme se mu s Bojkem z cesty. Často
přišel na kus řeči se zástěrou ještě od krve. Byl to
řezník, opravdovej zabiják. Neměl jsem ho rád,
protože zabíjel nevinná zvířata.
Před dvěma lety ublížil taky našemu Rekovi.
Brečeli jsme s Pavlínou jak děti, protože jsme děti
byly. Ale sotva mi oschly slzy, přísahal jsem své-
mu proradnému strýci pomstu. Ne nahlas, to by
mě asi zabil taky jako Reka, ale v duchu. Umínil
jsem si tenkrát, že až vyrostu, sejmu ho bez milos-
ti taky. Jako to on udělal pro pár zadávenejch sle-
pic mýmu kamarádu Rekovi.
Žádná pomsta se nakonec ale nekonala, pro-
tože se strýček upil k smrti. Umřel, když mu bylo
třicet osm let. Možná měl špatné svědomí za
všechna ta zvířata, která zabil. Možná to bylo jen
kvůli Rekovi, nevím. Když všichni nad jeho rakví
na hřbitově truchlili, stáli jsme nad hrobem se
ségrou jako sochy. Tenkrát mě poprvé napadlo,
že na přísloví „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní
padá,“ něco bude.
Bojek rostl jako z vody, běhal se mnou každý
den do lesa Ameriky, zaručeně toho největšího
lesa na světě. Poprvé přeskočil plot, když mu
bylo šest měsíců. Udiveně jsem na něho hleděl,
potom ho pro jistotu zavedl znovu za branku
azavolal:
„Bóójku, Bóóječku, Bóójku, Bóóječku!“ Jak
lehce se rozběhl a potom přeskočil plaňkový
plot jako nic. Ani jediným chlupem se ho nedo-
tknul. „Šikovnej pes,“ pohladil jsem ho po hlavě
a potom přiložil svou dlaň na jeho žlutej ek na
zádech. Měl stejný tvar, jako měla moje ruka,
adokonce i prsty byly podobné, jen ty na žluté
srsti byly o něco delší.
Naše přátelství rostlo i přes vzdálenost těch
několika ulic, jež nás zdánlivě rozdělovaly. Zvykli
jsme si jeden na druhého a já uzavíral s kluka-
ma sázky o to, jaký plot Bojek přeskočí. Vždycky
jsem vyhrál a bylo jedno, jestli byla ohrada ze
dřeva, anebo z pletiva. Jenom přes ostnaté drá-
ty, jež posedlí majitelé zahrádek připevňovali
nad pletivo nebo plaňky, jsem ho nepouštěl.
Nechtěl jsem, aby si poranil břicho. Vzpomínám,
jak mi Ještěr poprvé ukázal na plot u dolního
jezu.
„Takovej zátaras nepřeskočí žádnej pes,“ krátce
se na mne podíval. „Ani Bojar to nedokáže!“ pohr-
davě pohodil hlavou, jako že je to nad slunce jas-
ný. Bojar hleděl nejprve na překážku před sebou
a potom na mě. Jako by věděl, o čem se bavíme.
„Klid brácho,“ poplácal jsem ho po šíji, „my
totiž skáčeme jenom o pořádný ceny, že. A ty…“
podíval jsem se na Ještěra, „máš leda blbý kecy,
a ne odměnu pro psa!“ Tím se vše zdálo odbyto.
Ten rezavej dráťák byl fakt převysokej, oddě-
loval prašnou cestu od areálu sběrných suro-
vin. Dovnitř jsme lezli vždycky odpoledne dírou
vplotě, když už všude kolem bylo pusto prázdno
a zaměstnanci odešli domů. V dřevěné hale byl
opravdovej ráj na zemi: vedle lisovacích strojů
byly vyrovnané balíky s nejrůznějšími časopisy
a všechno vonělo starým, jakýmsi tajemným,
nám neznámým světem. Našince ve věku dese-
ti let by normálně zajímaly časopisy typu ABC,
Pionýr či starý Vpřed nebo tenkrát už zakázaný
Junák. Jenže Ještěra, Marka, mě a Julka Štrkače
interesovaly výhradně zahraniční tituly. Těch
bylo ve stozích svázaných kartonů jako šafránu
čili málo. Náš zájem, bože odpusť, nepramenil
z toho, že bychom Stern nebo Quick chtěli číst
v němčině. Líbily se nám fotky úplně nahatejch
holek.
Byla to často mravenčí práce: některé žurnály
byly již vybrakované, tedy vystříhané, v jiných
chyběly celé stránky. A tak jsme trpělivě dolova-
li hambaté obrázky v té obrovské mase papíru,
stejně jako zlatokopové rýžovali zlaté nugety na
Klondiku. Jakmile někdo našel úplně nahatou
holku, ozvalo se jen krátké: „Mám!“ A všichni se
kněmu hned seběhli.
A potom, když už každý našel alespoň jednu
nahotinku, jsme soutěžili o to, která holka je nej-
krásnější a kdo ji „vydoloval“.
Staré přísloví praví, že každá liška chválí svůj
ocas a ta, která ho nemá, říká, že nejlepší je být
bez něj. Prakticky to vypadalo tak, že Ještěr hájil
svůj obrázek, Marek, Julek a já jsme byli rovněž
přesvědčeni, že naše holky jsou ty zaručeně nej-
krásnější. Jenom Bojarovi to bylo jedno, protože
honil v uzavřeném hangáru potkana dlouhého
jako týden. ■
Bývalý reprezentant
ČSSR ve sjezdu na divoké
vodě se ve své literární
tvorbě zaměřuje na bílá
místa československé
historie. Asi nejznámějšími
knihami, které se dočkaly
také filmového zpracování,
jsou Habermannův mlýn
a 7 dní hříchů. Podle jeho
scénářů vznikly také filmy
Tenkrát v ráji a Na vlastní
nebezpečí. Na podzim
vyjde jeho nová kniha
Zloděj psů, ze které je také
tato povídka.
JOSEF HABAS URBAN
Pokračování povídky najdete
v příštím čísle nebo v aplikaci