Strana 20
20 www.drmax.cz
|
JAK TO VIDÍ MARIE
|
Rozloucení s „cokdyšem“
M
yslím, že jsem mis-
tryně světa v ob-
lasti „cokdyšů“. Že
nemáte tušení, oco
se jedná? Tak schválně, jestli vám to není
také trochu povědomé:
Co když jsem zapomněla vypnout
sporák? (Cestou do práce, aniž bych ráno
sporák vůbec zapínala.)
Co když jsem nevzala pasy? (Uprostřed
noci na maďarské dálnici, přestože jsem
doklady před odjezdem nejméně pět-
krát zkontrolovala.)
Co když jsem zapomněla zamknout
dům? (Přede dveřmi klientovy kanceláře,
schůzka začíná za tři minuty. A ne, neza-
pomněla, samozřejmě jsem zamkla.)
Co když bude na dovolené pršet? (Do
Bulharska přibalím celé rodině džíny
asvetry, tedy asi osm kilo oblečení navíc,
přestože za posledních pět let v Bulharsku
v srpnu neklesla teplota natolik, aby
mě vůbec napadlo na-
táhnout si dlouhé
kalhoty.)
To je jen
drobný výčet
slabších kalib-
rů. Umím samo-
zřejmě i mno-
hem větší pecky.
Nejvíc jsem jich
dokázala vyprodukovat v čase puberty
našich dětí. Zvlášť když pět minut nebra-
ly telefon. Absolutně nechápu, jak moji
rodiče mohli přežít ve zdraví (duševním)
můj odchod do Prahy v době, kdy nemě-
li nejen mobil, ale vlastně vůbec žádný
telefon.
Upřímně netuším, kdy se mi „cokdy-
šové“ vecpali do života (přičemž jsem
navíc přesvědčena, že jsou rodu mužské-
ho, životného. Bůhvíproč.). Moc dobře
si pamatuju, jak se mě moje maminka
zeptala: „A co když ty státnice neudě-
láš?“ Koukala jsem na ni jako příslovečný
bacil do lékárny. To, že bych nedodělala
vysokou školu, mě nenapadlo ani ve snu.
Možná proto se mi dodnes zdá o tom,
že mě čeká zkouška z matematiky. Do
určité doby byl můj život katastrofických
scénářů zcela prostý. Cestovaly jsme
skamarádkou stopem, couraly se v noci
po Praze, jezdily na kolej černými taxíky,
učily se na zkoušky přes noc, opustila
jsem práci, protože mě šéf prudil,
anehroutila se z představy, že umřu
hlady. Neuspěla jsem v konkurzu
na hlasatelku v Českém rozhlase
aneusoudila z toho, že jsem totál-
ně neschopná, a co když mě už
nikdy nikam nevezmou (vzali mě
do ekonomické redakce).
Možná se „cokdyšové“ vetřeli do
mé hlavy společně s životními zku-
šenostmi. Ale jak a proč? Snad
žádný z „cokdyšů“
se nikdy nenapl-
nil. A naopak –
vyskytly se spíš
starosti a pro-
blémy, před kterými mě žádný „cokdyš“
nevaroval. Zato mě před nimi varovala
moje vlastní intuice, a já jsem ji nepo-
slechla. Třeba proto, že na mě nevřískala:
„A co když….!“ Jen mě jemně upozornila.
Například na to, že když mě při prvním
setkání s novým šéfem rozbolí břicho, asi
to není dobrá zpráva. To já jsem si řekla:
„Co když ten pocit není správný? Budu
velká holka a překonám to.“ No, překo-
nala. Na pár měsíců. Stejně to dopadlo
špatně.
Kdybych poslouchala intuici místo
„cokdyše“, mohla jsem si ušetřit hodně
zbytečných nervů.
Myslím, že v padesáti letech nechci
být mistrem světa v tom, jak sama sobě
komplikovat život zbytečnými starost-
mi. Rozhodla jsem se „cokdyše“ ze své-
ho života vypakovat. Je to těžké, pro-
tože to vyžaduje naučit se takové věci,
jako je vědomá přítomnost. Například
nepředvádět, že dokážu dělat pět věcí
najednou. Nedokážu. Žádný mozek to
nedokáže. Jen přepíná z jedné věci na
druhou. Jasně že si nepamatuju, jestli
jsem zamkla dům, protože jsem u toho
telefonovala a nejlépe ještě kontrolovala
poštovní schránku.
Taky to znamená vzdát se pocitu kon-
troly nad tím, co pod kontrolou nemám
a nikdy mít nemůžu. Týká se to hlav-
ně ostatních lidí. Nemůžu nad dětmi
nepozorovaně létat jako anděl strážný,
nemůžu nikomu vlézt do hlavy, abych
změnila jeho náladu, vlastně nemůžu
vůbec nikomu nic v hlavě změnit. Můžu
jen přijmout odpovědnost za to, co
dělám sama. Včetně toho, co dělám se
svými myšlenkami. Jestli je rozvinu do
„cokdyšů“, anebo je nechám plavat.
Rozhodla jsem se pro plavání. Prvních
pár „cokdyšů“ jsem už takhle poslala na
výlet a musím říct, že se mi dost ulevilo.
Teď už jen nespadnout do pasti: „A co
když to nebude fungovat?“
Vaše Padesátka
Marie
Foto: archiv Marie Petrovové
Inzerce ▼