Jak si nastavit hranice

Máte pocit, že s vámi ostatní vymetou, kdykoli se jim zlíbí? A vy jim za to ještě poděkujete? Nastavit si hranice, to je výzva. Zvlášť, když s vámi cloumá vztek i strach. Velké téma na rozhovor s psycholožkou Lucií Kolaříkovou.

K čemu své vnitřní hranice máme?

My a druzí lidé jsme do určité míry v propojení a souladu. Máme třeba podobné představy o tom, jak prožít šťastný život, většina z nás chce hezké vztahy, málo konfliktů, naplňující práci a podobně. Ale také jsme individuality. Tady jsem já, to je moje zóna. A tady už začínáš ty. Hranice nás chrání a odděluje od ostatních, vytyčuje nám životní prostor – mentální i fyzický –, proto se třeba tak neradi mačkáme v tramvaji. A když pro sebe ten vnitřní i vnější prostor máme, můžeme se nadechnout, cítíme více svobody a méně tlaku.

Často zjistíme, že někdo překročil naše hranice, až když je pozdě, s časovým odstupem nebo když se situace opakuje. Proč to nevidíme hned?

Na jednu stranu je možné, že jsme se nenaučili naslouchat své intuici a vnímat svoje pocity, takže bezprostředně psychický diskomfort ani necítíme. Na druhou stranu, pokud je to první setkání s nepříjemným člověkem, požadavkem či situací, nemusíme okamžitě vnímat, že se překračují naše hranice, protože tu situaci neznáme. Jako když si kápnu kapku nějakého léku, který mi nedělá dobře – většinou to poznám až po více dávkách.

Někdy to trvá dlouho. Často pomáháme členům rodiny nebo zavíráme oči před problémy v práci, než nám dojde, že takhle to vlastně nechceme. Je to tedy normální?

Je. Někdy dojde ke krizové situaci, která nám otevře oči, a v takové chvíli bychom se podle toho měli zařídit a věc vyřešit. Když najímám nové lidi do týmu, tak se mi třeba líbí, ale taky vím, že toxičtí lidé bývají obvykle ze začátku hodně fajn – a musím počkat a zjistit z mnoha různých reakcí nebo situací pod tlakem, zda s nimi budu i dál pracovat, nebo ne. Doporučuju spíš trochu se uvolnit a říct si, no a co? – tak si občas nechám překročit hranici, někdy mi trvá dlouho, než to poznám, ale aspoň můžu pořádně pocítit, kde je. Nemusíme se tolik bát.

Emoce nejsou špatně. Kdyby byly, nebudeme jimi vybaveni od přírody.

Schopnost chránit své hranice se ustavuje v dětství?

Ano. Záleží na tom, jak kdo v dětství respektoval naše postoje a pocity, jestli se nás někdo ptal: Co chceš? Jak se v tom cítíš? Je to pro tebe ok? Moje generace čtyřicet plus většinově vyrostla v prostředí, které nezajímalo, zda něco chceme, nebo ne. Dospělí, ať už to byli rodiče, učitelé, nebo trenéři, fungovali v modelu, my ti řekneme, co máš dělat. Naše integrita tím byla narušovaná. A naše děti se zase potýkají s opačným problémem. K dispozici mají nekonečné množství aktivit, zboží, podnětů a možná jsou vystavené až příliš častému dotazování rodičů, až příliš často se musejí rozhodovat. Ale dítě potřebuje hranice, protože mu vytvářejí bezpečné prostředí. Díky nim se orientuje v nastaveném prostoru pravidel a mantinelů, který je pro něj srozumitelný a předvídatelný. Ideální je střední cesta. Rodič musí tak trochu tančit mezi vejci, aby dítěti dal bezpečné hranice a zároveň dost svobody.

Takže naše reakce, kdy nám třeba někdo zcela neprávem vynadá a my se mu ještě omluvíme, jsou nastavené z původní rodiny?

