Strana 42
42 www.drmax.cz
|
POVÍDKA
|
B
ylo brzy ráno a snad celý svět vtu
chvíli ležel zachumlaný v husté
mlze. Lehce svítalo a v přírodě
se hlasitě probouzeli ptáci. Zdálo
by se, že se nachází někde na odlehlém
místě, ale opak byl pravda. Všude kolem
torza centrálního parku líně oddechova-
lo spící město. Tak jako každý den ve stej-
nou dobu, ozvalo se z parkoviště malé
cvaknutí a hned po něm svištivý táhlý
zvuk plechových dveří staré dodávky.
Byly to dveře zadní, které se otevírají smě-
rem k nebi. „Jak příznačné,“ pomyslel si
muž středního věku jen chvilku před tím,
než se začal soukat ven ze svého mobil-
ního lože. Jeho úkony na sebe navazo-
valy přesně podle zaběhlého rituálu…
Postavil se, pečlivě protáhl obě paže,
prsty poupravil unavený účes a opláchl
si zarostlý obličej vodou z umělohmotné
láhve. „Nikdy jsem si nemyslel, že jednou
budu žít zrovna takhle,“ prolétlo mu hla-
vou, když po paměti sahal do automo-
bilu pro ošuntělý ručník neurčité barvy.
„Nemít tuhle hromadu plechů, cítil bych
se jako nějaký bezdomovec. Ale pozor! Já
domov mám. Jen jsem ho teď dobrovol-
ně vyměnil za tohle. Do-bro-vol-ně! A to
je přece rozdíl, nebo ne?“ Po krátké ranní
hygieně sáhl pro plynový vařič a zbytek
vody, který v láhvi zbyl, vylil do malé-
ho plechového hrnku. Vytáhl z kapsy
zapalovač, škrtl pod hrnkem a chvilku
se jen tak díval na plápolající plamínek,
který teď pomalu ohříval vodu na kávu.
„Najednou!“ pomyslel si, „najednou mám
na všechno dost času. Jak je to možné?
Jak je možné, že předtím čas nebyl? Na
nic. Tolik krásných věcí mi unikalo jako
písek mezi prsty, tolik…“ Ještě chvilku se
fascinovaně díval, jak tančící jazýček oli-
zuje dno plecháčku a jak mu na to voda
odpovídá divokým bubláním. Při tom
pohledu si vybavil snad všechny hádky,
které vedl se svou bývalou ženou. „Oheň
a voda, přesně jako my dva.“ Hořce se
pousmál, pak plamen uhasil a vroucí
vodu nalil do chladného hrnečku s mle-
tou kávou. Najednou všechno dávalo
smysl. Ve všem viděl odpovědi na své
otázky. Nemusel se za ničím pachtit, svět
mu sám ochotně ukazoval cestu a roz-
mlouval s ním naprosto srozumitelnou
řečí. „Žil jsem jako slepec!“ Vůně, která
se právě linula z hrnečku, byla pro něho
prozřením, hrneček jeho dodávkou a on
sám tou vroucí vodou, která ještě před
chvílí prskala na svět a byla připravena
popálit kohokoliv, kdo by k ní vztáhl ruku.
Mlha pozvolna padala k zemi a vysoko
nad ní se začaly objevovat první špičky
jehličnatých stromů. Seděl na kraji auta
pod otevřenými dveřmi, vychutnával si
každý doušek kávy a přemýšlel o tom,
jak málo toho člověk k životu potřebu-
je. Jak málo potřebuje k tomu, aby byl
šťastný, a přesto není. „Dělal jsem toho
tolik najednou, a přitom jsem měl pocit,
jako bych nežil. Teď nedělám skoro nic
akonečně cítím život v každém okamži-
ku. Dřív jsem letěl životem jako neříze-
ná střela. Letěl, letěl a najednou prásk!“
Zadíval se do prázdna a v tu chvíli opus-
til své probouzející se tělo. Jeho mysl se
vrátila oněkolik let zpátky. Seděl zrovna
za volantem jiného automobilu a uvě-
domoval si monotónní rytmus ubíhají-
cích patníků po obou stranách silnice.
Byl silně unavený, a proto (stejně jako
to dělává už od dětství) rozmlouval sám
DODÁVKA
Petr H. Batěk
Foto: Fotolia a archiv autora