Strana 35
www.drmax.cz 35
jak to vidí Marie
K
dyž jsem se člověka, co nás učil s počítačem
zacházet, zeptala, jestli mu (počítači, niko-
liv dotyčnému předobrazu „ajťáka“) nemůžu
nějak ublížit, tak mi věnoval soucitný pohled
a komentář: „Vy? Leda tak kladivem.“ Tím předurčil můj
vztah k výpočetní technice na mnoho desetiletí dopředu.
Pochopila jsem, že do klávesnice můžu nabušit cokoliv
a počítači neublížím, protože dovnitř, do toho opravdové-
ho mozku, se nikdy nedostanu. Pravda, u zkoušky z pro-
gramování se ukázalo, že tento můj přístup nemá úplně
univerzální platnost, ale sálový počítač na Vysoké škole
ekonomické moje programovací pokusy ustál. Ten pán,
který nás zkoušel, měl při žádosti o index trochu šílený
pohled a říkal něco o tom, že už mě nikdy nechce vidět.
Vzhledem k tomu, že tento náhled na naši spolupráci byl
oboustranný, žádná slza neukápla.
Od svých gymnaziálních začátků používám při komu-
nikaci s umělými chytráky stále stejnou metodu pokus
omyl, a když přestane fungovat, tak to vypnu a zapnu.
Úspěšnost je tak 90 %. To, co se osvědčilo u slušovických
krabic, mi umožnilo beze strachu přistoupit k prvním
textovým editorům (diplomovou práci už jsem tvořila
v T602), k prozkoumání nespočetných verzí Windows,
k notebookům, více i méně chytrým telefonům, i k těm
věcem s nakousnutým jablkem ve znaku. Dodnes nemám
nejmenší tušení, jak to všechno funguje, ale rozhodně mi
to nebrání v tom, abych něco nového zkoušela. Dlužno
podotknout, že co ctím, je bezpečnost. Ani k antikoncepci
jsem v mládí nepřistupovala tak odpovědně jako k anti-
virové ochraně na stará kolena. A virus je právě tím, proč
jsem se za svými výpočetními zkušenostmi ohlédla.
Ne virus počítačový, ale ten biologický, konkrétně
nechvalně známý koronavirus. Všem nám nějak zasáhl
do života, nějak se nás dotknul. Jsem osoba extrovertní,
ráda pobývám s lidmi, a navíc je mojí prací učení dospě-
lých novým kouskům v komunikaci. Zavřete někoho jako
jsem já na samotku, a buď se zblázní, nebo povede neko-
nečné dialogy sám se sebou (to je asi totéž, že?).
Najednou se začalo vymýšlet, jak na komunikaci digi-
tálně. Videokonference, webináře, on-line schůzky – roz-
koply dveře do našich obyváků s neočekávanou razancí.
No, a protože je mi tolik, kolik mi je, tak se začaly obje-
vovat také opatrné otázky „Můžeme to udělat on-line?“,
„Není to pro vás problém?“. Raději jsem tento typ tazate-
lů nepodrobovala křížovému výslechu na téma: „Jak jste
to, sakra, myslel? Jako že jsem stará?!“
Lakonický komentář k mým technickým dovednos-
tem z roku 1986 by asi z dnešního pohledu byl poněkud
diskriminační, možná i trestný. Ovšem byl pravdivý
a skvěle mě připravil na veškerou technologii, se kte-
rou jsem musela v životě pracovat (některé kousky už
jsou v muzeu a zcela vymizely ze slovníků – třeba cyklo-
styl neboli mimeograf). Základem byla teze, že rozbít to
můžu jedině kladivem. Abych byla upřímná, tak moc se
těším na živé setkání s účastníky kurzů, že bych do těch
elektronických záležitostí už někdy tím kladivem docela
praštila. Jenomže by to bylo příliš drahé zjištění, že by
v té své chytrosti možná fungovaly i pak. Úplně všechno
zase zkoušet nemusím.
■
PADESÁTKA u počítače
S prvním počítačem jsem se potkala v roce 1986. Doputoval k nám
na gymnázium z tehdejšího JZD Slušovice. Naučila jsem se na něm
pracovat s děrnou páskou, ukládat soubory dat na něco, co vypadalo jako
magnetofonová kazeta, a hlavně jsem se naučila nebát se ho.
TEXT: MARIE PETROVOVÁ
Foto: archiv autorky