Dá se to tak říct. Pokud se nás v dětství nikdo neptal na to, co chceme nebo jak se cítíme, prostě přestaneme cítit, co si přejeme, po čem vlastně toužíme. Ztratíme schopnost uvědomovat si, že nám v něčem není dobře. Nastavíme se na fungování v rodině například tím, že očekáváme příkaz, úkol a splníme ho – a nakonec nám tenhle model vyhovuje. Je to naše nejlepší vnitřní strategie pro „přežití“ v původní rodině. A v dospělosti to děláme dál, většinou nevědomě. Nutno dodat, že i z chování, které nás samé poškozuje, pro nás na nevědomé úrovni stále plyne nějaký benefit. Pokud jsme hodně pasivní, necháme si leccos líbit a stále se omlouváme, zároveň se z druhé strany vyhneme konfliktům, nemusíme nic moc plánovat, diskutovat, argumentovat, vybojovávat.

Někdy je to ale naopak. Nejenže cítíme překračování svých hranic, ale bereme to velmi úkorně. Dramaticky prožíváme každé odmítnutí, každý moment, kdy nás někdo zahnal do kouta nebo porušil dohodu. Je to něco jako „druhá fáze“?

Přecitlivělé reakce můžou poukazovat na to, že naše hranice byly v dětství překračovány opravdu bezohledně, dlouho a intenzivně. Zažili jsme nátlak, jemuž jsme se nedokázali bránit, zažívali jsme bezmoc – a aktuální situace rozehrává tu starou velmi bolestnou strunu. V extrémních případech, například u obětí sexuálního zneužívaní, dochází k úplné paralýze v momentech, kdy tyto oběti mají říct jakékoli ne. Činí jim to obrovské potíže, protože v minulosti ztratili pocit autonomie, svébytnosti a vlastní integrity.

Takže čím dramatičtěji někdo narušoval v dětství naše hranice, tím silněji to v podobných situacích vnímáme v dospělosti? A zároveň nám tím ubývá obranných mechanismů?

Je to individuální, ale zjednodušeně by se to tak říci dalo.

Co s tím dělat?

Existuje spousta cest, například terapie, která vede k sebereflexi a k postupným změnám automatických reakcí na jiné a tak dále. A máme úplně skvělou možnost začít to změnit v reálném životě. Začít s jednou konkrétní situací a napravit ji.

Ve svém podcastu Řešidlo jste mluvila o nastavení hranic u dotazu posluchačky, která si nechala vnutit nákup, který vůbec nechtěla. Doporučila jste jí ho jít vrátit. To jsou ty konkrétní věci?

Přesně o tom mluvím.

A dodala jste, že si můžeme dovolit být v těchto situacích, kdy se začínáme vymezovat vůči okolí, nejistí, trapní nebo třeba i koktat. Ale hlavní je jít to udělat.

Rozhodně! Nebát se, nebo se právě bát, ale napravit to. Ta posluchačka nebo kdokoli z nás si může klidně předem připravit, co v tom obchodě řekne. Spoustě z nás někdo něco vnutil v pojišťovně, bance, v telefonické nabídce různých obchodů. Je třeba vydržet „hrůzu“ vlastní nejistoty a trapnosti, ale dotáhnout věc do konce. Spousta věcí se dá zvrátit. Vrátit zboží, zrušit účet nebo pojistku, zrušit schůzku. Stačí říct: „Já jsem si to rozmyslela. – Nechci. – Nejdu. – Nehodí se mi. – Odmítám. – Vracím.“ A dokonce nemusíme ani nic vysvětlovat, ani se obhajovat.

Ve formálních vztazích to ještě docela jde, ale náročnější je dělat korekci s lidmi, kteří jsou naši kolegové, přátelé nebo rodina.

Ale i to lze. Stačí si to dovolit. Prostě říct: „Aha, tý jo, já jsem si myslela, že tohle půjde, ale ono to nejde. – Spletla jsem se, neodhadla jsem, kolik budu mít času. – Myslela jsem si, že to zvládnu, ale nezvládnu. – Nemám na to sílu. Takže promiň, ale tohle nejde. – Není to pro mě možné. – Nechci dělat tyhle věci.“ A tak dále. Lidi nás pak můžou mít za blázny, že jsme nerozhodní, že jsme rozmazlení, vymýšlíme si, že je to s námi složité, že reagujeme nepřiměřeně. Ptají se, a co tedy vlastně chceš? Tohle je třeba ustát a říct: „Je to tak, řekla jsem ano, a teď říkám ne – nejsem tak splavná, jak se zdálo. A co?“

Tohle je rozhovor pro lidi, co jsou „splavní“ až moc. A bojí se. Hlavně aby někoho nenaštvali. Aby si náhodou někdo nemyslel, že nejsou tak skvělí, hodní, dokonalí, milí.

