Strana 7
www.drmax.cz 7
Pád berlínské zdi (1989),
Anthony Suau
Dvě hodiny po tiskové konferenci, při které mluvčí výcho-
doněmeckého politbyra de facto otevřel hranice do
Západního Berlína, popadl newyorský fotograf Anthony
Suau fotoaparát a vyrazil do ulic. Něco mu říkalo, že by
mohl zachytit zajímavé momenty. Ani on netušil, že
bude svědkem pádu dominanty východní totality. Lidé,
kteří vyšli do ulic, byli v euforii. „Obyvatelé východního
i Západního Berlína si přes zeď podávali jídlo, květiny,
šampaňské, plakali. Nikdo z vojáků neměl dost odvahy
zakročit. Berlíňané bušili do zdi vším, co měli po ruce,
schovávali si ty kousky betonu,“ vzpomíná fotograf. Když
začali Berlíňané ze Západu bořit zeď kladivy, na východ-
ní straně se jim v tom vojáci snažili zabránit vodními
děly. A právě tento moment Suau zachytil a jeho foto-
grafie se během pár dní proslavila.
|
HISTORIE
|
Lochnesska, 1934,
Dr. Robert Kenneth Wilson
Ta fotografie dodnes nedá lidem spát, i když se před několika lety definitivně pro-
kázalo, že šlo o podvod. Jenomže legenda o lochnesské příšeře zjevně chce žít dál.
První dochované záznamy o bájné obyvatelce skotského jezera jsou staré 1400 let!
V dubnu 1934 k jezeru přilákala i uznávaného britského chirurga Roberta Wilsona.
Jel autem se svou přítelkyní; ta najednou zakřičela: „Bože, to je ta příšera!“ Wilson
také na hladině něco viděl, tak tasil fotoaparát a pořídil pět snímků. Ten nejslavnější
vyšel už o dva dny později v Daily Mail. Fotografie byla vnímána jako důvěryhod-
ná právě proto, že Wilson byl uznávaným lékařem. Šéfredaktor Daily Mail okamžitě
najal lovce velkých zvířat, aby po lochnesce pátral. Ten skutečně na břehu jezera
našel stopu, jejíž odlitek přivezl, ale v londýnském přírodovědeckém muzeu určili,
že připomíná stopu hrocha! Lovec si uřízl pořádnou ostudu a právě touha očistit
jeho jméno přivedla o šedesát let později jeho syna k pátrání, jak to tehdy skutečně bylo. Zevrubně zkoumal fotografii, vyzpovídal svědky
a zjistil, že v té době dvě děti nasadily na dětskou ponorku krk a hlavu lochnesky a bavily se tím, jak se dal někdo napálit.
Olympijský vítez (1936),
autor neznámý
Olympijské hry toho roku se nenesly v pozitivním duchu. Berlín, kde se
konaly, byl prodchnutý nacistickými ideály, italská vojska obsazovala
Etiopii, ve Španělsku zuřila občanská válka a všem bylo jasné, že Evropa
míří do budoucnosti, která nebude právě růžová. A do toho přišel Jesse
Owens, třiadvacetiletý Afroameričan, jehož účast na olympijských hrách
budila nevoli právě pro barvu jeho kůže už doma v Americe, natož
vBerlíně. Když se Owens objevil na stadionu, začali se Němci Američanům
posmívat, že posílají do sportovního klání atlety podřadné rasy. Už násle-
dující den jim však spadla čelist. Owens vyhrál zlatou medaili a pak ještě
další tři. Jednu z nich mu přitom pomohl získat německý sportovec Luz
Long. Když viděl, že Owens má při skoku do dálky problém s přešlapy,
poradil mu, jak rozběh změnit. Díky tomu Owens následně vyhrál, což si
vzápětí Long od svých nadřízených odnesl. Po vypuknutí války byl poslán
na frontu avroce 1943 byl zastřelen při vylodění na Sicílii. A Owens? Ten se
doma ve Státech skutečného uznání dočkal až o dvacet let později, kdy ho
Dwight D. Eisenhower jmenoval čestným ambasadorem sportu.