Strana 25
www.drmax.cz 25
ka. Já jsem šťastný, že jsem se, troufnu si tvrdit, zastavil
někde mezi tím a naučil jsem se ty dvě polohy zdravě vyba-
lancovat jak v soukromém, tak v pracovním životě.
Před časem jste v rozhovoru pro DVTV až nečeka-
ně otevřeně mluvil o problémech, kterými jste si
procházel, o nejistotách… Bylo těžké o tom mluvit?
Ani ne, protože já jsem tam nešel vyzbrojený touhou něco
na sebe prozradit. Šel jsem tam doslova jako nepopsa-
ný list. Věděl jsem, že Martin Veselovský je mimořádně
chytrý člověk, a těšil jsem se na to, že si s ním příjemně
popovídám. A možná to, že jsem v něj měl důvěru a že on
se mě nesnažil nikam manipulovat, byl klidný a neútočil,
sehrálo to, že jsem mu odpovídal tak, jak jsem to cítil.
Byl jste překvapený, že ten rozhovor způsobil
takový ohlas?
Vlastně ano, protože nechápu, proč způsobí rozruch to,
když chlap ve svých třiapadesáti letech řekne, že chodí
k psychiatrovi. To mi přijde úsměvné.
Lidi dnes možná nejsou připravení na takovou ote-
vřenost, zvlášť v době, kdy si většina lidí hraje na
to, jak jsou dokonalí…
Víte, já šel do DVTV asi až po dvou letech, kdy mě průběž-
ně zvali, až když jsem věděl, že tam mohu jít v klidu mlu-
vit sám o sobě a nevytvářet o sobě nějaké iluze, tvrdit, že
jsem něco, co nejsem, nebo naopak démonizovat některé své
vlastnosti. Já už jsem dnes smířený s tím, jaký jsem, dobře
vím, co to znamená, takový být, a někdy to není jednoduché.
Což je samo o sobě obdivuhodné.
Na tom není nic obdivuhodného. Po padesátce spousta čes-
kých chlapů neumí přiznat svoje slabosti. Chtějí vypadat