Strana 26
26 www.drmax.cz
Inzerce ▼
rozhovor
jako namáklí chlapíci, kteří nedělají
chyby, všechno znají a všechno umí.
Navíc si hodně z nich v těchhle letech
dělá děti a pak jsou nasraní, když
jim říkají dědečku. Tak tihle chlapi
mě moc nebaví. I když samozřejmě
ne všichni jsou takoví.
Když mluvíte o věku, co pro vás
znamená plynutí času? Nemáte
někdy myšlenky na to, že už jste
v druhé polovině života?
Kdybych takhle přemýšlel, musel
bych k doktorovi, aby mi zvýšil dávky
antidepresiv (smích). A to nepotře-
buju, protože mně je po té padesátce
konečně dobře. Hrozně se mi ulevilo,
že jsem našel někoho, s kým mám
šanci v klidu zestárnout, že jsem
opustil velkoměsto a odešel na ves-
nici, že už mi nevadí, když jiní kluci
mají větší úspěch než já. Netoužím
vyniknout, netoužím po cenách, chci
si práci spíše užívat než v ní něko-
mu něco dokazovat. Pochopil jsem,
že pro mě jako pro Langmajera, kte-
rý už třicet let hraje a žil životem,
který by leckoho zabil, je důležitější
čas strávený s mými dětmi, vnukem,
partnerkou, při západu slunce nebo
na kole než na jevišti. Když jsem
před dvaceti lety šel večer do diva-
dla, byl jsem napnutý jako tětiva,
abych to odehrál na maximum, aby
se z toho diváci po*****. To je už
pryč a strašně se mi ulevilo. Nebylo
to jen tak. Abych to tak mohl mít,
musel jsem vyhledat pana dokto-
ra. Věděl jsem, že jsem nemocný, že
potřebuji pomoct, a tak jsem za ním
šel. Nevidím na tom nic mimořád-
ného. Když vás bolí zuby, taky jdete
k lékaři.
Bylo pro vás obtížné začít o všem,
co vás tíží, mluvit nahlas?
To víte, že to chvíli trvalo. Nebylo to
na lusknutí prstu.
Když budu mluvit z vlastní zku-
šenosti, nestalo se vám, že když
jste se pomyslně odemkl, naučil
se ty věci pojmenovávat, mluvit
o nich, že jste od té doby sensi-
tivnější, takový rozcitlivělý?
Ne. To je vaše zkušenost. Já to mám
opačně. To, o čem mluvíte, jsem měl
předtím. Kdybych se najednou cítil
sensitivnější a smutnější, to by neby-
la žádná léčba přece. Předtím jsem
byl smutný, předtím jsem se vytá-
čel… Spíš by bylo přesnější říkat
dřív, protože já po té cestě stále ještě
jdu a taky z ní mohu sejít a skončí to
tam, kde to začalo. Já teď ale vím,
že se mi ruku v ruce s partnerkou,
dětmi, věkem, prací a lékaři podařilo
poznat cestu, která je smysluplnější
než ta, po které jsem dříve šel.
My jsme ve věku, kdy se svět
oproti tomu, jak jsme ho pro-
žívali kolem dvaceti, opravdu
rapidně změnil. Míváte někdy
pocit, že tomu současnému světu
nerozumíte?
Asi ne. Protože to, co mám teď, je
to, co jsem tehdy neměl, a přitom po
tom toužil. Obě mé dcery jsou dospě-
lé, jedna dokončuje vysokou školu
a má skvělý vztah, druhá je vdaná
a má dítě, a jak jsem odešel z Prahy
a máme dům se zahradou, tak koneč-
ně mám čas na to, abychom se jed-
nou za čas sešli a prostě spolu byli.
To jsou chvíle, které jsem dřív hledal
velmi těžko, protože jsem měl pocit,
že musím stále pracovat, a když pra-
covat nebudu, bude to špatně.
Kdy jste se rozhodl žít na
venkově?
To byl můj dávný sen. Už před mno-
ha a mnoha lety jsem postavil bará-
ček za Prahou, kam jsem se chtěl
přestěhovat, ale moje děti a tehdejší
žena na to nebyly stavěné, takže mi
to vyšlo až v pozdějším věku. A mož-
ná to bylo tak dobře načasované, pro-
tože holky sem jezdí rády, vnouček tu
běhá po trávě a hraje si na pískoviš-
ti, máme tu svůj kus světa a můžeme
prožívat společné chvíle, které do mě
vlévají nový život.
Takže když musíte jet do Prahy
hrát divadlo nebo natáčet, nikam
se vám vlastně nechce?
Nejtěžší je to na jaře, kdy kvetou
stromy a kdy je kolem páté šesté ten
nejhezčí čas a pak nádherný západ
slunce. Takže sednout do auta a jet
do Prahy je bolestivé, protože jsem
na přírodu stále více fixovaný. Ale
když už jsem pak v divadle, tak to,
že mám to štěstí hrát ve hrách, které
mám rád, že jsem s kolegy, se který-
mi je mi dobře, a když pak ještě lidé
zatleskají, tak to mi vrátí fakt, že
jsem nemohl pozorovat západ slunce
ze svého oblíbeného místa.
Často mluvíte o své ženě…
Protože v ní mám neskutečnou oporu,
protože mě má ráda, dokonce tako-
vého, jaký jsem, a ještě velmi jemně,
ale intenzivně obrušuje mé hrany.
Když jste byl většinu života takový
kostrbatý a pichlavý, tak se toho jen
tak nezbavíte, a ona má tu schopnost
mě toho zbavovat, vyplavovat ze mě
tyhle kostlivce. Nemusím se před ní
přetvařovat, mohu být svůj a za to si
jí opravdu nesmírně vážím.
■
JIŘÍ LANGMAJER
Od prvního okamžiku, kdy se
vprvní polovině 80. let postavil
před kameru ve filmu Kluk za dvě
pětky av seriálu Třetí patro, bylo
zřejmé, že jeho herecký talent je
mimořádný, což potvrdil nejen
ve filmech Proč?, Copak je to za
vojáka?, Návrat idiota nebo v seriálu
Zdivočelá země, ale především na
divadle, kde ztvárnil řadu velkých
dramatických postav, jako byl třeba
Amadeus ve stejnojmenné hře Petera
Schaera. Byl dvakrát nominovaný
na Českého lva, je držitelem Ceny
Thálie. Vloňském roce si vzal za ženu
herečku Adélu Gondíkovou.
Foto: Profimedia