Strana 43
www.drmax.cz 43
|
POVÍDKA
|
se sebou. „To je zvláštní, nespal jsi dneska ani
minutu, a necítíš žádnou únavu!“ řekl polo-
hlasně a zadíval se na blížící se levotočivou
zatáčku. „Hledáš své hranice, ty náfuko?! Co
když jsi je právě překročil? Být na tvým místě,
raději bych dával pozor na cestu. Není všechno
tak, jak to na první pohled vypadá,“ ozvalo se
jeho druhé, přísnější já, anež to první stačilo
jakkoliv zareagovat, na okamžik mu zmizela
vozovka před očima. Jen na vteřinu, potom
se rychle vrátila na své místo. Připadalo mu,
jako by se právě probudil z podivného snu.
Jen tak tak vybral zatáčku a vyhoupl se nad
horizontem malého stoupáku. „Tak to bylo
hustý! Asi bych vážně měl někde zastavit…“
Znepokojeně se zhluboka nadechl a vyfoukl
vzduch před sebe, jako by chtěl automobil ale-
spoň trochu zbrzdit. Ruce anohy dál poháněly
stroj kupředu. Následovala delší rovinka a za ní
konečně zastaví a odpočine si. „To bylo hustý,
jak to děláš?“ řekl si znovu, tentokrát už hlasi-
těji. „To ne já! To ty sám, podívej…“ Ozvala se
veliká rána a jeho automobil, který se odrazil
o betonovou propust, se vznesl do vzduchu
jako poraněný pták. Letěl jako atlet, který dělá
nepovedené salto, a dopadl na kus utržené-
ho betonu. Ještě se držel volantu, když prach
vautě usedl a on pohlédl ven přes rozpraskané
přední okno. Kdyby se podíval nad sebe, jistě
by zahlédl perutě svého strážného anděla, jak
mizí v oblacích.
„Muselo se to stát. Byl jsem slepý.“ Dopil
kávu a pár zbylých kapek vychrstl na asfalto-
vou plochu pod nohama. Pomalu vstal. Zatím
už mlha odhalila několik pater mohutných
smrků a některé střechy okolních panelových
domů, které vyrůstaly ze země těsně za nimi.
Začal se pomalu oblékat. Ranní chlad mu neva-
dil, spíše se soustředil na to, jak důsledně ode-
hnat všechny negativní myšlenky. Přišel na to,
že nejvíce funguje, když jim nevěnuje žádnou
pozornost. Neživí je a ony potom, stejně jak
přišly, zase samy odcházejí. „Pěkně jsem nad
nimi vyzrál,“ pomyslel si a vklouzl do lesklých
černých nohavic. Vzpomněl si na to, jak vídal
svou ženu u žehlicího prkna. Na okamžik zno-
vu pocítil pohodlí svého opravdového domova
a postěžoval si. „To kvůli ženám jsme my muži
tam, kde jsme!“ Naštěstí odhalil negativní myš-
lenku, hned jak nahlédla do jeho nitra. Rychle
se opravil: „To díky ženám jsme my muži tam,
kde jsme.“ Usmál se a dopnul poslední knoík
světlemodré košile. Uvědomil si, že poděko-
vání je v tomto případě skutečně namístě. Že
se v pohodlném prostředí člověk příliš mno-
ho nenaučí, proto je občas dobré dotknout
se bosou nohou úplného dna. Odrazit se a…
uvědomil si, že ještě nemá na nohou ponožky
ani boty. Vyndal obojí z velkého kufru a znovu
se posadil na místo pode dveřmi, které stále
ukazovaly vzhůru k nebi. „Dnes bude nád-
herný den. Život je krásný a já můžu cokoliv.
Děkuji!“ Poslal poděkování vzhůru a pokračo-
val v oblékání. „No jo, doba se změnila. Rodina
už není základem státu. Ženy jsou povětšinou
emancipované a chlapi jsou v dnešní době
téměř vyhynulý druh. Dinosauři. Většina lidí
jsou dnes solitéři, kteří tráví svůj čas ve virtu-
ální realitě. Ale co, alespoň je v tom reálném
světě více místa pro nás.“ Natáhl se pro sako
a položil ho na matraci vedle sebe. Mlha už
klesla téměř kzemi a nad jeho hlavou se obje-
vily první sluneční paprsky propichující modř
jasného nebe. Dokonce i ti okřídlení křiklouni
létající nad špičkami stromů už byli dobře
vidět. Chvilku sledoval volnost jejich letu.
„Jsem jako oni. Ale trvalo mi, než jsem na to
přišel.“ Zauvažoval nad tím, že někdo jiný si
něco podobného za celý svůj život neuvědo-
mí. Natáhl se ještě pro svou tašku s doklady
apoložil ji vedle saka. Vstal a přešel k místu pro
řidiče. Zatáhl okýnka, zkontroloval ruční brz-
du a nasadil si tmavé sluneční brýle. Letmým
pohledem překontroloval své malé království
a sáhl pro klíčky, které vytáhl ze zapalování.
Vrátil se dozadu, oblékl si sako a pečlivě urov-
nal límec. Ještě jednou se podíval na nebe.
Slunce stoupalo vzhůru a po mlze už neby-
lo ani památky. Cítil se najednou svobodný
abohatý. Natáhl ruku k zadním dveřím astr-
hl je směrem k zemi. Zámek zapadl az jeho
dodávky se rázem stala malá nedobytná pev-
nost. A on, Don Quijote současnosti, se rozhlé-
dl kolem sebe.
Rozlehlé parkoviště, na kterém se právě
nacházel, bylo plné automobilů dodávkové-
ho typu. I tyto plechové domky se postupně
probouzely, stejně jako ten jeho, aby se z nich
také za malou chvíli staly nedobytné pevnos-
ti. Pevnosti osamělých bojovníků, kteří museli
nejprve klesnout ke dnu, aby konečně ote-
vřeli oči. Aby vstali z popela jako bájný fénix
a konečně roztáhli křídla. „Děláš mi radost,
kamaráde!“ ozvalo se druhé, přísnější já, „ušel
jsi kus cesty, ale zdaleka ještě nejsi v cíli,“
zaznělo mu v hlavě, a aby pochopil vážnost
sdělení, současně s ním mu přistála na ruká-
vu saka kapička ptačího trusu. „Vždyť já vím.
Už vím!“ řekl polohlasně, znovu se pousmál,
potom setřel skvrnu do kapesníku a papí-
rového kapesníku a vykročil pravou nohou
zparkoviště. ■
Oblíbený televizní
afilmový herec (České
století, Gympl s. r. o.,
Polda) se stále více
prosazuje také jako zpěvák
apředevším básník.
Vydal již tři básnické
sbírky (Ona má křídla,
Výkřik motýla, Mezi svými
rýmy). Vidět ho můžete
v Laterně Magice nebo
vkladenském a chebském
divadle. Před premiérou
má také film Poslouchej,
kde hraje.
PETR BATĚK