Strana 46
|
FEJETON
|
Inzerce 2× ▼
46 www.drmax.cz
Proc jsem se
Foto: Profimedia
á jsem se nikdy nechtěla oběsit.
Připadalo mi to takové neestetic-
ké. Z filmů jsem znala ty vyhřez-
lé fialové jazyky, rýhy na krku
a oběšence, kteří se po přeříz-
nutí provazu odporně zhroutí do navěky
nepoužitelné hromádky. Já jsem se chtě-
la utopit! Chtěla jsem se utopit a plout
po proudu řeky třeba až do moře. Chtěla
jsem elegantně zmizet a zároveň doufat,
že mne po smrti budou kolébat konejšivé
vlny. Za mým neštěstím byla (pochopitel-
ně) láska! Milovala jsem Jeníka. On mne
taky miloval. Zdála jsem se mu nejkrás-
nější dívkou, kterou kdy potkal. Díval se
na mne očima, ve kterých byl nejen obdiv
k mé dokonalosti, ale taky údiv, že právě
jemu tenhle drahocenný poklad spadl do
klína. Milovali jsme se do svatby, milovali
jsme se po svatbě, milovali jsme se hez-
ky asi osm let. Pak Jeník potkal druhou
Osudovou ženu! V té době mi bylo třicet
dva, měla jsem dvě děti, kruhy pod očima
a o deset kilo víc než před svatbou. Jí bylo
dvacet jedna, neměla kruhy, neměla děti
a vážila tolik jako já, když mi bylo čtrnáct.
Jeník měl v očích údiv, že takový poklad se
jím nechá líbat a že právě jemu říká věty
typu: „Jsem na starší kluky…“ (Jeníkovi
bylo třicet čtyři) a „… připadám si s tebou
tak bezpečně…“
Já jsem si tedy bezpečně nepřipadala.
Potkala jsem je. Byla to jedna z největších
ran v mém životě. On se totiž na tu mla-
dou krasavici díval tak, tak zamilovaně, že
mi pukalo srdce.
Šla jsem proto k Vltavě (vždycky jsme
bydleli blízko). Dívala jsem se na vodu.
Byla kalná, šedivá a jistě chladná. Stála
jsem na úplném okraji a slzy mi proudi-
ly po tvářích. Chtěla jsem skočit, chtě-
la jsem skončit se svým zoufalstvím.
Litovala jsem své rodiče, své děti, Jeníka
i sebe. A pak až úplně ke břehu připlulo
asi sto labutí. Byly špinavé a šedé jako
Vltava. Největší labuťák vylétl na břeh
anatáhl po mně krk. Labutě byly nesmír-
ně agresivní. Obklopily nábřeží tak, že se
tam prostě nedalo skočit. Vztekle jsem je
odháněla, možná že jsem do toho něžné-
ho zvířete, které mne tahalo za nohavici,
i kopla. A takhle se z mé lítosti stal vztek.
Šla jsem pryč. V pekárně jsem si koupila
koláč, dětem jsem koupila čokoládové
bonbony a Jeníkovi jsem řekla rázně:
„Hele, seber se a jdi za tou svou krasavicí!“
A on se sebral a šel. Byl u té své krasa-
vice tři dny…
Je mi dnes víc než šedesát. Jeník se
na mne třicet let díval s láskou i údivem,
že mu takový poklad (já) spadl do náru-
če. Avěřím, že se na mě tak kouká i teď
odněkud z nebe.
Často jsme chodili na procházky, ale
kVltavě krmit labutě, to jsme nešli nikdy.
A přitom… zasloužily by si to.
Mějte se dobře a nevěšte se. Nikdo
anic za to nestojí!
Vaše
Halina Pawlowská
P. S.: Jinak mám zvířata dost ráda.
neobesila
J