V rámci poznávání sebe sama postupně zjistíme, že říkáme a děláme spoustu věcí, které vlastně nechceme. Mně osobně pomohlo uvědomit si, jaké násilí páchám sama na sobě! Ten moment, kdy si uvědomím, že já se tady kroutím do vrtule, abych udělala spokojenou prodavačku?! Ženu, kterou nejspíš už nikdy neuvidím, kvůli zboží, které ani není její, v situaci, kdy já jsem jen miniaturní část její práce a vlastně ji vůbec nezajímám? Tohle já dělám sobě!? To uvědomění, tenhle moment nám může dodat odvahu risknout, že holt nebudeme ti, co jsou vždycky hodní, vstřícní a připravení kdykoli „ukrojit“ kus ze sebe ve prospěch těch druhých.

Jsou to často malé věci, které člověk udělá jinak, ale jsou z nich velké milníky: vrátit nesmyslný nákup nebo říct rodičům ne. Jako by se stal zázrak.

Ano, a někdy se situace, která nás stála hrozně úsilí, nervů a příprav – třeba se nějak vymezit vůči rodičům – ani nevyhrotí. Vlastně se nic moc nestane. My máme pocit, že se asi pak zboří svět, když se vymezíme nebo něco odmítneme. A najednou přijde reakce „tak jo“!

Věci ale nebývají černobílé. Jak se máme vymezit třeba vůči sourozenci, který nám v minulosti pomohl v náročné životní etapě? Jak vytknout něco kolegovi, který se stará o nemocnou maminku?

To mi vůbec nepřipadá složité. Musíme oddělit věcnou stránku a vztahovou. Věcná stránka neboli fakt je, že například moje sestra je nepříjemná a opakovaně se pohrdavě vyjadřuje o mém novém partnerovi. Nebo u kolegy: fakt je, že kvůli němu jsem v práci přetížená a ve stresu, protože odchází dřív a já kryju jeho absence. Vztahová, emoční stránka pak ukazuje, že máme sestru nebo kolegu rádi, vážíme si jich, vidíme, jak to třeba mají těžké, ceníme si toho, že nám v minulosti pomohli, a rádi bychom zachovali dobré vztahy. Řešením je říct třeba tohle: „Milá Jano, já vím že, to máš teď těžké a že to se mnou myslíš dobře, ale fakt mi vadí, že… To, co říkáš, mi ubližuje.“ A u kolegy: „Honzo, já vím, že to máš moc, je mi to fakt líto, ale já už nezvládám krýt tvoje výpadky.“ A pokud lze, ještě hodit míč na druhou stranu: „Co s tím uděláme?“

Takže o sebe pečuju tím, že řeknu, co se mi nelíbí. O vztah, který chci zachovat, pečuju tím, že to řeknu laskavě. A aby se mi to lépe říkalo, je důležité nezpochybňovat sám sebe. Uvědomit si, že tohle je ta moje pravda – takhle to cítím, takhle to mám já – takhle to potřebuju sdělit a je to důležité. Čili laskavá forma a pravdivý obsah.

I kdyby ti druzí reagovali podrážděně, je to v pořádku. Musíme přijmout, že se holt někdy něco na nás nebude druhým lidem líbit.

Jistě. Máš právo se zlobit, ano, ale já potřebuju tohle a tohle. I když se zlobíš, já nemůžu jinak! Je třeba vložit důvěru i ve své okolí, oni to zvládnou a poradí si, jsou dospělí. Postarají se o sebe, i když já zrovna neudělám, co chtějí. A já pochopím, když oni někdy zase nevyjdou vstříc mně. To je svět dospělých.

Naše „hranice“

» Hranice chrání naše fyzické i psychické limity.

» Stanovit bychom si je měli tak daleko, aby mohly být pružné.

