Strana 18
18 www.drmax.cz
Inzerce ▼
životní styl
čovaná knížka tlustá, a ne kdo ji napsal, o čem je a zda
je dobrá.“
ÚSPORY NA ÚKOR KVALITY
Když zrychlujeme, sklízíme úspěch. Jsme rychlí v práci –
zvládneme napsat hlášení dříve než kolegové, jsme rychle
připraveni na nečekanou poradu. Jsme rychlí i doma –
rychle uvařit, uklidit, úkoly s dětmi, rychle na výlet.
Stihneme toho hodně, ale určitě ne všechno. Potřebujeme
další úsporu času. Kde ji vzít? Možnosti jsou někdy pře-
kvapivé. Čas nám například krásně šetří politici, hlavně
v čase voleb a také když se řeší různé exponované kauzy.
Nemusíme se vůbec zabývat reálným stavem věcí, stačí
si poslechnout jejich opakované výkřiky. Například kan-
didát na amerického prezidenta Donald Trump před pár
lety volal: Postavíme zeď! Není jednoduššího sdělení, to
pochopil i poslední Američan. Kdo by se zajímal o to, zda
je něco takového na hranicích mezi Mexikem a USA vůbec
možné? „Volby jsou silně personifikované a zjednodušené
na několik málo snadno uchopitelných témat. To je vel-
mi populární úspora času i námahy voličů,“ říká Lukáš
Urban. A my si čas na pochopení různých věcí šetříme rov-
nou sami. „Třeba v době koronavirové krize, kdy se část
společnosti rychle uchýlila k nenávistným projevům vůči
cizincům, lyžařům nebo lidem, kterým se infekce nevy-
hnula. Opět se jedná o projev úspory mentální energie
a snahy být se světem rychle hotov, tedy rychle najít obět-
ního beránka a tím redukovat strach z neznámého,“ popi-
suje sociolog. Zjednodušený svět nám dává spoustu času –
jednoduchým světem se nemusíme zbytečně trápit.
ZRYCHLIT A JEŠTĚ ZRYCHLIT
Americký sociolog George Ritzer v souvislosti se zrychle-
ním a „konzumováním“ života hovořil o procesu mcdonal-
dizace společnosti. Jejími základními rysy jsou efektivita,
vypočitatelnost, předvídatelnost a kontrola. Máme rádi náš
bezpečný, kontrolovatelný a předvídatelný svět. Můžeme
v něm být také velmi rychlí – nic nás totiž nepřekvapí,
nezastaví, zdá se nám, že všechno máme pod kontrolou.
„Mcdonaldizace společnosti se týká různých oblastí života,
třeba i turistiky, školství nebo zdravotnictví,“ říká Lukáš
Urban. Čímž se dostáváme k volnému času. Najednou se
zdá, že jím nemůžeme jen tak plýtvat. Naopak: musíme
toho hodně stihnout a hodně si toho užít. „Nepromarnit
lákavé nabídky, co se už nebudou ,nikdy‘ opakovat, nasbí-
rat co nejvíce zážitků. Sice jde o zážitky instantní, tedy
poněkud zploštělé, zkarikované, kýčovité, ale i ty lze
veřejně vystavovat na tak populárních sociálních sítích,“
popisuje sociolog. „Hon za zážitky může být útěkem před
nepříjemně nezodpovězenými existenciálními otázkami
typu ,kdo jsem‘ a ,proč tu jsem‘ a stejně tak může souviset
s hédonistickou podstatou člověka, tedy jeho přirozenými
sklony k požitkářství.“
PARADOXY RYCHLOSTI A SLOW TRENDY
Naše posedlost rychlostí nás dostává do paradoxních
situací. Snaha zrychlit dovedla například automobilovou
dopravu k tomu, že zpomalujeme. Trčíme v nekonečných
zácpách kvůli nehodám, stavbám nových či lepších silnic
nebo prostě kvůli příliš vysokému počtu aut na jednom
místě. I pro nákup ve fast foodu je potřeba si vyčlenit
dost času. Ve špičce totiž se slovem fast – rychlý – nemá
rychlé občerstvení nic společného. Koupit si dnes ham-
burger nebo bagetu znamená nejdřív se málem nervo-
vě zhroutit při snaze o elektronickou objednávku a pak
čekat v dlouhé frontě na výdej.
Ti, kterým došlo, jak směšně zoufalá je v těchto ohledech
naše realita, sázejí na slovíčko pomalý – slow. Vzniká tak
slow móda nebo třeba slow food. Cílem vyznavačů těchto
trendů je snaha dávat věcem, například přípravě jídla,
tolik času, kolik je potřeba. Také si rádi udělají čas na to,
aby zjistili, jak se věci mají. Zda například výroba oble-
čení, které kupují, nedrancuje přírodu. A přístroje chtějí
spíš nechat opravovat než vyměňovat za nové.
ŽIVOT POTŘEBUJE ČAS
Je nutné změnit optiku. Pointa je v tom, uvědomit si,
že nikdy nestihneme všechno, co bychom chtěli, stejně
jako si nikdy nekoupíme všechno, po čem lační naše ego.
Odmítnutí jakéhokoliv čekání, přirozeného životního
rytmu a věcí s tím spojených je jako odmítnutí vlastního
života. Jako bychom ho neustále dělili na to „hezké a dob-
ré“ a to „špatné a ošklivé“. Jako bychom jeho velkou část
odmítali a vykazovali někam mimo nás, na imaginár-
ní „skládku“ – přesto je každá vteřina tohoto „odpadu“
nedílnou součástí našeho života. Tím, že se naučíme sami
čekat, naučíme to i své děti a je docela dobré vědět, že
přestože žijí ve světě okamžitého uspokojení, jsou zhruba
stejně (ne)šťastné jako (čekající) generace před nimi.
„Kdo nám namluvil, že musíme chtít stále více a rychle-
ji? Dítě rychle nevychovám, kávu v džezvě na čase neoši-
dím, rychlostudiem nezmoudřím. Lze být dobrým rodičem
a nemít na své nejbližší dostatek pomalého času? Těžko.
Kde není čas věci pravidelně prožívat a odžívat, pojmenová-
vat a inventarizovat, tam se začnou hromadit chyby, nepo-
rozumění a křivdy. Koronakrize nás – některé, či mnohé,
to nevím – donutila se zastavit, popřemýšlet, bilancovat
a začít lépe pojmenovávat realitu,“ říká Lukáš Urban.
Být schopen obejít se bez okamžitého uspokojení je
podle mnoha psychologů a psychiatrů možná cesta ke
kvalitnějšímu životu. A kdo ví, třeba nám totéž napoví
i prostý selský rozum.
■
Foto: Adobe Stock