… ale máme třtinovej!
Léto je v plném proudu. Zatím tepla rozdávalo dost. A že to člověka táhne na čerstvý vzduch, občas si i zaskočí na trochu toho osvěžení na zahrádku… na kafíčko. Ale bude chutnat tak, jak má?
Pamatujete na heslo „Evropě to osladíme“? Vlastně jsme s touto pohrůžkou v roce 2008 povýšili své domácí řepné kampaně na kontinentální úroveň. A ano, hlavním hrdinou na české straně byla kostka cukru. Sice dobře posloužila jako symbol našeho předsednictví v Radě EU, ale ve světle (nebo spíš ve stínu) toho, co dnes o cukru víme, stěží můžeme říct, že ten hrdina byl jednoznačně kladný. V našich vzpomínkách takový ale je. Na kostku cukru nám v dětství odkapávaly maminky nepříjemně chutnající medicíny, abychom je ochotněji polkli, kostkou cukru tradičně odměňujeme některé domácí mazlíčky za to, že dělají, co mají, a nedělají, co nemají… Sladká chuť je chuť odměny, s tím se nedá nic dělat. Anebo dá?
Dá, nedá – musí! Když nastoupí cukrovka, obyčejný cukr je přípustný jen jako ten nejnouzovější prostředek pro případ hypoglykemie, jinak je to nepřítel číslo jedna, navíc pěkně záludný, protože se v něj v těle dokáže proměnit veškerý uhlohydrát. V případě diagnóz E10 až E14 (cukrovky všech typů) náhle máme měnit své stereotypy, postavit obranu proti zažitým chutím a vzpomínkám. Takže spadla klec? To už to kafe na zahrádce nebude nikdy chutnat jako dřív?
Nemuselo by to být tak hrozné, pokud by provozovatelé pohostinských služeb existenci diabetiků vůbec vzali na vědomí. Ale proč bychom to měli čekat u nich, když se o mnoho lépe nechovají ani obchodníci s potravinami. Vždyť proč, pokud člověk chce koupit limonády bez cukru v dostatečném výběru, nejjednodušší cestou pro něj je objednat si je přes zásilkový obchod z Polska? Ale o tom až jindy, teď zpátky k tomu kafi…
S kávou to není nutně tak, že na výběr je buď zakázaná sladká, nebo povolená hořká. Teoreticky je na trhu vcelku velký výběr sladidel. Jen je potíž v tom, že ne každý majitel kavárny o tom ví. Ty největší kavárenské sítě s diabetiky počítají a sladidlo běžně mají, horší je to v těch ostatních podnicích, kde se vyplatí určitá obezřetnost. Ano, spousta diabetiků nosí sladidlo po kapsách. Díky tomu jsem si ostatně mohl v jedné restauraci osladit svou kávu po libosti, protože i když k dispozici sladidlo hostům obecně nebylo, kuchař sám byl cukrovkář a dal mi sladkou tabletku ze svého.
Takhle by to ale fungovat samozřejmě nemělo. A něco pro to můžeme udělat i my sami. Třeba změnit zažité postupy. Dnes se předtím, než si kávu objednám, zeptám, jestli mají sladidlo. Když je odpověď záporná, neobjednám si nic. V jednom podniku, který se tvářil jako jeden z těch lepších, mi servírka s úsměvem řekla, že nemají „jen bílej, ale i třtinovej“, ale to je jen projev dobré vůle, ne řešení. Nicméně takových situací využívám k tomu, abych aspoň šířil osvětu. Vysvětluju. Co je to sladidlo. Že hnědý cukr je pořád (zlý) cukr. Že diabetes není vzácná nemoc, ale trpí jím milion lidí. Slyšíte, jak to zní? MILION! Každý desátý. Lze ignorovat potřebu každého desátého hosta? Očividně leckde pořád ano.
Víte, kdy vynalezli sacharin? Už v 19. století. Je jen o pár desítek let mladší než první kostka cukru z Dačic, ta z té kampaně za oslazení Evropy. Pořád ale spousta kavárníků čeká, že své sladidlo vytáhne cukrovkář z kapsy. Jak to (krucifix!), že stejně samozřejmě nepředpokládají, že nediabetik vytáhne z té své řepný cukr?
Krásné léto s dobrou kávou přeje
Diabetik Michal