» Každý má své limity jinde, což bychom měli respektovat a neurčovat si hranice podle ostatních, ale jen podle sebe.

» Je v pořádku, když se cítíme trapně ve chvíli, kdy své hranice znovu ustavujeme.

» Při vymezování vlastních hranic časem určitě někoho naštveme.

» Je to v pořádku. Nemůžeme být stále nekonečně hodní a zároveň si ubránit svoje potřeby.

» Je v pořádku si hranice občas nechat překračovat.

» Emoce, která nám naše hranice ukazuje, je hněv. Čím je větší, tím je pro nás situace důležitější.

Někdy, když se překračování hranic nahromadí, začneme cítit opravdu velký vztek. Máme chuť řvát, poslat všechny do háje a je hrozně těžké to nějak upracovat. Co s tím?

Vztek je strážce našich hranic. Čím větší hněv máme, tím je to pro nás důležitější! Hněv říká: tohle mi fakt vadí! Můj vztek mi říká, že tohle nemůžu nechat být, že mi to fakt nevyhovuje! Poradila bych neřešit to v té emoci, ale využít ji jako informaci, že toto je pro mě důležité. A když hněv opadne, najít rozumné řešení.

Člověka v takových chvílích zároveň napadne: měl bych být velkorysejší, měl bych nad tím mávnout rukou, vždyť je to nakonec taková hloupost, chybí mi nadhled.

To není dobré. Důležité je akceptovat emoci, i když se může zdát neadekvátní. Ano, možná to nasedá na nějaké odmítání, co jsem zažila v dětství, možná jsem hodně vnitřně zraněná a reaguju přemrštěně, ale já to tak mám a tak to je. Ta emoce tady je. Emoce nejsou špatně, kdyby byly špatně, tak jimi nejsme vybavení od přírody. Emoce nemusejí být příjemné, ale jsou to nosiči informací. Co mi říká vztek? Že se v té konkrétní věci potřebuji vymezit! Emoce je posel, a když přiběhne posel, co ti nese vzkaz, a ty ho hned vyhodíš, a pak znovu a pak zase, čeká tě průšvih.

Velký vztek v nás často budí rodinné diskuse o politice. Když například naši rodiče nejsou tak liberální jako my.

Je dobré se v takových chvílích vymezit. Říct: „Já se o tom bavit nebudu, mě ta diskuse v tuhle chvíli nezajímá. Pojďme trávit náš čas jinak… Jestli v tom budete pokračovat, tak já odejdu. Chápu, že je to pro vás důležité, ale já v tom nechci být, není mi v tom dobře.“

A dotáhnout to do konce: „Tak jo, čau, já jdu.“ Takhle jsem jednou ukončila narozeninovou oslavu své dcery, abychom si to v předsíni všichni vyříkali a vrátili se zpět.

Nakonec je ale v pořádku mít své hranice docela pružné. Někdy je nechat překročit, jindy se vymezit. Nehroutit se hned ze všeho.

Ano. Nepůsobí úplně dospěle, když někdo dojde do fáze, že je na ty svoje hranice hrozně citlivý, úzkostně si je hlídá a pořád hledí, aby všechno bylo hlavně pro něj v pohodě. Takové to: hlavně po mně nic nechtějte, a jestli je pro mě něco nepříjemné nebo namáhavé, tak to pro mě nechtějte už vůbec. Je v pořádku občas se kousnout, zapřít. Třeba kvůli svým dětem, rodičům nebo přátelům. Jen je třeba o tom vědět. Ok, nevyhovuje mi to, ale tentokrát to budu akceptovat. Ale příště si dám pozor. ■

Lucie Kolaříková

» Absolvovala obor psychologie na univerzitě v Řeznu, tříletý výcvik Transakční analýzy v Praze ad.

» Napsala knihu Učebnice sebelásky, jíž se prodalo přes 65 000 výtisků.

» Je mentorkou Klubu Ultimátně spokojená® a odbornicí v podcastu Řešidlo na platformě Firstclass.cz.

» Žije za Prahou a má dceru Olivii.

Text: Olga Procházková | Foto: archiv Lucie Kolaříkové, Adobe Stock