Strana 29
www.drmax.cz 29
ani chtít mít cokoliv společného. O důvod víc vědět, jak
tohle všechno funguje.
SVĚT PODLE MĚ
První krok k vlastní sociální bublině činíme ve své hlavě.
Náš svět, jak ho vnímáme my sami, vůbec není odrazem
nějaké objektivní reality. Je souhrnem toho, co projde fil-
trem v naší hlavě, toho, co se dostane do naší vědomé,
soustředěné pozornosti. „Ve skutečnosti jsou všechny
naše smysly i náš vnitřní svět neustále atakovány pod-
něty,“ říká psycholožka Barbora Čeledová. „A my nejsme
schopni vnímat všechno najednou. Zkuste se rozhlédnout
kolem sebe: světlo, stíny, zvuky blízké i vzdálené, vůně,
pohyb vzduchu, svalové napětí, všechny věci v zorném poli
v popředí, věci v pozadí, myšlenky a tak dále. Kdybychom
si to všechno uvědomovali najednou, nebyli bychom tře-
ba schopni ani promluvit. Respektive naše tělo by zkola-
bovalo,“ říká psycholožka. Samozřejmě si můžete zkusit
vnímat všechno najednou a určitě nezkolabujete, protože
to prostě nejde. Mozek a neurofyziologické procesy nám
to nedovolí. Tím se dostáváme k faktu, že filtr, jímž vní-
máme okolní svět, je převážně nevědomá záležitost.
JAKÉ JSOU ZÁKLADNÍ DRUHY POZORNOSTI?
Pozornost může být záměrná. Zapínáme ji ve chvíli,
kdy píšeme e-mail, posloucháme na poradě, učíme se
na zkoušku nebo posloucháme vyprávění kamaráda.
Existuje ale také bezděčná pozornost a ta je mnohem
zajímavější. Funguje asi tak, že když do baru vstou-
pí atraktivní blondýna v červených šatech, určitě si jí
všimneme, ačkoliv pět osob před ní jsme vůbec nevzali
na vědomí. Naši bezděčnou pozornost upoutá blikající
majáček sanitního vozu v šedém dálničním provozu, ať
chceme, nebo ne. „Bezděčná pozornost je podle výzku-
mů fyziologicky daleko starší než záměrná a funguje už
u miminek, která mají nulovou zkušenost,“ říká Barbora
Čeledová. „Bezděčná pozornost nám měla v době, kdy
jsme ,lovili mamuty‘, umožnit přežití a na stejném prin-
cipu funguje i dnes: upozorňuje nás na něco nečekaného,
neobvyklého, nebezpečného, na něco, co nás může ohro-
zit nebo nám poskytnout nečekanou příležitost, zkrát-
ka na věci, které bychom rozhodně neměli nechat pla-
vat.“ Zajímavé je, že bezděčná pozornost funguje nejen
jako vrozený mechanismus. Její určitá část je naučená.
Každého ovšem život naučil něco jiného: například kos-
metička si bezděčně všímá stavu naší pleti, vrátná si
snadno pamatuje, jak kdo vypadá a co říkal, zahradník
nevědomky zkontroluje stav našich kytek před domem,
zatímco automechanikovi proběhne hlavou, že ten výfuk
nám už dosluhuje. A jestli nás na základní škole týral
malý zrzek, tak si malých zrzků budeme, bohužel, na uli-
cích, v hospodách a v práci všímat asi celý život, zatímco
pro ostatní budou „neviditelní“ jako kdokoliv jiný.
PŘÍPAD Z TRAFIKY
Selektivní pozornost nás má v hrsti dokonce i ve chvíli,
kdy si myslíme, že máme život úplně pod kontrolou. Třeba
v trafice. Kdybychom selektivní pozornost neměli, museli
bychom si, asi jako umělá inteligence, prohlédnout všechny
časopisy a noviny a vyhodnotit každý jeden kus, nakolik je
kompatibilní s našimi potřebami. Ve skutečnosti zamíříme
rovnou k pultíku, kde je to, co nás zajímá, možná rovnou
k časopisu, který si pravidelně kupujeme. Ano, v trafice už
hrají roli i mnohem složitější psychologické procesy, než
je jen selektivní pozornost, ale výsledkem je, že pak doma
s velkým uspokojením otevřeme časopis o zahrádkaření,
o autech nebo politice. Do našeho světa jsme si totiž při-
nesli něco, co nám dělá dobře. „Zahrádkář si třeba nekou-
pí časopis o autech, protože ho nezajímá, a kdyby mu ho
někdo nutil, bude navíc frustrovaný, protože je možné, že
mu nebude rozumět,“ říká Barbora Čeledová. „Zdá se to
banální, ale pro náš každodenní život, kdy činíme stovky
malých rozhodnutí, je klíčové, zda věci, lidé nebo činnosti
jsou kompatibilní s naším světem a názory, tudíž zda nám
dělají dobře, nebo nás dostávají do diskomfortu. A zásadní
je fakt, že do naší bezděčné i vědomé pozornosti se automa-
ticky prioritně dostávají ty souhlasné podněty otevřenými
dveřmi. Jsou vítány.“
A CO Z TOHO MÁŠ?
Je to tedy úplně jednoduché. Svět, který vytváří naši
selektivní pozornost, nám dělá dobře nebo nás chrání.
A naše selektivní pozornost si tyhle kompatibilní pod-
něty dokonce sama vybírá v první řadě mezi ostatními.
My jsme schopni to jen velmi chabě nebo s až určitým
časovým zpožděním kontrolovat. „Máme-li kolem sebe
skupinu lidí, která sdílí náš názor, uklidňuje nás to,
máme pocit, že jsme v pořádku a že náš svět je v pořád-
ku,“ říká Barbora Čeledová. „Zatímco když narážíme
na nesouhlas, začneme se tomu časem vyhýbat. Jako
když se stále dostáváme do koniktu s jedním známým.
Nepřesvědčíme ho, on nás taky ne, na kompromisu se
neshodneme a časem se přestaneme vídat. Nechceme
ten diskomfort zažívat. Ale mezi lidmi, kteří si myslí
skoro to samé, co my, se nám dostává sebepotvrzení,
lepšího sebehodnocení a zvyšuje nám to sebevědomí. Je
tomu otevřené i naše nevědomí.“
KDO JSOU TI OSTATNÍ
Podle sociologů začíná být problém ve chvíli, kdy se jed-
notlivé skupiny – bubliny – začnou od sebe vzdalovat.
A samozřejmě nejde o zahrádkáře a motoristy, ale třeba